Opus Dei

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Prelatura Svatého kříže a Opus Dei
Znak Opus Dei: kříž vepsaný do kruhu značícího zeměkouli
Znak Opus Dei: kříž vepsaný do kruhu značícího zeměkouli
Vznik 2. října 1928
Typ osobní prelatura
Sídlo Viale Bruno Buozzi, 73, 00197, Řím, Itálie
Působnost svět
Členové cca 90 000
Zakladatel sv. Josemaría Escrivá de Balaguer
Prelát biskup Javier Echevarría Rodriguez
Jeho předchůdce biskup Álvaro del Portillo
Hlavní orgán generální rada, centrální asesorie
Mateřská organizace katolická církev
Oficiální web www.opusdei.org www.opusdei.cz

Opus Dei, plným názvem Praelatura Sanctae Crucis et Operis Dei (česky Boží dílo či zkráceně Dílo, plným názvem Prelatura Svatého kříže a Opus Dei) je osobní prelaturou katolické církve. Jejím posláním je šířit poselství o tom, že všichni lidé, i laici, jsou povoláni ke svatosti, a poskytovat jim k tomu nezbytnou pomoc spočívající ve formaci a duchovním vedení.

Opus Dei bylo založeno ve Španělsku roku 1928 sv. Josemariou Escrivá de Balaguer, kterého v roce 2002 svatořečil papež Jan Pavel II. Svou definitivní právní podobu získalo Opus Dei v roce 1982, kdy jej papež Jan Pavel II. ustanovil jako osobní prelaturu. Není tedy řádem ani hnutím, ale součástí hierarchické struktury církve. Sídlo prelatury se nachází v Římě a v jejím čele stojí prelát, jímž je dnes mons. Javier Echevarría. V současné době Opus Dei působí v 68 zemích světa.[1]

Opus Dei se z velké většiny skládá z laiků, dále pak z kněží, kteří tvoří vlastní klérus prelatury.[pozn. 1] Podle papežské ročenky Anuario Pontificio z roku 2011 čítá Opus Dei 2.015 kněží a celkem 88.245 věřících, z čehož vyplývá, že 86.230 jsou laici. Celkem 55 % věřících Prelatury jsou ženy a kolem 90 % členů žije v Evropě a Americe.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Šíření Opus Dei po světě

Opus Dei založil madridský kněz Josemaría Escrivá de Balaguer dne 2. října 1928 jakožto cestu osobního posvěcování se, která je určena lidem všech tříd skrze jejich profesní práci a plnění běžných povinností křesťana. Toto poselství narazilo na všeobecné mínění tehdejší doby, že k dosažení svatosti je třeba vést život zasvěcený pouze Bohu, tedy svatými mohou být pouze řeholníci nebo kněží. Roku 1930 založil také ženskou část Opus Dei, které do té doby bylo určeno pouze pro muže.

V roce 1933 bylo otevřeno první centrum Opus Dei, tzv. Academia DYA, kde se vyučovalo právo a architektura. O rok později se tato akademie přeměnila v malou vysokoškolskou kolej.

Během španělské občanské války, která byla poznamenána krutým náboženským pronásledováním, byl Josemaría Escrivá nucen skrývat se na několika místech Madridu.[3] V roce 1937 on i několik členů Opus Dei utekli z republikánské zóny Španělska a přes Pyreneje a Andoru se dostali do Francie, odkud bylo možné přejít do druhé části Španělska, ve které nebyla církev pronásledována. Tyto události a vypuknutí druhé světové války prozatím znemožnily uskutečnění projektů zakladatele Opus Dei na rozšíření své apoštolské práce do dalších zemí Evropy.

Během druhé světové války se zakladatel přestěhoval do Říma, jelikož si byl vědom nutnosti sídla v tomto městě pro další expanzi do celého světa. V následujících letech cestoval po celé Evropě, aby připravoval započetí práce Opus Dei v různých zemích. V roce 1946 začala tato práce v Portugalsku, Itálii, Anglii, Irsku a Francii. Do České republiky Opus Dei přišlo v roce 1990.

Roku 1941 získalo Opus Dei diecézní schválení od madridského biskupa. O šest let později (roku 1947) bylo schváleno Svatým stolcem.

Poslání[editovat | editovat zdroj]

Opus Dei založil Sv. Josemaría Escrivá, který svou obětavou evangelizační činností propagoval již od počátku svého pastoračního působení myšlenku všeobecného povolání ke svatosti. To znamená, že pokřtěný člověk jako Boží dítě je schopen svým každodenním příkladným životem, spočívajícím v dodržování evangelia a posvěcováním práce, následovat Ježíše Krista v jeho radostech i utrpení. Každý tedy může křesťanské ctnosti rozvíjet v nejrůznějších okolnostech všedního života uprostřed světa. Proto prelatura poskytuje duchovní formaci a pastorační péči všem svým členům i mnoha ostatním. Nedílnou součástí formace v duchu Opus Dei je vydávání osobního svědectví o křesťanské lásce a potřebě následování Krista, čímž každý vykonává svůj apoštolát uprostřed světa.

Struktura a aktivity[editovat | editovat zdroj]

Osobní prelatura Opus Dei představuje součást katolické církve, v jejímž čele stojí prelát. Sdružuje laiky a kněze, přičemž povolání laiků všech typů a kněží pro prelaturu je naprosto rovnocenné. Pokud tedy povaha konkrétní záležitosti nestanovuje organizační odpovědnost někoho konkrétního, jsou si v ní všichni členové Opus Dei rovni. Kněz je v pojetí Díla člověk, který je povolán duchovně sloužit ostatním členům sdružení. Členové i po vstupu Opus Dei zůstávají (krom vnitřních záležitostí prelatury) součástí místních církví, ke kterým náleží.

Organizační členění Opus Dei[editovat | editovat zdroj]

Supernumeráři – jde o laiky žijící běžný rodinný a kariérní život, tvoří asi 70 % členů

Numeráři – jsou svobodní, v celibátu žijící členové, kteří se kromě profesní práce věnují také službě prelatuře. Žijí v centrech Opus Dei a představují asi 20 % členů. Ženská a mužská větev jsou striktně odděleny.

Numerářky auxiliar – jsou ženy, které se starají o provoz a udržování domácího prostředí v centrech Opus Dei, což je jejich jediná profese.

Přidružení – od numerářů se liší tím, že je profesní či rodinné závazky nutí žít mimo centra Opus Dei, jsou též svobodní a žijí v celibátu.

Kněží prelatury – představují asi 2 % členů. Drtivou většinu z nich představují numeráři, kteří se na výzvu stali kněžími (drtivou většinu kněží si tedy Dílo vychovalo samo).

S prelaturou je spojena Kněžská společnost Svatého Kříže, která sdružuje kněze spojené s Opus Dei.

Mimo členy Opus Dei, kteří jsou pochopitelně všichni katolíci, existují ještě spolupracovníci Opus Dei, toto postavení lze zastávat bez ohledu na vyznání.

Opus Dei ve světě[editovat | editovat zdroj]

Opus Dei zakládá svoje centra po celém světě. Mimo samotná centra je zde mnoho dalších činností, které jeho členové zakládají, z organizačního hlediska však obvykle nikoliv jako součást vlastní prelatury a s pomocí řady nečlenů, takže je někdy sporné, zda dotyčnou instituci nebo iniciativu označit za součást Díla. Obvykle se tak označují instituce a iniciativy založené členy Opus Dei a vykazující významný podíl členů Díla na klíčových pozicích a zejména pak instituce, které mají své spojení s Opus Dei kodifikovány ve svých vnitřních pravidlech. Takovýchto iniciativ v současné době existuje přes 600. Nejznámější institucí spojenou s Opus Dei je světově uznávaná Navarrská univerzita.

Zásady[editovat | editovat zdroj]

Opus Dei je považováno za baštu konzervativismu a tzv. integrismu v katolické církvi. Odmítá to, co považuje za přehnaně liberální dezinterpretaci Druhého vatikánského koncilu, a velice důrazně prosazuje zásady správného křesťanského života. Velký důraz je kladen na askezi (dodržování půstů, mortifikace), mariánskou úctu a pravidelné a časté modlitby. Kněží Díla jsou povinni oblékat se jako kněží.[4]

Umrtvování[editovat | editovat zdroj]

Nezapnuté cilicium

Podle vyjádření oficiálních představitelů Opus Dei jsou v rámci Opus Dei rozšířeny mírné metody sebetrýznění, tzv. umrtvování těla (mortifikace). Někteří členové Opus Dei používají cilicium neboli žíněné roucho – kovový řetěz s ostrými hranami, kterým si „způsobují nepohodlí“, což jim má pomoci přemáhat sobectví a posílit lásku k Bohu a bližním.[5] Cilicium se obvykle připíná kolem stehna a ten, kdo jej používá, může tahem rukou regulovat bolest, případně jej zapnout za jiný článek.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Podle katolického novináře Messoriho a jeho knihy Případ Opus Dei lze kritiky a nepřátele Opus Dei rozdělit do dvou skupin.

Tou první jsou mimokatolické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou součástí tzv. „protisektářského hnutí“, přičemž ovšem Messori zdůrazňuje, že jako sektářství tyto skupiny vnímají jakýkoliv intenzívněji žitý náboženský život a ve skutečnosti nejsou protisektářské, ale protináboženské a protikatolické. Podrobným rozborem vyvozuje, že snaha označit Dílo za sektářské a destruktivní nemá reálný základ. Zároveň také odmítá i další části kritiky Díla, které operují s tzv. „Černou legendou“, kterou řadí mezi ničím nepodložené konspirační teorie vzniklé jednak nepochopením, jednak úmyslnou lživou propagandou.[4]

Druhou skupinu kritiků Messori charakterizuje jako vnitrocírkevní opozici proti hnutí, která podle něj vychází z liberálních a marxistických proudů katolicismu. Messori zdůrazňuje, že tyto skupiny vnímají Dílo jako výspu a oporu tradicionalistických a integristických hnutí a jako takové je napadají, přičemž ale následně podrobně rozebírá spiritualitu a ideologické základy Díla a postuluje závěr, že Dílo má z pohledu katolické církve nauku i zásady naprosto v pořádku, což naopak u řady těchto kritiků není ani zdaleka jisté[4] Zde nutno vzít v potaz, že Messori sám je vnímán jako představitel silně konzervativních a tradicionalistických proudů katolicismu a liberální a marxismem poznamenané proudy katolicismu považuje za už v podstatě nekatolické“.[6]

Z hlediska oficiálních církevních struktur je Dílo vnímáno převážně pozitivně a těší se podpoře všech papežůPiem XII. počínaje a současným[zdroj?] Benediktem XVI. konče.

Jednotlivé body kritiky[editovat | editovat zdroj]

  • Přehnaný důraz na sebetrýznění – stránky nepřátelské prelatuře udávají jiné informace o formách sebetrýznění, které jsou v rozporu s prohlášeními představitelů prelatury, a dokládají je údajnými vnitřními směrnicemi, jejichž pravost nelze ověřit. Numeráři a přidružení mají podle instrukcí údajné interní směrnice „De spiritu et de piis servandis consuetudinibus“ (č.125) cilicium používat všechny dny kromě nedělí a svátků nejméně dvě hodiny. Jednou týdně se mají bičovat pětiocasým karabáčem.[7]
  • Seznam zakázaných knih – podle bývalých členů mají členové Opus Dei zakázáno číst knihy ze seznamu, který prelatura sestavila. Pokud je potřebují ke studijním účelům, potřebují souhlas nadřízeného. (U jednotlivých knih se liší, u nejtěžší 6. kategorie, kam patří i autor Milan Kundera, je nutný souhlas preláta.)[8] Dle vyjádření Opus Dei žádný oficiální seznam zakázaných knih neexistuje.[zdroj?]
  • „Černá legenda“ – je podle Messoriho označení pro soubor konspiračních teorií, podle nichž je Opus Dei tajnou organizací podporující fašismus a pravicový extremismus a sloužící katolické církvi jako špionážní služba a mocenský nástroj výrazně ovlivňující politiku na státní a celosvětové úrovni. Opus Dei to popírá a uznávaní autoři, kteří blíže zkoumali Dílo, dospěli k názoru, že tyto legendy většinou nemají reálný základ. Vittorio Messori i John Allen ve svých knihách dokládají, že Dílo má své stoupence jak na pravici, tak na levici a že proklamované sepětí Díla jako celku s frankistickým režimem neexistovalo, neboť členové Opus Dei sice byli (sami za sebe) zastoupeni ve vládách pozdní fáze Francova režimu jakožto ekonomičtí experti (např. ministr obchodu Alberto Ullastres, ministr financí Mariano Navarro Rubio, ministr průmyslu Gregorio López Bravo a ministr bez portfeje Laureano López Rodó), ale ve stejné době jiní stáli v opozici proti němu (např. Rafael Calvo Serer a Antonio Fontán). Messori i Allen tvrdí, že hnutí má závazná pravidla týkající se pouze duchovního života, askeze a života hnutí a de facto nemá možnost a ani nesmí vytvářet jakoukoliv systematickou politiku a politická sdružení. Dále Messori dodává, že poslední období Francova režimu už bylo značně volnější a členství ve vládě v této době už není nijak závadné.[9]
  • Zatajování základních informací – dlouhodobá snaha Opus Dei držet v tajnosti informace o vnitřním chodu prelatury vede ke spekulacím ohledně financování, majetkových poměrů nebo více či méně viditelného vměšování samotné prelatury do věcí veřejných. Žádosti o větší transparentnost a sebereflexi zatím zůstaly nevyslyšeny.[zdroj?]
  • Techniky náboru – Opus Dei dlouhodobě čelí kritice za příliš agresivní techniky náboru nových členů (např. bombardování láskou) a chladnou vypočítavost (instruování k navazovaní přátelství, podávání písemných reportů o potenciálních členech).[zdroj?]

Reakce na kritiku[editovat | editovat zdroj]

Dřívější mluvčí Opus Dei Jack Valero popřel veškerá obvinění Opus Dei, ačkoliv připustil, že někteří členové se mohli dopustit pochybení. V dějinách bylo podle něj obvyklé, že „nové“ katolické instituce byly kritizovány: tak se stalo dominikánům, jezuité byli dokonce rozpuštěni, svatý Josef Kalasanský byl vyloučen z jím samotným založené kongregace piaristů.[10]

Co se týče obvinění ze strany bývalých členů Opus Dei, Valero řekl, že jej bolí jejich odchod ve zlém a že takto mluví o Opus Dei, zároveň ale poukazuje na případy členů, kteří Opus Dei opustili, nadále s ním ale udržují přátelský kontakt.[11]

John Allen, autor obsáhlé knihy o Opus Dei,[12] ke kritice ze strany bývalých členů Díla říká, že mnohá z jejich tvrzení si protiřečí s tím, co o Opus Dei říkají jiní bývalí členové,[13] a velkým množstvím lidí přímo zapojených do různých činností Opus Dei (Allen odhaduje jejich počet na 900 000).

Významné práce o Opus Dei[editovat | editovat zdroj]

Významné práce o Opus Dei dostupné v češtině:

  • mnoho času věnoval Opus Dei prominentní italský katolický novinář Vittorio Messori, který o něm napsal řadu článků a knihu Případ Opus Dei (orig. Opus dei, un'indagine, 1994, česky vyšlo v roce 1998). V knize Messori píše, že její tvorbě věnoval rok studia jednak Díla samého, jednak literatuře o něm a netají se velmi příznivým dojmem, kterým na něj zapůsobilo.
  • další významnou knihou o Opus Dei je Opus Dei (orig.: Opus Dei: An Objective Look Behind the Myths and Reality of the Most Controversial Force in the Catholic Church, 2005) Johna Allena.
  • řada textů sv. Josemaríi Escrivá, zakladatele Opus Dei
  • v češtině je k dispozici i kniha Noam Friedlanderové Co je Opus Dei (orig. What is Opus Dei, 2005), která reprezentuje literaturu nepřátelskou prelatuře

Opus Dei v médiích[editovat | editovat zdroj]

Zájem veřejnosti o Opus Dei vyvolala kniha a film Šifra mistra Leonarda, v níž představitelé Opus Dei vystupují jako záporné postavy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Osobním prelaturám se věnuje Kodex kanonického práva v bodech 294 až 297.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Opus Dei na španělské Wikipedii.

  1. Cronología Opus Dei
  2. Personal Prelature of Opus Dei, statistika Katolické církve
  3. Sv. Josemaria v Madridu, interaktivní mapa (španělsky)
  4. a b c Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2
  5. Opus Dei and Corporal Mortification, rozhovor s Rev. Michaelem Barrettem
  6. Tento názor vyjadřuje ve své knize při rozboru kritiky ze strany těchto proudu; Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2
  7. De spiritu et de piis servandis consuetudinibus, Opus libros
  8. ODAN – Index of Forbidden Books
  9. Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2, str. 201–236
  10. Jose Miguel Cejas: Piedras de escándalo, Madrid: Palabra, 1992.
  11. BBC, Kontroverzní světec (španělsky)
  12. ALLEN, John. Opus Dei. Praha : Knižní klub, 2007. 397 s.  
  13. Prohlášení Christophera Howse, (španělsky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]