Italské království (1805-1814)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Italské království
Regno d'Italia
 Francouzské císařství
 Italská republika (1802–1805)
 Rakouské císařství
 Papežský stát
18051814 Království lombardsko-benátské 
Sardinské království 
Papežský stát 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
hlavní město:
Milán[1]
obyvatelstvo
státní útvar
mateřská země:
vznik:
1805 - vyhlášení království
zánik:
1815 - Vídeňský kongres[2]
Státní útvary a území
Předcházející:
Francouzské císařství Francouzské císařství
Italská republika (1802–1805) Italská republika (1802–1805)
Rakouské císařství Rakouské císařství
Papežský stát Papežský stát
Nástupnické:
Království lombardsko-benátské Království lombardsko-benátské
Sardinské království Sardinské království
Papežský stát Papežský stát

Italské království byl státní útvar, který se v letech 1805–1814 rozkládal na severu Itálie. Stát byl pod přímou kontrolou Francie a králem byl sám Napoleon Bonaparte.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Stát vznikl v roce 1805 přetvořením Italské republiky na Italské království, byla zřízena italská armáda. Francouzskou moc v zemi měl zastupovat Napoleonův nevlastní syn Evžen de Beauharnais, který ovšem neměl v rámci rozhodovacího procesu takřka žádné pravomoce – převážná část rozhodnutí závisela vždy na Napoleonovi, který si po své korunovaci císařem přisvojil i titul italského krále. Vedle původního území Italské republiky zahrnovalo Italské království oblasti získané v Napoleonových taženích během let 1806 až 1809 – Benátsko, Marky a Tridentsko. Vnitřní organizace země kopírovala francouzské dělení na departementy s velkým důrazem na centralizaci moci, byl rovněž zaveden napoleonský občanský zákoník. Dříve rozdrobené městské republiky a monarchie tak nahradil ucelenější státní útvar. Byly také zrušeny feudální povinnosti či právo prvorozenství a došlo ke konfiskaci církevního majetku.[3]

Nová vláda, tlačená nedostatkem peněz,[pozn. 1] rozprodávala národní majetek, na čemž bohatě profitovaly městské vrstvy a některé aristokratické rody. Zatímco k roku 1789 bylo v držení měšťanstva 24 % obhospodařované půdy, o 15 let později to již bylo 40 %.[pozn. 2] Naopak majetek šlechty poklesl ze 73 % na 58 %. Protože napoleonská armáda rovněž potřebovala ke svému chodu velké množství surovin a výrobků, příslušníci zámožnějších vrstev se stávali i armádními dodavateli, případně se podíleli na výstavbě veřejných děl a infrastruktury a dále rozvíjeli své podnikatelské aktivity.[5]

Na druhou stranu zasáhly italské obyvatelstvo odvody do armády, velmi nepopulární v zemi takřka bez vojenské tradice, a v oblasti hospodářství se italských poměrů citelně dotkla i pozdější kontinentální blokáda. Katastrofálně se projevila především v exportu surového hedvábí, v ostatních oblastech nebyl dopad tak znatelný, pro některé typy zboží blokáda naopak fungovala jako účinná ochranná bariéra před anglickou konkurencí.[4]

Pod napoleonskou nadvládou se utvářela nová italská intelektuální vrstva, povětšinou z řad lidí, kterým bylo dříve kvůli jejich původu bráněno v kariérním a sociálním vzestupu. Pro tuto vrstvu, jakož ale i pro příslušníky aristokracie, se otevíraly pozice ve správě, v armádě, ve vzkvétajících univerzitách, výtvarných akademiích a dalších specializovaných školách. Významnou pozici mělo také novinářství. Tito lidé měli často tendenci i k politickému sdružování. Protože něco takového nebylo v italském státě možné,[pozn. 3] docházelo ke vzniku tajných organizací a sekt, v severních oblastech to byla především společnost Adelfia.[pozn. 4] V těchto spolcích se mísily nejrůznější vlivy a názory, snažící se prosadit v prostředí, které dosud nedávalo k politické reprezentaci prostor.[7]

Konec napoleonské nadvlády[editovat | editovat zdroj]

Po zprávách o ústupu Napoleona od Moskvy roku 1812 a po bitvě u Lipska o rok později bylo lidem, kteří Itálii vládli v Napoleonově jménu, jasné, že stávající režim skončil. V dramatické situaci se pokoušeli distancovat od Napoleona. Přes uzavření příměří s nepřátelskými stranami ovšem nedokázal Evžen de Beauharnais udržet moc ve svých rukou – v dubnu 1814 byly v Miláně stranou takzvaných ryzích Italů rozpoutány nepokoje, které vyústily v zavraždění ministra financí Priny. V brzké době byla ve městě a celé Lombardii obnovena rakouská nadvláda, kterou stvrdil Vídeňský kongres roku 1815. Vedle obnovy starých italských států si severní část Italského království, tedy vedle Lombardie i Benátsko, ponechalo Rakouské císařství.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Více než polovina státního rozpočtu směřovala do Francie na zaplacení válečných výdajů.[1]
  2. Vzestup zažila například šlechtická rodina Cavourů.[4]
  3. Zákonodárný sbor království fungoval jen v roce 1805, poté byl Napoleonem zrušen, protože žádal o snížení poplatku za zápis do matriky.[1]
  4. Velmi známi jsou také Karbonáři, působící v Neapolském království.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Dále jen [Procacci (1997)]. ISBN 80-7106-152-2. S. 216.  
  2. HONZÁK, František, a kol. Evropa v proměnách staletí. Praha : Libri, 1997. ISBN 80-85983-30-3. S. 283.  
  3. Procacci (1997), s. 216-218
  4. a b Procacci (1997), s. 218.
  5. Procacci (1997), s. 217-218.
  6. Procacci (1997), s. 221.
  7. Procacci (1997), s. 221-222
  8. Procacci (1997), s. 222-223.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • HICKS, Peter. How Napoleon became ‘King of Italy' [online]. Napoleon.org, [cit. 2010-01-08]. Dostupné online. (anglicky)