Alois Podhajský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alois Podhajský
Alois Podhajský v roce 1929
Alois Podhajský v roce 1929

Narození18. února 1864
Blatná
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí24. prosince 1946 (ve věku 82 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
NárodnostČeská
ChoťJosefina Podhajská
Vojenská kariéra
HodnostArmádní generál
Doba služby18811933
SloužilRakousko-Uhersko
Československo
SložkaRakousko-UherskoCísařsko-královská zeměbrana
Znak Československa Československá armáda
VálkyI. světová válka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Alois Podhajský (18. února 1864 Blatná[1]24. prosince 1946 Praha) byl rakousko-uherský polní podmaršálek a později československý armádní generál.

Život[editovat | editovat zdroj]

Za první světové války bojoval na srbské, ruské a italské frontě, po válce složil přísahu nově vzniklé Československé republice. V jejích službách pak bojoval proti maďarským bolševikům a potlačil oslavanské povstání.[2]

Byl jediným synem četnického strážmistra Františka Podhajského a Anny Tiché. Rané dětství prožil v Jablunkově, kde navštěvoval německou základní školu. V deseti letech jej otec přihlásil na kadetku v Sankt Pölten, ale zranění jej vyřadilo z přijímacích zkoušek. Ve studiu pak pokračoval na německém gymnáziu v Těšíně, ale po incidentu s profesorem zpěvu musel školu v tercii opustit a nastoupil jako telegrafista ke dráze. Jako šestnáctiletý se přihlásil na pěchotní kadetku v Košicích, pak přešel do Prešpurku a po 4 letech ukončil školu jako nejlepší v ročníku. Pak nastoupil k pěšímu pluku č. 98 a postupoval v hodnostech přiměřeně meziválečné době. Jako poručík byl vyslán na Válečnou školu ve Vídni a po dvou letech byl přidělen ke generálnímu štábu. Ve třiceti byl určen k mapovacímu oddělení vojenského zeměpisného úřadu generálního štábu a otevřela se před ním kariéra vysokého štábního důstojníka.

Alois Podhajský jako nadporučík
Alois Podhajský jako nadporučík

Generální štáb opouštěl Alois Podhajský jen když byl pověřen povinnou praxí u jednotek, jinak vyučoval v kursu štábních důstojníků zeměbrany a shodou okolností byl velitelem zeměbranecké pěší brigády č. 42 v Praze, když jej v hodnosti plukovníka zastihla světová válka. Po mobilizaci byla jeho brigáda vyslána v sestavě VIII. sboru 5. armády na srbskou frontu. Úspěšně překročila řeku Drinu, ale po oslabení fronty byli Rakušané nuceni ustoupit. Podhajský se vyznamenal jako velitel zadního odřadu a jeho zásluhou se dostaly zbytky ustupujících vojsk do bezpečí. Obdobně vynikl i při ústupu za řeku Sávu. Roku 1915 byl Podhajský vyslán na ruskou frontu a počátkem června 1917 se s celou divizí přesunul na frontu italskou. Až v srpnu 1917 byl konečně poslán na zdravotní dovolenou a v září téhož roku obdržel hodnost polního podmaršálka. Na italské frontě bojoval až do konce války, v říjnu 1918 dokonce i proti vojskům britského XIV. sboru u Cimetty.

Od prosince 1918 do roku 1927 byl zemským vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko, v letech 19271933 generálním inspektorem československé branné moci.[3]

Když generál Syrový působil jako ministr národní obrany v druhé Černého vládě, byl zastupován třemi generály. Jedním z nich byl Alois Podhajský, který tuto prestižní pozici zastával krátce, od 1. září do 14. (18.) října 1926. Šlo však spíše o náhodu, protože mu přitěžovalo to, že nebojoval v legiích.

Obsazení míst klíčových generálů bylo v předválečném Československu spíše výsledkem politických her, a proto byl uvnitř ozbrojených sil připuštěn boj mezi legionáři a nelegionáři, což Podhájského po celou jeho kariéru poškozovalo. 31. prosince 1933 odešel jako generální inspektor čs. branné moci do výslužby. Dne 12. 5. 1945 byl zatčen a obviněn z kolaborace spočívající v údajné spolupráci s agrárníky, pobírání protektorátní penze pro rakousko-uherské vysloužilce a v členství v Českém svazu válečníků. Zemřel na Štědrý den roku 1946.[4][3]

Je pochován na Malvazinkách.[5]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Vojenský služební odznak, II. třídy pro důstojníky Vojenský služební odznak, II. třídy pro důstojníky
Řád koruny, II. třídy Řád koruny, II. třídy
Vojenský záslužný kříž, III. třídy Vojenský záslužný kříž, III. třídy
Vojenský služební odznak, III. třídy pro důstojníky Vojenský služební odznak, III: třídy pro důstojníky
Vojenský záslužný kříž, III. třídy Vojenský záslužný kříž, III. třídy
Řád Leopolda, V. třídy – rytíř Řád Leopolda, V. třídy – rytíř
Železný kříž, II. třídy Železný kříž, II. třídy
Řád červené orlice, II. třidy s meči Řád červené orlice, II. třidy s meči
Vojenská záslužná medaile, bronzová Vojenská záslužná medaile, bronzová
Vojenský záslužný kříž, II. třídy Vojenský záslužný kříž, II. třídy
Řád železné koruny, II. třídy Řád železné koruny, II. třídy
Železný kříž, I. třídy Železný kříž, I. třídy
Řád Leopolda, III. třída – komtur Řád Leopolda, III. třída – komtur
Řád italské koruny, II. třídy – velkodůstojník Řád italské koruny, II. třídy – velkodůstojník
Řád čestné legie, III. třídy – komandér Řád čestné legie, III. třídy – komandér
Řád svatého Sávy, II. třídy – velkodůstojník Řád svatého Sávy, II. třídy – velkodůstojník
Řád rumunské hvězdy, II. třídy s meči Řád rumunské hvězdy, II. třídy s meči
Řád svatého Sávy, I. třídy – velkokříž Řád svatého Sávy, I. třídy – velkokříž
Řád tří hvězd, I. třídy – komandér velkého kříže Řád tří hvězd, I. třídy – komandér velkého kříže
Řád velkonížete Gediminase, II. třídy – velkodůstojník Řád velkonížete Gediminase, II. třídy – velkodůstojník

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka 1. světové války, Mladá fronta 2006, vydání první. Kapitola VII. Legenda, či nezměnitelný fakt?, str. 402–403
  3. a b FUČÍK, Josef. Generál Podhajský. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2009. 344 s. ISBN 978-80-7185-962-8. S. 333. 
  4. PERNICA, Bohuslav. Alois Podhajský. www.researchgate.net [online]. [cit. 2022-5-20]. Dostupné online. 
  5. PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. S. 370. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]