Spratlyovy ostrovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Spratlyovy ostrovy
南沙群岛
Quần đảo Trường Sa
Kalayaan
Kepulauan Spratly
Flag of the People's Republic of China.svg Flag of the Republic of China.svg Flag of Vietnam.svg Flag of the Philippines.svg Flag of Malaysia.svg Flag of Brunei.svg
geografie

LocationSpratlyIslands.png

Hlavní město:
Rozloha: 5 km² ostrovů, roztroušených v oblasti o téměř 410 000 km²
Časové pásmo: +7 až +8
obyvatelstvo
Počet obyvatel: několik set až tisíc vojáků
Jazyk: čínština, vietnamština, filipínština, malajština
správa regionu
Nadřazený celek: Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Filipíny, Malajsie
Druh celku: ČLR: část provincie Chaj-nan
Tchaj-wan: podřízeno městu Kao-siung
Vietnam: část provincie Khánh Hòa
Filipíny: část provincie Palawan
Malajsie: součást státu Sabah
Podřízené celky: asi 100 ostrovů
Mapa Spratlyových ostrovů

Spratlyovy ostrovy, čínsky 南沙群岛 (南沙群島, Nánshā Qúndǎo, Nan-ša čchün-tao, Ostrovy jižních písků), vietnamsky Quần đảo Trường Sa (Ostrovy dlouhých písků), filipínsky Kalayaan (Svoboda), malajsky Kepulauan Spratly, jsou souostroví v Jihočínském moři.

Tato skupina roztroušených útesů, ostrovů a atolů je jedním z faktorů nejistoty v jihovýchodní Asii. Částečně nebo zcela si na ně dělá nárok Čínská lidová republika, Tchaj-wan, Vietnam, Brunej, Malajsie a Filipíny. Na více než 40 větších ostrovech jsou rozmístěny vojenské posádky některých z těchto států. Důvodem zájmu o kontrolu ostrovů je jednak jejich strategická poloha u jedné z nejdůležitějších plavebních tras světa, jednak předpokládaná bohatá naleziště ropy.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podle čínských údajů měli Číňané tyto ostrovy odedávna obývat a také je jako první zakreslit do map. Do 19. století byly ostrovy také navštěvovány čínskými rybáři kvůli doplnění zásob pitné vody.

1864 připlula britská válečná loď a některé ostrovy prohlásila za britské území. Odtud odvozují bývalé britské kolonie Malajsie a Brunej své nároky na některé jižní ostrovy v souostroví.

Mezi lety 1933 a 1955 považovala Francie celé souostroví za součást své kolonie Francouzská Indočína.

Během druhé světové války (konkrétně v dubnu 1939) obsadilo ostrovy japonské námořnictvo. Na 3,5 km² velkém ostrově Itu Aba postavili Japonci opěrný bod pro svou ponorkovou flotilu. Po kapitulaci Japonska v roce 1945 se tato země musela v Sanfranciské mírové smlouvě (podepsané v roce 1951) nároku na Spratlyovy ostrovy vzdát. Ostrovy opět přešly pod správu Francie jako koloniální mocnosti v Indočíně.

Po porážce Čankajškova Kuomintangu na čínské pevnině, během stahování jeho jednotek na Tchaj-wan, obsadil několik Spratlyových ostrovů (včetně Itu Aba), které dodnes zůstávají pod kontrolou Čínské republiky. Čínská lidová republika na to zareagovala tím, že v roce 1951 vznesla nárok na celé souostroví. Po porážce Francouzů v indočínské válce se Francie ostrovů vzdala. Jak Severní, tak Jižní Vietnam vznesly nároky, žádné ostrovy však ještě neobsadily.

Územní nároky Čínské lidové republiky

V roce 1968 jeden filipínský obchodník vznesl nárok na některé ostrovy jako na svůj soukromý majetek; následovalo obsazení osmi ostrovů filipínskými jednotkami.

Během vietnamské války byl v roce 1973 vydán vládní dekret, kterým se celé souostroví podřizuje jihovietnamské provincii Phước Tuy se sídlem ve Vũng Tàu. Rok na to také Jižní Vietnam některé ostrovy obsadil, čímž došlo k diplomatické krizi s Čínskou lidovou republikou. Po znovusjednocení Vietnamu v roce 1976 potvrdil socialistický Vietnam nároky na souostroví.

V roce 1978 prohlašuje filipínská vláda prezidenta Marcose asi 60 % ostrovů ležících západně od Palawanu za filipínské výsostné území.

Od roku 1980 se vedení ČLR rozhodlo přímo obsadit některé Spratlyovy ostrovy. Lidově osvobozenecká armáda k tomu nasadila obojživelné námořní jednotky. Vliv v regionu Čína dále posílila díky smlouvě s UNESCO na zabezpečení oceánografického výzkumu v této oblasti.

Přítomnost čínského námořnictva v blízkosti Vietnamem nárokovaných ostrovů vedla k vážné roztržce mezi oběma zeměmi. Došlo k potyčce nedaleko Johnsonova útesu, během které (1988) Číňané potopili dvě vietnamské lodě a trvale obsadili sedm ostrovů. Sedmdesát vietnamských vojáků při tom přišlo o život. Vietnamské ostrovy v bezprostřední blízkosti měly být blokovány čínským loďstvem, tato strategie však nebyla dlouhodobě úspěšná. Čína postavila na Fiery-Cross-Reefu vojenskou základnu.

V roce 1990 obsadily malajské ozbrojené síly tři ostrovy na jihu souostroví.

Od roku 1995 rozšířila ČLR své nároky také na Mischief-Reef, nárokovaný Filipínami. Z čínského pohledu je celé souostroví součástí provincie Chaj-nan a nejjižnější atol má současně být nejjižnějším bodem čínského území vůbec. Podle amerických údajů se na deseti Čínou obsazených ostrovech nachází až 1 000 vojáků Lidově osvobozenecké armády.

V roce 2002 byla sjednána pravidla pro lodní dopravu v oblasti.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kay Möller, Die Außenpolitik der Volksrepublik China 1949–2004, Eine Einführung, Wiesbaden 2005, ISBN 3-531-14120-1
  • Hans Scheerer und Patrick Raszelenbeg: China, Vietnam und die Gebietsansprüche im Südchinesischen Meer, Institut für Asienkunde 2002, aktualizováno 2004, ISBN 3-88910-270-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]