Emil David von Rhonfeld

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Emil baron David von Rhonfeld
Místodržitel v Dalmácii
Ve funkci:
1890 – 1902
PředchůdceKarl Blažeković
NástupceErasmus von Handel
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1893), polní podmaršál (1886), generálmajor (1880)
Narození1. července 1837
Praha
Úmrtí10. května 1918 (ve věku 80 let)
Titulbaron (1902)
DětiValerie David z Rhonfeldu
Profesevoják
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil svobodný pán David z Rhonfeldu (německy Emil Freiherr David von Rhonfeld) (1. července 1837 Praha – 10. května 1918 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1855 a zúčastnil se vojenských konfliktů druhé poloviny 19. století. Později se uplatnil jako štábní důstojník a velitel různých vojenských jednotek. V letech 1890–1902 zastával funkci guvernéra v Dalmácii.[1] Ve vojsku dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1893) a po odchodu do výslužby získal titul barona (1902). Díky sňatku svého staršího bratra byl blízce spřízněn s rodinou českého spisovatele Julia Zeyera.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Byl synem rakouského důstojníka Franze Davida, účastníka napoleonských válek povýšeného v roce 1846 do šlechtického stavu, matkou byla Terezie, rozená Kofferová.[2][3] Emil (uváděný též jako Emilian) studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a do armády vstoupil v roce 1855 jako podporučík. Následně si doplnil vzdělání na C. k. válečné škole ve Vídni a dokončil ji v hodnosti nadporučíka (1857). Během války se Sardinií byl povýšen na kapitána a za účast v bitvě u Solferina obdržel Vojenskou záslužnou medaili (1859). Poté sloužil u 5. pěšího pluku a v roce 1866 u generálního štábu v Itálie (během prusko-rakouské války, respektive třetí italské války za nezávislost. V roce 1868 byl povýšen na majora a v hodnosti podplukovníka (1872) působil znovu u generálního štábu. V roce 1875 se stal plukovníkem a zástupcem velitele 66. pěšího pluku.[4] S tímto plukem se vyznamenal během okupace Bosny a Hercegoviny (1878), načež obdržel rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1878).[5]

V roce 1880 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem 17. pěší brigády v Praze[6] a poté se podílel na potlačení povstání v Dalmácii, díky tomu v roce 1883 obdržel velkokříž srbského Takovského řádu. Od roku 1884 byl zástupcem velitele XIV. armádního sboru v Innsbrucku, tj. zemského velitelství pro Tyrolsko a Vorarlbersko.[7] V roce 1886 byl povýšen na polního podmaršála, v roce 1887 byl přeložen k XV. armádnímu sboru do Sarajeva a v letech 1889–1890 byl jeho velitelem (zemské velitelství pro Bosnu a Hercegovinu).[8]

K datu 11. října 1890 byl jmenovám guvernérem, respektive místodržitelem v Dalmatském království,[9] kde byl zároveň vrchním velitelem se sídlem v Zadaru. Současně byl v roce 1890 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence[10]od roku 1890 byl také čestným majitelem pěšího pluku č. 72 dislokovaného v Prešpurku.[11][12] V Zadaru byl v počátcích svého působení tako prezidentem zemského finančního ředitelství.[13] V Dalmácii podporoval hospodářský růst, nechal budovat nové silnice a odvodňovat močály, prosazoval také chorvatštinu jako úřední jazyk. Potenciál Dalmácie viděl především v kulturním bohatství a památkách a stal se jedním z prvních propagátorů turistiky v tomto regionu, usiloval také o financování archeologických výzkumů. V armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1893). Mezitím byl dekorován Řádem železné koruny I. třídy (1892)[14] a velkokřížem Leopoldova řádu (1898), v Turecku obdržel v roce 1902 Řád Osmanie. V březnu 1902 rezignoval na funkci guvernéra v Dalmácii a současně byl penzionován v armádě. V roce 1902 byl povýšen na barona (svobodný pán) a mimo aktivní službu nakonec v roce 1908 dosáhl hodnosti generála pěchoty.[15][16]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1866 se oženil s Marií von Maschirevies. Z manželství se narodily dvě dcery. Starší Julie se v roce 1889 provdala za barona Wladimira Giesla (1860–1936), který v armádě dosáhl hodnosti polního podmaršála, působil také jako diplomat a před první světovou válkou byl rakousko-uherským vyslancem v Srbsku. Mladší dcera Valerie (1874–1947) se díky rodinným vazbám od mládí pohybovala v německy mluvících kulturních kruzích v Praze a v letech 1893–1895 udržovala poměr s básníkem Rainerem Mariou Rilkem.

Emilův starší bratr Franz (1831–1902) sloužil také v armádě a dosáhl hodnosti plukovníka, později žil trvale v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech.[17] V roce 1870 se oženil s Janou Vilemínou Zeyerovou (1842–1924), sestrou slavného českého básníka Julia Zeyera (1841–1901) a architekta Jana Zeyera (1847–1903).[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl VII.; Praha, 1898; s. 91 (heslo David z Rhonfeldu Emil)
  2. ↑ Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008; Praha, 2007; s. 277–278 ISBN 978-80-85955-36-1
  3. ↑ Rodina Emila Davida na webu geni.com dostupné online
  4. ↑ Kais. königl. Militär Schematismus für 1875; Vídeň, 1875; s. 124, 354 dostupné online
  5. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1893; Vídeň, 1893; s. 75 dostupné online
  6. ↑ Kais.königl. Militär Schematismus für 1881; Vídeň, 1881; s. 123 dostupné online
  7. ↑ Kais. königl. Militär Schematismus für 1885; Vídeň, 1884; s. 104 dostupné online
  8. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1890; Vídeň, 1890; s. 122, 135 dostupné online
  9. ↑ Představitelé státní správy v Dalmácii na webu worldstatesmen dostupné online
  10. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1891; Vídeň, 1891; s. 248 dostupné online
  11. ↑ Historie pěšího pluku č. 72 na webu valka.cz dostupné online
  12. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1896; Vídeň, 1896; s. 253 dostupné online
  13. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1891; Vídeň, 1891; s. 907 [1]
  14. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 81 dostupné online
  15. ↑ Služební postup Emila Davida von Rhonfeld in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 207; s. 33 dostupné online
  16. ↑ Emil David von Rhonfeld in: Hrvatska enciklopedija dostupné online
  17. ↑ Hrob Franze Davida von Rhonfeld [2]
  18. ↑ HOLEJŠOVSKÝ, Vlastimil: Rod básníka Julia Zeyera. K 100. výročí jeho narození a k 40. výročí jeho úmrtí; Příloha Časopisu rodopisné společnosti; Praha, 1940; s. 85–86 dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emil_David_von_Rhonfeld&oldid=23135271“