Constans

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Busta císaře Constanta v Louvru

Flavius Iulius Constans (mezi 320 a 323[1] – únor 350 u Elne v jižní Galii) byl římský císař panující v letech 337350. Byl třetím a zároveň nejmladším synem Konstantina Velikého a Fausty, dcery Maximiana Herculia. V letech 333337 užíval titulu caesara, tj. Konstantinova spoluvladaře, podobně jako jeho starší bratři (ti titul obdrželi již dříve).

Původ a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Přesné datum a místo Constantova narození nejsou vinou torzovitosti pramenů známy. Po otci byl princ vnukem Diocletianova caesara Constantia Chlora, po matce pocházel z rodu Maximiana Herculia. Rodiče v tuto dobu již vychovávali syny Konstantina a Constantia, přičemž Konstantin Veliký měl ze vztahu s Minervinou ještě syna Crispa. V dětském věku ztratil Constans matku, kterou dal Konstantin za nejasných okolností roku 326 popravit. Jeho výchova probíhala v křesťanském rámci a velký důraz se kladl zvláště na rétoriku (řečník Aemilius Magnus Arborius).

Asi v roce 335 odešel Constans jako caesar do Itálie, aby zde převzal řízení státních záležitostí (jurisdikce se vztahovala i na Illyricum a severní Afriku). Jeho poručníkem byl patrně už tehdy starší bratr Konstantin, který pobýval v Galii. Constantovy zásnuby s Olympiadou, dcerou prefekta pretoriánů Flavia Ablabia, vyzněly z neznámých důvodů do prázdna – ze sňatku sešlo.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Konstantina Velikého 22. května 337 vyvraždila armáda téměř všechny členy konstantinovské dynastie kromě Konstantina (II.), Constantia a Constanta a jejich dvou bratranců. Důvodem byla patrně snaha odstranit potenciální rivaly císařových synů a zabezpečit jejich bezproblémové následnictví v říši. Role tří princů v této vlně čistek je nejasná, v případě sotva zletilého Constanta je však vina spíše nepravděpodobná. Některé prameny pokládají za původce vražd prostředního z bratrů Constantia (II.),[2] jiné naznačují, že akce byla spontánní.[3]

Rozdělení říše mezi syny Konstantina Velikého. Bílé državy původně náležely caesaru Dalmatiovi – rozdělili si je mezi sebe Constans a Constantius II.

Dne 9. září 337 přijali Konstantin II., Constantius II. a Constans titul augustus a o několik měsíců později si na konferenci ve Viminaciu rozdělili říši na tři části. Constans obdržel podle očekávání Itálii, Afriku a na Balkáně část držav Flavia Dalmatia, jednoho ze zabitých členů konstantinovské dynastie. Konstantin II. dostal do správy Galii, Británii a Hispánii, zatímco Constantius II. měl vládnout na východě.

Mezi Konstantinem a Constantem došlo brzy nato ke konfliktu, jehož příčinou byly legislativní otázky – Konstantin vydával zákony i jménem Constanta a vzhledem k bratrovu mládí se choval dál jako jeho poručník. Constans se dožadoval změny a vzmáhající se napětí uvrhlo impérium na pokraj občanské války. Aby si kryl záda, odstoupil Constans druhému bratru Constantiovi roku 339 Thrákii i s Konstantinopolí. Konstantinův pokus rozhodnout spor vojensky byl u Aquileie v prvních měsících roku 340 odražen.[4] Jeho území se zmocnil Constans, sám Konstantin II. zahynul.

V letech 341342 bojoval Constans úspěšně proti Frankům[5] a počátkem roku 343 navštívil Británii. Spisovatel Iulius Firmicus Maternus neuvádí důvod pobytu, patrně však císař zasahoval proti Piktům a Skotům, neboť cestu přes Lamanšský průliv vykonal v nebezpečných zimních měsících.[6] Do konce čtyřicátých let již k větším tažením za hranice nedošlo – Germáni, Piktové i Sarmati se drželi od říše v uctivé vzdálenosti.[7]

Náboženská politika[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od svého bratra Constantia, s nímž v letech 340350 společně vládl římské říši, nebyl Constans příznivec arianismu, nýbrž křesťanské ortodoxie. V letech 342345 se celkem třikrát sešel s alexandrijským biskupem Athanasiem,[8] hlavním odpůrcem ariánů. Vztahy s Constantiem II., který řadu východních biskupů poslal za jejich názory do vyhnanství, klesly na bod mrazu. Podle svých apologetů císař štědře obdarovával kostely[9] a v Africe se pokoušel dosáhnout jednoty mezi katolíky a donatisty (asi v letech 347/348). Vůči judaismu se choval snášenlivě, naproti tomu podnikl určité kroky proti pohanským kultům. Na sklonku své vlády též přikročil k perzekuci donatistů. Vztahy s bratrem se po roce 346 normalizovaly.

Constantova mince

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Antičtí autoři přinášejí mnoho důkazů, že Constantova vláda byla poměrně neoblíbená. Vysoké daně, postup proti ariánům, donatistům i pohanům a tvrdé vymáhání disciplíny v armádě popudily různé společenské vrstvy v římské říši. Bylo jen otázkou času, kdy se nahromaděná nespojenost projeví. Dne 18. ledna 350 vypukla v Autunu vzpoura vedená vojevůdcem Magnentiem a prakticky celé vojsko ji hned s nadšením přijalo.

Constans, který kromě nejbližšího okolí nenašel nikde podporu, musel uprchnout, svým pronásledovatelům však neunikl. Vojevůdce Gaiso ho dopadl s jezdeckým oddílem v kastelu Helena (Elne) u Pyrenejí a zabil ho.[10] Magnentius nato ovládl celý západ impéria.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle Epitome de Caesaribus 41, 23 bylo Constantovi v době smrti (350) dvacet sedm let; Eutropius X 9 tvrdí, že zemřel třicetiletý.
  2. Athanasius, Contra Arianos 69, 1; Iulianus, Epistula ad SPQ Atheniarum 270c–d; 281b; Libanios, Oratio 18, 10; 31; Ammianus Marcellinus 21, 16, 8; 25, 3, 23.
  3. Eusebios z Kaisareie, Vita Constantini 4, 68, 1–3; Řehoř z Nazianzu, Oratio 4, 22.
  4. Hieronymus, Chronicon 235a; Chronica minora 1, 236; Epitome de Caesaribus 41, 21; Sokrates Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 5; Zonaras 13, 5.
  5. Libanios, Oratio 59, 127–136; Hieronymus, Chronicon 235e; Chronica minora 1, 236; Sokrates Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 13, 4
  6. Firmicus Maternus, De errore profanarum religionum 28, 6; Libanios, Oratio 59, 137–140; Ammianus Marcellinus 20, 1, 1
  7. Constantovu úlohu při obraně hranic oceňuje např. Ammianus Marcellinus 30, 7, 5.
  8. Athanasius, Apologia ad Constantium 4, 3–5.
  9. Athanasius, Apologia ad Constantium 7.
  10. Eutropius, X 9, 4; Hieronymus, Chronicon 237c; Chronica minora 1, 237; Epitome de Caesaribus 41, 23; Zosimos 2, 42, 5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLECKMANN, Bruno. Der Bürgerkrieg zwischen Constantin II. und Constans (340 v. Chr.). Historia. 2003, roč. 52, s. 225–230. (německy) 
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha : Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. (česky) 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Předchůdce:
Konstantin I.
Znak z doby nástupu Římský císař
337350
spoluvláda s Constantiem II.
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Constantius II.