Chariton Prokofjevič Laptěv
| Chariton Prokofjevič Laptěv | |
|---|---|
| Narození | 1700 Velikije LukiRuské carství |
| Úmrtí | 21. prosinec 1763 Velikije LukiRuské impérium |
| Národnost | Rus |
| Občanství | Ruské impérium |
| Alma mater | Akademie námořní stráže |
| Povolání | námořní důstojník, polární průzkumník |
| Zaměstnavatel | Ruské carské námořnictvo |
| Nábož. vyznání | pravoslavný |
| Příbuzní | bratranec Dmitrij Jakovlevič Laptěv |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Chariton Prokofjevič Laptěv (rusky Харитон Прокофьевич Лаптев; 1700 Velikije Luki[1] – 21. prosinec 1763 Velikije Luki) byl ruský námořní důstojník, polárník, cestovatel a navigátor. Byl jedním z velitelů Velké severní expedice.[2]
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Praděd Charitona Laptěva – Pjotr Rodinov, strávil celý svůj život ve službách cara, zúčastnil se mnoha bitev, válečných tažení a válek, kde se vyznamenal svou odvahou a věrností panovníkovi. Za své služby obdržel od cara darem několik vesnic v okolí města Velikije Luki v Pskovské oblasti a byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho synové a vnuci si postupně mezi sebou drolili zděděné osady – Pokarevo, Bolotovo, Dudino, Andrejkovo, Leškichino a další. Do rodiny Prokofjeva Laptěva, kterému patřila vesnice Pokarevo, se v roce 1700 narodil syn Chariton Laptěv. A o rok později se do rodiny Jakova Laptěva (bratr Prokofjeva) narodil syn Dmitrij Laptěv. Oba bratranci byli od mala vychováváni společně jako bratři. Nejprve se učili u vesnického popa, pak se společně vydali do Petrohradu, aby tam studovali. Ujal se jich strýc Boris Ivanovič Laptěv, který tam byl ve státní službě a vykonával čestné místo lodního mistra. Oba bratranci byli od dětství přitahováni mořem, proto využili strýcova vlivu a stali se jedněmi z prvních posluchačů nově vytvořené petrohradské Akademie námořní stráže.
Služba před expedicí[editovat | editovat zdroj]
V roce 1718 vstoupil Laptěv v hodnosti mičmana do ruské Baltské flotily. V roce 1725 se plavil v rámci námořní mise do Itálie.[3] Dne 24. května 1726 byl povýšen do důstojnické hodnosti a od roku 1730 sloužil na válečných lodích. V roce 1734 se zúčastnil na lodi Mitava (pod velením kapitána Pierre de Frémeryho) Války o polské následnictví, kde bojoval při obléhání Gdaňsku.[1] Nedaleko od Gdaňsku se Mitava maskovala pod švédskou vlajkou, když odplouvala na volné moře, začaly jí pronásledovat čtyři francouzské válečné lodě (Fleuron, Gloire a další dvě, jejichž jména se nedochovala), které zabránily Mitavě v další plavbě. Francouzi následně požadovali vyslat člun s důstojníkem, který bude mít pravomoc k jednání. Ruská důstojnická rada na jednání vyslala praporčíka Vojnikova, který se nevrátil. Místo Vojnikova připlul francouzský důstojník, který požadoval schůzku s ruským kapitánem de Frémerym na francouzské vlajkové lodi. Rusové s Francii nebyli ve válečném stavu, ruští důstojníci se proto neobávali a kapitánovi umožnili odplout na francouzskou vlajkovou loď, ale byla to francouzská léčka. Zatímco ruský kapitán vyjednával, Francouzi spustili čluny s vojenským výsadkem, který obsadil ruskou Mitavu, na niž se Rusové bez boje vzdali a byli zajatí. Ruský kapitán vydal protest, v němž přepadení označil za pirátství, neboť nebyli s Francií ve válečném stavu. Po propuštění zajatců byl Chariton Laptěv spolu s lodními důstojníky za tento čin odsouzen k trestu smrti. Po přezkoumání rozsudku byli viny zproštěni a vrátili se do služby.[4]
V roce 1736 byl Chariton Laptěv vyslán k řece Don, kde měl hledat vhodné místo k výstavbě lodí. V roce 1737 velel jachtě Decrone a v tomtéž roce byl povýšen do hodnosti poručíka.
Spolu s bratrancem Dmitrijem nechtěli sloužit na válečných plavidlech, spíše toužili po službě a průzkumných plavbách na dálném severu. Ještě během života cara Petra I. Velikého byl navržen projekt zmapování ruského dálného východu, do něhož oba námořníci podali několik žádostí,[1] které jim umožnily účast na Velké severní expedici.
Velká severní expedice[editovat | editovat zdroj]
V prosinci 1737 byl Chariton Laptěv jmenován jedním z velitelů Velké severní expedice. Jeho oddíl měl prozkoumat pobřeží mezi Jenisejem a Kolymou. S výzkumem této oblasti začali již v lednu 1735, ale výpravě se nepodařilo dosáhnout vytyčených cílů, oba velitelé Vasilij Prončiščev a Pjotr Lassinisus spolu velkou částí mužstva zemřeli. Chariton Laptěv s oddílem dostal tedy pokyn plout od řeky Leny k Jeniseji, kde měli zmapovat zatím neznámé pobřeží. Pokud by jim led neumožnil další plavbu, měli provést pozemní průzkum pobřeží.[5]
Z Petrohradu do Jakutska cestoval po souši a z Jakutska v červnu 1739 vyplul s původním mužstvem na Prončiščevově dvojšalupě Jakutsk na sever, k ústí Leny. Dvojšalupa Jakutsk byla nevelká říční a příbřežní mořská plachetnice s plochým dnem, vybavená i vesly. Své objevitelské cesty zahájil budováním zásobovacích skladišť, o které se u řek Anabary, Chatangy a Tajmyry starali domorodci. Jeho zástupcem a blízkým přítelem byl palubní důstojník Semjon Ivanovič Čeljuskin, který měl již zkušenosti, když se po čtyři roky v Arktidě plavil s poručíkem Prončiščevem.[6]
Chariton Laptěv v polovině července vyplul z ústí Leny směrem na západ. Jeho šalupa poháněná vesly a bidly bojovala až do srpna s ledovými krami. Dne 21. srpna 1739 se s posádkou dostal až k mysu svatého Tadeáše, kde je zastavilo souvislé ledové pole, proto se vrátili k ústí Chatangy. Na zpáteční cestě prozkoumal Chatanžský záliv, obeplul Begičevův ostrov a objevil hluboký průliv, který pojmenoval Nordvik.[7] Od ústí Chatangy pak pluli proti jejímu proudu, kde mezi evenckými lovci přezimovali.[8]
Zima 1739/1740 byla obzvláště tuhá. Posádce chyběli čerstvé potraviny a projevila se únava mužstva, které už několik let prozkoumávalo tuto oblast. Laptěv jim ale neumožnil zahálet. Vozili zásoby od řeky Oleněk, kde ponechali nákladní čluny, sháněli otop, spravovali šalupu a dva menší oddíly se psím spřežením podnikly kratší cesty po Tajmyru, aby splnili příkaz Admirality o pozemních průzkumech v době, kdy budou vody kvůli ledu nesplavné.[8] Při pozemních cestách byla objevena řeka Dudypta[2] a oddíl vedený zeměměřičem Nikiforem Čekinem se dostal k ústí Tajmyru a Pjasiny.[5] Ve snaze předejít kurdějím nařídil Laptěv jíst syrové sobí a rybí maso.[2]
První ledy na řece Chatanze roztály až 15. června 1740 a ledové kry v řece až 12. července povolily natolik, že jim umožnily opustit zimoviště a znovu vyplout směrem k moři, kam dopluli 13. srpna. Postupu na moři bránil silný protivítr a mohutné ledové kry. Na 75°26' s.š. šalupu sevřel silný led, který ji poškodil natolik, že ji museli opustit. Laptěv, kormidelník Čeljuskin a zeměměřič Čekin poslal většinu posádky zpět na jih a sami v menších skupinkách pokračovali v geografickém průzkumu. Pracovali v silném mrazu, husté mlze, oslepeni sněhem a oslabení nedostatkem potravin.[8]
Když nedokázali Tajmyr obeplout, rozhodl se Laptěv poloostrov prozkoumat po souši se psím spřežením. Malé oddíly křižovaly Tajmyr během léta 1741 a 1742, samotný Laptěv dojel v roce 1741 se psím spřežením k jezeru Tajmyr a po řece stejného jména pokračoval až k moři a k mysu Stěrlegova, kde se setkal s Čeljuskinem. Čeljuskin se vracel z nejsevernější části poloostrova, kde objevil nejsevernější mys Euroasie. Oba pak společně pokračovali v průzkumu pobřeží Tajmyru, přičemž zmapovali řadu zátok, mysů a pobřežních ostrovů. Později bylo celé toto území pojmenováno Pobřeží Charitona Laptěva. V srpnu se celý oddíl Lena-Jenisej vrátil do Jenisejsku, kde Laptěv dokončil svou expedici.
Na podzim roku 1742 poslal Čeljuskina do Petrohradu se zprávou o expedici. Sám zůstal v Jenisejsku, kde objevené území přenesl do co nejpřesnější mapy a popsal pobřeží od ústí Leny po ústí Jeniseje. Navigační mapy a geografická mapa poloostrova Tajmyr, sestavené Laptěvem, zůstaly jedinými mapami této oblasti téměř 150 let.[3]
Chariton Laptěv zpracoval všechny materiály shromážděné jeho expedicí do velkého geografického díla Popis obsažený z flotily poručíka Charitona Laptěva během kamčatské expedice mezi řekami Lena a Jenisej, v jakém stavu řeky leží a na nich všichni žijící lovci se uvádějí. Kniha popisovala řeky severní oblastí, počínaje Lenou a dále na západ až po Jenisej. Popisovala také život, zaměstnání, zvyky a obyčeje místního obyvatelstva.[3]
Po expedici[editovat | editovat zdroj]
Po skončení Velké severní expedice znovu sloužil v Baltské flotile. Od roku 1746 velel lodi Ingermanland v Baltském moři. V roce 1752 byl v hodnosti kapitána 3. stupně jmenován asistentem náčelníka námořního kadetního sboru. Během sedmileté války (1756–1763) byl velitelem válečné lodi a získal hodnost kapitána 1. stupně. V roce 1762 byl jmenován komisařem pro zásobovací služby flotily.
Zemřel 21. prosince 1763.[3]
Památka[editovat | editovat zdroj]
Po Laptěvovi jsou pojmenovány:
- Moře Laptěvů – pojmenováno po Charitonu Laptěvovi a jeho bratranci Dmitriji Laptěvovi.
- Pobřeží Charitona Laptěva – západní pobřeží poloostrova Tajmyr
- Mys Laptěva a Mys Charitona na severovýchodě Tajmyru
- Mys Charitona Laptěva na východním pobřeží Tajmyru
- Chariton Laptěv byla středně velká průzkumná loď Severní flotily námořnictva SSSR
- Remorkér Chariton Laptěv postavený v roce 1954[9]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c СИЗОВ, А.И. БРАТЬЯ ЛАПТЕВЫ. vluki.library.ru [online]. [cit. 2022-01-07]. Dostupné online.
- ↑ a b c HRBEK, Ivan. ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1979. 288 s. S. 161.
- ↑ a b c d Лаптев Харитон Прокофьевич. polarmuseum.ru [online]. 2013-10-20 [cit. 2022-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-20.
- ↑ МУРАВЬЁВ, M.A. Действия на море в ходе войны за польское наследство 1733-1735 гг.. 1. vyd. Lvov: MKIF, 2001.
- ↑ a b ДУКАЛЬСКАЯ, М. В. Российский государственный музей Арктики и Антарктики. polarmuseum.ru [online]. 2013-10-19 [cit. 2021-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-19.
- ↑ CENTKIEWICZ, Czesław; CENTKIEWICZ, Alina. Dobývání Arktidy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1958. 452 s. S. 50.
- ↑ Chariton Prokofjevič Laptěv - průzkumník poloostrova Tajmyr. HedvabnaStezka.cz [online]. 2012-01-19 [cit. 2022-01-07]. Dostupné online.
- ↑ a b c SKŘIVAN, Aleš; KŘIVSKÝ, Petr. Moře, objevy, staletí. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980. 302 s. S. 219.
- ↑ Do Sovietskeho zväzu odplával nový komárňanský remorkér. Vtedy.sk [online]. [cit. 2022-01-07]. Dostupné online.
