Bernd Alois Zimmermann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bernd Alois Zimmermann (20. března 1918, Bliesheim, Rhine Province10. srpna 1970, Königsdorf (Frechen); celým jménem Bernhard Alois Zimmermann) byl západoněmecký skladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Zimmermann se narodil v Bliesheimu (nyní součást Erftstadtu) v blízkosti Kolína nad Rýnem. Jeho otec pracoval pro německou železniční společnost Deutsche Reichsbahn a kromě toho měl malé hospodářství. V roce 1929 začal Berndt navštěvovat soukromou katolickou školu, kde se poprvé systematicky zabýval hudbou. Poté co nacisté uzavřeli všechny soukromé školy přestoupil do na katolické gymnázium v Kolíně nad Rýnem, kde v roce 1937 maturoval.

V témže roce vykonal tehdejší povinnou pracovní službu a zimní semestr 1937/1938 strávil studiem na Vysoké škole pedagogické v Bonnu. V roce 1938 začal studovat hudební výchovu, muzikologii a skladbu na Hochschule für Musik und Tanz Köln (Vysoká škola hudby a tance). V roce 1940 musel narukovat do Wehrmachtu, ale na podzim roku 1942 byl pro kožní chorobu z armády propuštěn. Vrátil se ke studiu, ale školu dokončil až po válce v roce 1947. V té době již však pracoval jako skladatel na volné noze, převážně pro rozhlas. V letech 1948–1950 se účastnil Darmstadtských prázdninových kurzů Nové hudby, kde studoval mezi jinými u René Leibowitze a Wolfganga Fortnera.

V roce 1957 obdržel stipedium ke studiu na Deutsche Akademie Rom Villa Massimo v Římě a o rok později se stal nástupcem skladatele Franka Martina jako profesor skladby na vysoké škole v Kolíně nad Rýnem, kde založil a vedl Seminář filmové, divadelní a rozhlasové hudby.

V šedesátých letech se stal známým a uznávaným skladatelem. V roce 1960 obdržel Velkou uměleckou cenu Severního Vestfálska a v roce 1966 Uměleckou cenu města Kolín nad Rýnem. Kromě toho získal i druhé stipendium pro studium v Římě. Po úspěchu opery Die Soldaten (Vojáci) byl přizván ke spolupráci s Berlinskou akademií umění a v roce 1969 získal i Uměleckou cenu města Berlína.

Skladatel trpěl depresemi a k tomu se přidaly i vážné oční potíže. Dne 10. srpna 1970 spáchal ve svém domě v Königsdorfu sebevraždu, jen několik dní po dokončení své poslední skladby Ich wandte mich um und sah alles Unrecht das geschah unter der Sonne. Podle muzikologa Hanse Jahnna připravoval v té době další operu Medea.

Na počest skladatele uděluje město Kolín nad Rýnem každoročně stipendium ke studiu Nové hudby skladateli do 35 let nazvané Bernd-Alois-Zimmermann-Stipendium.

Charakteristika díla[editovat | editovat zdroj]

Zimmermann byl skladatelem mezi dvěma epochami. Byl příliš mladý, aby mohl být ovlivněn hudebním vývojem v období Výmarské republiky a zároveň příliš starý, aby mohl spolupracovat s nastupující generací mladých umělců nezatížených minulostí. To u něj vedlo k vytvoření vlastního nezávislého pracovního stylu vycházejícího z konceptu „pluralitního“ komponování a využívajícího techniky koláže.

Jeho kompoziční růst byl ovlivněn tím, že nacistickým režimem byla většina německých skladatelů odříznuta od vývoje nové hudby. Jeho první skladby proto vycházely z neoklasicismu. Pod dojmem Darmstadtských letních kurzů (od roku 1949) pokračoval ve volné atonalitě, přes dvanáctitónové skladby po roce 1951 až po hudbu seriální po roce 1956. Jeho láska k jazzu se odráží v Houslovém koncertu z roku 1950, v Koncertu pro trubku z roku 1954 i v opeře Die Soldaten. Z více méně existenčních důvodů se věnoval hudbě filmové a scénické hudbě rozhlasové.

Na rozdíl od představitelů tzv. Darmstadtské školy (Stockhausena, Bouleze, Nona apod.) se však nejednalo o nějaký radikální rozchod s tradiční hudbou. V padesátých letech vyvinul svou vlastní kompoziční techniku, která získala název Klangkomposition a která se vyznačuje kombinací a překrývání vrstev hudebního materiálu z různých dob a různého původu (hudba středověku, baroka a klasicismu až po jazz a písně Beatles). Od vkládání jednotlivých citací do vlastní kompozice (jako např. v orchestrální skladbě Photopsis) až po skladby, které jsou jako hudební koláž zamýšleny (např. v baletu Musique pour les soupers du Roi Ubu). Ve vokálních dílech (nejvýrazněji v jeho Requiem za mladého básníka) bývá tato metoda použita i v textu.

Tuto metodu použil i ve svém nejznámějším díle, jediné dokončené opeře Die Soldaten. Opera je nejen kombinací zpěvu, dramatu, pantomimy a balet, ale používá v ní i multimediální techniku. Dirigent Wolfgang Sawallisch ji nejprve odmítl jako nehratelnou. Opera však měla při provedení v Kolíně nad Rýnem pod taktovkou Michaela Gielena úspěch a zcela mimořádného ohlasu se jí dostalo o čtyři roky později v Mnichově.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • 1942-46: Pět písní pro střední hlas a klavír
  • 1946: Extemporale pro klavír
  • 1946: Capriccio pro klavír
  • 1947: Lob der Torheit pro sóla sbor a velký orchestr
  • 1949: Enchiridion I
  • 1950: Sonáta pro housle a klavír
  • 1950: Koncert pro housle a orchestr
  • 1950: Rheinische Kirmestänze (v roce 1962 upraveno pro 13 žesťů)
  • 1950: Märchen-Suite
  • 1951: Enchiridion II
  • 1951: Sonáta pro housle sólo
  • 1951: Jednovětá symfonie
  • 1952: Koncert pro hoboj a malý orchestr
  • 1954: Nobody knows de trouble I see – Koncert pro trubku a orchestr
  • 1955: Sonáta pro violu sólo
  • 1955: Alagoana, Caprichos Brasileiros – balet
  • 1956: Konfigurationen
  • 1956: Perspektiven – hudba k imaginárnímu baletu
  • 1957: Canto di speranza
  • 1957: Die fromme Helene
  • 1957: Omnia tempus habent
  • 1958: Impromptu
  • 1960: Dialoge
  • 1960: Sonáta pro violoncello sólo
  • 1961: Présence, ballet blanc
  • 1961: Antiphonen
  • 1962: Cinque Capricci di Girolamo Frescobaldi „La Frescobalda“ pro orchestr
  • 1962: Giostra Genovese. Staré tance různých mistrů pro malý orchestr
  • 1962: Vokální symfonie na téma opery „Vojáci“ pro šest pěvců
  • 1963: Tempus Loquendi
  • 1964: Monologe
  • 1965: Die Soldaten – opera
  • 1966: Musique pour les soupers du Roi Ubu – Ballett noir (v roce 1968 přepracováno pro koncertní provedení)
  • 1966: Koncert pro violoncello a orchestr en forme de pas de trois
  • 1967: Intercomunicazione
  • 1967: Tratto
  • 1968: Photoptosis
  • 1969: Requiem für einen jungen Dichter – Lingual
  • 1970: Stille und Umkehr
  • 1970: Tratto 2
  • 1970: Vier kurze Studien
  • 1970: Ich wandte mich und sah an alles Unrecht, das geschah unter der Sonne
  • Řada dalších skladeb pro rozhlas, divadlo a film

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Beyer und Siegfried Mauser (Hg.), Zeitphilosophie und Klanggestalt – Untersuchungen zum Werk Bernd Alois Zimmermanns. Mainz 1986
  • Patrick van Deurzen, Tijdsaspecten in het werk van Bernd Alois Zimmermann, in: Tijdschrift voor Muziektheorie, Jg. 1 (1996), Nr. 2, Juni 1996, S. 98–106
  • Klaus Ebbeke, Sprachfindung - Studien zum Spätwerk von Bernd Alois Zimmermann, Mainz 1986. ISBN 3-7957-1793-0
  • Klaus Ebbeke, Zeitschichtung - Gesammelte Aufsätze zum Werke von Bernd Alois Zimmermann, Mainz 1998. ISBN 3-7957-0345-X
  • Jörn Peter Hiekel, Bernd Alois Zimmermanns "Requiem für einen jungen Dichter". Stuttgart 1995 (= Beihefte zum Archiv für Musikforschung, Band 336)
  • Martin J. Junker, Nobody knows ... Alagoana – Untersuchungen zu zwei Frühwerken Bernd Alois Zimmermanns, Frankfurt am Main 2007
  • Wulf Konold, Bernd Alois Zimmermann – Der Komponist und sein Werk. Köln 1986
  • Oliver Korte, Zu Bernd Alois Zimmermanns später Reihentechnik, in: Musiktheorie, Heft 1/2000, S. 19–40
  • Oliver Korte, Die Ekklesiastische Aktion von Bernd Alois Zimmermann. Untersuchungen zu einer Poetik des Scheiterns, Sinzig 2003 (= Berliner Musik Studien, Band 29)
  • Aloyse Michaely: Toccata - Ciacona - Nocturno. Zu Bernd Alois Zimmermanns Oper "Die Soldaten", in: C. Floros, H. J. Marx und P. Petersen (Hrsg.), Musiktheater im 20. Jahrhundert, Laaber 1988 (= Hamburger Jahrbuch für Musikwissenschaft, Band 10), S. 127-204
  • Ralph Paland, "...ad usum delphini"? Bernd Alois Zimmermanns "Monologe" für 2 Klaviere als Transkription und Transformation der "Dialoge" für 2 Klaviere und großes Orchester, in: A. Edler und S. Meine (Hrsg.), Musik, Wissenschaft und ihre Vermittlung. Bericht über die internationale Musikwissenschaftliche Tagung der Hochschule für Musik und Theater Hannover 26.-29. September 2001, Augsburg 2002 (= Publikationen der Hochschule für Musik und Theater Hannover, Band 12), S. 267-271. ISBN 3-89639-342-1
  • Ralph Paland, "Work in Progress" und Werkindividualität. Bernd Alois Zimmermanns Instrumentalwerke 1960-1965, Mainz 2006 (= Kölner Schriften zur Neuen Musik, Band 9). ISBN 3-7957-1898-8
  • Dörte Schmidt, "Es ist genug ..." B. A. Zimmermanns Ekklesiastische Aktion: opus summum oder opus ultimum?, in: Archiv für Musikwissenschaft, Jg. 46 (1989), S. 121-154
  • Stadt Bochum und Bochumer Symphoniker, (Hg.), Momente. Konzerte der Saison 2007 - 2008, Bochum 2007, S. 18-22
  • Franz-Bernhard Stammkötter, Eine musikalische Interpretation Augustins. Motive der Augustinischen Zeitphilosophie in Bernd Alois Zimmermanns Requiem für einen jungen Dichter, in: A. Zumkeller OSA und A. Krümmel (Hrsg.), Traditio Augustiniana. Studien über Augustinus und seine Rezeption. Festgabe für Willigis Eckermann OSA, Würzburg 1994, S. 415-440
  • Ulrich Tadday (Hg.), Musik-Konzepte Sonderband Bernd Alois Zimmermann, München 2005

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bernd Alois Zimmermann na německé Wikipedii.