Lolita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Lolita (rozcestník).
Lolita
Autor Vladimir Vladimirovič Nabokov
Původní název Lolita
Překladatel Pavel Dominik
Země USA
Jazyk angličtina
Žánry Postmoderna
Vydavatel Paseka
Datum vydání 1955
Česky vydáno 1991
Typ média tištěné, vázané
Počet stran 384
ISBN 80-7185-553-7

Lolita (1955) je román Vladimira Nabokova. Poprvé byl vydán v Paříži roku 1955 v anglickém jazyce, později byl autorem přeložen do ruštiny a v roce 1967 vydán v New Yorku. Román je mezinárodně uznáván díky inovativnímu slohu. Kvůli svému obsahu je považován za velmi kontroverzní, jeho protagonista Humbert Humbert je totiž sexuálně přitahován dvanáctiletou dívkou jménem Dolores Haze. Do češtiny byl román přeložen Pavlem Dominikem.

Po svém vydání se toto dílo stalo klasikou, je jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších románů literatury 20. století. Jméno Lolita se stalo součástí jazyka jako označení sexuálně přitažlivé mladé dívky.

Román byl dvakrát zfilmován, poprvé v roce 1962 (Lolita), režisérem Stanley Kubrickem. Hlavního hrdinu hrál James Mason. Druhý film byl natočen v roce 1997 (Lolita), režíroval jej Adrian Lyne a hlavního hrdinu ztvárnil Jeremy Irons.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Lolita se skládá ze dvou částí a 69 kapitol. Vypráví ji Humbert Humbert, literární vědec narozený roku 1910 v Paříži švýcarskému otci a anglické matce. Humbert je sužován chorobnou touhou po malých holčičkách, pro něž vynalezl vlastní pojmenování „nymfičky“. Humbert se domnívá, že jeho posedlost děvčátky byla způsobena předčasnou smrtí jeho dětské lásky, Annabel Leighové. V roce 1947 se Humbert po neúspěšném manželství stěhuje do Ramsdale, malého města v Nové Anglii, aby mohl psát svou literárně teoretickou práci. Pronajme si pokoj v domě ovdovělé Charlotty Hazeové. Během úvodní prohlídky domu se seznámí s dvanáctiletou dcerou paní domácí, Dolores (které říká také Dolly, Lolita, Lola, Lo, nebo L), do níž se ihned zamiluje. Humbert se v domě rozhodne bydlet jen proto, aby mohl Lolitě zůstat na blízku. Ačkoliv je děvčetem doslova posedlý, je velmi kritický vůči její úzkoprsosti a oblibě v tehdejší americké maskultuře (obzvláště pak filmech pro mládež a komiksech).

Charlotta se do svého nájemníka zamiluje, a když Lolita odjede na letní tábor, dává Humbertovi na výběr: Buď si ji vezme za manželku, nebo se odstěhuje. Humbert chce i nadále žít po boku Lolity, a proto se sňatkem sice neochotně, ale přesto souhlasí. Charlotta netuší, že je Humbertovi ve skutečnosti pro smích, stejně tak neví o Humbertově vášni pro její dceru. Ovšem jen do té doby, než si přečte jeho tajný deník. Jakmile zná Humbertovy pravé úmysly a jeho city, rozhodně se s Lolitou utéct a Humbertovi vyhrožuje, že odhalí jeho pravou tvář „hnusného starého chlípníka“. Náhoda však zahraje do karet Humbertovi a když rozrušená Charlotta Hazová přechází ulici, srazí ji projíždějící auto a ona na místě umírá.

Humbert vyzvedne Lolitu z tábora, předstíraje, že je její matka v nemocnici. Z obav, že by sousedé mohli pojmout nějaké podezření, se však nevrací do Ramsdale, a místo toho se ubytují v hotelu. Tam se Humbert potkává se zvláštním mužem (později se dozvídáme, že jeho jméno je Claire Quilty), který jej podle všeho zná. V naději, že bude moci nic netušící Lolitu v tichosti zneužít, použije Humbert prášky na spaní. Ty však mají na jeho schovanku minimální účinek. K sexuálnímu styku nicméně stejně dojde. Ovšem je to podle Humbertových slov překvapivě on, kdo je sveden, nikoliv Lolita. Navíc se zdá, že Humbert není Lolitiným prvním milencem. Lolita mu totiž poví, že posbírala už nějaké zkušenosti na táboře s jedním kamarádem. Brzy na to Humbert Lolitě sděluje, že její matka ve skutečnosti není nemocná, ale mrtvá. Nezletilá Dolores se tak ocitá v bezvýchodné situaci, kdy je na svém otčímovi závislá a nemůže než hrát podle jeho pravidel.

Lolita a Humbert cestují napříč Amerikou, ze státu do státu, z motelu do motelu. Humbert svou nevlastní dceru manipuluje výhrůžkami (bude-li mluvit, skončí v polepšovně) a později si od ní sexuální služby kupuje výměnou za laskominy, komiksy a jiná lákadla. To vše ačkoliv ví, že Lolita jeho city nesdílí. Po roce kočovného života se usazují v dalším z měst Nové Anglie, kde Lolita začíná opět chodit do školy. Humbert je rodičem velmi přísným a majetnickým, zakazuje Lolitě veškeré mimoškolní aktivity a jakékoliv styky s chlapci. Místní nicméně jeho chování vnímají jen jako projev lásky sice trochu staromódního, ale přesto velmi milujícího otce.

Když Lolita žadoní o účast ve školním divadelním představení, Humbert souhlasí jen výměnou za další sexuální služby. Neví však, že autorem oné divadelní hry je Claire Quilty, který se údajně přijel podívat i na jednu ze zkoušek a byl doslova unesen Lolitiným hereckým výkonem. Těsně před premiérou se Lolita a Humbert ošklivě pohádají, načež Lolita nečekaně vyjádří touhu odjet z města a navázat na předchozí kočovný život.

Humbert s Lolitou tedy opět cestují na západ. Tentokrát má však Humbert neustálý pocit, že jsou sledováni. Stává se čím dál paranoidnějším a svou nevlastní dceru podezřívá z plánování útěku a z tajného spojenectvím s jejich pronásledovateli. Když Lolita onemocní a je hospitalizována v nemocnici, je Humbert poprvé po dlouhé době nucen přečkat noc bez ní. Když ji pak přijde navštívit do nemocnice, zjišťuje, že zmizela. Sestra mu sdělí, že si děvče odvezl strýček. Humbert se pouští do zoufalého pronásledování únosce, ale nakonec své neúspěšné pátrání vzdává.

Jednoho dne roku 1952 se v Humbertově schránce objevuje dopis. Jeho dřívější schovanka, dnes sedmnáctiletá vdaná žena v očekávání, ho prosí o peníze, jež nutně potřebuje. Humbert ji navštíví a finanční výpomoc vyměňuje za jméno onoho „strýčka“, který ji tehdy unesl. Claire Quilty byl známým Charlotty Hazeové a autorem Lolitiny vyprošené školní hry, to on ji odvezl z nemocnice v naději, že z ní udělá hvězdu svých pornografických filmů. Když odmítla, tak se jí zbavil. Vydělávala si, jak se dalo. Pak potkala svého budoucího manžela a vdala se za něj. On o její minulosti neví nic.

Humbert se Lolitě omluví za minulé hříchy, navrhne jí, aby se k němu vrátila a slibuje lepší zítřky, ona však odmítá a Humbert se jí zhroutí v slzách k nohám. Když se rozloučí, nasedá Humbert do auta a zamíří do Quiltyho rezidence. Svého soka v absurdním zápase zastřelí a tak se pomstí. Cestou z místa činu bláznivě přejíždí autem z jednoho směru do druhého, a proto je následně zatčen. Závěrem svého vyprávění se Humbert loučí s Lolitou a přeje jí vše dobré, čtenářům vysvětluje, že kniha, kterou drží v ruce, jsou vlastně jeho paměti, jež nesmějí být vydány dříve, než po Lolitině smrti.

Ve fiktivní předmluvě knihy stojí, že Humbert zemřel ve své cele na infarkt těsně po dokončení svých pamětí. Lolita zemřela při porodu na Štědrý den roku 1952 i se svou novorozenou dcerou.

Rozbor díla[editovat | editovat zdroj]

Nabokovův tragikomický román je vyprávěn nespolehlivým vypravěčem Humbertem, jehož styl je typický slovními hříčkami a všudypřítomnou jízlivou kritikou americké společnosti. Humbertův humor tvoří působivý protipól tragické zápletky. Nápaditý styl románu je charakteristický zejména dvojsmysly, vícejazyčnými slovními hříčkami, přesmyčkami a neologismy. Například slovo nymfička již dnes žije vlastním životem a našlo si cestu do mnoha slovníků. Jméno jedné z postav knihy, Vivian Darkbloom, je přesmyčkou jména autorova.

Humbert své čtenáře mnohokrát žádá o pochopení, vysvětluje jim, že na svůj vztah s Dolores nikdy nebyl pyšný, že svého počínání naopak lituje. Když v jedné části knihy poslouchá hlasy dětí hrajících si na hřišti, je zasažen pocitem viny, protože si uvědomí, že Dolores vlastně připravil o dětství. Během jejich posledního setkání navíc pochopí, že ji stále miluje, ačkoliv už dávno není onou nymfičkou z jeho snů.

Někteří kritici považovali Humbertovu verzi událostí za pravdivou. Mezi jinými například spisovatel Robertson Davies, který Nabokova vypravěče plně omilostnil, když roku 1959 napsal, že Lolitanepojednává o zkažení nevinného dítěte lstivým kriminálníkem, nýbrž o zneužívání slabého muže zkaženým dítětem. Nejde o vůbec příjemné téma, ale přesto o téma, k němuž by měly co říct zástupy sociálních pracovnic či psychiatrů.“ [1]

Většina spisovatelů však víc než v Humberta vkládala svou důvěru v Nabokovův cit pro jemnou ironii. Richard Rorty například ve své slavné interpretaci Lolity, Contingency, Irony, and Solidarity (může být přeloženo jako Nahodilost, ironie a sounáležitost) nazývá Humberta „lhostejnou zrůdou“. Sám Nabokov popsal svého slavného vypravěče jako „domýšlivého a krutého ubožáka“ či jako „odporného jedince“ (citováno v Levine, 1967).

Jeden z Lolitiných prvních zastánců, Lionel Trilling, upozorňoval roku 1958 na problematičnost jakékoliv interpretace této knihy z etického a morálního hlediska. Humberta považoval za vypravěče natolik výřečného, že dovedl oklamat i sebe sama. Podle Trillingových slov „jsme ještě víc šokovaní, když si uvědomíme, že jsme postupem času začali zneužívání, jež román popisuje, přehlížet…že jsme byli dokonce svedeni k účasti na tomto trestném činu, protože jsme naší představivosti dovolili zobrazit něco, o čem víme, že je to naprosto nepřípustné.“[2]

První vydání a ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Lolita byla dokončena roku 1953, žádné americké nakladatelství ji ale kvůli jejímu obsahu nebylo ochotno vydat. Se spoluprací souhlasilo až roku 1955 pařížské nakladatelství Olympia Press. Ačkoliv bylo první vydání o nákladu 5000 výtisků vyprodáno, kritiky zůstala kniha nepovšimnuta. Když však koncem roku 1955 nazval spisovatel Graham Greene v rozhovoru pro London Times Lolitu knihou roku, vyprovokovalo toto prohlášení reakci editora londýnského Sunday Express, který o Lolitě napsal, že je to „nejzvrácenější kniha, kterou kdy četl“ a že jde o „bezostyšnou pornografii“. Krátce na to vydalo britské ministerstvo vnitra příkaz všechny výtisky Nabokovovy knihy na hranicích zabavit. V prosinci 1956 byla Lolita na základě soudního procesu na dva roky zakázána také ve Francii. Když byla kniha nakonec vydána i v Británii, následný skandál ukončil politickou kariéru jednoho z jejích nakladatelů, Nigela Nicolsona. [3] Naproti tomu úředníci v USA byli z chystaného prvního vydání zpočátku nervózní, Nabokovův kontroverzní román však byl americkou veřejností přijat relativně klidně. Vydána byla roku 1958 a stal se z ní bestseller srovnatelný s Jihem proti Severu. [4]

Dnes je Lolita považována za jeden z nejlepších románů dvacátého století. Nabokov sám si této své knihy velmi považoval. V rozhovoru pro BBC v roce 1962 řekl: „Lolita je mou oblíbenkyní. Práce na ní byla nejobtížnější. Týkala se totiž tématu, které mi bylo velmi cizí, tak nepodobné čemukoliv, co jsem kdy prožil. Díky tomu jsem měl neobyčejnou možnost a potěšení naplno využít všechen svůj talent, abych jí dokázal vdechnout život.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lolita na anglické Wikipedii.

  1. ''Lolita's Crime: Sex Made Funny'', Davies, Robertson.Books.google.com. Ověřeno k 2010-10-11. 
  2. citováno v Leland de la Durantaye in The Boston Globe writing on the 50th anniversary of Lolita August 28, 2005. Also quoted by CHARLES McGRATH writing in New York Times writing on 50th anniversary September 24, 2005
  3. Laurence W. Martin, "The Bournemouth Affair: Britain's First Primary Election", The Journal of Politics, Vol. 22, No. 4. (Nov. 1960), pp. 654–681.
  4. Dieter E. Zimmer. List of Lolita Editions [online]. D-e-zimmer.de, [cit. 2010-10-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]