Pius XI.
| Pius XI. | |
|---|---|
 |
|
| Rodné jméno | Ambrogio Damiano Achille Ratti |
| Začátek pontifikátu | 6. únor 1922 |
| Konec pontifikátu | 10. únor 1939 |
| Předchůdce | Benedikt XV. |
| Nástupce | Pius XII. |
| Datum narození | 31. květen 1857 |
| Místo narození | Desio, Itálie |
| Datum úmrtí | 10. únor 1939 |
| Místo úmrtí | Vatikán |
Pius XI. (před zvolením Ambrogio Damiano Achille Ratti; 31. května 1857 Desio – 10. února 1939 Vatikán) byl papežem katolické církve (od roku 1922) a suverénem státu Vatikán. Některými historiky je považován za největšího papeže 20. století.[1]
Před nástupem svého pontifikátu působil jako prefekt Vatikánské knihovny (1914-1919), apoštolský nuncius v Polsku (1919-1921) a arcibiskup milánský (1921-1922).
Jako papež si zvolil motto pax Christi in regno Christi (pokoj Kristův v království Kristově). Vydal na 31 encyklik, vytvořil rámec pro zformování Katolické akce a v roce 1925 ustanovil slavnost Ježíše Krista Krále. V roce 1931 založil Radio Vatikán a v roce 1936 (znovu)založil Papežskou akademii věd.
Za jeho pontifikátu Svatý stolec uzavřel řadu konkordátů a mezinárodních smluv s (převážně nově vzniklými) státy, včetně Lateránských smluv, v nichž Itálie uznala existenci a svrchovanost Vatikánu, a kontroverzního Říšského konkordátu.
Na konci svého pontifikátu, poznamenaném těžkou nemocí, se neúspěšně snažil čelit nástupu komunismu a nacismu, kteréžto odsoudil ve svých encyklikách, a odvrátit blížící se světovou válku.
Obsah |
Cesta k úřadu [editovat]
Ambrogio Ratti se narodil v Desiu u Milána. Na kněze byl vysvěcen v roce 1879. Byl velmi nadaný, na Gregoriánské univerzitě získal postupně tři doktoráty (filosofie, kanonického práva a teologie). Působil jako profesor teologie v semináři v Padově (1882-1888), dále v milánské Ambrosiánské knihovně (1988-1911, prefekt knihovny od 1907) a Vatikánské knihovně (1911-1919, nejprve viceprefekt, od 1914 prefekt).
Jeho specializací byly středověké a starověké církevní manuskripty, ambrosiánský misál a Karel Boromejský.
V roce 1919 jej papež Benedikt XV. jmenoval titulárním arcibiskupem naupaktským a apoštolským nunciem v Polsku (1919-1921). Mise skončila v odvoláním zpět do Itálie, kde obdržel hodnost kardinála a byl jmenován arcibiskupem milánským. Zůstal jím však pouze rok, 6. února 1922, po náhlé smrti Benedikta XV. a nejdelším konkláve 20. století, byl nečekaně zvolen papežem.
Papež [editovat]
- Související informace naleznete v článku Encykliky Pia XI..
Ambrogio Ratti přijal jméno Pius XI. a jako papežské moto si zvolil heslo pax christi in regno christi (Kristův pokoj v Kristově království).
Učení [editovat]
Jeho první encyklika Ubi arcano reagovala na postupující sekularizaci světa a dala rámec pro zformování Katolické akce. Ve své encyklice Quas primas vydané 11. prosince 1925 ustanovil slavnost Ježíše Krista Krále.
Mezinárodní vztahy [editovat]
Za Pia XI. čelila katolická církev neutěšené mezinárodní situaci a mnoha četným pronásledováním. Svatý stolec musel řešit řadu závažných otázek ve vztazích s Francií a nově vzniklými státy v Evropě, jakož i krutá pronásledování církve v Sovětském svazu, Mexiku a později i v Německu, kde se naděje vkládané do říšského konkordátu ukázaly liché. Nově vzniklé státy se ukázaly být příliš slabými, aby konkordáty s nimi měly pro církev skutečně garanční charakter. Jediným nezpochybnitelným úspěchem jeho pontifikátu v tomto ohledu tedy zůstaly Lateránské smlouvy, které zajistily celosvětové uznání papežovy světské moci. Krátce po jeho ustavení nechal vybudovat Radio Vatikán.
Konec pontifikátu [editovat]
Konec pontifikátu představoval pro Pia XI. velké utrpení a obrovskou řadu zklamání. Již těžce nemocný opakovaně odsoudil totalitní režimy vzkvétající v nacistickém Německu a Sovětském svazu (zejména v encyklikách z roku 1937 Mit brennender Sorge a Divini redemptoris) a snažil se odvrátit blížící se válečný konflikt. Jeho snaha však byla bezvýsledná - válka byla stále blíž a on ve své kritice totalitarismů zůstával osamocen. Zklamaně přihlížel tomu, jak západní velmoci ustupují nacistickému Německu a nechávají ho pohltit Rakousko, proti jehož záboru protestoval, a těžce nesl fakt, že Itálie navzdory jeho odporu uzavřela spojenectví s nacistickým Německem a zavedla protižidovské zákony. Naproti tomu jednoznačně uspěl ve své nepokryté snaze zajistit hladký nástup na papežský stolec svému státnímu sekretáři, kardinálu Pacellimu.
Smrt jej zastihla v okamžiku, kdy byl připraven v encyklice Humani generis unitas jmenovitě odsoudit antisemitismus[2], což již předtím učinil v tisku a v projevech před poutníky. Jeho nástupce Pius XII. (již zmíněný Pacelli) zvolil ale jinou cestu - rozhodl se nacismus výslovně neodsoudit, ale tiše proti němu bojovat a pomáhat pronásledovaným, což považoval za efektivnější a prozíravější cestu.
| „ | Všimněte si při katolické mši, že Abrahám je náš patriarcha a praotec. Antisemitismus je neslučitelný se vznešenou myšlenkou, kterou toto vyjadřuje. Je to hnutí, v němž katolík nemá co dělat. Ne, ne, říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.[3] | “ |
Reference [editovat]
- ↑ http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10894
- ↑ Odsuzující část encykliky
- ↑ Pius XI. ve stanovisku z 9. září 1938, citováno in Ronald J. Rychlak: Daniel Kertzer's The Popes Against the Jews, dostupné: http://www.catholicleague.org/research/kertzer.htm
Odkazy [editovat]
Externí odkazy [editovat]
- (česky) Papež, který žil na výši své doby (Katolický týdeník)
- (česky) Pius XI. (ChristNet.cz)
- (německy) Pius XI. (BBKL)
- (italsky) (anglicky) Pius XI. (Oficiální stránky Vatikánu)
Související články [editovat]
| Papež | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Benedikt XV. |
1922–1939 Pius XI. |
Nástupce: Pius XII. |
