Svatopluk I.
| Svatopluk I. | ||
|---|---|---|
| Kníže Velkomoravské říše | ||
 |
||
| Svatopluk v mnišském rouše na Arnulfově dvoře, Dalimilova kronika. | ||
| Doba vlády | 871 - 894 | |
| Narození | ? | |
| Úmrtí | 894 | |
| Předchůdce | Rostislav | |
| Následník | Mojmír II. | |
| Manželky | snad Sventozizna | |
| Potomci | Svatopluk II. Mojmír II. Predslav (?) |
|
| Dynastie | Mojmírovci | |
Svatopluk (? – 894) nebo také Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk (řecky Σφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslověnsky Свѧтопълкъ, starorusky Свѧтополкъ/Святополкъ, slovensky Svätopluk) byl v letech 871–894 třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše (ve středověku označován za krále). Pocházel z dynastie Mojmírovců.
Obsah |
[editovat] Cesta k moci
Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století se Svatopluk chopil politické moci v nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 867 Rostislav nitranské knížectví potvrdil jako lenní území Velké Moravy. Svatoplukův vliv na politické dění tak značně vzrostl.
V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a do své smrti vězněn v některém bavorském klášteře.
Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského krále. Ludvík Němec ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engelšalka, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl zároveň se sv. Metodějem uvězněn. Roku 871 proti vnucené franské vládě vypuklo na Velké Moravě lidové povstání, vedené Slavomírem (či Spytimírem), knězem z rodu Mojmírovců. Ludvík Němec vyslal na porážku povstání své vojsko, které však bylo brzy poraženo. Ludvík tedy uskutečnil druhou výpravu, do jejíhož čela dosadil propuštěného Svatopluka, od kterého se mu dostalo slibu, že povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k hlavní velkomoravské pevnosti, Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a franské síly zcela rozdrtil. Tento krok mu umožnil stát se „králem“.
[editovat] Knížetem
V roce 874 byl mezi Svatoplukovými vyslanci a Ludvíkem Němcem uzavřen tzv. Forchheimský mír. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem (působení cyrilometodějské misie) na Velké Moravě oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní severomoravské oblasti (Opavsko, Holasicko). V roce 881 (884) připojil kraj podél řeky Tisy, od roku 888 byly velkomoravskou součástí také Čechy (knížectví Přemyslovců) a Lužice (Lužičtí Srbové).
Svatopluk uskutečnil významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se podílel Metoděj. Papežskou bulou Industriae Tuae z roku 880 byl jmenován prvním Panonským arcibiskupem se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou byla Velká Morava prohlášena za léno Svaté stolice, čímž se ji dostalo rovnoprávného postavení s východofranskou říší. Svatopluk byl v pramenech té doby titulován jako rex (tj. král).
[editovat] Vztahy k sousedním státům
| manželka |
Sventozizna (?)
|
|---|---|
| syn | |
| syn | |
| syn |
Predslav (?)
|
| strýc | |
| nejistý vztah |
Roku 882 Svatopluk vtrhl jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a vypudil odtud markrabata Viléma a Engelšalka. Ti se přidali k silám Arnulfa Korutanského, který proti Svatoplukovi uzavřel spojenectví s Bulhary. Bulhaři se pak útokem na Velkou Moravu zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku.
Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak v letech 883 a 884 připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese roku 884. Karel III. též prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem, který se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. Brzy nato, v letech 888 a 889, se ale konflikt o Panonii opět rozhořel.
V roce 888 zemřel Přemyslovec Bořivoj I., který křtem (pravděpodobně byl křtěn na Moravě přímo sv. Metodějem) a mocenskou podporou Svatopluka prosadil dominantní postavení svého rodu v dnešních Čechách. Po smrti Bořivoje Svatopluk v Čechách vládl přímo. Jeho nárok na české území byl potvrzen Arnulfem v roce 890. Arnulf platnost mírové smlouvy přerušil a v roce 892 zahájil se svými početnými spojenci (mimo jiné i Maďary) tažení proti Svatoplukovi. Svatopluk i tentokrát dokázal veškeré nepřátelské útoky odrazit (do roku 893 se opakovaly ještě dvakrát).
[editovat] Završení vlády
Ke konci vlády vypudil Svatopluk ze země nitranského biskupa (a nástupce Metoděje) Wichinga, který dal po smrti Metoděje v roce 885 vyhnat Metodějovy žáky a nechal potlačit užívání staroslověnské liturgie. Svatopluk sice nejdříve hledal oporu u latinských kněží (vedených Wichingem) a toleroval jejich boj proti kněžím slovanským, záhy ale zjistil, že Wiching se proti němu opakovaně spolčoval s králem Arnulfem.
Svatopluk zemřel roku 894. Na smrtelné posteli vyzýval své syny k odporu vůči Frankům a rozhodnému úsilí za zachování politické moci Velkomoravské říše.[zdroj?] Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Jméno Predslava, třetího možného syna, je zmíněno v historii v souvislosti se Svatoplukem jen jednou, bez výslovného uvedení, že je jeho synem.[zdroj?]
Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.
[editovat] Literatura
- BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
- HAVLÍK, Lubomír E. Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno: Jota 1994, 132 s.
- HAVLÍK, Lubomír E. Dubrovnické kroniky a tradice o Svatoplukovi. Slovanský přehled 58, 1972, č. 3, s. 197-200.
- HAVLÍK, Lubomír E. Ibn Rusta o králi Svatoplukovi a jeho sídelním městě. Jižní Morava 26, 1990, sv. 29, s. 9-17.
- CHRZANOWSKI, Witold. Świętopełk I Wielki. Król wielkomorawski. Krakow : Avalon, 2008. 229 s. ISBN 978-83-60448-48-9. (polsky)
- MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha : Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1.
- NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
- PANIC, Idzi. Ostatnie lata Wielkich Moraw. Katowice : Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2000. 239 s. ISBN 83-226-0960-4. (polsky)
- STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava : Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. (slovensky)
- TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3.
[editovat] Externí odkazy
- problematika hrobu knížete Svatopluka
- pověst „O třech prutech Svatoplukových“
- Svatoplukova dvojnásobná zrada – 1. část – konec Rostislavův
- Svatoplukova dvojnásobná zrada – 2. část – Karloman obelstěn
| Předchůdce: Rostislav |
|
Kníže Velkomoravské říše Svatopluk I. 871–894 |
|
Nástupce: Mojmír II. |
| Předchůdce: Bořivoj I. |
 |
Český kníže Svatopluk Velkomoravský 888/9–894 |
|
Nástupce: Spytihněv I. |
