Vědecká metoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vědecká metoda je posloupnost nebo sada procesů, používaných při vědeckém výzkumu. Cílem je získat znalosti a vědomosti pomocí pozorování a dedukce na základě dosud známých poznatků. Přijímání nových vědeckých poznatků je založeno na konkrétních důkazech. Vědecká metoda je založena na předpokladu, že kritériem pravdivosti vědecké hypotézy je souhlas předpovědí s výsledky výzkumu. Tento přístup udržuje vědecké hypotézy v neustálém kontaktu s realitou a umožňuje jejich falzifikaci, neboť hypotéza, jejíž důsledky jsou v rozporu s výzkumnými zjištěními, bude falzifikována (tedy vyvrácena). Mnohokrát ověřená hypotéza, kterou se zatím nepovedlo vyvrátit, se stává vědeckou teorií. Důsledkem je omezení vědy na otázky a hypotézy, jež jsou alespoň v principu rozhodnutelné pozorováním.[1]

Základní pojmy

Postup

Základem vědecké metody je iterace těchto kroků:

  1. Pozorování a popis skutečnosti (vjemů, poznatků).
  2. Formulace problému...
  3. Příprava hypotéz (návrh vysvětlení s obecnou platností, logická indukce)
  4. Předvídání (logická dedukce z hypotéz)
  5. Ověření souladu skutečnosti s předpovědí (buď aplikací předpovědi na experiment nebo aplikací na soubor dat získaný jinak) a ověření logické správnosti předchozích kroků.

Za „vysvětlení“ jevu se považuje popis vztahů mezi vjemy (poznatky) pomocí pojmů rozložitelných na základní pojmy a předpoklady (postuláty), které se předpokládají jako dané a dále se nevysvětlují ani nedokazují, tedy jsou neempirické a iracionální. Jednotlivé vědecké přístupy (paradigmata) se mohou lišit tím, co za takové základní pojmy a předpoklady považují. Moderní kauzalistická věda má jako jeden z takových základních předpokladů pojem přírodního zákona, tedy představu, že stejné podmínky vedou vždy ke stejnému výsledku.

Typy vědecké metody

V širším pojetí existují tři hlavní cíle vědeckého poznání: popis a utřídění problému či situace, tedy deskripce a klasifikace (souhrnně explorace), předpovědění vztahů mezi jevy (predikce) a vysvětlení těchto vztahů (explanace).[2] Tyto tři cíle jsou zkoumány čtyřmi typy výzkumných plánů (úrovněmi vědecké metody). [3]:

  • explorativní výzkumný plán - pouhý popis zkoumaného jevu (např. narativní analýza, zakotvená teorie)
  • deskriptivní výzkumný plán - popis zkoumaného jevu včetně statistik výskytu (např. analýza výskytu, analýza četnosti)
  • statistický výzkumný plán - popis vztahů mezi jevy (např. korelační analýza, t-test)
  • experimentální výzkumný plán - určení příčinných (kauzálních vztahů) mezi jevy (experiment, kvaziexperiment).

První metoda je vhodná tehdy, pokud přesně nevíme, co chceme zjišťovat, a je vhodná pro formulování statisticky ověřitelných hypotéz. Deskriptivní přístup umožňuje tato explorativní zjištění kvantifikovat. Statistické a experimentální výzkumné plány umožňují zjistit vztah mezi určitými jevy - v prvním případě korelační, v druhém příčinný, a tedy předvídat výskyt jednoho jevu na základě výskytu jevu jiného.

Břitvy

Slouží k formulaci vědeckých teorií na základě jejich praktické použitelnosti a smysluplnosti.

  • Occamova břitva - je základem principu logické úspornosti a říká, že je vhodné použít nejjednodušší možné vysvětlení jevu.
  • Popperova břitva - říká, že nemá smysl zabývat se teoriemi, které nelze vyvrátit.
  • Humeova břitva - zabývá se důkazem zázraku a uvádí, že zázrak nelze dokázat (lež nebo omyl pozorovatele je pravděpodobnější než zázrak samotný).
  • Hanlonova břitva - "Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost."

Reference

  1. ↑ Immanuel Kant - Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou - Závěr O určení hranic čistého rozumu [1]
  2. ↑ FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6. S. 14-16. 
  3. ↑ L. Kubička. Metody výzkumu. In: L. Fischer. Dětská psychiatrie pro mediky a lékaře. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1963.

Související články

Literatura

  • Easterby-Smith M. a kol.: Management Research. An Introduction. 2nd edition.SAGE Publications 2002
  • Cooper, D.R., Emory, C.W.: Business Research Methods. 5th ed. London, McGraw-Hill, 1995
  • Disman M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum Praha, 2002
  • Gill, J., Johnson, P.: Research Methods for Managers. London, Paul Chapman Ltd., 1998
  • Hendl, J.: Úvod do kvalitativního výzkumu. Unitisk Praha, 1999
  • Mišovič J.: V hlavní roli otázka. (průvodce přípravou otázek v sociologických a marketingových průzkumech). ALDIS Hradec Králové, 2001
  • Pavlica a kol.: Sociální výzkum, podnik a management: průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. Praha, Ekopress, 2000
  • Vlček J.: Systémové inženýrství. ČVUT Praha 1999
  • Vymětal, J., Váchová, M.: Úvod do studia odborné literatury. Praha, ORAC 2000

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Věda
Vědní obor • Vědecká metoda • Výzkum
Hmota
Příroda
Život
Člověk
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vědecká_metoda&oldid=16429740“