Kostel svatého Mikuláše (Boletice)
| Kostel svatého Mikuláše v Boleticích | |
|---|---|
.jpg) Kostel sv. Mikuláše v Boleticích (2016) | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Kraj | Jihočeský |
| Okres | Český Krumlov |
| Obec | Kájov |
| Souřadnice | 48°49′10,82″ s. š., 14°13′4,7″ v. d. |
 | |
| Základní informace | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | českobudějovická |
| Vikariát | Český Krumlov |
| Farnost | Kájov |
| Užívání | kostel |
| Zasvěcení | svatý Mikuláš |
| Architektonický popis | |
| Typ stavby | románský s pozdně gotickou přístavbou |
| Výstavba | pol. 12. století |
| Specifikace | |
| Stavební materiál | žula (hrubé kvádry) |
| Další informace | |
| Kód památky | 31887/3-1222 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kostel svatého Mikuláše je původně románská stavba v Boleticích v okrese Český Krumlov. Byl postaven pravděpodobně v polovině 12. století. Nachází se na vyvýšenině zvané Olymp – jihovýchodně od původní obce. Díky své poloze patří mezi takzvané kostelce.[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Středověk[editovat | editovat zdroj]
První písemná zmínka o kostelu je v darovací listině Přemysla Otakara II. z roku 1263. Nejstaršími částmi kostela jsou zdivo lodi a věž. V západní části kostela se nacházela tribuna.[1] Na přelomu 13. a 14. století byla původní apsida na východním konci kostela nahrazena kolmo zakončeným kněžištěm, které bylo opatřeno středověkými freskami, dnes již jen zlomkovitě dochovanými.[2] V roce 1400 začlenil papež Bonifác IX. kostel do zlatokorunského kláštera. Tím dostal opat kláštera možnost do boletického kostela dosazovat vlastní řeholníky.[1] V 10. letech 15. století byla ke kostelu přistavěna sakristie se síťovou gotickou klenbou stejného typu, jaký je použit v milevském klášteře.
Novověk[editovat | editovat zdroj]
V průběhu třicetileté války byl kostel mezi lety 1623 až 1625 barokně upraven a nově vymalován. Za panování císaře Karla VI. získala loď kostela v roce 1714 kazetový strop. V devatenáctém a první polovině dvacátého století prošel kostel několika opravami.[2]
Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]
Od roku 1947 se kostel nacházel na území vojenského újezdu, což vedlo k jeho postupnému zchátrání. Po sametové revoluci začala armáda investovat do jeho oprav. Došlo k výměně krovů, podlah a střechy. K 1. lednu 2016 byl kostel spolu s osadou Boletice vyčleněn z vojenského újezdu a připadl obci Kájov, která pokračuje v rekonstrukci.[3]
Středověké fresky[editovat | editovat zdroj]
Pole s freskami na stěnách kněžiště jsou uspořádány do čtyřech vodorovných pásů. V nejspodnějším pásu byla namalována drapérie, horní tři vyplňují výjevy z christologického cyklu. Cyklus postupuje odzhora dolů, zleva doprava.[4]
První pás[editovat | editovat zdroj]
Prvním výjevem je Zvěstování Panně Marii, následuje Navštívení Panny Marie, Narození Krista a Klanění tří králů. Ve výjevu Klanění tří králů stojí dětský Kristus Marii na klíně, pravou rukou žehná a levou ukazuje na tři červené růže, které Panna Maria drží v ruce. Obdobný motiv tří květů se u tohoto výjevu vyskytuje v žaltáři královny Elišky Rejčky, tam jsou ovšem květy bílé. První pás odshora je zakončen výjevem Obětování Páně.[4]
Druhý pás[editovat | editovat zdroj]
První výjev druhého pásu je částečně zakryt mladší barokní malbou. Podle vyobrazení královské postavy a srovnáním s jinými christologickými cykly lze odhadnout, že se jedná o výjev Vraždění betlémských nemluvňátek. Na druhém výjevu je vyobrazeno dítě se svatozáří, které je do půl těla ponořeno v nádobě, zleva se k němu sklání žena se svatozáří a zprava stojí další jedna nebo dvě neurčité postavy. Podle Petra Pavelce je nejpravděpodobnější, že se jedná o výjev Narození, pojmenování a omytí sv. Jana Křtitele. Tento ne zcela obvyklý výjev se nachází již např. na klenbě baptisteria v Parmě z poloviny 13. století. Jediné další vyobrazení rituálního omývání sv. Jana Křtitele na území dnešního Česka je k vidění v kostele sv. Jana Křtitele v Pomezí poblíž Landštejna. Další čtyři výjevy jsou téměř zaniklé a nerozpoznatelné. Sedmým výjevem v druhém pásu je Křest Páně, následuje další nerozpoznatelný výjev a posledním výjevem je Vjezd Krista do Jeruzaléma.[5]
Třetí pás[editovat | editovat zdroj]
První výjev ve třetím pásu se nacházel v místě, kde byl zhruba sto let poté vytvořen portál do nově přistavěné sakristie. Následují výjevy Omývání nohou apoštolům, Kristus veden biřici, Kristus korunovaný trnovou korunou a Bičování Krista. Na dalším výjevu je Jan Evangelista s Pannou Marií, kteří s bolestnými výrazy soucítí s Kristovým utrpením. Další dva výjevy se dochovaly opět jen útržkovitě. I z útržků lze poměrně jistě odhadnout, že se jedná o výjev Přibíjení Krista na kříž a Ukřižování dvou lotrů. Cyklus pak pokračuje výjevy Ukřižování Krista, Snímání Krista z kříže, Ukládání Krista do hrobu a Zmrtvýchvstání Krista a je zakončen velkým výjevem Posledního soudu, který se rozprostírá přes všechny čtyři pásy. Na výjevu Posledního soudu jsou na levé straně vyobrazeny také dvě postavy patřící pravděpodobně mecenášům přestavby a výmalby kostela. Mnišská postava by mohla patřit cisterciáckému opatovi nedalekého kláštera Zlatá Koruna Dětřichovi. Postava šlechtická by mohla patřit některému místnímu mecenáši z rodu Rožmberků nebo Bavorů ze Strakonic nebo přímo českému panovníkovi Václavu III. nebo Janu Lucemburskému. Mohlo by se také jednat pouze o alegorické postavy zastupující světskou a církevní moc.[6]
Inspirace a podobná díla[editovat | editovat zdroj]
Kromě biblických textů mohla být autorovi fresek inspirací tehdy poměrně nedávno napsaná kniha Meditationes de vitae Christi, především ve výjevu Narození, pojmenování a omytí sv. Jana Křtitele nebo výjevu Ukřižování dvou lotrů předcházejícímu Ukřižování Kristovu.[7] Mezi formálně podobná díla patří fresky v kostele sv. Jana Křitele v Janovicích nad Úhlavou (1300–1310), malby na jižním pilíři v kostele Narození Panny Marie v Písku (kolem 1310) a ilustrace kanovníka Beneše v Pasionálu abatyše Kunhuty (1320–1321).[8]
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Kostel a kaplička -
Kostelní věž -
Zadní stěna s portálem -
Hřbitov a márnice -
Kostelní zeď a kmen lípy -
Významný strom (Tilia cordata) -
Areál kostela (2020) -
Kostel ve výhledu od Přelštic -
Kaplička na přelštické cestě -
Vstupní portál
.jpg)
.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c BAUEROVÁ, Anna: Kostel sv. Mikuláše. Vojenský újezd Boletice. 2006 Online [2017-08-28].
- ↑ a b PAVELEC, Petr. Středověká nástěnná malba v jižních Čechách. Sumarizace výzkumu nově odkrytých a restaurovaných maleb v období mezi roky 1993 - 2012. Olomouc, 2013 [cit. 2021-09-14]. disertační práce. Universita Palackého v Olomouci, Fakulta filozofická, Katedra dějin umění. Vedoucí práce Prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc.. s. 12. Dostupné online.
- ↑ ZAHRADNÍKOVÁ, Andrea; ZAJÍČEK, Zdeněk. V kostele v Boleticích hráli sovětští vojáci hokej, oltáře zničili zlatokopové. Vltavín [online]. rozhlas.cz, 25. prosinec 2016 [cit. 2017-08-28]. Dostupné online.
- ↑ a b Pavelec (2013), s. 12-15
- ↑ Pavelec (2013), s. 15-17
- ↑ Pavelec (2013), s. 17-23
- ↑ Pavelec (2013), s. 16, 19
- ↑ Pavelec (2013), s. 20, 23
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KUTHAN, Jiří. Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století. České Budějovice: Růže, 1977
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu kostel svatého Mikuláše na Wikimedia Commons - Kostel sv. Mikuláše v Boleticích na stránkách hrady.cz
