Rjúnosuke Akutagawa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rjúnosuke Akutagawa

Rjúnosuke Akutagawa (芥川 龍之介, 1. srpna 1892, Tokio - 24. července 1927, tamtéž) byl japonský prozaik a esejista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Akutagawa se narodil jako syn podnikatele v oblasti mlékárenství. V letech 1913 a 1916 studoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě a současně byl redaktorem časopisu Šinšičó (Nová myšlenka). Zde také roku 1914 publikoval své vůbec první literární práce, povídku Rónen (Stáří) a divadelní hru Seinen to ši (Mladík a smrt). Po ukončení studia vyučoval do roku 1919 na Námořnické koleji, pak se stal redaktorem deníku Osaka Mainiči šimbun a v roce 1921 byl vyslán jako dopisovatel tohoto listu na čtyři měsíce do Číny, kde onemocněl a již nikdy se pak netěšil plnému zdraví.

Svou povídku Rašómon (doslova Brána Rašó), která mu svou uměleckou vyzrálostí získala proslulost a podle které je pojmenován slavný film Akiry Kurosawy, napsal již roku 1915. Roku 1916 se stal žákem spisovatele Sóseki Nacumeho, který jej pozval do své skupiny Mokujókai (Čtvrteční společnost) a který vysoce ocenil další jeho povídku Hana (Nos). V témže roce publikoval Akutagawa v prestižních japonských časopisech celou řadu dalších vynikajících povídek, jako např. Hankeči (Kapesník) nebo Jigokuhen (Obraz pekla), takže již v roce 1917 mohl vydat dvě sbírky svých povídek knižně, čímž se rázem stal ústřední postavou japonské literární scény.[1] Další své mistrovské dílo, povídku Jabu no naka (V houštině), vydal po návratu z Číny roku 1922, a právě podle této povídky je natočen film Rašómon režiséra Akiry Kurosawy.

Akutagawa je mistrem moderní japonské prózy. Napsal okolo sto padesáti povídek a novel, které vydal v osmi sbírkách, a jejichž vybroušený a originální styl byl vysoce ceněn. Jejich náměty jsou velmi rozmanité, často inspirované historií nebo klasickými středověkými sbírkami příběhů, a autor v nich pomocí groteskních a bizarních ale i satirických a humoristických syžetů znázornil nejjemnější odstíny složité lidské psychiky.

Ke konci života psal Akutagawa autobiografické povídky s pochmurným a pesimistickým laděním, které vznikaly pod vlivem jeho zhoršujících se duševních depresí, vyvolávaných ve velké míře obavami z dědičnosti choroby z matčiny strany (ta krátce po jeho narození zešílela a brzy zemřela),[1] a kvůli kterým spáchal roku 1927 sebevraždu. Na jeho památku byla roku 1935 zřízena Akutagowova literární cena Akutagawa šó, určená nadějným začínajícím autorům.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Rašómon (1917), sbírka povídek,
  • Tabako to akuma (1917, Tabák a ďábel), sbírka povídek,
  • Kairaiši (1919, Loutkář), sbírka povídek,
  • Kage toró (1920, Lucerna ve stínu), sbírka povídek,
  • Jarai no hana (1921, Noční květina), sbírka povídek,
  • Šumpuku (1923, Jarním šat), sbírka povídek,
  • Kódžakufú (1924, Jižní vítr), sbírka povídek,
  • Šina juki (1925, Cesta do Číny), cestopisné eseje,
  • Ume, uma, uguisu (1926, Slivoň, kůň, slavík), eseje,
  • Konan no ógi (1927), Konanský vějíř), sbírka povídek,
  • Kappa (1927, Vodníci), satirická alegorie na japonské intelektuály,
  • Aru ahó no iššó (1927. Život jednoho blázna),
  • Hjakusö (1927, Sto travin), črty,
  • Aru kjújú e okuru šuki (1927, Poslední dopis pro starého přítele), vydáno posmrtně.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Winkelhöferová Vlasta: Slovník japonské literatury, Libri, Praha 2008, str. 52-53

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]