Žula

Žula
Vzorek žuly typu rapakivi
Zařazení	vyvřelá hornina
Hlavní minerály	křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit
Akcesorie	titanit, zirkon, magnetit, apatit
Textura	zrnitá
Barva	bílá, šedivá, narůžovělá
Hustota	1,74–2,8 g/cm³

Žuly (též granity) jsou hlubinné vyvřelé horniny obsahující v podstatném množství křemen. Žuly jsou obvykle světlé, šedavě nebo bělavě zbarvené, někdy s modrým odstínem. Známé jsou ovšem také žlutavé, růžové a červené druhy. Žuly jsou stejnoměrně všesměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá.

Hustota žul se pohybuje kolem 2,8 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.

Při větrání žul dochází k silnému zaoblování původních hran. Proto se lze setkat se zakulacenými tvary u balvanů i skal. V případě kvádrové odlučnosti vznikají balvany značných rozměrů.

Složení

Žula obsahuje v podstatném množství křemen a živce, přičemž draselný živec převládá nad plagioklasem. Tím se žula liší od granodioritu, u něhož převládá plagioklas. Z dalších minerálů bývá přítomen biotit, muskovit, turmalín, granát apod.

Typy žul

Diagram QAPF – křemeny (Q), alkalické živce (A), plagioklasy (P) a foidy (F) a podíl tmavých minerálů (M).

Možné dělení

• I–typ žuly derivované tavením dříve existujících magmatických hornin.
• S–typ žuly vzniklé tavením původně sedimentárních hornin.
• A–typ žuly vzniklé ze zbytkových roztoků frakční krystalizace. Typické pro riftové zóny a stabilní kontinentální oblasti, anorogenní žula.
• M–typ žuly vzniklé diferenciací nejsvrchnějšího pláště. vyskytující se v oceánských ostrovních obloucích, jsou podobné svým složením I-typu.

Podle příměsí se rozeznávají biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula, amfibolicko-biotitická žula, apod. Porfyrová žula obsahuje větší porfyrické vyrostlice ortoklasu. Výlevným ekvivalentem žuly je ryolit. Žilným ekvivalentem žuly je žulový porfyr.

Výskyt

Žuly se vyskytují v hlubinných tělesech – plutony a pně. Budují i značně velká tělesa. Žuly jsou spolu s příbuznými granodiority nejrozšířenějšími hlubinnými vyvřelými horninami. V Česku se žuly vyskytují hojně ve středočeském a centrálním moldanubickém plutonu a prakticky ve všech hraničních pohořích.

Česko

• Český masív: Šumava, Novohradské hory, Český les, Smrčiny, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Železné hory, Českomoravská vrchovina, Jeseníky, Krty (okres Rakovník)

Svět

• Německo: Smrčiny (Fichtelgebirge), Oberpfälzer Wald, Bayerischer Wald (Bavorský les), Schwarzwald, Odenwald, Lužice, Centrální Alpy
• Rakousko: Mühlviertel, Waldviertel
• Norsko
• Švédsko
• Finsko

Původ pojmenování

Slovo žula pochází z německého Sohle (tj. podklad, podloží). V odborné terminologii se používá označení granit (z latinského slova granum, tj. zrnko), termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil Andrea Cesalpino v roce 1596.

Využití

Žula se používá na sokly pomníků, na náhrobky, slouží jako stavební kámen pro liniové stavby (žulové kostky cest, dláždění luxusních chodníků a vnitřních prostor staveb) a v některých regionech jako běžný stavební kámen. Rozpukané žuly se používají na štěrk. Uplatnění nachází také jako materiál pro nosnou soustavu obráběcích strojů, kde je vysoce ceněná pro své materiálové vlastnosti.

Galerie

• 
  Žula, Španělsko
• 
  Žula, Brazílie
• 
  Žula, Brazílie
• 
  Žula, Brazílie
• 
  Granit s kulovitou stavbou na finské poštovní známce

Odkazy

Související články

• Aplit
• Liberecká žula
• Pegmatit
• Žulový pegmatit

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu žula na Wikimedia Commons
• Téma Žula ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo žula ve Wikislovníku

Autoritní data	NKC: ph241131 PSH: 4838 BNE: XX528273 GND: 4132750-0 LCCN: sh85056417 NARA: 10638393 NDL: 00564732 NLI: 987007538564105171

Portály: Příroda