Wladimir Giesl
| Wladimir baron Giesl von Gieslingen | |
|---|---|
 | |
| Rakousko-uherský vyslanec v Srbsku | |
| Ve funkci: 1913 – 1914 | |
| Předchůdce | Stephan Ugron |
| Nástupce | přerušení diplomatických styků |
| Rakousko-uherský vyslanec v Černé Hoře | |
| Ve funkci: 1909 – 1913 | |
| Předchůdce | Otto Kuhn von Kuhnenfeld |
| Nástupce | Eduard Otto |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Národně socialistická německá dělnická strana |
| Narození | 18. února 1860 Pécs |
| Úmrtí | 20. dubna 1936 (ve věku 76 let) Salcburk |
| Rodiče | Heinrich Karl Giesl von Gieslingen |
| Příbuzní | Arthur Giesl von Gieslingen (sourozenec) |
| Alma mater | Tereziánská vojenská akademie |
| Profese | diplomat a politik |
| Commons | Wladimir Giesl von Gieslingen |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Wladimir Rudolf Karl svobodný pán Giesl von Gieslingen (18. února 1860, Pécs – 20. dubna 1936, Salcburk) byl rakousko-uherský generál a diplomat z rodiny s vojenskou tradicí. Od mládí sloužil v armádě, souběžně působil v diplomacii. Důležitou úlohu v dějinách sehrál jako rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě (1913–1914), kdy předal srbské vládě ultimátum předcházející vypuknutí první světové války.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako mladší syn c.k. polního zbrojmistra Heinricha Karla Giesla (1821–1905), který byl v roce 1883 povýšen do stavu svobodných pánů. Wladimir se na vojenskou dráhu připravoval nejprve v Hranicích, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídni, kterou opustil v roce 1879 v hodnosti poručíka. Poté v nižších hodnostech sloužil u různých posádek v Rakousku-Uhersku, například v Brně, Sarajevu nebo Terezíně.
V roce 1893 vstoupil do diplomatických služeb, začínal jako vojenský atašé v Istanbulu, kde byl o rok později povýšen na majora. Na pozici vojenského atašé pak působil v Athénách a Sofii, v roce 1907 se zúčastnil mírové konference v Haagu. V Haagu reprezentoval rakousko-uherskou armádu, zatímco civilní složku zastupoval Kajetan Mérey.[1] Mezitím postupoval ve vojenské hierarchii a byl povýšen na generálmajora (1906) a polního podmaršála (1910). V letech 1909–1913 byl rakousko-uherským vyslancem v Černé Hoře a nakonec v letech 1913–1914 v Srbsku. Zde sehrál důležitou úlohu po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda před začátkem první světové války. Dne 23. července 1914 v 18 hodin předal srbské vládě ultimátum. Srbsko dostalo lhůtu na odpověď 48 hodin. Odpověď na rakousko-uherské vyslanectví doručil osobně srbský předseda vlády Nikola Pašić 25. července. Protože srbská reakce podle předpokladu nesplňovala požadavky rakousko-uherské nóty, Giesl podle instrukcí ministerstva zahraničí ukončil diplomatickou misi a vzápětí odjel do Vídně.[2]
Po návratu do Vídně byl povýšen do hodnosti generála jízdy (1914)[3] a stal se styčným důstojníkem mezi ministerstvem zahraničí a generálním štábem. Vedení generálního štábu v čele s maršálem Conradem s ním však příliš nekomunikovalo a Giesl nakonec v roce 1915 opustil aktivní službu. V roce 1915 byl jmenován c.k. tajným radou. V roce 1917 byl vyslán do Turecka, kde měl připravit půdu pro návštěvu císaře Karla I. v Istanbulu. Po zániku monarchie žil v soukromí ve Štýrsku.
Během své kariéry v armádě a diplomacii obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Byl nositelem Řádu železné koruny (1896), komandérského kříže Leopoldova řádu (1909) a velkokříže Řádu Františka Josefa (1913). Od zahraničních panovníků obdržel bulharský Řád sv. Alexandra (1896), ruský Řád sv. Stanislava (1905) nebo černohorský Řád Danila I. (1907)
V roce 1889 se v Sarajevu oženil s Julií Davidovou von Rhonfeld, dcerou dalmatského místodržitele c.k. polního zbrojmistra Emila Davida von Rhonfeld. Měli spolu dvě děti.
Wladimirův starší bratr Arthur Giesl (1854–1935) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generála pěchoty. V letech 1912–1914 byl zemským velitelem v Čechách, po prvních neúspěších na srbské frontě na počátku první světové války byl penzionován.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; s. 61 ISBN 978-80-86781-18-1
- ↑ Rakousko-uherské ultimátum Srbsku na webu Vojenského historického ústavu dostupné online
- ↑ Služební postup Wladimira Giesla in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 55 dostupné online
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wladimir Giesl von Gieslingen na Wikimedia Commons - Wladimir Giesl na webu austro-hungarian army Archivováno 17. 1. 2021 na Wayback Machine.
- Wladimir Giesl in Österreichisches Biographisches Lexikon
- Rakousko-uherští generálové
- Diplomaté Rakouska-Uherska
- Osobnosti první světové války
- Rakouští šlechtici
- Nositelé Řádu Leopoldova
- Nositelé Řádu Františka Josefa
- Nositelé Řádu železné koruny
- Nositelé Řádu svatého Stanislava
- Nositelé Řádu knížete Danila I.
- Nositelé Řádu svatého Alexandra
- Narození 18. února
- Narození v roce 1860
- Narození v Pécsi
- Úmrtí 20. dubna
- Úmrtí v roce 1936
- Úmrtí v Salcburku