František Eusebius z Pöttingu
| František Eusebius z Pöttingu | |
|---|---|
 Portrét Františka Eusebia z Pöttingu od Johanna Fridricha Leonarda (po 1678) | |
| Nejvyšší maršálek císařského dvora | |
| Ve funkci: 1671 (fakticky až 1674) – 1676 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Předchůdce | Ferdinand Bonaventura z Harrachu jako zástupce v Pöttingově nepřítomnosti |
| Nástupce | Albrecht VII. Zinzendorf |
| Císařský vyslanec v Madridu | |
| Ve funkci: 1663 – 1674 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Císařský tajný rada | |
| Ve funkci: 1660 – ? | |
| Panovník | Leopold I. |
| Císařský komisař na českém zemském sněmu | |
| Ve funkci: 1650 – 1660 | |
| Panovník | Ferdinand III., Leopold I. |
| Císařský komoří | |
| Ve funkci: 1650 – ? | |
| Panovník | Ferdinand III. |
| Místokancléř Českého království | |
| Ve funkci: 14. květen 1649 – 1664 (nebo 1663?) | |
| Panovník | Ferdinand III., Leopold I. |
| Předchůdce | Albrecht Libštejnský z Kolowrat |
| Rada nad apelacemi | |
| Ve funkci: 1647 – ? | |
| Panovník | Ferdinand III. Habsburský |
| Narození | 10. prosince 1627 |
| Úmrtí | 29. prosince 1678 (ve věku 51 let) |
| Choť | 1. Marie Margareta Löblová 2. Marie Žofie z Ditrichštejna |
| Rodiče | Bedřich Pötting z Persingu Kunhuta Eliška ze Šternberka |
| Děti | 2 |
| Zaměstnání | politik, diplomat, úředník |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | římskokatolické |
| Ocenění | 1663 Řád zlatého rouna (č. 458) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
František Eusebius hrabě z Pöttingu a Persingu (10. prosince 1627 – 29. prosince[1] 1678) byl rakouský šlechtic ze starobylého rodu Pöttingů. Kariéru začal jako vysoký zemský úředník v Čechách, poté byl významným diplomatem v habsburských službách, nakonec zastával vysoké posty u císařského dvora ve Vídni. Proslul jako mecenáš umění a sběratel knih, byl též rytířem Řádu zlatého rouna. Mimo jiné vlastnil rozsáhlé statky v severních Čechách (panství Rumburk, Varnsdorf), v Praze nechal postavit letohrádek dodnes zvaný Petynka.
Počátek kariéry v Čechách[editovat | editovat zdroj]
Jeho rodiči byli Bedřich Pötting z Persingu (1577–1642) a Kunhuta Eliška ze Šternberka (1578–1631). Studoval v Lovani, díky matce měl blízké vazby na českou šlechtu a ve velmi mladém věku se uplatnil ve správě Českého království. Od roku 1647 byl radou apelačního soudu, v letech 1649–1664 byl místokancléřem Českého království. Mezitím získal hodnost císařského komořího (1650) a tajného rady (1660), v letech 1650 a 1660 byl císařským komisařem na českém zemském sněmu.[2]
Vyslanec ve Španělsku[editovat | editovat zdroj]
V letech 1663–1674 byl císařským vyslancem v Madridu, kde měl s ohledem na příbuzenské vztahy rakouských a španělských Habsburků důležitou úlohu, již v roce 1663 obdržel Řád zlatého rouna, krátce poté pomáhal zorganizovat sňatek španělské infantky Markéty Terezie s Leopoldem I. Ve Španělsku mimo jiné usnadnil přístup ke dvoru mladým šlechticům z habsburské monarchie na kavalírských cestách (Filip Zikmund z Ditrichštejna).[3] I ze Španělska sledoval dění u vídeňského dvora a své postavení udržoval i za pomoci intrik,[4] podporoval především svého švagra Ferdinand z Ditrichštejna. Pöttingův deník z té doby je dodnes důležitým pramenem i pro španělské historiky a byl vydán knižně.[5] Post vyslance ve Španělsku byl velmi prestižní a Pötting se stal plnohodnotným členem španělského královského dvora a účastníkem společenských událostí. Přestože z Vídně pobíral paušální plat ve výši 34 000 zlatých, náklady na reprezentaci i jeho umělecké zájmy jej postupně přivedly do finančních nesnází. Kromě toho postupem doby cítil potřebu být blíž císařskému dvoru, takže v dubnu 1674 Španělsko opustil a vrátil se do Vídně.[6]
Již v roce 1671 byl jmenován nejvyšším maršálkem císařského dvora, tehdy ale ještě pobýval ve Španělsku a v jeho nepřítomnosti jej zastupoval Ferdinand Bonaventura z Harrachu, fakticky se této funkce ujal až po návratu z Madridu v roce 1674.
Rodinné a majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]
Poprvé se oženil v roce 1650 s Marií Margaretou Löblovou (†1658), dcerou dvorního rady a plukovníka vídeňské městské gardy Jana Kryštofa Löbla. Marie Margareta byla se svými sestrami spoludědičkou panství Rumburk a Varnsdorf s hradem Tolštejnem. Pötting skoupil za 92 000 zlatých podíly manželčiných sester a od roku 1656 byl samostatným majitelem Rumburku.[7] Český inkolát obdržel již v roce 1652. V roce 1653 dostal darem od císaře Ferdinanda III. panství Miličín na Benešovsku, které jeho dědic, rada dvorské komory Jan Šebestián z Pöttingu († 1687) roku 1681 zase prodal, ale koupil jiné statky.
Vlastnil také pozemky v Praze a v Břevnově. Po roce 1650 si tam dal postavit letohrádek, který po něm dodnes nese jméno Petynka.
V roce 1662 s podporou císařovny Eleonory uzavřel druhý sňatek s Marií Žofií z Ditrichštejna (1652–1711), nejmladší dcerou knížete Maxmiliána z Ditrichštejna. Z tohoto manželství pocházely dvě děti, obě ale zemřely v kojeneckém věku. Po ovdovění se Marie Žofie v roce 1681 podruhé provdala, a to za Václava Ferdinanda Lobkovice (1654–1697).
Mecenáš umění a sběratel knih[editovat | editovat zdroj]
Byl vzdělaným aristokratem se širokým spektrem zájmů a proslul především jako sběratel knih. Ve Španělsku za vlastní peníze i na náklady Leopolda I. soustředil unikátní sbírku knih. Z pozůstalosti markýze Cábregy zemřelého v roce 1671 zakoupil jeho knihovnu, která dodnes tvoří základ španělského knižního fondu Rakouské národní knihovny (jde o 5 000 svazků a řadu vzácných rukopisů). Pöttingova osobní sbírka knih byla po jeho smrti rozptýlena, většina ale zůstala v majetku rodu až do 19. století, řada vzácných exemplářů se dnes nachází například ve strahovské knihovně, knihovně Národního muzea nebo Národní knihovně. Výjimečně se některé knihy dostaly do Rakouské národní knihovny, ale také do Velké Británie nebo Kanady.[8]
V Rumburku založil kapucínský klášter s Loretánskou kaplí a inicioval stavbu klášterního kostela sv. Vavřince. Celý stavební komplex byl dokončen až po jeho smrti. V nově vybudovaném klášteře byl vyčleněn prostor pro uložení knižní sbírky ze Španělska, k němuž nakonec již nedošlo. Mimo to byl hrabě také donátorem jedné kaple na poutní cestě ze Staré Boleslavi do Prahy.
Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]
V roce 1652 uprchla z rumburského panství většina luterského obyvatelstva do sousední Lužice. V roce 1656 získal toto panství hrabě František z Pöttingu, který zároveň vlastnil i pozemky na opačné straně hranice. Se svolením kurfiřta Jana Jiřího I. Saského dal vyhledat poddané uprchlé z rumburského panství, dal pro ně postavit malé domky v gersdorfském lese a dál mu museli sloužit i jako luteráni z Lužice. Tímto činem prokázal určitou náboženskou toleranci a zasloužil se o založení města Neugersdorf.[9][10]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ottův slovník naučný, díl 20.; Praha, 1903 (reprint 2001) ISBN 80-7185-288-0
- ↑ MAŤA, Petr: Komisaři k českému zemskému sněmu (1627–1640). Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka; Praha, 2007 dostupné online
- ↑ KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013 ISBN 978-80-7415-071-5
- ↑ CERMAN, Ivo: Pojmy frakce, strana a kabala v komunikativní praxi dvořanů Leopolda I.; Český časopis historický 100/2002; Praha, 2002 s. 33–54 dostupné online Archivováno 7. 8. 2018 na Wayback Machine.
- ↑ NIETO Y NUNO, Miguel: Diario del conde de Pötting, embajador del Sacro Imperio en Madrid (1664–1674); Madrid, 1993 ISBN 9788485290949
- ↑ SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenbergů za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 s. 353-361 ISBN 978-80-7394-165-9
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984, s.
- ↑ KAŠPAROVÁ, Jaroslava: Po stopách knižní sbírky Františka Eusebia hraběte z Pöttingu a Persingu; Bibliotheca Antiqua; Olomouc, 2013 dostupné online Archivováno 21. 4. 2015 na Wayback Machine.
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2004. 549 s. ISBN 80-7017-008-5. S. 23–27.
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. [s.l.]: [s.n.], 2005. S. 53–54.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, II. díl; Argo Praha, 2010, s. 97-98, ISBN 978-80-2570294-9
- Ottův slovník naučný, díl 20.; Praha, 1903 (reprint 2001) ISBN 80-7185-288-0
