Přeskočit na obsah

Vakovlk tasmánský: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
+
+
Řádek 453: Řádek 453:
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref>
}}</ref>

== Novější výzkumy a projekty ==
[[File:Thylacinus cynocephalus at NMA.jpg|thumb|Vycpaný exemplář v Národním australském muzeu v [[Canberra|Canbeře]]]]

Australské muzeum v Sydney v roce 1999 započalo projekt [[klonování]] vakovlka.<ref name="GU">{{citace elektronického periodika
| url = http://www.guardian.co.uk/Archive/Article/0,4273,4424142,00.html
| titul = Back from the dead
| autor = Leigh, Julia
| periodikum = [[The Guardian]]
| datum vydání = 2002-05-30
| datum přístupu = 2012-02-14
| jazyk = anglicky
}}</ref> Cílem bylo využít [[genetika|genetického materiálu]] ze zachovaných jedinců k naklonování nových živočichů a přivést tak druh zpět k životu. Mnoho [[mikrobiologie|mikrobiologů]] projekt zamítlo jako pouhý propagační krok a jeho hlavní zastánce Mike Archer byl v roce 2002 nominován na anticenu Bent Spoon Award udělovanou Australskými skeptiky.<ref name="AGE">{{citace elektronického periodika
| url = http://www.theage.com.au/articles/2002/08/21/1029114134051.html
| titul = Tasmanian tiger clone a fantasy: scientist
| periodikum = Melbourne Age
| datum vydání = 2002-08-22
| datum přístupu = 2012-02-14
| jazyk = anglicky
}}</ref>

[[Image:Thylacinus cynocephalus.jpg|thumb|left|Kostra vakovlka v [[Muséum national d'histoire naturelle]] v Paříži]]

Ke konci roku 2002 se výzkumníkům podařilo dosáhnout částečného úspěchu, když ze zachovaných těl extrahovali [[DNA]] schopnou [[replikace DNA|replikace]].<ref name="AMC">{{citace elektronické monografie
| url = http://www.petermaas.nl/extinct/speciesinfo/tasmaniantiger.htm
| titul = Tasmanian Tiger - Thylacinus cynocephalus
| vydavatel = The Sixth Extinction
| rok = 2010-08-17
| datum přístupu = 2012-02-14
| jazyk = anglicky
}}</ref> V únoru 2005 muzeum ohlásilo, že zastavuje projekt poté, co testy ukázaly, že získané DNA je příliš poškozené na to, aby ho bylo možné využít.<ref name="abc1">{{citace elektronického periodika
| url = http://www.abc.net.au/news/2005-02-15/museum-ditches-thylacine-cloning-project/1519818
| titul = Museum ditches thylacine cloning project
| periodikum = ABC News Online
| datum vydání = 2005-02-15
| datum přístupu = 2012-02-14
| jazyk = anglicky
}}</ref> V květnu 2005 ale profesor a evoluční biolog Michael Archer, který v té době působil na Univerzitě Nového Jižního Walesu a předtím byl ředitelem Australského muzea, oznámil obnovení projektu pod záštitou několika univerzit a výzkumného institutu.<ref name="smhclone"/><ref name="abcs">{{citace elektronického periodika
| url = http://www.abc.net.au/science/news/tech/InnovationRepublish_1302459.htm
| titul = Thylacine cloning project dumped
| autor = Skatssoon, Judy
| periodikum = ABC Science Online
| datum vydání = 2005-02-15
| datum přístupu = 2012-02-14
| jazyk = anglicky
}}</ref>

V dubnu 2005 byla dokončena mezinárodní databáze exemplářů vakovlka (International Thylacine Specimen Database), která vznikla po čtyřech letech snažení o zaznamenání a vyfotografování všech známých<ref name="CM2"/> zachovaných exemplářů v muzeích, na univerzitách a v soukromých sbírkách.<ref>{{citace elektronické monografie
| url = http://www.environment.gov.au/cgi-bin/sprat/public/publicspecies.pl?taxon_id=342
| titul = Thylacinus cynocephalus — Thylacine
| vydavatel = Government of Australia
| datum přístupu = 2012-02-14
| jazyk = anglicky
}}</ref>

V roce 2008 se výzkumníkům Andrewu J. Paskovi a Marilyn B. Renfreeové z [[Melbournská univerzita|Melbournské univerzity]] a Richardu B. Behringerovi z [[Texaská univerzita v Austinu|Texaské univerzity]] podařilo obnovit funkčnost [[enhancer|zesilovače]] řetězce alfa [[kolagen]]u typu II získaného ze sto let starých tkání vakovlka naloženého v ethanolu. Genetický materiál úspěšně fungoval v transgenních myších.<ref>{{citace periodika
| autor = Pask, A. J., Behringer, R. R., Renfree, M. B
| titul = Resurrection of DNA function in vivo from an extinct genome
| periodikum = PLoS ONE
| ročník = 3
| číslo = 5
| strany = e2240
| rok = 2008
| pmid = 18493600
| pmc = 2375112
| doi = 10.1371/journal.pone.0002240
| jazyk = anglicky
| datum přístupu = 2012-02-14
}}</ref><ref>{{citace elektronického periodika
| url = http://www.nature.com/news/2008/080520/full/news.2008.841.html
| titul = Tasmanian tiger gene lives again
| periodikum = Nature News
| datum vydání = 2008-05-20
| jazyk = anglicky
}}</ref> Ten stejný rok se jiné skupině výzkumníků podařilo úspěšně [[sekvenování DNA|sekvenovat]] [[mitochondriální DNA]] vakovlka ze dvou muzejních exemplářů. Své výsledky v roce 2009 publikovali ve vědeckém časopise ''Genome Research''.<ref name="GR1"/>


== Odkazy ==
== Odkazy ==

Verze z 14. 2. 2012, 23:07

Jak číst taxoboxVakovlk tasmánský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN

vyhynulý (1936)[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Podtřídaživorodí (Theria)
Nadřádvačnatci (Marsupialia)
Řádkunovci (Dasyuromorphia)
Čeleďvakovlkovití (Thylacinidae)
Rodvakovlk (Thylacinus)
Binomické jméno
Thylacinus cynocephalus
(Harris, 1808)
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) byl největším masožravcem z nadřádu vačnatců v holocénu (nejmladším geologickém období). Je znám také pod názvy tasmánský tygr (kvůli pruhům na hřbetu a zádi), tasmánský vlk nebo zkráceně pouze vakovlk.[pozn. 1] Jeho původním areálem je Austrálie, Tasmánie a Nová Guinea. Předpokládá se, že vyhynul ve 20. století. Byl posledním žijícím druhem čeledi vakovlkovitých, jejíž někteří zástupci byli nalezeni ve fosilním záznamu z období raného miocénu.

Do doby, než se v Austrálii v 17. století začali usazovat Evropané, již na pevnině téměř nebo úplně vyhynul, ale spolu s několika dalšími endemickými druhy (např. tasmánským čertem) přežil v Tasmánii. Jeho konečné vyhynutí se většinou připisuje intenzivnímu lovu, ale mohlo být také důsledkem nemocí, rozšíření psů nebo zásahu lidí do životního prostředí. Ačkoli je oficiálně považován za vyhynulého, občas se objevují nepotvrzené zprávy o jeho zahlédnutí.

Stejně jako tygři a vlci severní polokoule, po kterých získal svá dvě lidová označení, byl vakovlk predátorem na vrcholu potravního řetězce. Jako vačnatec nebyl blízce příbuzný těmto placentálním savcům, ale kvůli konvergentní evoluci se u něj vyvinuly podobné adaptace. Za jeho nejbližšího žijícího příbuzného se považuje tasmánský čert nebo mravencojed žíhaný. Byl jedním ze dvou druhů vačnatců, u nichž se vak vyskytoval u obou pohlaví (druhým je stále žijící vačice vydří). Ten samci sloužil jako ochranný vak pro vnější pohlavní orgány.

Evoluce

Lebka vakovlka (vlevo) a vlka obecného (vpravo) jsou si dosti podobné i přesto, že tyto dva druhy jsou si jen vzdáleně příbuzné. Výzkumy ukázaly, že lebka lišky obecné je té vakovlčí ještě podobnější.[2]

Moderní vakovlk se na Zemi objevil zhruba před 4 miliony lety. Fosilní záznamy prvních zástupců čeledi vakovlkovitých se datují do raného miocénu; např. v Riversleighu v severozápadním Queenslandu se nacházejí fosílie minimálně sedmi druhů této čeledi.[3][4] Jeden z největších druhů, Thylacinus potens, který dorůstal zhruba velikosti vlka, jako jediný přežil do pozdního miocénu.[3] V pozdním pleistocénu a raném holocénu byl moderní vakovlk rozšířen po celé Austrálii a Nové Guineji, i když jeho populace nikdy nedosahovala velikého počtu jedinců.[5]

Vakovlk je názorným příkladem konvergentní evoluce, protože vykazuje několik podobností se zástupci psovitých ze severní polokoule, jako jsou např. ostré zuby, chození po prstech a podobná stavba těla. Zaujímal stejnou ekologickou niku v Austrálii jako psovití jinde na světě, tudíž se u něj vyvinulo několik stejných vlastností. Přesto není s žádnými predátory ze severní polokoule blízce příbuzný.[6]

Objev a taxonomie

Vyobrazení vakovlka na kameni nalezeném v Severním teritoriu

Australští aboridžinci byli prvními lidmi, kteří vakovlka nalezli. Bylo nalezeno mnoho rytin a kamenných maleb vakovlka pocházejících z doby okolo roku 1000 př. n. l.[7] Mnoho těchto petroglyfů se nachází na severozápadě kontinentu na poloostrově Burrup. Když do Austrálie dorazili první průzkumníci, byl vakovlk na pevnině již vyhynulý a v Tasmánii vzácný. Evropané ho možná poprvé spatřili již v roce 1642, kdy Abel Tasman poprvé doplul na (po něm později pojmenovaný) ostrov Tasmánie. Jeho družina ohlásila zahlédnutí stop „divokých zvířat s drápy jako tygr“.[8] Marc-Joseph Marion du Fresne, který připlul v roce 1772 na lodi Mascarin, zase oznámil spatření „tygří kočky“.[8] Podle takovýchto záznamů ale nelze jednoznačně určit, že se jednalo právě o vakovlka; ve skutečnosti to mohl být také tasmánský čert nebo kunovec velký. První nepochybné setkání s tímto živočichem, které se událo 13. května 1792, zaznamenal přírodovědec Jacques Labillardière během francouzské výpravy vedené Brunim d'Entrecasteauxem. První detailní popis vakovlka vyšel v novinách Sydney Gazette v roce 1805.[8]

Tasmánský čert a vakovlk, jež oba v roce 1808 George Harris zařadil do rodu Didelphis spadající pod podčeleď vačice americké

Vědecky byl poprvé detailně popsán přírodovědcem Georgem Harrisem v roce 1808, pět let po osídlení ostrova.[9] Ten ho původně zařadil do rodu Didelphis a pojmenoval ho Didelphis cynocephala neboli „psohlavá vačice“.[8] Poté, co vědci již dříve poznali, že australští vačnatci jsou zásadně odlišní od již známých rodů savců, vymezil Étienne Geoffroy Saint-Hilaire v roce 1796 rod kunovci a v roce 1810 mezi ně vakovlka zařadil. Kvůli sjednocení směsi řecké a latinské nomenklatury bylo jeho druhové jméno změněno na řecké cynocephalus. V roce 1824 pro něj Coenraad Jacob Temminck vymezil nový rod Thylacinus,[10] jehož název je odvozen ze řeckého slova θύλακος (thýlakos), což znamená „vak“.[11]

Několik studií podporuje teorii, že vakovlk je bazálním kladem kunovců a že jeho nejbližším žijícím příbuzným je tasmánský čert. Nicméně ze závěru výzkumu publikovaného v lednu 2009 ve vědeckém časopise Genome Research vyplývá, že mravencojed žíhaný je možná více bazální než tasmánský čert a blíže příbuzný vakovlkovi.[12]

Popis

Vycpaný jedinec v Přírodovědném muzeu v Oslu

Připomínal velikého psa s krátkými chlupy a ztuhlým ocasem, který z těla vybíhal podobně, jako je tomu u klokanů. Mnoho evropských osadníků ho kvůli neobvyklému držení těla a celkovému chování přirovnávalo k hyeně.[6] Jeho žlutohnědý kožich měl na hřbetu, zádi a kusu ocasu 13 až 21 výrazných tmavých pruhů, které se zasloužily o přezdívku „tygr“. Tyto pruhy byly výraznější u mladších jedinců a s postupem věku bledly.[13] Jeden z pruhů se táhl až na vnější stranu zadního stehna. Srst vakovlka byla hustá a hebká, chlupy dosahovaly délky až 15 mm. Jeho oblé vztyčené uši byly dlouhé zhruba 8 cm a pokrývala je krátká srst.[3] Zbarvení sahalo od světle po tmavě hnědou a břicho mělo krémovou barvu.[14]

Délka těla dospělého jedince sahala od 100 do 130 cm a délka ocasu od 50 do 65 cm.[15] Největší známý jedinec dosahoval délky 290 cm od nosu k ocasu.[14] Dospělý vakovlk byl vysoký asi 60 cm po ramena a vážil mezi 20 a 30 kg.[15] U druhu se vyskytovala lehká forma pohlavního dimorfismu, kdy samec dorůstal v průměru větších rozměrů než samice.[16]

Kompilace všech pěti známých australských nahrávek živých vakovlků, které byly natočeny v Hobartské zoologické zahradě v Tasmánii v letech 1911, 1928 a 1933. Jsou známé dvě další nahrávky, které byly natočeny v Londýnské zoologické zahradě.

Samice vakovlka měla vak se čtyřmi bradavkami, ale na rozdíl od ostatních vačnatců byl vak otevřený směrem k zadní části těla. Samec měl také vak, což je mezi australskými vačnatci ojedinělý úkaz.[pozn. 2] Do něho si mohl schovat šourek a zabránit tak jeho poškození.[13]

Vakovlk byl schopný rozevřít své čelisti do neobvyklé míry, a to až do úhlu 120 °.[17] Tuto schopnost lze částečně zahlédnout v krátké černobílé nahrávce jedince chovaného v zajetí, kterou v roce 1933 natočil australský přírodovědec David Fleay (2:05 a 2:22 na nahrávce vlevo). Čelisti měl slabé[18] a jeho chrup se skládal ze 46 zubů.[3]

Stopy vakovlka jsou lehce rozeznatelné od stop jiných původních i nepůvodních druhů.

Jeho stopy se od stop ostatních původních i nepůvodních živočichů dají jednoduše rozeznat; na rozdíl od lišky, kočky, psa, vombata a tasmánského čerta měl vakovlk velký zadní polštářek a čtyři výrazné přední polštářky uspořádané téměř v rovné linii.[19] Na předních končetinách měl pět prstů a na zadních čtyři. Jeho drápy byly nezatažitelné.[13]

První vědecké studie naznačovaly, že měl citlivý čich, pomocí kterého stopoval kořist,[19] nicméně analýza struktury jeho mozku odhalila, že neměl příliš vyvinuté čichové bulby. Pravděpodobně se při lovu spoléhal spíše na svůj zrak a sluch.[13] Někteří pozorovatelé mu přisuzovali silný a charakteristický pach, jiní zase slabý a typicky zvířecí a někteří tvrdili, že žádný pach nevydával. Je možné, že vakovlk, stejně jako jemu příbuzný tasmánský čert, vydával pach při rozrušení.[20]

Měl nemotorný způsob chůze a nedokázal rychle běhat. Dokázal se ke skoku odrazit ze dvou nohou podobným způsobem, jakým to dělá klokan.[13] Podle Erica Guilera, který se výzkumem vakovlka zabýval, sloužil tento skok k rychlému pohybu, když se živočich vyděsil. Vakovlk byl také schopný balancovat na zadních nohách a chvíli stát ve vzpřímeném postoji.[21]

Pozorovatelé živočicha v přírodě a v zajetí zaregistrovali, že při rozrušení vrčel a syčel a často výhružně rozevíral čelisti. Během lovu vydával rychle se opakující štěkavé hrdelní zvuky, které pravděpodobně sloužily ke komunikaci mezi členy smečky. Také dokázal dlouze řvát, což mu pravděpodobně sloužilo k identifikaci na dlouhou vzdálenost.[22]

Rozšíření a chování

Jedna ze dvou známých fotografií, kde má samice vakovlka zvětšený vak, protože v něm nese mládě. Byla pořízena v roce 1889 v Adelaideské zoologické zahradě.

O chování a prostředí výskytu vakovlka toho není moc známo. Několikrát byl pozorován v zajetí, ale existuje jen málo dokladů o jeho chování v přírodě, a ty jsou navíc neověřené. Většina pozorování byla učiněna za dne, přitom byl nočním živočichem. Postřehy z těchto pozorování pocházejících z 20. století navíc mohly být nepřesné kvůli tomu, že živočich byl již pod vlivem okolností, které později vedly k jeho vyhynutí. Některé charakteristiky chování byly vyvozené z chování jemu příbuzného tasmánského čerta.

Rodina vakovlků v Hobartské zoologické zahradě v roce 1909
Rodina vakovlků v Hobartské zoologické zahradě v roce 1910

Na australské pevnině dával pravděpodobně přednost blahovičníkovým lesům, mokřadům a lučinám.[19] Kamenné malby australských aboridžinců naznačují, že byl rozšířen po celé pevnině a v Nové Guineji. Důkaz o výskytu na pevnině představuje vysušená zdechlina, která byla nalezena v roce 1990 v jeskyni v Nullarboru a jejíž stáří bylo pomocí uhlíkové metody datování určeno na zhruba 3300 let.[23]

V Tasmánii dával přednost lesnatým oblastem vnitrozemí a pobřežním vřesovištím, které se později staly hlavním cílem britských osadníků hledajících pastviny pro svůj dobytek.[3] Pruhy na zádech mohly sloužit jako kamufláž v lesích,[13] ale mohly také napomáhat identifikaci.[24] Osobní areál jednotlivce dosahoval rozlohy mezi 40 a 80 km².[14] Zdá se, že z tohoto areálu se nevzdaloval, přestože nebyl teritoriálním živočichem; občas spolu byly pozorovány skupiny větší než jedna rodina.[25]

Vakovlk byl aktivním lovcem v noci a za šera, dny trávil v malých jeskyních nebo dutých kmenech. Často se ve dne uchyloval do kopců a lesů a v noci lovil na otevřených planinách. První pozorovatelé zaznamenali, že je většinou plachý a vyhýbá se lidem, i když občas se u něj objeví známky zvídavosti.[26] V té době byl často považován za divokého živočicha, ale to bylo nejspíše zapříčiněno vnímáním vakovlka jako hrozby pro zemědělství.[27]

Existují důkazy celoročního rozmnožování, přitom nejvíce k němu docházelo v zimě a na jaře.[13] Během jednoho vrhu samice porodila až čtyři mláďata (většinou však dvě nebo tři), které poté až tři měsíce nosila ve vaku a chránila je do té doby, než dorostly alespoň polovičních rozměrů dospělého jedince. Zpočátku bylo mládě ve vaku slepé a bez srsti, ale při jeho opuštění již vidělo a kůži mělo porostlou.[13] Do doby, než bylo schopné matce pomáhat, zůstávalo v doupěti, zatímco matka lovila.[28] V zajetí se podařilo vakovlky rozmnožit jen jednou, a to v roce 1899 v Melbourneské zoologické zahradě.[29] Život jedince v přírodě mohl trvat zhruba 5 až 7 let a v zajetí až 9 let.[19]

Potrava

Analýza kostry naznačuje, že při lovu se vakovlk spoléhal spíše na výdrž než na rychlost.

Byl výhradně masožravcem. Měl svalnatý žaludek, který se byl schopen roztáhnout a umožnit tak příjem velkého množství potravy najednou. Tato schopnost byla pravděpodobně adaptací na dlouhá období bez dostačujícího množství potravy.[13] Analýza kostry a pozorování v zajetí naznačují, že při lovu se soustředil na jednoho živočicha a pronásledoval ho do doby, než se kořist vyčerpala. Některé studie naznačují, že mohl lovit v malých rodinných smečkách, kdy hlavní skupina hnala kořist ve směru jedince, který čekal v úkrytu.[9]

O jeho potravě a stravovacích návycích se toho ví málo. Mezi kořist pravděpodobně patřili malí klokani, vombati, ptáci a malí živočichové jako klokánci a possumové. Možná také lovil emu hnědého tasmánského. Tento velký nelétavý pták s vakovlkem sdílel areál a kvůli nadměrnému lovení člověkem v roce 1850 vyhynul, což mohlo přispět k poklesu populace vakovlka.[30] Evropští osadníci věřili, že vakovlk loví ovce a drůbež farmářů.[31] V zajetí byl krmen různými druhy jídel, mezi nimiž byli např. mrtví králíci a klokani, hovězí, skopové, koňské a někdy drůbeží maso.[32]

Studie Univerzity Nového Jižního Walesu z roku 2011, při které byly využity pokročilé počítačové metody vytváření modelů, naznačila, že vakovlk měl překvapivě slabé čelisti. Z jejích závěrů vyplývá, že jedl pouze malá zvířata a byl tak přímou konkurencí tasmánského čerta a kunovce velkého. Kvůli tomu byl pravděpodobně náchylný i k malým změnám ekosystému.[18][33]

Vyhynutí

Ulovený vakovlk v roce 1869

Vyhynutí na pevninské Austrálii

Na pokraj vyhynutí se na pevninské Austrálii pravděpodobně dostal zhruba před 2000 lety a na Nové Guineji možná i dříve.[pozn. 3][34] Kamenné malby z národního parku Kakadu ukazují, že byl loven aboridžinci.[35] Úplné vyhynutí je spojováno se psem dingem, který jakožto invazní druh podobné charakteristiky pro vakovlka představoval konkurenci. Nicméně existují pochyby o skutečném vlivu dinga, který na rozdíl od vakovlka lovil převážně ve dne. Navíc vakovlk měl statnější konstrukci těla, což by mu při setkání jeden na jednoho dávalo výhodu.[36] Novější morfologické výzkumy těchto dvou živočichů ukázaly, že ačkoli měl dingo slabší skus, jeho lebka dokázala vydržet větší zátěž, což mu umožnilo lovit větší kořist. Jídelníček vakovlka také nebyl tak rozmanitý jako jídelníček všežravého dinga.[37] Jejich areály se pravděpodobně překrývaly, protože subfosilie vakovlků byly nalezeny poblíž subfosilií dingů. Když aboridžinci začali využívat dinga jako loveckou zvěř, vystavili tak vakovlka zvýšenému tlaku okolí.[5]

Vyhynutí v Tasmánii

Tato fotografie od Henryho Burrella z roku 1921 zobrazující vakovlka s kuřetem v tlamě byla hojně rozšířena a možná se podílela na vybudování pověsti živočicha jako zloděje drůbeže. Ve skutečnosti je obrázek oříznut tak, aby skryl oplocený výběh, a z analýzy výzkumníka Carola Freemana vyplývá, že vakovlk na něm je ve skutečnosti preparován.[38]

V Tasmánii žil až do 30. let 20. století. V době, kdy se tam usadili první osadníci, byl nejrozšířenější na severovýchodě, severozápadě a v severních částech vnitrozemí.[3] Ve dne byl málokdy spatřen, ale postupně začal být spojován s útoky na ovce. To vedlo k vypisování odměn za jeho ulovení. Společnost Van Diemen's Land Company, která v Tasmánii vlastnila část území, začala odměny vypisovat již v roce 1830 a tasmánská vláda mezi lety 1888 a 1909 vyplácela odměnu £1 za hlavu dospělého jedince a po deseti šilincích za mládě. Celkově vyplatila 2184 odměn, ale vakovlků bylo pravděpodobně zabito více.[19] Toto snažení farmářů a lovců odměn je často považováno za příčinu vyhynutí živočicha.[19] To bylo ale pravděpodobně zapříčiněno mnoha faktory, mezi které patřil boj o přežití s divokými psy přivezenými Evropany,[39] narušení jeho přirozeného prostředí, současné vyhynutí jím lovených druhů a nemoc podobná psince, která v té době zasáhla několik jiných druhů žijících v zajetí.[14][40] Ať už byla příčina jakákoli, ve 20. letech 20. století se již ve volné přírodě vyskytoval pouze výjimečně. V roce 1928 Tasmánský poradní výbor pro původní faunu doporučil ochranu všech zbývajících jedinců a jako oblast s vhodnými podmínkami pro přežití označil pobřeží západní Tasmánie.[41] Posledního vakovlka zabitého ve volné přírodě ulovil farmář Wilf Batty 6. května 1930 na severovýchodě ostrova.[42]

Wilf Batty s posledním vakovlkem zabitým ve volné přírodě

„Benjamin“ a pátrání

Posledního jedince chovaného v zajetí, kterému se později říkalo „Benjamin“ (i když jeho pohlaví nikdy nebylo s jistotou určeno), v roce 1933 odchytil Elias Churchill a následně ho poslal do Hobartské zoologické zahrady, kde vakovlk žil tři roky. Frank Darby, který v novinovém článku z května 1968 tvrdil, že v zoologické zahradě pracoval jako ošetřovatel, uvedl, že živočich byl znám pod jménem „Benjamin“. Nicméně neexistují žádné dokumenty potvrzující existenci nějaké přezdívky, navíc Alison Reidová (de facto správkyně zoologické zahrady) a Michael Sharland (novinář se zoo spojený) odmítli jednak to, že Darby pro zoologickou zahradu kdy pracoval, a jednak i to, že vakovlkovi se říkalo Benjamin. Zdá se, že Darby je také zdrojem tvrzení, že poslední známý vakovlk byl samec; fotografie jedince naznačují, že to byla samice.[pozn. 4][43] Tento vakovlk zemřel 7. září 1936 pravděpodobně na následky zanedbání péče – neměl možnost dostat se pod přístřešek a byl tak vystaven vzácným výskytům extrémního tasmánského počasí: velkému teplu během dne a mrazivým teplotám v noci.[44] V roce 1933 se objevil v posledním známém filmu žijícího vakovlka, který natočil přírodovědec David Fleay. Černobílý snímek o délce 62 vteřin ho zobrazuje ve své ohradě.[pozn. 5][45] Roku 1996 Austrálie prohlásila 7. září za den ohrožených druhů.[46]

Poslední známý vakovlk na fotce v Hobartské zoologické zahradě z roku 1933.

I když ochránci přírody žádali ochranu vakovlka již od roku 1901 zčásti kvůli zvyšujícím se obtížím při získávání jedinců pro zámořské sbírky, politické obtíže umožnily zavedení ochrany až v roce 1936. Ta byla tasmánskou vládou oficiálně vyhlášena 10. července 1936 neboli 59 dní předtím, než poslední známý jedinec zemřel v zajetí.[47]

Výsledky následných pátrání naznačovaly, že druh v Tasmánii pravděpodobně přežil do šedesátých let. Eric Guiler a David Fleay při hledání živočicha na severozápadě Tasmánie našli stopy a trus, který mu mohl patřit, slyšeli zvuky odpovídající popisu jím vydávaných zvuků a nasbírali neoficiální důkazy od lidí, kteří údajně vakovlka viděli. Navzdory tomuto pátrání se nenašel žádný přesvědčivý důkaz o jeho přetrvávajícím výskytu v přírodě.[6] Mezi lety 1967 a 1973 zoolog Jeremy Griffith a farmář James Malley uspořádali pravděpodobně nejintenzivnější pátrání po vakovlkovi v historii; mimo jiné instalovali samočinné stanice s kamerami, důkladně zkoumali nahlášené zprávy o spatření vakovlka a v roce 1972 spolu s Bobem Brownem založili výzkumný tým, jehož činnost skončila bez nalezení důkazu o přežití živočicha.[48]

Až do osmdesátých let byl zařazen mezi ohrožené druhy. Mezinárodní standardy do té doby umožňovaly zařazení druhu mezi vyhynulé až po 50 letech bez potvrzeného výskytu. V roce 1982 byl tak prohlášen za vyhynulého Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN)[pozn. 6][1] a v roce 1986 tasmánskou vládou. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) je opatrnější a řadí ho mezi „pravděpodobně vyhynulé“.[49]

Nepotvrzená zpozorování

Mapa zobrazující místa údajného zahlédnutí vakovlka v Tasmánii mezi lety 1936 a 1980. Černá barva = 1 nahlášený případ, červená barva = 5 nahlášených případů.

Australian Rare Fauna Research Association od roku 1936 zaznamenala 3800 případů údajného zahlédnutí vakovlka[50] zatímco Mystery Animal Research Centre of Australia jich do roku 1998 zaznamenalo 138 a Ministerstvo ochrany přírody a správy půdy za stejné období 65 v Západní Austrálii.[26] Nezávislí výzkumníci Buck a Joan Emburgovi udávají 360 případů v Tasmánii a 269 na pevnině.[51] Na pevnině jsou údajná zahlédnutí hlášena nejčastěji v jižní Victorii.[52]

Mapa zobrazující místa údajného zahlédnutí vakovlka na jihozápadě Západní Austrálie

Některé případy domnělého zpozorování živočicha získaly značnou publicitu. V roce 1973 Gary a Liz Doyleovi natočili desetivteřinové video s neznámým živočichem přebíhajícím cestu v Jižní Austrálii. Kvůli špatné kvalitě filmu se ale nepodařilo živočicha identifikovat.[53] V roce 1982 Hans Naarding, výzkumník pro Tasmania Parks and Wildlife Service, údajně poblíž Arthurovy řeky v severozápadní Tasmánii v noci zpozoroval vakovlka a tato událost vedla k rozsáhlému ročnímu pátrání financovanému vládou.[54] V lednu 1995 zaměstnanec Parks and Wildlife Service nahlásil zahlédnutí živočicha v severovýchodní Tasmánii, ale následná pátrání neodhalila žádné stopy.[55] V únoru 2005 německý turista Klaus Emmerichs tvrdil, že pořídil digitální fotografii vakovlka, kterého spatřil v národním parku Lake St Clair, nicméně pravost fotografií se nepodařilo prokázat.[56] Fotografie byly publikovány až v dubnu 2006, zobrazovaly živočicha jen zezadu a nejsou považovány za dostatečný důkaz existence vakovlka.[57]

Novější výzkumy a projekty

Vycpaný exemplář v Národním australském muzeu v Canbeře

Australské muzeum v Sydney v roce 1999 započalo projekt klonování vakovlka.[58] Cílem bylo využít genetického materiálu ze zachovaných jedinců k naklonování nových živočichů a přivést tak druh zpět k životu. Mnoho mikrobiologů projekt zamítlo jako pouhý propagační krok a jeho hlavní zastánce Mike Archer byl v roce 2002 nominován na anticenu Bent Spoon Award udělovanou Australskými skeptiky.[59]

Kostra vakovlka v Muséum national d'histoire naturelle v Paříži

Ke konci roku 2002 se výzkumníkům podařilo dosáhnout částečného úspěchu, když ze zachovaných těl extrahovali DNA schopnou replikace.[60] V únoru 2005 muzeum ohlásilo, že zastavuje projekt poté, co testy ukázaly, že získané DNA je příliš poškozené na to, aby ho bylo možné využít.[61] V květnu 2005 ale profesor a evoluční biolog Michael Archer, který v té době působil na Univerzitě Nového Jižního Walesu a předtím byl ředitelem Australského muzea, oznámil obnovení projektu pod záštitou několika univerzit a výzkumného institutu.[57][62]

V dubnu 2005 byla dokončena mezinárodní databáze exemplářů vakovlka (International Thylacine Specimen Database), která vznikla po čtyřech letech snažení o zaznamenání a vyfotografování všech známých[41] zachovaných exemplářů v muzeích, na univerzitách a v soukromých sbírkách.[63]

V roce 2008 se výzkumníkům Andrewu J. Paskovi a Marilyn B. Renfreeové z Melbournské univerzity a Richardu B. Behringerovi z Texaské univerzity podařilo obnovit funkčnost zesilovače řetězce alfa kolagenu typu II získaného ze sto let starých tkání vakovlka naloženého v ethanolu. Genetický materiál úspěšně fungoval v transgenních myších.[64][65] Ten stejný rok se jiné skupině výzkumníků podařilo úspěšně sekvenovat mitochondriální DNA vakovlka ze dvou muzejních exemplářů. Své výsledky v roce 2009 publikovali ve vědeckém časopise Genome Research.[12]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Identifikace vakovlka v historických záznamech je ztížena občasným používáním mnoha jiných označení pro vakovlka. Říkalo se mu mimo jiné např. „vačnatý tygr“, „vačnatá hyena“, „zebří vlk “ nebo „zebří vačice“.
  2. ↑ Vak u samců je mezi vačnatci téměř jedinečný – jediný další druh této skupiny, u kterého se tento úkaz vyskytuje, je vačice vydří, která žije v Mexiku a střední a jižní Americe.
  3. ↑ Existují ale i věrohodné zprávy o výskytu vakovlka, i když jen v malých počtech, v Jižní Austrálii pocházející až z 30. let 19. století.
  4. ↑ Robertu Paddleovi se nepodařilo najít záznamy o tom, že Frank Darby byl zaměstnancem Hobartské zoologické zahrady v době, kdy ji Alison Raidová nebo její otec měli na starosti, a odhalil několik nesrovnalostí v příběhu, který Darby vyprávěl v rozhovoru z roku 1968.
  5. ↑ Vakovlk Fleaye při natáčení kousl do zadnice poté, co ten ignoroval živočichovo výstražné syčení.
  6. ↑ Tehdy uběhlo padesát let od posledního potvrzeného výskytu v přírodě.

Reference

  • V tomto článku byl použit překlad textu z článku Thylacine na anglické Wikipedii.
  1. ↑ a b Thylacinus cynocephalus [online]. Mezinárodní svaz ochrany přírody [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Werdelin, L. Comparison of Skull Shape in Marsupial and Placental Carnivores. Australian Journal of Zoology. 1986, roč. 34, čís. 2, s. 109–117. DOI 10.1071/ZO9860109. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f The Thylacine [online]. Australian Museum, rev. 2009-07-15 [cit. 2012-02-04]. Dostupné online. (anglicky)  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „thethylacine“ použit vícekrát s různým obsahem
  4. ↑ Riversleigh [online]. Australian Museum, rev. 2009-08-11 [cit. 2012-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b Johnson, C. N., Wroe, S. Causes of extinction of vertebrates during the Holocene of mainland Australia: arrival of the dingo, or human impact?. The Holocene. Listopad 2003, roč. 13, čís. 6, s. 941–948. DOI 10.1191/0959683603hl682fa. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Threatened Species: Thylacine – Tasmanian tiger [PDF]. Parks and Wildlife Service, Tasmania, 2003-12 [cit. 2012-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Salleh, Anna. Rock art shows attempts to save thylacine [online]. ABC Science Online, 2004-12-15 [cit. 2012-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d Paddle 2000, str. 3
  9. ↑ a b Information sheet: Thylacine [PDF]. Victoria Museum, 2005-04 [cit. 2012-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Paddle 2000, str. 5
  11. ↑ Hoad, T. F. (redaktor). The Concise Oxford Dictionary of English Etymology. Oxford: Oxford University Press, 1986. ISBN 0-19-863120-0. (anglicky) 
  12. ↑ a b Miller, W., Drautz, D. I., Janecka, J. E., a kolektiv. The mitochondrial genome sequence of the Tasmanian tiger (Thylacinus cynocephalus). Genome Research. Únor 2009, roč. 19, čís. 2, s. 213–20. DOI 10.1101/gr.082628.108. PMID 19139089. (anglicky) 
  13. ↑ a b c d e f g h i Dixon, Joan. Fauna of Australia: Thylacine [PDF]. Australian Biological Resources Study (ABRS) [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b c d Guiler, Eric. Profile – Thylacine [online]. Zoology Department, University of Tasmania, 2006 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ a b Bryant, S., Jackson, J., Threatened Species Unit, Parks and Wildlife Service, Tasmania. Tasmania's Threatened Fauna Handbook. [s.l.]: Bryant and Jackson, 1999. Dostupné online. ISBN 0-7246-6223-5. S. 190–193. (anglicky) 
  16. ↑ Jones, Menna. Character displacement in Australian dasyurid carnivores: size relationships and prey size patterns. Ecology. Ecological Society of America, 1997-12, roč. 78, čís. 8, s. 2569. Dostupné online [cit. 2012-02-05]. DOI 10.1890/0012-9658(1997)078[2569:CDIADC]2.0.CO;2. (anglicky) 
  17. ↑ Extinct Thylacine May Live Again [online]. Discovery Channel, 2003-10-21 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b Tasmanian Tiger's Jaw Was Too Small to Attack Sheep, Study Shows. Science Daily [online]. 2011-09-01 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ a b c d e f Wildlife of Tasmania: Mammals of Tasmania: Thylacine, or Tasmanian tiger [online]. Parks and Wildlife Service, Tasmania, 2006 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Paddle 2000, str. 49
  21. ↑ The Natural History of Thylacinus cynocephalus [online]. The Thylacine Museum [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Paddle 2000, str. 65–66
  23. ↑ Mummified thylacine has national message [online]. National Museum of Australia, Canberra, 2004-06-16 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Paddle 2000, str. 42–43
  25. ↑ Paddle 2000, str. 38–39
  26. ↑ a b Heberle, G. Reports of alleged thylacine sightings in Western Australia. Sunday Telegraph [Sydney]. 1977, s. 46. Dostupné online [cit. 2012-02-05]. (anglicky) 
  27. ↑ Middletown, Amy. Tasmanian tigers brought to life. Australian Geographic [online]. 2011-02-24 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Paddle 2000, str. 60
  29. ↑ Paddle 2000, str. 228–231
  30. ↑ Paddle 2000, str. 81
  31. ↑ Paddle 2000, str. 79–138
  32. ↑ Paddle 2000, str. 96
  33. ↑ Tasmanian tiger was no sheep killer. ABC Science [online]. 2011-09-01 [cit. 2012-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Paddle 2000, str. 23–24
  35. ↑ Paddle 2000, str. 19
  36. ↑ Introducing the Thylacine [online]. The Thylacine Museum [cit. 2012-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Tiger's demise: dingo did do it. Sydney Morning Herald [online]. 2007-09-06 [cit. 2012-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ Freeman, Carol. Is this picture worth a thousand words? An analysis of Henry Burrell's photograph of a thylacine with a chicken. Australian Zoologist. 2005-06, roč. 33, čís. 1. Dostupné online [cit. 2012-02-06]. (anglicky) 
  39. ↑ Boyce, James. Canine Revolution: The Social and Environmental Impact of the Introduction of the Dog to Tasmania. Environmental History. 2006, roč. 11, čís. 1. Dostupné online [cit. 2012-02-06]. (anglicky) 
  40. ↑ Paddle 2000, str. 202–203
  41. ↑ a b Pelt of a thylacine shot in the Pieman River-Zeehan area of Tasmania in 1930: Charles Selby Wilson collection [online]. National Museum of Australia, Canberra [cit. 2012-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ Additional Thylacine Topics: Persecution [online]. The Thylacine Museum, 2006 [cit. 2012-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ Paddle 2000, str. 198–201
  44. ↑ Paddle 2000, str. 195
  45. ↑ Dayton, Leigh. Rough Justice. New Scientist [online]. 2001-05-19 [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Protecting Australia's threatened species [online]. Department of the Environment and Heritage, Australian Government, 2006 [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Paddle 2000, str. 184
  48. ↑ Park, Andy. Tasmanian Tiger - Extinct or merely elusive?. Australian Geographic. 1986-07, roč. 1, čís. 3, s. 66–83. (anglicky) 
  49. ↑ Appendices I, II and III [online]. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, 2009-05-22 [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ ARFRA Information/FAQ [online]. Australian Rare Fauna Research Association, 2003 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ Emburg, B., Emburg, J. Thylacine Sightings Map [online]. Tasmanian-tiger.com [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Thyla seen near CBD?. The Sydney Morning Herald [online]. 2003-08-18 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Hall, Phil. The Bootleg Files: "Footage of the Last Thylacine". Film Threat [online]. 2007-02-16 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Mystery that burns so bright. The Sydney Morning Herald [online]. 2000-05-09 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Woodford, James. New bush sighting puts tiger hunter back in business. The Sydney Morning Herald [online]. 1995-01-30 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ Tourist claims to have snapped Tasmanian tiger. The Sydney Morning Herald [online]. 2005-03-01 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ a b Dasey, Daniel. Researchers revive plan to clone the Tassie tiger. Sydney Morning Herald [online]. 2005-05-15 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ Leigh, Julia. Back from the dead. The Guardian [online]. 2002-05-30 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ Tasmanian tiger clone a fantasy: scientist. Melbourne Age [online]. 2002-08-22 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ Tasmanian Tiger - Thylacinus cynocephalus [online]. The Sixth Extinction, 2010-08-17 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ Museum ditches thylacine cloning project. ABC News Online [online]. 2005-02-15 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ Skatssoon, Judy. Thylacine cloning project dumped. ABC Science Online [online]. 2005-02-15 [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. ↑ Thylacinus cynocephalus — Thylacine [online]. Government of Australia [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Pask, A. J., Behringer, R. R., Renfree, M. B. Resurrection of DNA function in vivo from an extinct genome. PLoS ONE. 2008, roč. 3, čís. 5, s. e2240. DOI 10.1371/journal.pone.0002240. PMID 18493600. (anglicky) 
  65. ↑ Tasmanian tiger gene lives again. Nature News [online]. 2008-05-20. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • PADDLE, Robert. The Last Tasmanian Tiger: The History and Extinction of the Thylacine. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0521531543. (anglicky) 

Externí odkazy

Šablona:Sisterlinks

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vakovlk_tasmánský&oldid=8133549“