Carl Oberg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carl Oberg
Carl Oberg v rozhovoru s Pierre Lavalem (vlevo) v Paříži (1943)
Carl Oberg v rozhovoru s Pierre Lavalem (vlevo) v Paříži (1943)
Narození: 27. leden, 1897
Německé císařství Hamburk, Německé císařství
Úmrtí: 3. červen, 1965
Německo Flensburg, Německo
Vojenská kariéra
Hodnost: SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei
Složka: Vlajka Německého císařství Reichsheer
Vlajka Ordnungspolizei Ordnungspolizei (do roku 1945)
Vlajka SS Waffen-SS (do roku 1945)
Jednotka: Feldartillerie Regiment Nr. 24
Feldartillerie Regiment Nr. 45
Velel: Vyšší šéf SS a Policie ve Francii
Války: První světová válka
Druhá světová válka
Vyznamenání: Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy

Carl Albrecht Oberg (27. ledna 1897, Hamburk3. června 1965, Flensburg) byl německý válečný zločinec a důstojník Waffen-SS a policie v hodnosti SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei během druhé světové války. Nechvalně proslulým se stal díky svému působení jako vyšší šéf SS a policie ve Francii.[1]

Mládí a první světová válka[editovat | editovat zdroj]

Carl Oberg se narodil 27. ledna roku 1897 v Hamburku jako syn profesora medicíny. Po dokončení vzdělání a získání maturity vstupuje v srpnu roku 1914 do armády, kde je prvně zařazen v hodnosti Fähnrich (praporčík) ke 24. pluku polního dělostřelectva (Feldartillerie Regiment Nr. 24), kde slouží až do srpna následujícího roku.

Jeho dalším postem se mu stává další dělostřelecká jednotka a to tentokrát 45. pluk polního dělostřelectva (Feldartillerie Regiment Nr. 45), kde slouží až do konce války. Válku končí v hodnosti Leutnant (poručík) a získává oba stupně železného kříže.

Poté, co je Německo nuceno zredukovat svou armádu po prohrané válce, tak Oberg vstupuje do řad jednotek Freikorps a účastní se také Kappova puče v roce 1920.

V letech 1942 až 1944 velel Oberg německým policejním jednotkám ve Francii (včetně SD a gestapa), které poté převzal plukovník SS Helmut Knochen. Oberg ve Francii vedl protižidovské akce a boj proti hnutí odporu.

Byl také zodpovědný za „konečné řešení židovské otázky ve Francii“. Tato akce vyústila v deportaci 75 000 Židů do vyhlazovacích táborů v Německu a Polsku.[2]

V roce 1945 byl zadržen americkými vojáky v jedné tyrolské vesnici. V roce 1946 byl nejprve ve Wuppertalu odsouzen k trestu smrti. Poté byl předán do Francie, kde byl za válečné zločiny odsouzen 9. října 1954 odsouzen ke stejnému trestu. V roce 1958 mu byl trest změněn na doživotí. 28. listopadu 1962 byl Carl Oberg společně s Helmutem Knochenem po amnestii prezidenta de Gaulla propuštěn na svobodu. Poté až do své smrti žil ve Flensburgu.

Shrnutí vojenské kariéry[editovat | editovat zdroj]

Data povýšení[editovat | editovat zdroj]

Významná vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

Další varianty psaní jména v literatuře jsou (částečně je také sám používal): Karl Albrecht Oberg, Carl-Albrecht Oberg, Karl Oberg.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ulrich Lappenküper Der "Schlächter von Paris". Carl-Albrecht Oberg als Höherer SS- und Polizeiführer in Frankreich (1942–1944) in: Deutschland und Frankreich im Krieg (Nov. 1942 – Herbst 1944). Okkupation, Kollaboration, Résistance Hg. S. Martens, M. Vaisse, Bonn: Bouvier, 2000 (s 129-143)
  • Die faschistische Okkupationspolitik in Frankreich (1940–1944) Dokumentenauswahl. Hg. und Einl. Ludwig Nestler. Berlin: Deutscher Verlag der Wissenschaften, 1990 (Orts-, Personenregister) ISBN 3-326-00297-1 (zahlreiche Einträge im Index)
  • Hermann Weiß (Hrsg.): Biographisches Lexikon zum Dritten Reich, Frankfurt 2002 ISBN 3-596-13086-7

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ruth Bettina Birn: Die Höheren SS- und Polizeiführer. Himmlers Vertreter im Reich und in den besetzten Gebieten., Düsseldorf 1986, S.341
  2. Simkin, John. Carl Oberg: Nazi Germany [online]. [cit. 2009-02-20]. (Spartacus Educational Website.) Dostupné online.  
  3. Yerger, Mark C.. Allgemeine-SS. Atglen, PA : Schiffer Publishing, 1997.  
  4. Yerger, p 123-124
  5. a b Yerger, p 51
  6. Yerger, p 55