Glafkos Klerides

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Glafkos Klerides

Ve funkci:
28. únor, 1993 – 28. únor, 2003
Předchůdce George Vasiliou
Nástupce Tassos Papadopoulos
Ve funkci:
23. červenec, 1974 – 7. prosinec, 1974
Předchůdce Nikos Sampson
Nástupce Arcibiskup Makarios III.

1. předseda Sněmovny
Ve funkci:
1960 – 1976
Nástupce Tassos Papadopoulos

1. předseda DISY
Ve funkci:
1976 – 1993
Nástupce Yiannakis Matsis

Narození 24. duben 1919

Nicosia

Úmrtí 15. listopadu 2013 (ve věku 94 let)
Nicosia
Národnost Kyperská
Politický subjekt Demokratické shromáždění (Demokratikos Synagermos)
Vzdělání King's College London
Náboženství Církev na Kypru
Podpis Glafkos Klerides, podpis

Glafkos Ioannou Klerides (řecky: Γλαύκος Ιωάννου Κληρίδης) (narozen v Nicosii 24. dubna 191915. listopadu 2013) byl řeckokyperský politik a prezident Kyperské republiky. Byl ženatý s Lilou-Irenou (zemřela 6. června 2007) a měl dceru Katherine.

Život a politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Život a politická kariéra do roku 1960[editovat | editovat zdroj]

Klerides byl prvorozený syn právníka a státníka Yiannise Klerida.

Během 2. světové války sloužil v britské RAF. V roce 1942 byl sestřelen nad Německem a v zajetí už strávil celou válku.

Po válce vystudoval práva v londýnské King's College a později se věnoval právnické praxi na Kypru. Byl členem organizace EOKA, která usilovala o osvobození Kypru z britské nadvlády. Akcí EOKA se zúčastňoval pod pseudonymem "Ypereides". Během tohoto období bránil množství bojovníků z EOKA, kteří byli zatčeni Brity. Jeden z jeho nejznámějších úspěchů byla příprava svazků, které vyjmenovávají a dokazují porušování lidských práv imperiální administrativou a jejími agenty.

V roce 1959 se zúčastnil Londýnské konference na Kypru a během přechodu od koloniální administrativy k nezávislosti (1959 - 1960) sloužil jako ministr spravedlnosti. V červenci 1960 byl zvolen do Sněmovny a vzápětí byl také zvolen jejím prvním předsedou. Tento post držel do 22. července 1976. V prvních prezidentských volbách Klerides porazil Makaria III.

Život a politická kariéra v letech 1960 - 1976[editovat | editovat zdroj]

Kypr získal nezávislost v roce 1960 a Klerides získal politický vliv jako člen Jednotné demokratické strany. Po 15. červenci 1974, kdy proběhl převrat ve kterém EOKA-B, řeckokyperská polovojenská organizace usilující o enosis (spojení s Řeckem), svrhla demokraticky zvoleného arcibiskupa Makaria a dosadila Nikose Sampsona jako prezidenta s diktátorskými pravomocemi, obsadilo Turecko sever ostrova. Osm dní poté byl Sampson donucen odstoupit. Ve stejný den, tedy 23. července 1974, získal Klerides dočasně pravomoci prezidenta republiky, a to v souladu s ústavou. Těmito pravomocemi oplýval do 7. prosince 1974, kdy se do úřadu prezidenta vrátil uprchlý Makarios III.. Jak prezident tak Sněmovna veřejně Kleridovi poděkovali za úlohu, kterou sehrál v tomto neklidném období. Kritici, zvláště pak z EDEK, hovoří o onom období jako o popřevratovém, kdy nebyla demokracie plně obnovena, až do návratu Makaria. Klerides na druhou stranu opakovaně odsoudil násilí, které vedlo k převratu.

Od roku 1961 do roku 1963 zastával post předsedy kyperského Červeného kříže. Za tyto vynikající služby v Červeném kříži byl odměněn Certificate of Honour and Life Membership.

Život a politická kariéra od roku 1976[editovat | editovat zdroj]

V roce 1976 založil pravicové Demokratické shromáždění (Demokratikos Synagermos). Byl šestkrát kandidátem na prezidenta a dvakrát zvolen, v roce 1993 a 1998. V roce 1998 byl jeho hlavním protivníkem Georgios Iakovou. V roce 2003 ho porazil v prezidentských volbách Tassos Papadopoulos.

Je autorem autobiograficky laděného zobrazení kyperských dějin 20. století, My Deposition, vydaného ve čtyřech dílech.

Během jeho prezidentství Kypr významně prosperoval. Jeho stabilizovaná ekonomika vytvořila z Kypru nejbohatší zemi z deseti přistupujících států do EU v roce 2004. Kleridova administrativa je velmi ceněna za vstup do Unie. Klerides byl v době svého prezidentství respektován světovými vůdci pro své úspěchy. Část své oblíbenosti ztratil kvůli jeho silné podpoře Annanova plánu pro unifikaci Kypru. I když 65% tureckých Kypřanů hlasovalo pro plán v referendu, 75% řeckých Kypřanů to odmítlo.