Wikipedista:BBukovec/Pískoviště2

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatá Ludmila
Česká kněžna
Portrét
Relikviářová busta Svaté Ludmily.
Narození860
Úmrtí15. září 921
hradiště Tetín
PohřbenBazilika svatého Jiří
NástupceDrahomíra z kmene Stodoranů?
Manžel(ka)Bořivoj I.
Manželkou panovníka874/875–888/890
PotomciSpytihněv I.
Vratislav I.
1 syn a 3 dcery
OtecSlavibor?

Svatá Ludmila (cca 860 – 15. září 921, hradiště Tetín, České knížectví) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., regentkou po smrti svého chotě a chronologicky první českou svatou.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

První nejasnost v Ludmilině životě se objevuje v otázce jejího původu. O něm se zmiňují (podrobněji či méně) tři původní legendy, jež se však ve svém tvrzení neshodují. Proložní legenda o svaté Ludmile tvrdí, že budoucí kněžna byla ze země Srbské, knížete srbského dcera.[1] Míněni jsou patrně západní Srbové, nikoli jižní,[2] mimoto tehdy již pokřtění,[3] což je v rozporu s dalším textem legendy.[pozn. 1] Proložní legenda je sice pozdní (snad z první poloviny 12. století), patrně jde ale o zkrácený text ze staroslověnského překladu původní ludmilské legendy.[4] Naopak mnich Kristián, jenž byl snad Ludmiliným pravnukem,[pozn. 2] hovoří, že kníže Bořivoj měl také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora, z kraje slovanského, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají nyní podle nově vystavěného hradu Mělnickem.[9][pozn. 3] Existence Mělníka na přelomu 9. a 10. století je bezpečně prokázána;[13][14] ještě v době vlády Ludmilina syna, knížete Spytihněva I., šlo o hraniční pevnost.[15] Na pomezí mezi těmito tvrzeními nacházíme tvrzení ludmilské legendy Fuit in provincia Bohemorum, jenž praví, že Byl v zemi České jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu.[16] Jeho interpretace závisí na posouzení oné jiné země (alia provincia); neodporuje však pšovskému ani srbskému původu Ludmily.[17]

Manželkou přemyslovského knížete Bořivoje[editovat | editovat zdroj]

Pozdější světice Ludmila se narodila s nejvyšší pravděpodobností roku 860[pozn. 4] knížeti Slaviborovi a jeho choti neznámého jména.[17] O jejím dětství nejsou pramenné zprávy, vyjma údaje, že byla pohankou.[16] Další rekonstruovanou částí jejího životopisu jsou léta 872–875, kdy byla provdána; jejím manželem se stal tehdy přibližně dvaadvacetiletý Bořivoj, první historicky doložený vládce „Pražska“, tj. Pražské kotliny, z rodu Přemyslovců. V roce 875 odměnila Ludmila svého chotě synem, jenž vešel do historie jako Spytihněv I.

Pravděpodobně po sňatku učinil Bořivoj nejdůležitější rozhodnutí své vlády – rozhodl se nechat se pokřtít. Nebyl sice prvním vládcem na území Čech, který se nechal pokřtít (již roku 845 bylo pokřtěno v Řezně čtrnáct českých knížat a roku 831 přijali křest Moravané), ale až jemu – respektive jeho nástupcům – se podařilo křesťanství upevnit. Původním pramenem, jenž nás o Bořivojově křtu informuje, je Kristiánova legenda; o století později píšící autor vysvětlil motiv Bořivojova křtu touhou knížete „Pražska“ usednout ke stolu při hostině, což pohan nemohl.

Svatopluk se Čech ovšem zmocnil silou (nejdříve se tak mohlo stát na sklonku roku 882, nejpozději roku 884), jako nejpravděpodobnější se jeví rok 883. Přesný důvod křtu neznáme a určit jej není možné. Výhodné jistě bylo i to, že s pokřtěným panovníkem se v křesťanské nejvyšší společnosti zacházelo lépe než s pohanem. Moravský Bořivojův křest, provedený snad roku 883 arcibiskupem Metodějem, se zřejmě uskutečnil bez Ludmily.

Jak vyplývá z legend, Ludmila byla jistě pokřtěna. Otázkou je, kdy, kde a kým. Podle údajů pozdní Diffundente sole byla pokřtěna na Levém Hradci „po krátkém čase“ (po Bořivojově křtu) samotným Metodějem; nejzazším termínem by tedy byl duben 885, kdy Metoděj zemřel. Podle legendy Tempore Michaelis Imperatoris byla pokřtěna kněžími, které si s sebou Bořivoj přivedl z Moravy. S jistotou nemůžeme v této věci potvrdit nic, naopak víme, že Ludmila vychovávala v křesťanské víře i své potomky a vnoučata.

Mnich Kristián nás vzápětí po údajích o křtu informuje o vzpouře, jež se uskutečnila proti Bořivojovi. Jako hlavní motiv označuje učený Přemyslovec právě to, že se Bořivoj přijetím křesťanství odvrátil od zvyků svých otců. Povstalci měli na stolec povolat jakéhosi Strojmíra, jenž prý dlel u Němců a zapomněl hovořit svým rodným jazykem. Když ale došlo k jednání na otevřeném poli mezi stoupenci Bořivoje a Strojmíra, jehož přátelé měli po signálu zavraždit své odpůrce, Bořivojovi lidé zahnali „Strojmírovce“ (tím, že prohlédli jejich lest) a povolali Bořivoje, jenž mezitím uprchl na Moravu, zpět do vlasti.

Tento text je velmi nejednoznačný. Především nevíme přesně, kdy se to všechno stalo, o dataci totiž Kristián mlčí. Jisté je, že to bylo krátce po křtu Bořivojově, snad hned roku 883/884. Nejasný je také původ knížete Strojmíra. Odborná literatura, že Strojmír byl vyhnaný aristokrat, snad dokonce Přemyslovec. Asi nejzávažnějším nedostatkem historického vědění je však motiv. Pohanská reakce, zmíněná Kristiánem, není vyloučena, vždyť byla běžná v okolních středoevropských státech. Stejně tak je ale možné, že křest, respektive navázání těsnějších vztahů se Svatoplukem, byl jen gradací politického konfliktu buď uvnitř, nebo zvenčí. Strojmír byl podle Kristiána vypuzen na sněmu (ve skutečnosti mohl být klidně vypuzen Svatoplukem), jenže Bořivoj tehdy v Čechách nepobýval.

Kněžna[editovat | editovat zdroj]

Svatá Ludmila a její vnuk Svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení, neboť v době smrti Ludmily bylo Václavovi asi 14 let.

Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Se svým manželem Bořivojem I. přijali roku 882 křest na Moravě přímo z rukou slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách.

Předpokládá se, že po smrti svého manžela Bořivoje I. Ludmila neodešla do ústraní, jak bylo zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění a zasloužila se o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského Svatopluka.

Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem nejslavnějšího panovníka Velké Moravy někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko.

V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupce se stal mladší bratr Vratislav I. Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.

Spor s Drahomírou ze Stodor[editovat | editovat zdroj]

Svatá Ludmila odjíždí z Prahy na Tetín, Velislavova bible, kolem 1340.

Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska a se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat.

Zdá se, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září (nebo 16. září - slaven její svátek, první zmínky v kalendáři olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1137) 921 na hradišti Tetín. Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena (podle legendy vlastním závojem, snaha o to aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristián), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.

Drahomíra poté nad místem smrti Ludmily vybudovala chrám sv. Michala (podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen)

Roku 925 nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla.

Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, biskup Ota nedovolí hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Tato zpráva demonstruje význam a rozšířenost jejího kultu ve 12. století

V 11. století byla svatořečena.

Sv. Ludmila ve výtvarném umění[editovat | editovat zdroj]

Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kroniky.
  • Iluminované rukopisy: Zlomek Dalimilovy kroniky, Velislavova bible
  • Relikviářová busta svaté Ludmily (na lebku světice) - součást Svatovítského pokladu
  • Relikviářová paže sv. Ludmily
  • Schodištní cyklus (nástěnná malba) na hradě Karlštejně
  • Kamenná tumba sv. Ludmily s reliéfem ležící světice - v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě
  • Veraikon svatovítský - mezi světci malovanými na rámu - součást Svatovítského pokladu
  • Gotický deskový oltářní obraz z Dubečka - mezi světci stojící sv. Ludmila - v Národní galerii v Praze
  • Svatý Václav a svatá Ludmila při mši, olejomalba Františka Tkadlíka - v Národní galerii v Praze
  • Svatá Ludmila, pomocnice chudých - olejomalba Josefa Vojtěcha Hellicha
  • Součást pomníku svatého Václava v Praze na Václavském náměstí - J. V. Myslbek

Sv. Ludmila v hudbě[editovat | editovat zdroj]

Sv. Ludmila v písemnictví[editovat | editovat zdroj]

  • Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius. – Kristiánova Legenda. E-Text
  • Passio s. Venceszlai incipiens verbis Crescente fide christiana. Jaroslav Ludvíkovský: Nově zjištěný rukopis legendy Crescente fide a jeho význam pro datování Kristiána. Listy filologické 81, 1958, S. 58-63. E-Text
  • Avulsa igitur – Gumpoldi Mantuani episcopi Passio Vencezlai martyris. J. Emler, Fontes rerum Bohemicarum I., Praha 1873, S. 146-166. E-Text

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Legenda totiž praví, že nebyli tehdy ještě všichni pokřtění.[1]
  2. ↑ O pravosti tzv. Kristiánovy legendy se vedou spory přes 200 let. Zejména zásluhou historiků Josefa Pekaře, Václava Chaloupeckého a Dušana Třeštíka a filologa Jaroslava Ludvíkovského se historikové v dnešní době přiklání k názoru, že legenda byla sepsána v době, do níž se hlásí, tj. v letech 992–994.[5][6] Její autor, mnich Strachkvas-Kristián, byl (na rozdíl od dříve přijímaného výkladu, že pocházel z rodu Slavníkovců)[7] syn knížete Boleslava I.[8]
  3. ↑ Historik Václav Chaloupecký se pokusil o jiný výklad: Archetyp legendy Diffundente sole, kterou považoval za Kristiánův pramen, hovořil o Milsku (Srbsku; de provincia Milcensi) jako o Ludmilině rodišti a chybou opisovačů vznikl tvar de provincia Milnicensi, což bylo později chybně interpretováno jako Mělnicko.[10] Jenže filolog Jaroslav Ludvíkovský později prokázal, že legenda Diffundente sole je přepracováním Kristiána pocházející nejdříve ze 13. století.[11] Uvažovat o Chaloupeckého hypotéze tedy ztrácí smysl.[12]
  4. ↑ Proložní legenda o svaté Ludmile[18] a některé rukopisy legendy Fuit in provincia Boemorum[19][20] se shodují na tom, že se Ludmila dožila 61 let. Některé rukopisy téže legendy však uvádějí, že kněžna zemřela v jednačtyřiceti letech.[21][20] Jako datum Ludmilina úmrtí je dnes přijímána noc ze soboty 15. na neděli 16. září 921.[21] Vzhledem k tomu, že její syn Spytihněv I. zemřel roku 915[22] a dožil se čtyřiceti let,[23][24] je zřejmé, že kněžna Ludmila se nemohla dožít jednačtyřiceti let, neboť by se narodila později než její vlastní syn (roku 880).[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Proložní legenda o svaté Ludmile. In: VAJS, Josef. Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. Praha: Česká akademie věd a umění, 1929. Dále jen Proložní legenda o Ludmile. S. 64.
  2. ↑ MEDUNA, Petr. Ludmila z kraje slovanského. In: ŠPAČKOVÁ, Renata; MEDUNA, Petr. Nomine Ludmilam. Sborník prací k poctě svaté Ludmily. Mělník: [s.n.], 2006. Dále jen Ludmila z kraje. S. 15.
  3. ↑ PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 37–39. Dále jen Dějiny Srbska. 
  4. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: NLN, 1997. S. 152–153. Dále jen Počátky Přemyslovců. 
  5. ↑ KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: TOGGA, 2011. S. 89–95. Dále jen Sedm kultů. 
  6. ↑ Počátky Přemyslovců, str. 117–137
  7. ↑ LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav. Obecný úvod k poznámkám. In: LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav. Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Praha: Vyšehrad, 1987. Dále jen Obecný úvod. S. 130–131.
  8. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Přemyslovec Kristián. Archeologické rozhledy. 1999, roč. 51, s. 602–612. Dále jen Přemyslovec Kristián. 
  9. ↑ Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Praha: Vyšehrad, 1978. S. 24–25. Dále jen Kristiánova legenda. 
  10. ↑ CHALOUPECKÝ, Václav. Prameny X. století legendy Kristiánovy o svatém Václavu a svaté Ludmile. Praha: Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1939. S. 54 a 153–154. Dále jen Prameny. 
  11. ↑ Počátky Přemyslovců, str. 122
  12. ↑ PROFANTOVÁ, Naďa. Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka rodu. Praha: Epocha, 1996. S. 16–17. Dále jen Kněžna Ludmila. 
  13. ↑ SLÁMA, Jiří. Střední Čechy v raném středověku III. Archeologie o počátcích přemyslovského státu. Praha: Univerzita Karlova, 1989. S. 43–45 a 49–50. Dále jen Střední Čechy III.. 
  14. ↑ LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu (872–972). Od Bořivoje I. po Boleslava II.. Praha: Libri, 2006. S. 122–126. Dále jen Po stopách I.. 
  15. ↑ SLÁMA, Jiří. K počátkům hradské organizace v Čechách. In: ŽEMLIČKA, Josef. Typologie raně feudálních slovanských států. Praha: Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd, 1987. Dále jen K počátkům. S. 178–184.
  16. ↑ a b Fuit in provincia Boemorum. In: CHALOUPECKÝ, Václav. Na úsvitu křesťanství. Z naší literární tvorby doby románské v století IX.–XIII.. Praha: Česká akademie věd a umění, 1942. Dále jen Fuit. S. 60.
  17. ↑ a b Kněžna Ludmila, str. 14
  18. ↑ Proložní legenda o Ludmile, str. 65
  19. ↑ Fuit, str. 62
  20. ↑ a b Prameny, str. 475–476
  21. ↑ a b Počátky Přemyslovců, str. 176–181
  22. ↑ a b Počátky Přemyslovců, str. 176–195
  23. ↑ Kristiánova legenda, str. 26–27
  24. ↑ Fuit, str. 61

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česká kněžna
Předchůdce:
- 		asi 874/875 – 888/889
BBukovec/Pískoviště2 		Nástupce:
Žena Spytihněva I.?
nebo Drahomíra?


[[Kategorie:Čeští svatí]] [[Kategorie:České kněžny]] [[Kategorie:Oběti atentátů]] [[Kategorie:Křesťanští konvertité]] [[Kategorie:Osoby s nejistým datem narození]] [[Kategorie:Osoby s nejistým datem úmrtí]] [[Kategorie:Narození 9. století]] [[Kategorie:Úmrtí 10. století]] [[Kategorie:Ženy]] [[Kategorie:Úmrtí uškrcením]] [[Kategorie:Pohřbení v klášteře sv. Jiří v Praze]]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:BBukovec/Pískoviště2&oldid=21456712“