Wikipedista:Bosquete/Pískoviště/článek

Evženie z Montija
Francouzská císařovna
Císařovnin portrét od Winterhaltera, asi 1865
Úplné jméno	Maria Eugenia Guzmán y Palafox Fernández de Córdoba, Leyva y la Cerda
Tituly	Její Veličenstvo císařovna Francouzů Její Excelence hraběnka z Teby
Narození	5. května 1826 Granada, Španělské království
Úmrtí	11. července 1920 (94. let) Madrid, Španělsko
Pohřben	Opatství sv. Michaela, Farnborough
Manžel(ka)	Napoleon III.
Potomci	Napoleon Evžen
Otec	Cipriano Palafox
Matka	Manuela Kirkpatricková
Podpis

Evženie z Montija (5. května 1826, Granada - 11. července 1920, Madrid), celým jménem španělsky: Maria Eugenia Ignacia Augustina Palafox y Kirkpatrick, byla skrze sňatek s Napoleonem III. poslední císařovnou Francouzů. Třikrát se ujala také regentství a to v květnu 1859, dubnu 1865 a červenci 1870.

Život

Evženiin osud je podobný osudu rakouské císařovny Alžběty, zvané Sisi. Stejně jako ona vyrostla také Evženie ve skromnějších poměrech, provdala se za císaře a ztratila jediného syna. Rovněž ráda jezdila na koni a podnikala dlouhé pěší výlety bez ohledu na doprovod. Narozdíl od Sisi se ale Evženie stala císařovnou cíleně a všechny s tím spojené výsady i povinnosti přijímala bez řečí. Jejím cílem bylo stát se vládnoucí panovnicí a honba za touto vidinou nakonec částečně zapříčinila pád císařství. Jako bývalá císařovna Francouzů pak nejčastěji pobývala na svém sídle ve Farnboroughu v Anglii, kde měla více než druhou polovinu života na zpytování svých rozhodnutí a rozebírání klíčových událostí konce Druhého císařství. Dožila se požehnaného věku 94 let a až do posledních dnů byla činorodou a moderní ženou.

Dětství

Evženie byla mladší ze dvou dětí hraběte Cipriana z Teby s Marií Manuelou Kirkpatrickovou. Přišla na svět v provizorním stanu postaveném za zemětřesení v zahradě domu na calle Gracia v Granadě a narodila se předčasně. Ke křtu ji nesl rodinný přítel markýz z Campoverde a za přítomnosti kmotra strýce Evžena dostala jména Marie Evženie Ignacie Augustýna.

Bližší vztah měla k otci než k po večírcích toužící matce. On však pobýval často mimo domov, protože neskrýval své liberální idee. Pokud byl ale doma, vyprávěl jí o hrdinských činech v dobách největšího vojevůdce Napoleona Bonaparta, což na ni silně zapůsobilo, protože později prohlásila: Napoleonské vyznání mám v krvi. Vyrůstala společně se sestrou Františkou († 1860).

Klečící Evženie s matkou a sestrou

Když byly Evženii čtyři roky, mohla se rodina přestěhovat do Madridu, kde žili skromně na calle del Sordo. Otec mnoho cestoval a matka se zatím snažila usměrnit jeho vliv na Evženii, která se projevovala příliš přecitlivěle. V témže roce se rodina seznámila s francouzským romanopiscem Prosperem Mériméem, kterého otec potkal při jedné cestě domů. Evženie si "strýčka mazlíčka", jak jej nazývala, ihned oblíbila a přátelství s ním jí vydrželo až do jeho smrti v roce 1871.
Nepobývali ale pouze v Madridu, ačkoliv matka byla vítanou návštěvnicí všech salonů a živou společnost potřebovala k životu, ale také na zděděném venkovském statku Quanta Miranda v Carabanchelu. Zde trávila Evženie s Pacou a adoptivním bratrem Abelinem dny na čerstvém vzduchu, hráli si v zahradě nebo jezdili na koních.

Rodnou zemi poprvé opustila v osmi letech, v roce kdy zemřel strýc Evžen, čímž se vyřešily finanční problémy rodiny, a v zemi se schylovalo k občanské válce. Evženie byla dokonce svědkem zavraždění duchovního před okny jejich domu. To na ni stejně jako strýcova smrt velmi zapůsobilo, údajně se chtěla vrhnout z okna. Do Paříže dorazili na jaře 1835. Ani zde si ale otce příliš neužila, protože byl jmenován senátorem a pendloval mezi rodinou ubytovanou na Champs-Elysées a Madridem.

V Paříži byla matka ve svém živlu, navštěvovala i pořádala večírky a navazovala kontakty, např. s Delessertovými, Labordovými či Viollet–le–Duckovými. Do jejího salonu také zavítal, ve společnosti Prospera Mériméea, Henri Bayle, který pod pseudonymem Stendhal psal o napoleonské době. Stendhal Evženii velmi přirostl k srdci a ona jemu, později přiznala: byl první muž, který dokázal, že se mi rozbušilo srdce, a jak prudce!.

Časem ale matka zatoužila poznat rozmanitější společnost. Vydala se proto na cesty, ovšem bez dcer, které zanechala v Paříži pod dohledem anglické guvernantky paní Flowersová. Obě sestry tak měly dostatek volnosti. Procházely se po březích Seiny, bloumaly po pařížských bulvárech nebo trávily čas na prefektuře u přítelkyně Cecílie Dellessertové.

Vzdělání

Bironův palác

Dostalo se jí pouze průměrného vzdělání, protože matka byla toho názoru, že "život sám je ta nejvyšší škola".

Na podzim 1835 se stala žačkou kláštera sester Společnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova, založeného Magdalénou Baratovou. Věhlasný ústav sídlil v Bironově paláci a platila zde přísná řádová pravidla. Dívky byly vychovávány k pravé víře, přísné morálce a lásce k bližním. Vstávalo se časně, po modlitbě probíhala dopolední výuka následovaná obědem a díkuvzdáním, odpoledne se šilo šatstvo pro chudé, věnovalo se ručním pracím či četbě, den zakončila večerní pobožnost. Neukázněná Evženie se zde zpočátku necítila dobře, protože byla zvyklá na volnost, ale začas se novým poměrům přizpůsobila natolik, že prodělala záchvat mysticismu. Proto se matka rozhodla vzdálit jí zbožnému prostředí pod záminkou oběvší se spály. Za půlročního pobytu v Anglii pak krátce navštěvovala na Cliftonovu kolej nedaleko Bristolu. Ve škole zaměřené na sportovní dovednosti se jí ovšem nelíbilo a po seznámení s indickou spolužačkou se pokusila ze školy utéct do Orientu.

Budova bývalé Cliftonovy koleje u Bristolu

Po návratu do v roce 1837 Francie začala, z otcova rozhodnutí, studovat na Gymnase Normale, Civile et Orthosomatique, vedené plukovníkem Amorem, který zastával názor, že "gymnastika dělá lidi nejen svižnějšími a čilejšími, ale také citlivějšími a inteligentnějšími". O Evženii napsal: Tělesná cvičení, při nichž se pohybuje s přirozeným půvabem přispívají k vyvážení mezi jejím živým a snadno vznětlivým temperamentem a jejím dobrým, ušlechtilým, silným a pevným charakterem.

O Evženiino vzdělání se také starali rodinný přítel Mérimée a anglická guvernantka paní Flowersová.

První lásky

15. března 1839 zemřel v Madridu Evženiin otec, kterého naposledy viděla téměř před dvěma léty. Po jeho smrti se pro ni vše změnilo. Předčasně vyspěla a její sklon k přehánění vedl k silnému pocitu osamělosti a trudnomyslnosti. Ve Španělsku, kam s matkou přesídlila, se navíc necítila jako doma a toužila vrátit se do Paříže.

Po povinném roce smutku se matka vrhla zpět do kolotoče zábav a přibrala také dcery, jimž hodlala zajistit vhodné manžely.

Litografie od Andrého Girouxe podle malby Édouarda Odiera, r. 1846

Evženie vyrostla do krásy, poutala na sebe pozornost přímým držením těla, půvabnou chůzí a dosti živým temperamentem. Měla štíhlou souměrnou postavu a jemnou pleť, bohatá kštice světlých vlasů s nádechem odstínů do kaštanově hnědé, rudé a zlaté rámovala oválný obličej pravidelných rysů s rovným čelem, sytě modrýma očima a malými ústy, v nichž se při neodolatelném úsměvu objevila řada bělostných zubů. Později o ní baron Hübner prohlásil, že je plná života, koketní, zvídavá a naprosto jistá, že se zalíbí muži, kdykoliv se jí zachce.

Prožila dvě romantická zklamání. První v roce 1843, když se bláznivě zamilovala do vévody Jakuba z Alby a Berwicku, kterému dala své city otevřeně najevo. Plachý vévoda se však rozhodl, za přispění hraběnky z Montija, pro Pacu. Evženie nesla odmítnutí těžce a napsala budoucímu švagrovi dopis, v němž se vyznala ze svého zklamání a oznámila svůj úmysl dožít život v klášteře. Aby přišla na nové myšlenky, vzala jí matka na cesty. Navštívila mj. města Bordeaux a Homberg, lázně Eaux-Bonnes a Bathu (trpěla soplivkou). Na zámku Plassac nechala markýzem z Dampierre obdivovat své jezdecké umění nebo trávila čas ve společnosti bonapartisticky smýšlející Eleonory Gordonové, se kterou chtěla navštívit pevnosti Ham, kde byl uvězněn synovec Napoleona I., Ludvík Bonaparte. Do Madridu se vrátila po měsících cestování a z rozhodnutí matky se připojila k životu ve společnosti. Nevinila sestru, že jí přebrala milovaného může, ani švagra, že neopětoval její city. Neměla ale v úmysl nechat si znovu zlomit srdce. Proto některé vhodné nápadníky, jako prince Napoleona Bonaparta, zvaného Plon-Plon, či Mariana Télleze Giróna, odmítla a jiné odradila volností v chování a řeči. V roce 1845 ovšem potkala markýze z Alcañicesu a oba se do sebe zamilovali. Přes vášnivá vyznání se ale mladý muž neodvážil protivit otci, vévodovi Mikulášovi ze Sesta, který byl proti sňatku s ženou pochybné pověsti. Devatenáctiletá Evženie propadla neurastii a pokusila se otrávit fosforem ze sirek.

Život plynul dál a Evženie, ačkoliv se účastnila mnohých společenských událostí, mj. v roce 1846 oslav při příležitosti svatby královny Izabely II., nenalezla nikoho, s kým by chtěla spojit svůj život. Proto se matka, jíž nevyšla kariéra první dvorní dámy královny, rozhodla ze Španělska odjet v naději, že v liberálnější Francii by mohla již dvaadvacetiletá Evženie nalézt manžela.

Setkání s Napoleonem

Salon u princezny Matyldy

V Paříži bydlela společně s matkou na náměstí Vendôme 22 a obě se účastnily nejrůznějších společenských akcí. S princem prezidentem Ludvíkem Napoleonem Bonapartem se Evženie poprvé setkala v salonu jeho sestřenice princezny Matyldy, dcery bývalého vestfálského krále Jeronýma. Ludvíka Napoleona byl známý jako milovník ženského pohlaví, nechal se proto snadno okouzlit jak její krásou tak volností ve vyjadřování. Načež následovalo pozvání k večeři do Elysejského paláce na 12. dubna 1849, doručené společně s překrásnou kyticí, a následně do zámku Sain–Cloud. Místo vznešené společnosti je ale čekala intimní večeře v letohrádku Combleval. Jedenačtyřicetiletý Napoleon, informovaný komořím Baciocchim o pověsti matky i dcery, se domníval, že půvabná španělská hraběnka bude snadnou kořistí. Ona ale neměla v úmyslu stát se pouze jednou z mnoha a po nevydařeném dostaveníčku v letohrádku odcestovala do Belgie. Po návštěvě Spa a Schwallbachu se na podzim roku 1849 vrátila zpět do Paříže, kde se opět dočkala projevů přízně Ludvíka Napoleona, provázené návštěvami, květinami a dokonce nabídkou užívat jeho lóžu v Comédie-Française a Opeře.

Zkušená matka totiž vytušila jeho zájem o Evženii a dobře věděla jak jej u sukničkáře podnítit, proto v dalších dvou letech střídala krátké pobyty v Paříži s obdobími na cestách. Oběvší se nápadníci jako baron Rothschild, princ Camerata či hrabě Ferdinand z Oultremontu neměli již šanci. Žádný nebyl Bonaparte. Zájmu svého bratrance chtěla využít také princezna Matylda, která se snažila krásnou Španělkou vyhnat Ludvíkovi Napoleonovi z hlavy jeho milenku Harriet Howardovou, proto ji opětovně zvala do svého salonu a nevědomky tak podporovala matčiny plány.

L. Napoleon, litografie z r. 1848

Na jaře roku 1851 navštívila Evženie Světovou výstavu v Anglie a při té příležitosti se také zúčastnila maškarního plesu v Buckinghamském paláci, kde okouzlila nejen premiera Malmesburyho ale především přísnou královnu Viktorii. Ve Francii se zatím princ prezident Bonaparte připravoval na převzetí moci a Evženie mu po návratu do Paříže poslala své úspory jako příspěvek do sbírky prostředků na státní převrat. Poté odjela do Španělska, aby se na jaře 1852 opět vrátila do Francie, ale ne do Paříže nýbrž do lázní Eaux-Bonnes.

V dopise z 23. srpna 1852 zhodnotila svou budoucnost takto:

„	Možná se vdám nebo se stanu milosrdnou sestrou. Jsou to velmi různé věci, ale mně je volba lhostejná, každá z obou cest má své výhody a své nevýhody. A já se chci pokusit vsadit vše na jednu kartu a zařídit se podle toho, jak hra skončí. ... Učinila jsem vše, co bylo v mé moci, abych uskutečnila svůj životní sen, nikdy to nebylo možné, jsem přesvědčena, že můj osud tomu nepřál. ... když človek tolik doufal, nakonec rezignuje a už na nic nečeká.	“
—

Na sklonku roku 1852 se pak zúčastnila večírku v Elysejském paláci, honu ve Fontainebleau i oslavy pádu druhé republiky v Saint-Cloud a první císařské recepce v Compiégne. Proti případnému sňatku byla však rodina i Napoleonovi přívrženci a tak byla Evženie nejednou uražena, např. na večeři a plese konaném 1. ledna 1853 v Tuileriích jí manželka ministra školství veřejně nazvala dobrodružkou. Proto na recepci 12. ledna nyní již císaři Napoleonovi III. oznámila svůj úmysl odjet, čímž jej přiměla k žádosti o ruku. O deset dnů později pak Napoleon přednesl v Tuilerií řeč před shromážděnými hodnostáři, ministry státní rady, poslanci a velvyslanci, v níž jim oznámil své rozhodnutí neuzavřít dynastický sňatek, ale oženit se s ženou svého srdce, kterou přirovnal k lidem milované císařovně Josefíně. Zatímco noviny pěly chválu na budoucí císařovnu a prostý lid oslavoval svazek z lásky, dvorská společnost se bavila šířením různých urážlivých průpovídek a vtipů.

Svatba

Evženie ve svatebním

Den občanské svatby byl stanoven na 29. ledna 1853 a církevního obřadu na 30. ledna 1853. Evženie si přála, aby svazku požehnal papež Pius IX. Ten se ale omluvil zdravotními potížemi. U příležitosti svatby dostali děti ve škole volno, politickým vězňů a vojenským provinilcům byly odpuštěny tresty. V neděli 29. ledna večer dorazila nevěsta, oděna v růžovém saténu s anglickými výšivkami a clematisy ve vlasech, v doprovodu matky, španělského vyslance Cortése a vévody z Cambacérès do Tuilerií, kde ji přivítali princ Napoleon a princezna Matylda. Obřad proběhl za účasti rodiny Bonapartových a četných hostí v Maršálském salonu, oddávajícím úředníkem byl státní ministr Achille Fould. Po zanesení sňatku do matričního registru rodiny Bonaparte, následoval krátký koncert a soukromá večeře v Elysejském paláci.

Svatební den 30. ledna začal časně zrána svátostí oltářní, po níž Evženie s briliantovo–safírovým diadémem a pomerančovými květy ve vlasech , v šatech z bílého sametu s vlečkou pokrytou starobylou krajkou, živůtkem posetým brilianty a opaskem ze safírů odjela do Tuilerií. Napoleon byl oblečený v uniformě generálporučíka se stuhou Čestné legie a s Řádem zlatého rouna. Z Tuilerií se nevěsta a ženich vydali v renovovaném korunovačním kočáře Napoleona I., taženém osmi vraníky v červených kožených postrojích a s bílými chocholy na hlavách, přeplněnou jásající Paříží ke katedrále Notre-Dame. Před vstupem do katedrály se Evženie uklonila svým poddaným, čímž si vysloužila nadšené volání "Ať žije císařovna". Pár oddal pařížský arcibiskup monsignor Sibour, poté následovala svatební modlitba a bohoslužba zakončená hymnou Te Deum. Po návratu do Tuilerií se Evženie ještě ukázala lidu, tentokrát oblečená do šatů z červeného sametu, a opět sklidila nadšené jásání. Svatební noc strávili v letohrádku Villeneuve-l'Etang nedaleko zámku Saint–Cloud.

Evženie císařovnou Francouzů

První obraz císařovny z r. 1853

První polovinu vlády Napoleona III. vystupovala Evženie pouze jako manželka císaře. Udávala tón ve společnosti a věnovala se dobročinnosti v zájmu svých poddaných. Po roce 1860 se začala stále více zapojovat do vládních záležitostí. Chybějící politické vzdělání a nedostatečný rozhled spolu s přílišnou horlivostí jí však často vedli k mylným závěrům a nediplomatickému jednání.

Život po boku Napoleona III.

Evženie uprostřed dvorních dam, obraz od Winterhaltera z roku 1855

Po týdnu stráveném v letohrádku Villeneuve-l'Etang odjela společně s manželem zpět do Paříže. Nyní již nebyla pouhou španělskou šlechtičnou a proto se její život od základu změnil, vše se řídilo protokolem. Od poloviny prosince do začátku května sídlil dvůr v Tuileriích a dále pak v zámcích Saint–Cloud, Fontainebleau a koncem roku také v zámku Compiégne. V Tuileriích obývala apartmá v prvním patře s výhledem do zahrady. Aparmá bylo tvořeno deseti pokoji, které pro ni zařídili architekti Louis Visconti a Hector Lefuel. Sama je pak dovybavila dalším nábytkem podle svého vkusu, který ráda stěhovala, a na stěny nechala navěšet mnoho ne vždy k sobě se hodících obrazů. Mladou císařovnu obklopil početný dvůr v čele s prvním komořím hrabětem Tascherem de la Pagerie a první dvorní dámou kněžnou Esslingovou, zvanou "madame caporal".

Její den byl pečlivě naplánován a začínal časně. Jako pravá katolička zahajila den modlením a návštěvou mše, načež strávila nějaký čas s manželem, který si do jejího budoáru přišel vykouřit pár cigaret. Poté v pracovně vyřídila každodenní korespondenci a odebrala se k úpravě zevnějšku, císařovna udávala tón v módě a např. po zjištění těhotenství prosadila nošení krinolín. Vhodně oděna pak s Napoleonem usedla k většinou soukromému obědu, po němž následovala audience. Ta probíhala v modrém salonu a pro návštěvníka mohla být občas velmi náročná, poněvadž Evženie nehleděla na čas a stávalo se, že některá z dam musela slyšení přerušit nějakou výmluvou, aby císařovně poskytla podnět ke skončení rozhovoru. Po plánovaných audiencí nastal čas určený k troše zábavy. Někdy se oblékla do prostých šatů a vmísila se mezi obyčejné lidi, jindy se věnovala veřejnému vystupování při návštěvě různých útulku, jimž rozdávala peníze z císařské pokladny, nebo se nechala obdivovat při projížďce v kočáře. Večer se oděna do společenských šatů odebrala do salonu Ludvíka XV. k večeři, při níž byli přítomni četní hosté. Po jídle se společnost věnovala různým zábavám, jako např. hraní šarád.

Litografie od Emila Lassallea

Postavení císařovny mělo ale i své stinné stránky. Evženie se brzy unavila přepychem a lenošením, začala postrádat soukromí i starý život. V dopise sestře z 22. února 1853 se svěřila:

„	Zapomněla jsem, co znamená dolce far niente (zahálka); dny míjejí a já nemám chviličku na čtení nebo psaní. Už brzy začnou býčí zápasy. Bude to pro mě velké odříkání, ale nemohu teď jet; zbývá mi přece jenom naděje, že jednou své ubohé Španělsko ještě uvidím. ... Ale člověk míní a pánbůh mění; kdo ví, jestli má nešťastná bárka se bude pořád poklidně plavit na vlnách oceánu a kde najde za bouře svůj hrob. Jsem přesvědčena o zbytečnosti veškerých plánů, zavírám oči a žiju ze dne na den.	“
—

Napoleon se k Evženii choval velice laskavě a pozorně. Když 27. dubna potratila a měsíc musela setrvat na lůžku, přičemž navíc musela čelit pomluvám, že vzhledem k brzkému termínu muselo být dítě počato již před svatbou. Neváhal odvézt ji do rodného Španělska, aby se zde zotavila a přišla na jiné myšlenky. V Biarrizu Evženie celá pookřála a přemluvila manžela, aby zde nechal postavit dům – vilu Evženie/Eugénie..

Po návratu do Paříže se její život vrátil do starých kolejí, z nichž se snažila uniknout návštěvami císařských zámků, kde nebylo nutné dodržovat tak přísnou etiketu. Dávala přednost pobytu ve Fontainebleau před Saint–Cloud, ale nejvolněji se cítila v Biarrizu, kde mohla uniknout společenským povinostem.

Eugenie Palace v Biarritzu

Evženie brzy zjistila, že náruživému milenci jakým Napoleon byl, jedna žena nestačí. Cítila se zesměšněná a uražená nedodržením manželského slibu daného před Bohem, což ji vedlo ke scénám. Plané výhružky, že odjede domů nebo dokonce požádá o rozvod, byly jen chabou útěchou. Ona sama však milování považovala za odpornou záležitost.

V dubnu 1855 odcestovali Evženie a Napoleon III. do Anglie, protože byli pozváni ke královně Viktorii, aby si ujasnili další postup v Krymské válce. V Doveru je přivítal princ manžel Albert, který je doprovodil do Windsoru. Královna pro své hosty připravila přehlídku ve Windsoru, večírek v Covent Gardenu, banket v Guild Hallu a ples v Buckinghamském paláci. Evženie na Viktorii dobře zapůsobila, zhodnotila ji jako velmi půvabnou, jemnou, skromnou a vlídnou, statečnou a energickou. Návštěvu jim Viktorie oplatila již o měsíc později, kdy se Paříž stala hostitelkou Světové výstavy a na pár měsíců centrem světa. Při této příležitosti zavítali do Francie a na audienci k Evženii četní další významní hosté, mj. italský král Viktor Emanuel II. či vévoda Arnošt II. Sasko-Kobursko-Gothajský. Pro královnu Viktorii a jejího manžela byly připraveny všemožné kratochvíle a zábavy, jako např. prohlídka Malmaisonu, návštěva Invalidovny, slavnosti ve Versailles nebo dekorace představující londýnský Tower v Opeře, kde na počest královny zazněla také hymna God save the Queen. Evženie i Napoleon III. se velmi snažili, aby oslavili příjezd britských panovníků a Viktorie odjela pobavená a okouzlená, o čemž se svěřila svému strýci králi Leopoldovi II. Belgickému.

Matka následníka trůnu

Obraz sedící Evženie s ročním synem od Winterhaltera

Než se 16. března 1856 narodil budoucí Napoleon IV., prodělala několik potratů a stala se tak terčem pomluv, že není schopna porodit dítě. Jelikož dobře věděla o nutnosti porodit dědice a manželově rozmrzelosti, rozhodla se podstoupit léčebnou kúru v lázních Eaux-Bonnes. Výsledek kúry se dostavil v létě 1855. Evženie byla opět v naději a tentokrát se přísně řídila radami zkušené matky, královny Viktorie. I přes očekávané narození potomka se Evženie stále trápila, protože sestře napsala, že doufá v syna a přála by si pro něj korunu méně nádhernou, zato jistější.

Očekávané narození dědice vyvolalo horečné přípravy. V Burgundsku byla vyhledána vhodná kojná, přijali chůvu Jane Shawovou, na doporučení anglické královny, guvernantku a dvě pomocnice. Pořízenou výbavu pro budoucího prince, která zabrala tři místnosti, nechali pro Pařížany vystavit. Město na oplátku věnovalo zlatou kolébku. Dále bylo rozhodnuto, že se dítě narodí v Tuileriích, a porod bude probíhat podle ceremoniálu použitého při narození Ludvíka XIV.

Porod začal 15. března v pět hodin odpoledne a trval 22 hodin. Narození dítěte ale neprobíhalo dobře, proto se Evženie obávala, že ji obětují. Porodník nakonec musel použít kleště, aby ukončil tak zdlouhavý porod a Paříží se mohlo ozvat 101 výstřelů, oznamujících narození mužského potomka. Syn byl ihned pokřtěn v Tuilerijské kapli biskupem z Nancy a předáno kojní.

Papež Pius IX. poslal Evženii zlatou růži a jejímu synkovi požehnání. U příležitosti narození daroval císař 100 tisíc franků na chudé a společně s císařovnou se stali patrony dětí narozených tentýž den jako jejich syn. Po porodu zůstala ležet až do 2. května, protože důsledkem použití kleští byla zlomená pánevní kost. Vzhledem k tomu, že další těhotenství by Evženii ohrozilo na životě a již přivedla na svět syna, zúžila své intimní styky s manželem na minimum.

Křtiny proběhly 14. června a kmotrem Napoleona Evžena Ludvíka Jana Josefa, jak znělo křestní jméno prince, se stal sám papež. Svému životopisci Maurici Paléologuovi později popsala své pocity v den křtin takto:

„	Tímto chlapcem, mým synem, napoleonská dynastie definitivně zakořenila ve francouzské půdě, jako zde před osmi lety zakořenila dynastie kapetovská; to on zpečetí dílo svého otce! ... A přes to mi nějaký tajný hlas připomínal, že stejné oficiální slavnosti, stejné lidové ovace a salvy z děl i zvonění zvonu, to vše se konalo už o křtinách Ludvíka XVII., krále římského, vévody bordeauxského, hraběte pařížského. A čeho se dočkaly ty nebohé děti? Vězení, smrti, exilu! ... Ale jiný hlas, silnější, mě hned uklidňoval, vzdouval mi srdce a plnil je důvěrou a pýchou.	“
—

Série v Compiégne

Od roku 1856 každoročně v listopadu pořádala společně s císařem tzv. Série v Compiégne. Na základě doporučení ministrů a vlastní úvahy, protože každá ze sérií musela být stejně vznešená, vybrala čtyři skupiny lidí různých stavů a povolání, kteří byli pozváni na šest dní na zámek. Hosté dorazili kolem čtvrté hodiny, ubytovali se a v sedm hodin se shromáždili ve velkém salonu, kde je pozdravili hostitelé. Po večeři v galerii se pak všichni odebrali k odpočinku do svých pokojů, protože následující dny je čekal náročný denní program zakončený večírkem. Zde se chodilo nebo jelo na procházky, střílelo na holuby, chodilo na hon, jezdilo na kolotoči, a večer se tančilo, hráli se šarády nebo společnost bavil Prosper Mérimée, jehož císař jmenoval senátorem, protože si Evženie přála mít jej nablízku. Mezi pozvanými hosty byli např. biolog Pasteur, matematik Leverrier, spisovatel Dumas, skladatel Gounod či rakouský vyslanec Metternich s chotí Paulinou.

Zájem o poddané

Architek Visconti ukazuje císařským manželům plány nového křídla Louvru

Zajímavosti

• narodila se přesně pět let po smrti Napoleona I.
• je po ní pojmenována planetka

Evženie na filmovém plátně

• Eugenia de Montijo (1944)
• Violetas imperiales (1952)
• El carruaje(1972)
• V oněch letech (1973)
• L'homme de Suez (1983)
• La forteresse assiégée (2006)
• La contessa di Castiglione (2006)

Odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bosquete/Pískoviště/článek na Wikimedia Commons

Literatura

• AUBRY, Octave. Císařovna Eugenie. Praha: nakladatelství Melantrich, 1932. 416 s. 
• AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Překlad Lavalová Magdalena. Praha: Mladá fronta, 1995. 376 s., 16 obr. ISBN ISBN 80-204-0561-5. 
• COCTEAU, Jean. Královny Francie. Překlad Blažková Irena. Praha: nakladatelství Orbis, 1995. 76 s. ISBN 80-235-0056-2. 
• FURET, Francois. Francouzská revoluce díl 2.. Překlad Smutná-Lemmonierová Jana. Praha: nakladatelství Argo, 2007. 396 s. ISBN 978-80-7203-851-0. 
• HARTMANN, Peter C. Francouzští králové a císaři v novověku. Překlad Vymazalová Jana. Praha: nakladatelství Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7. 
• HERRE, Franz. Císařovna Evženie : femme fatale francouzského dvora. Překlad Houbová Věra. Praha: Ikar, 2002. 288 s. ISBN ISBN 80-7202-981-9. 
• HIBBERT, Christopher. Královna Viktorie. Překlad Horáková Tereza. Ostrava: nakladatelství Domino, 2004. 531 s. ISBN 80-7303-208-2. S. 440. 
• MAUROIS, André. Dějiny Francie. Překlad Borovičková Adriena (kniha V). Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1994. 495 s. ISBN 80-7106-098-4. 

• CARS, Jean des. Eugénie, la dernière impératrice. [s.l.]: Perrin, 1997. 615 s. ISBN 2-262-00707-1. 
• DUFRESNE, Claude. L'impératrice Eugénie, ou, Le roman d'une. [s.l.]: Perrin, 1986. 423 s. ISBN 2-262-00395-5. 
• MARTINOIR, Francine de. Mathilde et Eugénie, deux cousines pour un empereur. [s.l.]: Critérion, 1993. 239 s. ISBN 2-741-30023-2. 
• PINCEMAILLE, Christophe. L'Impératrice Eugénie. [s.l.]: [s.n.], 2000. 352 s. ISBN 2-228-89327-7. 
• SMITH, William. Eugénie, impératrice des Français. [s.l.]: Bartillat, 1998. 391 s. ISBN 2-841-00152-0. 

Externí odkazy

• Obrázky a fotografie Evženie a jejich blízkých
• Genealogie
• Životopis (francouzsky) a portréty císařovny Evženie
• Evženiiny portréty
• Portrét Evženie se synem

Francouzská císařovna
Předchůdce: Marie Luisa Habsburská	1853 - 1871 Bosquete/Pískoviště/článek	Nástupce: -

Portály: Francie | Novověk