Wikipedista:Bosquete/Pískoviště

Marie Gabriela Bavorská http://news.webshots.com/album/559620997CIviIL?start=0 Loon Arms.svg http://en.wikipedia.org/wiki/French_First_Republic

Kunín

Barokní válečník Anton Amatus Serenyi se narodil 12. června 1670 v brněnském paláci svého otce hejtmana brněnského kraje hraběte Franze Gabriela Serenyiho (syn na hraběte povýšeného Gabriela Serenyiho). I přes uhersky znějící jméno byl symbolicky propojen s česko-moravskou stavovskou obcí díky své matce Marii Benigně z bílinské větve Popelů z Lobkovic, díky níž mu v žilách kolovala krev nejstarších českých šlechtických rodů. Dle pozůstalosti Franze Serenyiho z roku 1677, byli oba malí synové zaměstnaného úředníka vychovávaní svojí tetou Annou Marií Petřvaldskou (mladší sestra Franze Gabriela, provdaná za hejtmana hradišťského kraje hraběte Hanuše Zikmunda Petřvaldského) na hradě Buchlově, přičemž se po otcově smrti stal poručníkem osiřelých bratrů Antona Amata a Franze Josefa strýc hrabě Johann Karl z milotické linie rodu. Dětství obou předčasně osiřelých bratrů bez matky a mimo domov asi příliš šťastné nebylo. Předběžně bylo dohodnuto, že se otcovský majetek mezi oba bratry rozdělí. Franz Josef měl získat Kunín a od strýce v roce 1685 přikoupené Lysice, zatímco Anton Amatus se měl spokojit se Zlínem a Lomnicí. Ovdovělá Marie Magdalena z Thun-Hohensteinu (manžel Franz Josef Serenyi, starší syn Franze Gabriela Serenyiho, zemřel v roce 1705 při polním tažení Eugena Savojského) si po svém manželovi ponechala pouze panství Kunín. To následně odkázala své neteři Eleonoře z Liechtensteinu, provdané za císařského generála Friedricha Harracha, jenž nechal v letech 1726-1734 zámek přestavět ve vrcholně barokních formách vídeňským architektem J. L. Hildebrantem.(http://www.matice-moravska.cz/shcr/zprav051.pdf)

• ZEZULČÍK, Jaroslav. Kunín. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2006. 18 s. (Památky). ISBN 80-7238-446-5. 
• ZEZULČÍK, Jaroslav; JARNOT, Rudolf; ŘEZNÍČEK, Petr. Zámek Kunín, perla moravské barokní architektury. 1. vyd. [s.l.]: Okresní vlastivědné muzeum, 1995. 42 s. ISBN 80-7238-446-5. 
• KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. 2. vyd. Brno: Era, 2006. 328 s. ISBN 80-7366-063-6. 
• ZEZULČÍK, Jaroslav. Znamenitá paní hraběnka Marie Walburga hraběnka Truchsess-Waldburg-Zeil. Poodří. Roč. 2004, čís. 2, s. 18. 
• ZEZULČÍK, Jaroslav. Osobnosti zámku Kunín v Ročence GHI 2002. Brno: Moravská genealogická a heraldická společnost 

Evženie z Montija
Francouzská císařovna
Císařovnin portrét od Winterhaltera, asi 1865
Úplné jméno	Maria Eugenia Guzmán y Palafox Fernández de Córdoba, Leyva y la Cerda
Tituly	Její Veličenstvo císařovna Francouzů Její Excelence hraběnka z Teby
Narození	5. května 1826 Granada, Španělské království
Úmrtí	11. července 1920 (94. let) Madrid, Španělsko
Pohřben	Opatství sv. Michaela, Farnborough
Manžel(ka)	Napoleon III.
Potomci	Napoleon Evžen
Otec	Cipriano Palafox
Matka	Manuela Kirkpatricková
Podpis

Evženie z Montija (5. května 1826, Granada - 11. července 1920, Madrid), celým jménem španělsky: Maria Eugenia Ignacia Augustina Palafox y Kirkpatrick, byla skrze sňatek s Napoleonem III. poslední císařovnou Francouzů. Také regentka - uprav

Život

Evženiin osud je podobný osudu rakouské císařovny Alžběty, zvané Sisi. Stejně jako ona vyrostla také Evženie ve skromějších poměrech, provdala se za císaře a ztratila jediného syna. Rovněž ráda jezdila na koni a podnikala dlouhé pěší výlety bez ohledu na doprovod. Narozdíl od Sisi se ale Evženie stala císařovnou cíleně a všechny výsady i povinnosti přijímala bez řečí. Jejím cílem bylo stát se vládnoucí panovnicí a honba za touto vidinou nakonec částečně zapříčinila pád Císařství. Jako bývalá císařovna Francouzů pak nejčastěji pobývala na svém sídle ve Farnboroughu v Anglii a měla více než druhou polovinu života na zpytování svých rozhodnutí a rozebírání klíčových událostí. Dožila se požehnaného věku 94 let a až do posledních dnů byla činorodou a moderní ženou.

Evženiiny životní postoje ovlivnili čtyři lidé. První dva, otec a pan Beyle, vyprávěli malé Evženii o hrdinských činech v dobách největšího vojevůdce Napoleona Bonaparta. Prosper Mérimée jí zpestřoval dny vtipnými i sarkastickými, ale vždy přesnými hodnoceními událostí. Posledním člověkem, který Evženii ale ovlivnil až jako císařovnu, byla královna Viktorie. Ta jí poradila, aby se zapojila do politického rozhodování země.

Dětství

Evženie byla mladší dcerou hraběte Cipriana z Teby a jeho manželky Marie Manuely Kirkpatrickové. Otec se narodil jako syn hraběte Filipa Palafoxe, měl ovšem staršího žijícího bratra Evžena, kterému připadl veškerý otcův majetek, a tak vstoupil do španělské armády. Zúčastnil se Napoleonských válek, v nichž získal četná zranění a obdiv k císaři. Po definitivní porážce Napoleona mu bylo jako místo pobytu určeno město Malaga. Pro kritiku starých pořádků a účast na spiknutích proti režimu pobýval často ve vězení, z nichž mu na svobodu pomáhal Bourbonům oddaný bratr Evžen. Matka byla krásná, temperamentní a veselá, hovořila pěti jazyky, zpívala i malovala. S otcem se poprvé setkala v roce 1813 u své sestry hraběnky Matthieu de Lesseps. Sňatkem s hrabětem udělala jako dcera obchodníka s obilím dobrou partii. Po svatbě pobývala v Granadě na Calle Gracia a v manželově nepřítomnosti si užívala radostí života, v jejím salonu vítězilo veselí a svoboda mravů nad obvyklou upjatostí.

Evženie přišla na svět v provizorním stanu v zahradě domu na Calle Gracia za zemětřesení a narodila se předčasně. Otec byl v té době uvězněn v maurské pevnosti Jaén. Ke křtu ji nesl rodinný přítel markýz z Campoverde a za přítomnosti kmotra strýce Evžena dostala jména Marie Evženie Ignacie Augustýna. Evženie byla přesným opakem starší sestry Františky (1825 - 1860). Obě se vzájemně lišily jak vzhledem tak povahou, ale přesto si skvěle rozuměly a sestra zůstala pro Evženii po celý život nejbližším člověkem, kterému se často svěřovala. Matka se dětem příliš nevěnovala a mladší stejně nebyla jejím oblíbeným potomkem. Otec trávil čas prcháním před alguazilami, když byl ale doma vyprávěl dcerám napoleonskou legendu, pro níž citlivá a romantická Evženie zahořela.

Klečící Evženie s matkou a sestrou

V roce 1830 dostal liberalisticky smýšlející otec povolení přesídlit s rodinou do Madridu, protože králi Ferdinandovi VII. se konečně narodil potomek, ale pouze dcera Izabela, jejíž nástupnictví salijský zákon neumožňoval a král tak potřeboval pro podporu pragmatické sankce zastání ze všech stran. Hrabě však raději pobýval ve Francii a Evženii se sestrou pouze navštěvoval. Život na Calle del Sordo byl skromný a Evženie otce, kterému alespoň často psala, velmi postrádala. Matka se ji mezitím snažila usměrnit, protože se pod otcovým vlivem projevovala příliš romanticky a přecitlivěle. Při jedné cestě z Toleda se don Cipriano seznámil s francouzským romanopiscem Prosperem Mériméem a pozval ho k návštěvě. Evženie si "strýčka mazlíčka", jak jej nazývala, ihned oblíbila a přátelství s ním jí vydrželo až do jeho smrti v roce 1871. Rodina ale nepobývala pouze v Madridu, ačkoliv matka byla vítanou návštěvnicí všech salonů a živou společnost potřebovala k životu, ale také na zděděném venkovském statku Quanta Miranda v Carabanchelu. Zde trávila Evženie s Pacou a adoptivním bratrem Abelinem dny na čerstvém vzduchu, hráli si v zahradě nebo jezdili na koních.

Rok 1834 byl ve znamení změn, za prvé zemřel strýc Evžen a hrabě Cipriano se tak stal majetným mužem a za druhé poměry ve Španělsku se zhoršily natolik, že se otec rozhodl k přestěhování do poklidnější Francie. Po smrti krále Ferdinanda VII. totiž v zemi vypukly nepokoje, protože králův bratr Karel (V.) si nárokoval trůn, což vedlo k občanské válce. Evženie byla dokonce jednou svědkem zavraždění duchovního před okny jejich paláce. To na ni stejně jako strýcova smrt velmi zapůsobilo, údajně se chtěla vrhnout z okna.

Na náročnou a nebezpečnou cestu přes Barcelonu, Zaragozu, Perpignan a Toulouse se vydali ještě téhož roku a do Paříže dorazili na jaře 1835. I tentokrát si Evženie otce příliš neužila, protože byl jmenován senátorem a pendloval mezi rodinou ubytovanou na Champs-Elysées a Madridem. V Paříži byla matka ve svém živlu, navštěvovala i pořádala večírky a navazovala kontakty, např. s Delessertovými, Labordovými či Viollet–le–Duckovými. Do jejího salonu zavítal, ve společnosti Prospera Mériméea, také Henri Bayle, který pod pseudonymem Stendhal psal o napoleonské době. Ten Evženii velmi přirostl k srdci a ona jemu, později přiznala: byl první muž, který dokázal, že se mi rozbušilo srdce, a jak prudce!.

Vzdělání

Bironův palác

Dostalo se jí pouze průměrného vzdělání, protože matka byla toho názoru, že "život sám je ta nejvyšší škola". Na podzim 1835 ji poslala do kláštera sester Společnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova, založeného Magdalénou Baratovou. Věhlasný ústav sídlil v Bironově paláci a platila zde přísná řádová pravidla, dívky byly vychovávány k pravé víře, přísné morálce a lásce k bližním. Vstávalo se časně, po modlitbě probíhala dopolední výuka následovaná obědem a díkuvzdáním, odpoledne se šilo šatstvo pro chudé, věnovalo se ručním pracím či četbě, den zakončila večerní pobožnost. Neukázněná Evženie se zde zpočátku necítila dobře, protože byla zvyklá na volnost, ale za čas se novým poměrům přizpůsobila natolik, že prodělala záchvat mysticismu. Znepokojená matka se rychle rozhodla obě dcery vzdálit zbožnému prostředí pod záminkou oběvší se spály a odvezla je do Anglie. Zde Evženie navštěvovala Cliftonovu kolej nedaleko Bristolu. Ve škole zaměřené na sportovní dovednosti se jí ovšem nelíbilo a po seznámení s indickou spolužačkou se obě rozhodly k cestě do Orientu, uprchlice zadrželi ještě v anglickém přístavu.

Budova bývalé Cliftonovy koleje u Bristolu

Zpět do Francie se vrátila již po pár měsících, aby z rozhodnutí otce začala studovat na Gymnase Normale, Civile et Orthosomatique, vedené plukovníkem Amorem, který zastával názor, že "gymnastika dělá lidi nejen svižnějšími a čilejšími, ale také citlivějšími a inteligentnějšími". S Evženiinými výkony byl spokojený: Tělesná cvičení, při nichž se pohybuje s přirozeným půvabem přispívají k vyvážení mezi jejím živým a snadno vznětlivým temperamentem a jejím dobrým, ušlechtilým, silným a pevným charakterem.

O další vzdělání se pak postaral přítel Mérimée a anglická guvernantka paní Flowersová, která se o Evženii a Pacu starala v nepřítomnosti jejich matky. Obě sestry tak měly dostatek volnosti. Procházely se po březích Seiny, bloumaly po pařížských bulvárech nebo trávily čas na prefektuře u přítelkyně Cecílie Dellessertové. Velmi ji nadchlo divadlo, zejména diva Rachel.

Mládí a první lásky

Otec zemřel 15. března 1839 a u jeho úmrtního lože byla pouze manželka, která dcery povolala až pár dnů po jeho skonu. Protože se hrabě vzhledem ke své funkci poslance zdržoval především v Madridu, viděla jej Evženie naposledy při jeho návštěvě Paříže v roce 1837. Po jeho smrti se pro ni vše změnilo. Předčasně vyspěla a její sklon k přehánění vedl k přehnané trunomyslnosti a silnému pocitu osamělosti. Ve Španělsku se navíc necítila jako doma a toužila vrátit se do Paříže, o níž si alespoň dopisovala ze Stendhalem a Mériméem.

Po povinném roce smutku se matka vrhla zpět do kolotoče zábav a přibrala také dcery, jimž hodlala zajistit vhodné manžely.

Litografie od Andrého Girouxe podle malby Édouarda Odiera

Evženie vyrostla do krásy, poutala na sebe pozornost přímým držením těla, půvabnou chůzí a dosti živým temperamentem. Měla štíhlou souměrnou postavu a jemnou pleť, bohatá kštice světlých vlasů s nádechem odstínů do kaštanově hnědé, rudé a zlaté rámovala oválný obličej pravidelných rysů s rovným čelem, sytě modrýma očima a malými ústy, v nichž se při neodolatelném úsměvu objevila řada bělostných zubů. Později o ní baron Hübner prohlásil, že je plná života, koketní, zvídavá a naprosto jistá, že se zalíbí muži, kdykoliv se jí zachce.

Její první láska byla ale zklamáním. Bláznivě se zamilovala do vévody Jakuba z Alby a Berwicku, jemuž dala své city otevřeně najevo. Plachý vévoda se však rozhodl, za přispění hraběnky z Montija, pro Pacu. Evženie nesla odmítnutí těžce a napsala budoucímu švagrovi dopis, v němž se mu vyznala ze svého zklamání a oznámila mu svůj úmysl dožít život v klášteře. Pro rozptýlení ji matka vzala na cesty, navštívila Bordeaux i Homberg, na zámku Plassac nechala markýzem z Dampierre obdivovat své jezdecké umění nebo poléčila ozénozu v lázních Eaux-Bones či Bathu. Seznámila se také s Eleonorou Gordonovou, která si ji jako Bonapartistka rychle získala a nadchla pro návštěvu pevnosti Ham, kde byl uvězněn synovec Napoleona I. Do Madridu se vrátila po měsících cestování a z rozhodnutí matky se připojila k životu ve společnosti. Neměla ale v úmysl nechat si znovu zlomit srdce. Proto některé vhodné nápadníky, jako prince Napoleona, zvaného Plon-Plon, či Mariana Télleze Giróna, odmítla a jiné odradila volností v chování a řeči. Nová láska i zklamání ale přece přišly. Zamilovala do markýze z Alcanicesu a on do ní. Přes vášnivá vyznání se ale neodvážil protivit otci, vévodovi Mikulášovi ze Sesta, který byl proti synovu sňatku s ženou pochybné pověsti. Devatenáctiletá Evženie propadla neurastii a pokusila se otrávit fosforem ze sirek.

Setkání s Napoleonem

Salon u princezny Matyldy

Život plynul dál a Evženie, ačkoliv se účastnila mnohých společenských událostí, mj. v roce 1846 oslav při příležitosti svatby královny Izabely II., nenalezla nikoho, s kým by chtěla spojit svůj život. Proto se matka, jíž nevyšla kariéra první dvorní dámy královny, rozhodla odjet, v naději, že v liberálnější Francii by mohla již dvaadvacetiletá Evženie nalézt manžela.

L. Napoleon, litografie z r. 1848

Obě dámy se ubytovaly na náměstí Vendôme 22 a zapojily se do pařížského společenského života. Brzy se matce podařilo zajistit pro ně pozvání do salonu princezny Matyldy, dcery bývalého vestfálského krále Jeronýma, kam docházel každý, kdo tehdy něco znamenal. Debut nebyl pro Evženii snadný, s čímž se svěřila Pace, které napsala, že je smutná s pozvání k princezně Matyldě a později si jí postěžovala na nevšímavost ostatních. Zapůsobila ale dobře, protože princezna se o ní vyjádřila pochvalně a všiml si jí také prezident Ludvík Napoleon. Ten zaslal do bytu na náměstí Vendôme kytici a pozval dámy na 12. dubna 1849 do Elysejského paláce na večeři. Evženie oblečená v bleděmodré toaletě s hlubokým výstřihem jej okouzlila nejen vzhledem ale také volností ve vyjadřování. Následujícího dne přišlo pozvání do zámku Sain–Cloud. Obě ženy se však dočkaly zklamání, protože očekávaly vznešnou společnost a místo toho je čekala intimní večeře v letohrádku Combleval. Jedenačtyřicetiletý Ludvík Napoleon, informovaný komořím Baciocchim o pověsti matky i dcery, se domníval, že půvabná španělská hraběnka bude snadnou kořistí. Proto se jist sám sebou, dopustil chyby tím, že na procházku do parku nabídl rámě jí a nikoliv výše postavené matce, které měl dělat společnost pouhý hrabě Baciocchi. Evženie se ohradila, protože v Paříži byla jeho milostná dobrodružství známá a ona neměla v úmyslu stát se pouze jednou z mnoha. Po nevydařeném dostaveníčku v letohrádku odcestovala do Belgie, společnost jí dělal vévoda z Osuna, doufající v brzký sňatek s ní. Po návštěvě Spa a Schwallbachu se na podzim roku 1849 vrátila zpět do Paříže.

Zkušená matka totiž vytušila zájem Ludvíka Napoleona o Evženii a dobře věděla jak jej u sukničkáře podnítit, proto v dalších dvou letech střídala krátké pobyty v Paříži s obdobími na cestách. Objevili se také jiní nápadníci jako baron Rothschild, princ Camerata či hrabě Ferdinand z Oultremontu, s nímž se seznámila v Belgii a velmi dobře si spolu rozuměli. Jenže hrabě nebyl Bonaparte a tak se nakonec i jemu dostalo odmítnutí. Zájmu svého bratrance chtěla využít také princezny Matyldy, která se snažila krásnou Španělkou vyhnat Ludvíku Napoleonovi z hlavy jeho milenku Harriet Howardovou, proto ji opětovně zvala do svého salonu a nevědomky tak podporovala matčiny plány.

Na jaře 1851 odcestovala na Světovou výstavu do Anglie. Zde na maškarním plese v Buckinghamském paláci okouzlila nejen premiera Malmesburyho, ale především přísnou královnu Viktorii. Po návratu do Paříže se jí opět začal dvořit Ludvík Napoleon, nabídl jí k dispozici svou lóži v Opeře i Théâtre Français, posílal jí květiny.

Svatba

První obraz císařovny z r. 1853

22. ledna svolává císař do Tuilerií krále Jeronýma a prince Napoleona, všechny hodnostáře, ministry, státní rady, poslance, velvyslance a mj. pronese následující: "Pánové, Francie se postupně, vlivem revolucí, odtrhla od zbytku Evropy. Každá vláda musí usilovat o to, aby ji uvedla zpět do lůna tradičních monarchií; ale tohoto výsledku bude dosaženo mnohem jistěji otevřenou politikou a poctivým přístupem k jednání než dynastickými svazky, které vytváří falešný pocit bezpečí a často vedou k zaměňování rodinných zájmů za zájmy státní. [...]Jediná žena se zdála přinášet štěstí a žila déle než jiné ve vzpomínkách lidu, a tato žena, skromná manželka generála Bonaparta, nepocházela z královské krve.[...]A tak jsem byl nucen zapomenout na precedenty, uplatňované až do dnešních dnů, a můj sňatek se stal pouhou soukromou záležitostí. [...] Ta, jíž jsem dal přede všemi přednost, je z urozeného rodu. Tato Francouzska srdcem, výchovou, vzpomínkou na krev, kterou její otec proléval za věc císařství, má jako Španělka výhodu, že ve Francii nežije její rodina, jíž by bylo třeba zahrnovat poctami a důstojenstvími. Je nadána všemi dobrými vlastnostmi duše, bude ozdobou trůnu a v den nebezpečí by se stala jednou z jeho statečných opor. Jako zbožná katolička bude k nebesům vysílat tytéž modlitby za štěstí Francie jako já sám. Je laskavá a dobrá a pevně douvfám, že ve svém postavení oživí cnosti císařovny Josefíny. [...]" AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Praha: Mladá fronta, 1995. ISBN ISBN 80-204-0561-5. Kapitola Statečné prohlášení, s. 72 - 73. 

Evženie císařovnou Francouzů

Den svatby

Život po boku Napoleona III.

Evženie uprostřed dvorních dam, obraz od Winterhaltera z roku 1855

Po týdnu stráveném v letohrádku Villeneuve-l'Etang nedaleko zámku Saint–Cloud odjela společně s manželem zpět do Paříže. Nyní již nebyla pouhou španělskou šlechtičnou a proto se její život od základu změnil, vše se řídilo protokolem. Od poloviny prosince do začátku května sídlil dvůr v Tuileriích a dále pak v zámcích Saint–Cloud, Fontainebleau a koncem roku také v zámku Compiégne. V Tuileriích obývala apartmá v prvním patře s výhledem do zahrady. Aparmá bylo tvořeno deseti pokoji, které pro ni zařídili architekti Louis Visconti a Hector Lefuel. Sama je pak dovybavila dalším nábytkem podle svého vkusu, který ráda stěhovala, a na stěny nechala navěšet mnoho ne vždy k sobě se hodících obrazů. Mladou císařovnu obklopil početný dvůr v čele s prvním komořím hrabětem Tascherem de la Pagerie a první dvorní dámou kněžnou Esslingovou, zvanou "madame caporal". Její den byl pečlivě naplánován a začínal časně. Jako pravá katolička zahajila den modlením a návštěvou mše, načež strávila nějaký čas s manželem, který si do jejího budoáru přišel vykouřit pár cigaret. Poté v pracovně vyřídila každodenní korespondenci a odebrala se k úpravě zevnějšku, císařovna udávala tón v módě a např. po zjištění těhotenství zavedla nošení krinolín. Vhodně oděna pak s manželem usedla k většinou soukromému obědu, po němž následovala audience. Ta probíhala v modrém salonu a pro návštěvníka mohla být občas velmi náročná, poněvadž Evženie nehleděla na čas a stávalo se, že některá s dam musela slyšení přerušit nějakou výmluvou, aby císařovně poskytla podnět ke skončení rozhovoru. Po ukončení plánovaných audiencí nastal čas určený k troše zábavy. Někdy se oblékla do prostých šatů a vmísila se mezi obyčejné lidi, jindy se věnovala veřejnému vystupování při návštěvě různých útulku, jimž rozdávala peníze z císařské pokladny, nebo se nechala obdivovat při projížďce v kočáře. Večer se oděna do společenských šatů odebrala do salonu Ludvíka XV. k večeři, při níž byli přítomni četní hosté. Po jídle se společnost věnovala různým zábavám.

Postavení císařovny mělo ale i své stinné stránky. Evženie se brzy unavila přepychem a lenošením, začala postrádat soukromí i starý život. V dopise sestře z 22. února 1853 se svěřila:

„	Zapomněla jsem, co znamená dolce far niente (zahálka); dny míjejí a já nemám chviličku na čtení nebo psaní. Už brzy začnou býčí zápasy. Bude to pro mě velké odříkání, ale nemohu teď jet; zbývá mi přece jenom naděje, že jednou své ubohé Španělsko ještě uvidím. ... Ale člověk míní a pánbůh mění; kdo ví, jestli má nešťastná bárka se bude pořád poklidně plavit na vlnách oceánu a kde najde za bouře svůj hrob. Jsem přesvědčena o zbytečnosti veškerých plánů, zavírám oči a žiju ze dne na den.	“
—

Eugenie Palace v Biarritzu

Napoleon se k novomanželce choval laskavě a pozorně. Jí však jeho dvoření příjemné nebylo, protože milování považovala za odpornou záležitost. Navíc 27. dubna potratila a měsíc musela setrvat na lůžku. Pomluvy, že vzhledem k brzkému termínu muselo být dítě počato již před svatbou a manželova snaha, aby se co nejdříve postaral o nového potomka, jejímu zotavení samozřejmě nepomáhaly. Napoleon si ale věděl rady, jak manželku přivést na příjemnější myšlenky a vzal ji do jejího rodného Španělska. Návštěva Biarrizu na ni zapůsobila dobře, celá pookřála a přemluvila manžela, aby zde nechal postavit dům – vilu Evženii/Eugénii. Po návratu do Paříže se její život vrátil do starých kolejí, z nichž se snažila uniknout návštěvami císařských zámků, kde nebylo nutné dodržovat tak přísnou etiketu. Dávala přednost pobytu ve Fontainebleau před Saint–Cloud, ale nejvolněji se cítila v Biarrizu, kde mohla uniknout společenským povinostem. Od roku 1856 každoročně v listopadu pořádala společně s císařem tzv. Série v Compiégne. Na základě doporučení ministrů a vlastní úvahy, protože každá ze sérií musela být stejně vznešená, vybrala čtyři skupiny lidí různých stavů a povolání, kteří byli pozváni na šest dní na zámek. Hosté dorazili kolem čtvrté hodiny, ubytovali se a v sedm hodin se shromáždili ve velkém salonu, kde je pozdravili hostitelé. Po večeři v galerii se pak všichni odebrali k odpočinku do svých pokojů, protože následující dny je čekal náročný denní program zakončený večírkem. Zde se chodilo nebo jelo na procházky, střílelo na holuby, chodilo na hon, jezdilo na kolotoči, a večer se tančilo, hráli se šarády nebo společnost bavil Prosper Mérimée, jehož císař jmenoval senátorem, protože si Evženie přála mít jej nablízku. Mezi pozvanými hosty byli např. biolog Pasteur, matematik Leverrier, spisovatel Dumas, skladatel Gounod či rakouský vyslanec Metternich s chotí Paulinou.

Evženie brzy zjistila, že náruživému milenci jakým Napoleon byl jedna žena nestačí. Cítila se zesměšněná a uražená nedodržením manželského slibu daného před Bohem, což ji vedlo ke scénám. Plané výhružky, že odjede domů nebo dokonce požádá o rozvod, byly jen chabou útěchou. Kromě toho následující rok opět potratila a stala se tak terčem pomluv, že není schopna porodit dítě. Jelikož dobře věděla o nutnosti porodit dědice a manželově rozmrzelosti, rozhodla se podstoupit léčebnou kúru v lázních Eaux-Bonnes.

15. května 1855 se Paříž stala hostitelkou Světové výstavy a na pár měsíců centrem světa. Při této příležitosti zavítali do Francie a na audienci k Evženii četní významní hosté, mj. britská královna Viktorie, italský král Viktor Emanuel II. či vévoda Arnošt II. Sasko-Kobursko-Gothajský. Na Viktorii zapůsobila Evženie dobře již při dubnové návštěvě ve Windsoru.

Narození následníka trůnu

Princ Napoleon Evžen

Výsledek kúry, kterou podstoupila v lázních Eaux-Bonnes, se dostavil v létě 1855. Evženie byla opět v naději a tentokrát se přísně řídila radami zkušené matky, královny Viktorie. Očekávané narození dědice vyvolalo horečné přípravy. V Burgundsku byla vyhledána vhodná kojná, přijali chůvu Jane Shawovou, na doporučení anglické královny, guvernantku a dvě pomocnice. Pořízenou výbavu pro budoucího prince, která zabrala tři místnosti, nechali pro Pařížany vystavit. Město na oplátku věnovalo zlatou kolébku. Dále bylo rozhodnuto, že se dítě narodí v Tuileriích, a porod bude probíhat podle ceremoniálu použitého při narození Ludvíka XIV.

I přes očekávané narození potomka se Evženie stále trápila, myslela na Marii Antoinettu a jejího syna Ludvíka XVII. To se odrazilo v dopise sestře, které napsala, že doufá v syna a přála by si pro něj korunu méně nádhernou, zato jistější. Porod začal 15. března v pět hodin odpoledne, trval 22 hodin a neprobíhal dobře. Proto se Evženie obávala, že ji obětují. Porodník nakonec musel použít kleště, aby ukončil tak zdlouhavý porod a Paříží se mohlo ozvat 101 výstřelů, oznamujících narození mužského potomka. Papež Pius IX. poslal Evženii zlatou růži a jejímu synkovi požehnání. U příležitosti narození pak císař daroval 100 tisíc franků na chudé a společně s císařovnou se stali patrony dětí narozených tentýž den jako jejich syn. Křtiny proběhly 14. června a kmotrem Napoleona Evžena Ludvíka Jana Josefa, jak znělo křestní jméno prince, se stal sám papež.

Vzhledem k tomu, že další těhotenství by Evženii ohrozilo na životě a již přivedla na svět syna, zúžila své intimní styky s manželem na minimum.

Při cestě do Švýcarska (1868) se královna Viktorie zastavila v Paříži a Evženie ji navštívila na britském konzulátu, unavená královna však návštěvu neoplatila, což způsobilo rozčarování.

Podíl na vládě

Napoleon III., Evženie a jejich syn při přijetí siamských vyslanců

Napoleon III. se vždy nechal ovlivňovat ženami. Nejprve v italské otázce Cavourem nasazenou hraběnkou Virginií Castiglionovou, která musela svou pozici metresy vyklidit po atentátu spáchaném 4. dubna 1857 italskými radikály, a posléze její krájankou Annou Marií Walewskou, manželkou ministra zahraničí. Stále více se ale do politiky začala zapojovat také Evženie, které již nestačilo stát pouze po manželově boku a udávat tón ve společnosti, nýbrž toužila chopit se moci, aby tak zajistila synovo následnictví.

Mezi ní a Napoleonem docházelo často k výměně názorů, protože zatímco on zastával liberální postoj, Evženie byla legitimistka a každý manželův ústupek lidu vnímala jako hrozbu, poněvadž pro ni byla jediným správným vládním systémem autokracie.

Rozdílné postoje manželů v politických otázkách překvapila např. při návštěvě Biarrizu v roce 1862 pruského ministerského předsedu Bismarca. Evženii, která otevřeně vyjádřila odpor k principu národnostních států, shledal "katolickou, papežskou, konzervativní pro cizinu, dokonce prorakouskou".

Důsledky atentátu

14. ledna 1858, když byla s manželem na cestě do opery, zaútočili na ně stoupenci revolucionáře Mazziniho. Císařský kočár provrtalo 76 střepin, tři postupné výbuchy zabily 8 lidí a 150 jich zranili. Evženie v zakrvácených bílých šatech i její manžel se ale dostali do budovy opery téměř nezraněni a zúčastnili se představení. Později pak Evženie prohlásila, že Napoleonovi zakázala, aby šel pomáhat zraněným, protože je nejdůležitějším můžem ve státě, čímž si vysloužila pochvalná vyjádření v tisku. S původci atentátu, kteří chtěli císaře pohnout k zájmu o risorgimento v Itálii, byl zahájen proces. Evženie, jíž příbuzní atentátníků žádali o pomoc, se u manžela přimlouvala za jejich životy a Napoleon se skutečně rozhodl je ušetřit. Byla ale prolita krev Francouzů a Tajná rada stejně jako lid byli proti. Životy Orsiniho a Pieriho ukončila gilotina na Rue de la Roquette, Gomez a Rudio byli odsouzeni k vyhnanství.

Po atentátu si Napoleon uvědomil, že je třeba stanovit podmínky pro případ, že by nebyl schopen vlády. Sedmnáct dnů po atentátu proto vydal zákon o nástupnictví, podle kterého se v případě jeho nepřítomnosti nebo smrti měla vlády ujmout Evženie, jako regentka za nezletilého syna, podporovaná Vládní radou. Ta měla v případě potřeby vzniknout ze členů Tajné rady – pánů Mornyho, Troplonga, Barocha, Foulda, Pélissiera, kardinála Marlota a Persignyho. Funkce regentky spočívala v tom, že předsedala Státní radě a ve všech vládních rozhodnutích měla poslední slovo. Její pravomoci však byly značně omezeny, nesměla sama rozhodovat (ke všem rozhodnutím rady se musel vyjádřit její předseda bývalý vestfálský král Jeroným a musela být kontrasignována jedním ministrem), vyhlašovat zákony, jmenovat důstojníky ani prefekty.

Druhým důsledkem atentátu bylo Napoleonovo rozhodnutí zapojit se do bojů o osvobození Itálie. 21. června 1858 se ve vogézských lázních Plombiéres sešel se sardinským ministerským předsedou hrabětem Cavourem, s nímž se dohodl, že v případě války s Rakouskem o Lombardii a Benátsko se Francie přidá na stranu Sardinsko-Piemontského království a za pomoc obdrží Savojské vévodství a Nicejské hrabství. Dohodu ještě upevnili sjednáním sňatku císařova bratrance Napoleona Josefa se sardinskou princeznou Klotyldou. Ochota Napoleona III. přidat se na stranu sardinského krále Viktora Emanuela II. proti císaři Františku Josefovi I. pramenila z předpokladu, že vítězná vojenská intervence posílí stabilitu bonapartistického režimu a pozvedne význam druhého císařství v Evropě.

Evženie válku nenáviděla a doufala v neválečné řešení situace, protože se řídila heslem "Říše je mír!".

Poprvé regentkou

Válka začala 29. dubna 1859, kdy rakouská armáda v odpovědi na nesplnění ultimata o odzbrojení Sardinie vpochodovala do Piemontu. Protiválečná nálada ve Francii se rázem změnila, Francouzi nabyli přesvědčení, že je třeba v duchu bonapartismu pomoci "utlačovaným" Italům. Napoleon v souladu s dohodou vytáhl s asi 120 000 muži proti Rakušanům a sám se na frontu odebral 10. května. Evženie jej doprovodila do Montreau a pak se vrátila zpět do Paříže. Zde se s úspěchem ujala funkce regentky, třikrát týdně předsedala Státní radě, četla zprávy prefektů či naslouchala přednáškám odborníků. Zodpovědně se naučila potřebné dekrety i usnesení senátu a o svém jednání se radila s manželem. Dokázala si získat autoritu, uznání i sympatie a dokonce pochvalu od jednoho ze svých odpůrců, předsedy Jeronýma Bonaparta.

Vnitropolická situace druhého císařství nebyla nikdy lepší, lid v duchu bojoval s armádou, opozice se mírnila a Napoleon v čele svého vojska porazil rakouské vojsko vedené hrabětem Gyulayem u Magenty a Solferina. Evženie se se synkem po boku 3. července zúčastnila děkovné bohoslužby, jíž nechala sloužit jako politický akt.

Zahraniční politika bohužel už tak příznivá nebyla. Ústřední mocnosti se obávaly pádu mírového uspořádání z roku 1815 a Prusko se cítilo ohroženo a začalo mobilizovat. Evženie proto 24. května na manželovu žádost napsala britské královně Viktorii, aby zajistila její spojenectví a případně i přímluvu jejího manžela v Prusku. Královna ovšem hleděla na Napoleonovy plány s obavami a císaře informovala, že nynější situace je odlišná od situace za krymské války, kdy stálo Spojené království na straně císařství. Navíc se středoitalské státy, jejichž panovníci byli vyhnáni, rozhodly sjednotit pod vládou Viktora Emanuela II., což neměl Napoleon v úmyslu.

Přijetí savojské delegace v salonu Ludvíka XIV. dne 21. března 1860

Hrozba zásahu ostatních mocností, nedostatečné zásobování armády a špátná nálada francouzských katolíků po odtržení území Marche, Romagny a Umbrie od Papežského státu jej nakonec přiměli k uzavžení příměří. Dohodu s František Josefem I. uzavřel 11. července 1859 ve Villafrance. Oba císaři se dohodli, že se Rakousko vzdá Lombardie a ponechá si Benátsko, Itálie pak bude tvořena Sardinsko-Piemontským královstvím rozšířeným o Lombardii, Královstvím obojí Sicílie, Toskánským královstvím a Papežským státem, v čele italského spolku stane papež. Tento idealistický plán ale nepočítal s nesouhlasem Italů a hlavně plány hraběte z Cavouru. Podle mírové smlouvy sice Benátsko zústalo součástí Rakouska a Nice a Savojsko se po hlasování připojilo na základě smlouvy z Turína k Francii, avšak sjednocení Itálie pod vládou Viktora Emanuela II. bylo téměř dokončeno.

Napoleonova očekávání, pro která se zapojil do války, se tedy nenaplnila. Území císařství se sice rozrostlo, ale za cenu mnoha mrtvých a zraněných, poražené Rakousko stejně jako zklamaná Itálie zaujali nepřátelské postoje a hlasy opozice, rozšířené o hlasy naštvaných katolíků, opět začaly sílit.

Odcizení s manželem

Evženie v roce 1861

15. září 1860 zemřela její sestra a ihned byl odeslán telegram o smutné skutečnosti do Alžírska, kde v té době dlel císařský pár. Evženie musela na státní návštěvu odcestovat, ačkoliv o sestřině vážném zdravotním stavu věděla. V létě roku 1860 se s manželem vydali do francouzské kolonie v Africe. Cestou zavítali do nově připojeného Savojska a Nice, kde je místní obyvatelé nadšeně pozdravovali a zasypávali květy. V přístavu Marseille se pak nalodili na jachtu Aigle a přeplavili se na Korsiku, aby navštívili rodné místo velkého Napoleona I., Ajaccio. Odtud pokračovali do přístavu Oran a města Constantine v Alžírsku. I zde byli nadšeně pozdravováni a na jejich počest uspořádány bojové hry jezdců na koních – Fantazie. Cesta měla povzbudit francouzské kolonialisty, jejichž počty proti původním muslimským obyvatelům rostly jen zvolna. Jako katolička se Evženie cítila povolána udělat vše pro rozšířování křesťanství a když si při tom navíc mohla užívat krás tamnější přírody i nadšeného pozdravování své osoby místními obyvateli, bylo by to vítané poslání. Neustálé obavy o sestřino zdraví ji však nutili naléhat na manžela, aby cestu zkrátlili a ona mohla být po Pacině boku. Evženie ovšem nevěděla, že její spěch je již zbytečný, protože o smrti vévodkyně z Alby jí manžel řekl až čtyři dny po obdržení telegramu, těsně před přistáním v Marseille 21. září. Smuteční obřad se konal předchozího dne, ale tělo vévodkyně bylo před převozem do Španělska, na císařovu žádost, uloženo v kostele v Rueilu, aby se s ní mohla jeho žena rozloučit.

Evženie se cítila manželem zrazená a žalem zlomená, proto v polovině listopadu odcestovala do Skotska. Potřebovala samotu, aby mohla vzpomínat na milovanou sestru, o níž si dopisovala se švagrem. Kvůli výběru místa, protože před zimou do Skotska nikdo nejezdil, se začaly objevovat pomluvy o rozkolu císařských manželů. Napoleon ji proto přemlouval k návratu. V Edinburghu navštívila odborného lékaře, který ji ujistil o jejím dobrém zdraví, poté zavítala ke královně do Windsoru a vydala se na cestu domů. Napoleon jí vyjel naproti do Amiensu, kam dorazila 12. prosince 1860.

Obraz znázorňující přijetí siamských vyslanců v sále Jindřicha II. na zámku Fontainebleau 27. června 1861 od Jeana Leona Gérômea

Po návratu se aktivně zapojila do politiky, se souhlasem manžela se účastnila zasedání rady a nadále ovlivňovala všechny jeho rozhodnutí, některá ale zvrátit nemohla. Například rozhodnutí z 24. listopadu 1860, jímž ustanovil podíl Zákonodárného sboru a Senátu na vládě a uvolnil cenzuru v otázkách řízení státu nebo vládní rozhodnutí, po pamfletech l'Univers od katolicky smýšlejícího pamfletisty Veuilota, o zákazu sbírek pro papeže a zavedení kolkovací povinnnosti pro politicky laděné biskupské pastýřské listy. Moc císařství se ale alespoň navenek zdála stabilní, vliv Francie v Africe a Číně se rozšířoval a na obzoru se rýsovala nová kolonie v Mexiku. Ke dvoru proudily četné delegace přinášející dary, např. v roce 1861 vyslanci Siamu, i uloupené poklady. Z nich pak Evženie v roce 1863 vytvořila sbírky Musée Chinois, otevřeném ve Fontainebleu. Hlasování lidu z téhož roku však ukázalo, že téměř jedna třetina občanů je pro opozici. Důvod viděla Evženie v manželových ústupcích lidu, neměl podlehnout tlaku monarchistů a kleriků na svobodu názorů a republikánů na parlamentní svobodu. Napoleonovo rozhodnutí o pomoci katolíkům v Mexiku, jímž se chtěl zavděčit nespokojeným katolíkům a které bylo hlavní příčinnou nespokojenosti lidí, protože vysávalo státní pokladnu, vítala.

Winterhalterův portrét císařovny z roku 1862

V roce 1862 si manžel našel novou milenku, po italské hraběnce Castiglionové a její krajance provdané hraběnce Walewské, se jí stala pouhá tanečnice Markéta Bellangerová. Evženie se cítila uražená a ponížená, že její manžel sáhl tak nízko. Dělala mu scény a když si jednou vzal milenku jako společnici do lázní, ostentativně odjela. Nyní se musela obávat nejen Napoleonova pádu z trůnu, ale také o jeho život. Císařovo zdraví, vyčerpávané milostnými hrátkami i záchvaty nemoci močových cest, bylo dlouhodobě špatné. A když pak při hrátkách s Bellangerovou prodělal v roce 1864 srdeční záchvat, dala mu ultimátum. Napoleon se ale milostnice vzdát nechtěl, pročež Evženie 5. září 1864 na čtyři týdny odcestovala. Nejprve do lázní Schwalbach, kde ji navštívil pruský král Vilém I., a posléze do Bádenu, aby se zde seznámila s Vilémovou profrancouzsky smýšlející chotí Augustou i její dcerou velkovévodkyní Luisou.

Druhé regentství jako součást předchozího nadpisu, protože se rozhodla, že naděje je v převzetí moci a hození Nap. přes palubu.

Nadšení pro Mexické císařství

Evženie a její nejbližsí, r. 1865

Na sklonku roku 1860 převzal vládu v Mexiku Benito Juárez, který odmítl plnit finanční závazky svého protivníka generála Miramona. Přední evropské mocnosti ale váhaly se zásahem, protože by tím porušily Monroeovu doktrínu.

Napoleon III., jenž se prohlašoval za "císaře míru", rovněž váhal vyslat armádu přes oceán. Případná úspěšná intervence v Mexiku a vznik Mexického císařství jako opěrného bodu Druhého císařství ve Střední Americe by jej však posunuli směrem k vysněnému cíli, aby se Francie stala světovou mocností. Navíc by tak bylo zabráněno další expanzi mocného severního souseda Spojených států, které si již přivlastnily rozsáhlá území - Texas, Nové Mexiko a Kalifornii.

Evženie naopak zastávala názor jednoznačný. Po přijetí Miramonova vyslance a konzervativci nastrčeného Josého Hidalga, jemuž naslouchala, protože ji nedávno prokázal službu při převozu těla její sestry, nabyla přesvědčení, že republikáni drancují zemi a utiskují obyvatelstvo. Navíc se od z Mexika vykázaného arcibiskupa Labastidy dozvěděla, že Juárez nechal zrušit kláštery, přivlastnil si jejich majetek a omezil hlásanou náboženskou svobodu pro katolíky. Pro zásah získaná Evženie odjela do Španělska, aby se zde zasadila o intervenci a své chladně vystupující krajany motivovala. V Biarritzu nechala zřídit kapli Matky Boží Guadalupské. Před francouzským parlamentem pak prohlásila:

„	Tato intervence je velkou ideou našeho panování.	“
—

31. října 1861 uzavřeli v Londýně Viktorie Anglická, Napoleon III. Francouzský a Isabela II. Španělská smlouvu na "ochranu svých poddaných a k přinucení republiky, aby plnila své povinnosti". Juárez na ultimátum neodpověděl a protože se Spojené státy zmítaly v občanské válce, pročež nemohly vymáhat dodržováná Monroeovy doktríny, nic nebránilo vyslání vojenských sil k přístavu Veracruz. Francouzská eskadra čítající 2 500 mužů se pod velením Juriena de la Greviére přidala k 6 000 Španělům a 700 Angličanům. Spojenecká vojska pod vedením španělského generála Prima porazila Mexičany snadno a 19. února 1862 byla v La Soledad podepsána mírová smlouva. Juárez přislíbil vyrovnat dluhy a Španělé i Angličané se stáhli.

http://forum.jajjun.com/viewtopic.php?f=52&t=4168

Útěk z Tuilerií

Císařovna a její doprovod se 7. září v noci nalodili na jachtu Gazela sira a lady Burgoynových, která je přeplavila přes rozbouřené vody Kanálu na ostrov Wight.

Vyhnanství v Anglii

Do anglického přístavu Ryde připluli 8. září v půl páté ráno a ubytovali se v podkrovním pokoji hotelu York. Na další cestu se vydali o několik hodin později, nejprve odcestovali na palubě parníku Princezna Alice do Brightonu a odtud pokračovali vlakem do Hastingsu. Zde se v hotelu Miriam Evženie setkala, s téhož dne připluvším, synem.

V Hastingsu císařovnu obklopili nejbližší přátelé a zbytky věrných. Stále se považovala za regentku, jejíž povinností je udělat cokoliv pro císaře a svůj lid, tedy udržet trůn a zajistit příznivé mírové podmínky. Z tohoto důvodu zaslala listy carovi Alexandrovi II. a císaři Františku Josefu I. Oběma mocnářům však šlo především o udržení rovnováhy v Evropě, Napoleona III. považovali za parvenua a druhé císařství již odepsali. Stranou se držela také britská královna Viktorie, která Evženii zaslala pouze soucitný dopis a to až 19. září.

Vzhledem k tomu, že si s sebou při útěku nestihla nic vzít, zaopatřila jí kněžna Metternichová nejnutnějšími věcmi, dokud jí z Paříže nebyly, z podnětu ordonančního důstojníka hraběte d'Herissona a se souhlasem generála Trochua, doručeny její vlastní věci.

24. září 1870 se přestěhovala do domu, jenž jí vyhledal doktor Evans, a který ležel půl hodiny jízdy vlakem od Londýna ve vesnici Chislehurst v Kentu. Byl přestavěn ve francouzském stylu, takže jí alespoň vzdáleně mohl připomínat malý francouzský zámeček. Camden Place, jak se jmenoval, bylo prostorné dvacetipokojové sídlo v gregoriánském stylu oklopené nádherným parkem. Evženie se jej snažila zařídit ke své spokojenosti tím, že např. do malého salonku postavila španělskou stěnu ve tvaru zlaté mříže a do tamní vitríny umístila různé drobnosti připomínající jí lepší časy. Obklopila se menším dvorem, čítajícím asi třicet lidí, mezi nimi dámy Lebretonová, Saulcy a Marie Larminantová či nezbytný tajemník Augustin Filon. Těšila se z povzbuzujících dopisů, mezi jinými od emíra Abd al-Kádira. Přijímala četné návštěvy a to jak z řad francouzské tak anglické společnosti. Koncem listopadu přijala také královnu Viktorii, která starou přítelkyni se synem pozvala k návštěvě Windsoru na 5. prosince. Viktorie si při této příležitosti poznamenala: Po příjezdu byla velmi nervozní, a když jsme vystupovali po schodišti, řekla s pláčem: Tolik mě to dojímá; a vzlykala. Stiskla jsem její ubohou malou ruku a vedla ji do audienční síně. Císařský princ přijel s císařovnou. ... Císařovna odjela ve čtyři hodiny. Jaký hrůzyplný kontrast s její návštěvou zde v pětapadesátém roce! A teď! Jak je to zvláštní, já zažila obě revoluce, tu v osmačtyřicátém i teď v sedmdesátém! Ubohá císařovna byla tak krásná v jednoduchých černých šatech a tak dojemná ve své mírnosti a rezignaci.

Naděje na návrat

Smělý plán, podle kterého by se měla císařovna vrátit do některého z věrných francouzských přístavů, aby tam svolala zasedání sněmoven a zahájila jednání o míru s Pruskem, načrtl jistý Francouz Régnier tajemníkovi Augustinu Filonovi. Evženie, mající napaměti Napoleonovo varování, že hrabě Bismarck je rafinovaný protivník, který se jí snaží svést k něčemu, co by jim všem uškodilo, a že nejlepší je nedělat nic, Régniera totiž odmítla příjmout. Filona ovšem muž přesvědčil a ten mu naznačil, aby se odebral k císaři – jako propustku mu opatřil tři pohledy s princovým podpisem. 19. září Régnier vyhledal pruského kancléře, který jej pověřil uzavřením spojenectví s maršálem Bazainem, velitelem obléhaných Mét. Opatrný maršál vyslal generála Bourbakiho k císařovně, jako legitimní regentce. Ta ale celou situaci považovala za Bismarckův tah a odmítla přistoupit na jakýkoliv územní ústupek. Následně se setkala s Régnierem, jehož argumenty jí přesvědčily o jeho dobrých úmyslech. Přesto ale zůstala neústupná a odmítla se jakkoliv na celé věci podílet se slovy:

„	Mír, který mi nabízíte nebude uznán, a po válce s cizí mocností přijde válka občanská.	“
—

6. října dorazil do Chislehurstu princ Napoleon, aby s Evženií pohovořil o stávající situaci a 11. října ji vyzval, aby se vzdala funkce regentky. Ona ale odmítla a Napoleon komentoval celou situaci tak, že se Evženie přestala ovládat a vrhla se na něj jako furie.

12. října svolala císařovna radu, složenou s prince Napoleona, Rouhera, Henriho a Leona Chevreauových, Duperréeho a Persignyho. Rada se ale dokázala shodnout pouze na tom, že je třeba zachránit armádu v Métách. Pak dorazil generál Boyer, kterého vyslal maršál Bazain, protože předchozí posel nedorazil zpět. Boyer se po cestě setkal s Bismarckem a proto přivezl mírový návrh, podle nějž se armáda v Métách vzdá a regentka svolá sněmovnu k ratifikaci jí podepsaného kompromisu. Ačkoliv jí rádci doporučili bianco dokument podepsat, Evženie nesouhlasila a vyhledala pruského vyslance hraběte Bernstorffena, aby zjistila bližší podmínky.

Znepokojená napsala králi Vilémovi: Jsem hotova k jakékoliv osobní oběti v zájmu Francie, ale ptám se krále osobně: mohu podepsat smlouvu, která by způsobila mé zemi nezhojitelnou ránu? Nechť Bůh oddálí navždy od srdce Vašeho Veličenstva hořkost, která plní moje srdce.

Pruský král jí odpověděl mj. toto: Mám rád svou zem, stejně jako Vy, Madame, milujete tu svoji. Ale Německo, které obětovalo na obranu nezměrné prostředky, chce být ujištěno, že před příští válkou bude lépe připraveno na odražení agrese, s níž můžeme počítat, jakmile Francie napraví své škody a získá spojence. Nikoliv tedy touha zvětšit vlast, neboť její území je dost veliké, nýbrž pouze tyto smutné úvahy mě nutí, abych trval na územních ústupcích, jejichž cílem je výhradně odsunout výchozí bod útoku francouzských armád, až k němu v budoucnu dojde. Nemohu posoudit, zda bylo Vaše Veličenstvo oprávněné příjmout jménem Francie německé podmínky, ale věřím, že kdyby tak bylo učinilo, mohlo ušetřit své vlasti mnohá utrpení a uchránit ji před anarchií.

Evženie odmítla podepsat a postoupit tak Alsasko a Lotrinsko Prusku. 27. října padla poslední císařská bašta Méty a nešťastná Evženie odcestovala na Wilhelmshöhe, kde pobýval v zajetí její manžel se svou milenkou Louisou de Mercy-Argentauovou.
Tamní setkání s ní popsal guvernér Wilhelsmhöhe generál hrabě Monts takto: Stižená neštěstím, unavená dlouhou cestou a očividně pohnutá setkáním s manželem a zprávou o kapitulaci Mét, k níž právě došlo, nevypadala tak oslnivě krásná jako dřív. Celé její vystupování mě utvrdilo v přesvědčení, že císařovna ještě pořád dovede v politice svého manžela uplatňovat svou vůli. Vůbec mi připadalo, že je zvyklá na to, aby se jí nejen naslouchalo, ale taky na to, že má většinou poslední slovo. ... Byla to žena velké vyspělosti ducha, možná získané pozdě, jistá sama sebou, bystrá, v níž se snoubily příjemné způsoby s inteligencí osobnosti, jež přijala veřejné zájmy za své.
Po ani ne čtyřiadvaceti hodinách se Evženie vydala na zpáteční cestu z Kasselu.

Napoleon III. vyčkával na lepší situaci a mírnil regentku, která horlila pro nějakou akci a princ Napoleon kritizoval všechna její dřívější i stávající rozhodnutí. Republika ve Francii se mezitím upevňovala, ačkoliv se císař přeci jen proklamací z 8. února pokusil oživit procísařské horlení lidu. Paříž sice povstala, ale prezident Thiers Komunu porazil a 11. ledna 1871 v Bordeaux prohlasilo Národní shromáždění sesazení Napoleona III. za platné. 19. března opustil bývalý císař Wilhelmshöhe a nastoupil cestu do Anglie.

Dva roky do smrti Napoleona III.

W. & D. Downey: Fotografie bývalé císařovny, r. 1873

Do Camden Palace dorazil bývalý císař Napoleon III. 21. března 1871 a většinu času zde trávil vylepšováním topení v pokojích a prací na studii o válečném tažení v roce 1870. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Ve Francii zatím z důsledků války obviňovali bývalé vládce a to především císařovnu.

Zpočátku nijak valná finanční situace rodiny se časem zlepšila. Napoleon měl k dispozici 660 000 franků, z toho 600 000 z prodeje paláce v Římě, a Evženie vydražila své šperky, zachráněné krátce před útěkem prostřednictvím kněžny Metternichové, za 50 000 liber šterlinků. Později mohli disponovat statky ve Španělsku a majetkem ve Francii, které Napoleon ve svém soupise z února 1871 odhadl na osm a půl milionu franků.

V září roku 1871 opustila Evženie na dva měsíce svůj nový domov a navštívila rodné Španělsko. Nadějí na návrat na francouzský trůn se ale nevzdávala a když v roce 1872 ve volbách zaznamenal úspěch Rouher, počala plánovat. Brzy se ovšem ukázalo, že šlo pouze o sny. Nenaplněné tužby vedly Evženii k novému výletu. Pod jménem hraběnka z Pierrefonds, jež užívala i dříve, se vydala do Skotska a vzala s sebou také trápícího se syna. Toho však náročné cestovní tempo zmáhalo a tak matku brzy opustil, aby dělal společnosti otci, léčícímu se v Cowes na ostrově Wight.

Mladý princ se doposud vzdělával na King's College v Londýně, ale jeho znalosti jako budoucího pretendenta a vojáka se Evženii, po Filonově upozornění, nezdály dostatečné. Proto se rozhodla a přesvědčila císaře, aby syna zapsali na Královskou vojenskou akademii ve Woolwichu. Při té příležitosti prý princ řekl: Dal bych všechno na světě za dva nárameníky francouzského poručíka. S jeho vývojem zde již byla spokojena a dokonce potěšena, když si v novinách přečetla, že: Z útlého a poněkud změkčilého chlapce se stal silný, zdravý a úspěšný mladík, který skvěle jezdí na koni a je v každém ohledu tak obratný a zdatný jako většina anglických chlapců jeho věku.

Zatímco syn prospíval, manžel chřadl. 15. prosince 1872 se do Camden Place dostavil odborník na problémy močových cest Henry Thompson s osobními lékaři královny Viktorie, doktorem Williamem Gullem a Jamesem Pagetem. Ti se shodli na přítomnosti močového kamene v močových cestách a rozhodli se pro jeho rozdrcení. První zákrok byl proveden 2. ledna 1873 a pacient reagoval tak špatně, že z Woolwichu přivolali Napoleonova syna. Za několik dní se ale stav bývalého císaře zlepšil natolik, že lékaři provedli 6. ledna druhý zákrok, po němž se jeho stav opět zhoršil a musel mu být podán chloral na utišení. Ke třetímu drcení močového kamene, plánovaného na 9. ledna, již nedošlo, protože noc před tím se jeho stav velmi zhoršil a Napoleon III. zemřel 9. ledna v 10:45. Syn, nyní Napoleon IV., již otce živého nezastihl.

Evženie přijímala osobní i písemné kondolence a trávila čas u manželovy rakve. Tisk zesnulého šetřil jen málo a mimoto se v Camden Place objevil princ Napoleon (Plon-Plon). Ten od Evženie, ochotné ke smíru, požadoval, aby jej uznala vůdcem bonapartistické strany a svěřila mu poručnictví nad synem. To ona samozřejmě odmítla. Veškerý osobní majetek zesnulý odkázal závětí z roku 1865 své ženě, ačkoliv podle prince Plon-Plona existovala novější závěť.

Hrozný osud – synova smrt

Evženie se v souladu s protokolem manželova pohřbu nezúčastnila a zůstala doma, aby se modlila za jeho duši. Tělo Napoleona III. bylo uloženo v chislehurstském kostele sv. Marie za přítomnosti četných zástupců zahraničních dvorů, v čele se synem bývalého císaře, kterého doprovázel korunní princ Albert Eduard z Walesu.

Synův jezdecký portrét

Šestačtyřicetiletá Evženie se nyní upnula k restauraci císařství pod vládou syna. On se nyní stal středobodem jejího života a byla ochotná pro jeho štěstí udělat cokoliv. Dokonce požádala španělský královský dvůr o přímluvu u hraběte Jindřicha z Chambordu, v jehož prospěch abdikoval poslední francouzský král z rodu Bourbonů, Karel X., aby prince Napoleona Evžena adoptoval. Spojení monarchie a císařství pro blaho Francouzů bylo však pouze jejím nerealizovatelným snem. Princ se zatím dále vzdělával ve Woolwichu, aby jednou mohl dokázat své vojenské umění i statečnost na bitevním poli. Toužil po tom vyrovnat se otci a strýci. Přesvědčit všechny, že není pouhým "chlapcem s kulkou", jak ho dřívě hanlivě označily noviny.

Po uplynutí povinné doby smutku se Evženie vydala na cesty, nejprve do lázní a poté za vzpomínkami na zámek Arenenberg. Zde strávila za přítomnosti syna a neteří měsíc. Na zimu se vrátila zpět do Chislehurstu, kde se 16. března 1874 konala oslava synových narozenin. Tisíce Angličanů a Francouzů dorazilo, aby s pretendentem francouzského trůnu oslavili jeho osmnácté narozeniny. Princ Napoleon Evžen se při té příležitosti nechal slyšet, že je připraven převzít moc, kdyby se jméno Napoleon opět vynořilo z volebních uren. Evženie se nenechala strhnout euforií a voláním lidí: "Ať žije třetí císařství a Napoleon IV." a synův návrat do Francie zamítla se slovy:

„	Takovou hloupost neudělá, doma by ztratil úctu. Existují dvě možnosti: exil, nebo trůn.	“
—

Nedostatek změn v životě vedl bývalou císařovnu opět k cestování. Léto 1875 strávila na Arenenbergu, pak odjela do Itálie. Zde se kochala krásami měst a navštěvami pomátek a muzejí. Při pobytu ve Florencii ji navštívil král Viktor Emanuel a ona na oplátku zavítala do paláce Pitti. V Římě vykonala návštěvu papeže, kmotra svého syna, a pak pokračovala do Neapole. Po zastávkách na ostrovech Capri, Sicílie a Malta zamířila do rodného Španělska. Na souš vstoupila v Gibraltaru, odkud se vydala do Malagy. V doprovodu královny Izabely a infantek pak pokračovala na prohlídku Sevilly. V horečném tempu, který značně zmáhal její doprovod, si ještě prohlédla Cordobu a Rondu a pak zavítala do Madridu. Po krátkém pobytu v Carrabanchelu se nakonec vydala na cestu domů, kam ji volal syn. Zpět do Camden Place dorazila v létě 1877.

Evženie ze synem

Koncem září 1876 se v tisku začaly objevovat pomlouvačné články, v nichž byla Evženie označována za dceru vdovy po Joaquinovi z Montija, Marie del Pilar. Aféra, která vzešla z pera pamfletisty Henriho Rocheforta, Evženii velmi zasáhla a po návratu z cest vydala dlouhý vysvětlující spis s názvem Evženie. Před veřejností byly nakonec matka i dcera očištěny, pomlouvači odsouzeni k pokutě a náhradě škod. Do druhého boje proti totožné pomluvě se Evženie musela pustit ještě jednou v roce 1879, kdy vyhrála spor proti Pierru Laroussemu a jeho prvnímu vydání Slovníku devatenáctého století.

V létě 1878 se vydala do lázní a její syn se vypravil na cesty po skandinávských dvorech, kde jej všichni přijímali jako skutečného následníka trůnu. Na cestě z lázní se zúčastnila banketu, který na její počest uspořádal císař František Josef I. ve vídeňském Schönbrunnu, a přes Arenenberg přicestovala do Anglie. Zde se opět vrhla do pořádání recepcí a slavností.

Syn mezitím dokončil vojenskou akademii jako 7. nejlepší a připojil se v hodnosti poručíka k baterii v Aldershotu. Toužil po tom, aby mohl stejně jako otec a strýc dokázat velké věci. Spřádal plány, byl horlivý ukázat, co v něm je. Proto požádal císaře o svou účast v bojích v Bosně a Hercegovině. František Josef ale nesouhlasil, pročež se Napoleon IV. přihlásil k akci Angličanů v jižní Africe. I v tomto případě byl však, k Evženiině radosti, odmítnut, protože vévoda z Cambridges se obával poslat pretendenta trůnu do války. Přesto se ale 27. února 1879 nalodil na loď Danube, která jej dopravila do Kapského Města. Evženie totiž nemohla sledovat, jak se syn trápí, a přimluvila se u královny Viktorie. Své rozhodnutí zdůvodnila takto:

„	Nejstěžuji si na osud, protože se raději o prince chvěji, než bych se dívala, jak chřadne a ztrácí se mi před očima. Exil ho velmi tíží, nemohu mu mít za zlé, že chtěl být poslušen zákonu krve a hledat v dálce, uprostřed nebezpečí, ozvěnu, která donese jeho jméno až do vlasti.	“
—

Malba znázorňující synovu smrt

Evženie prožívala dny hrdosti a štěstí, když předčítla synův nadšený dopis, i obav z neblahých zpráv v novinách. 19. června se do Camden Place dostavil královnin vrchní komoří lord Sydney se smutnou zprávou, kterou bývalé císařovně sdělil stařičký vévoda z Bassana. Při průzkumu vedeném kapitánem Carreyem přepadli skupinu Zulové. Všichni se dali na útěk, ale princi praskly řemení postroje otcova sedla a tak se ocitl jen se šavlí proti velké přesile. Bránil se statečně, proti mnoha asagájím neměl ovšem šanci. Nalezli ho s osmnácti ranami v těle, bez oblečení.

Když zjistila pravdu omdlela, skutečnost byla příliš děsivá. Dlouhé hodiny strávila v bezvědomí a později v netečnosti, zdraví rozum si ale nakonec uchovala. V samotě čerpala síly na návrat synova těla.

Brzy dorazila také královny, aby své staré přítelkyni vyjádřila účast a při té příležitosti řekla: Neviní nikoho, má zlomené srdce a její bolest je hrozná. Chudáček, bylo mu teprve třiadvacet let. ... Má starost, jestli dlouho netrpěl. Myslím, že ne, muselo se to všechno stát velmi rychle. Sama Evženie své rozpoložení popsala v dopise matce následovně:

„	Troufám si sdělit ti, že jsem ještě naživu, neboť bolest nezabíjí. ... Ukrutně trpím. Potřebuji samotu, jinak nenajdu klid. Přeji si být sama tváří v tvář nicotě svého pozemského života, sama s Bohem. Všechno co mi připomíná zašlé časy, mi působí jen další bolest.	“
—

Tělo císařské prince dorazilo z Durbanu do Camden Place, kde bylo 11. června umístěno v galerii domu a o den později pohřbeno. Evženie poklekla k marám a objala rakev. Setrvala tak několik minut, než k ní přistoupila vévodkyně z Mouchy a spolu se služebnictvem ji odvedla zpět do pokoje, kde dostala vývar s narkotiky. Obřadu se nezúčastnila, smuteční průvod vedl princ Napoleon s oběma syny. Přijeli velvyslanci všech zemí, kromě francouzského, a dokonce také královna Viktorie s dcerou Beatrix.

Později byl princův velitel postaven před vojenský soud a zbaven hodnosti, ale Evženie se jej zastala.

Dlouhá cesta ke smrti

William Downey: Fotografie Evženie z roku 1880

Z Evženie se náhle stala ztrápená stará žena, kterou obklopoval smutek a bolest z obrovské ztráty. Denně navštěvovala své nejbližší v kostele sv. Marie a jediné, co jí poskytovalo alespoň nějakou útěchu, byly hovory o synovi. Když v princově peněžence nalezla novinový výstřižek zesměšňující jeho statečnost u Saarbrückenu, začala za hlavního původce jeho nešťastného konce považovat právě tisk. Ten, stejně jako dříve, bez taktu a soucitu útočil na nyní velmi zdrcenou Evženii. Ta prý syna svou přehnanou péčí a neposkytováním dostatku peněz dohnala ke vstupu do britské armády a zavinila jeho smrt tím, že mu nezakoupila nové sedlo.

Zlomená Evženie neměla sílu nijak se bránit a tak zasáhla královna Viktorie, která ji pozvala k návštěvě svého sídla Abergeldie Castle ve Skotsku. Zde strávila ve společosti Marie Larminantové několik týdnů a neustálým putováním po travnatých pláních a vřesovištích za jakéhokoliv počasí se snažila unavit tělo a hlavně mysl. Často ji také navštěvovala královna. Do Chislehurstu a k běžnému životu se Evženie vrátila v říjnu téhož roku. V tu dobu byl zřízen výbor pro vybudování princova pomníku ve Westminsteru. Zamítnutí jeho stavby z politických důvodů se bývalé císařovny velmi dotklo a rozhodla se trvale usadit v Arenenbergu. Nejprve ale musela odjet do Španělska, protože matka ležela na smrtelné posteli. Přijela ovšem o den později, hraběnka navždy zavřela oči 22. listopadu. Společně se švagrem nechala sloužit slavnostní mši, zúčastnila se pohřbu na hřbitově San Lorenzo a uspořádala matčiny záležitosti. Zpět do Anglie se vrátila o měsíc později.

Cesta do jižní Afriky

V březnu 1880 se v doprovodu lady Mary Woodové, generála sira Evelyna Wooda, markýze Napoleona z Bassana, doktora Scotta a synových přátel – kapitánů Sladeho a Biggeho; nalodila na loď Allemand, aby v den prvního výročí synovy smrti stanula v místech posledních chvil jeho života. 16. dubna dorazila do Kapského Města, kde se setkala se zulským králem Cetewayem, od nějž převzala synovu šavli. Odtud pokračovala lodí do Natalu (dněšního Durbanu) a dále do Maritsburgu. Cestu snášela špatně, byla vyčerpaná, měla horečky a blouznila. Na posledním z tábořišť se dokonce sama vydala syna hledat, po několika hodinách pouti se vrátila do tábora. 1. června konečně dorazila k pomníčku, postavenému vojáky v místě jeho smrti, aby se zde pomodlila a zasadila smuteční vrbu přivezenou z Camden Place.

Po prostudování všech materiálů a svědectví o synově smrti se nalodila na loď Trojan, která ji dopravila na poslední místo vyhnanství Napoleona I. Na Svaté Heleně navštívila Briars, kde Napoleon nějakou dobu pobýval, a místo jeho prvního hrobu, prošla se po místních stezkách a zavítala do Castlu. Prohodila pár slov z místními vojáky a vydala se na zpáteční cestu do Anglie.

Nový domov

Evženiin portrét se synem od Winterhaltera

Vzhledem k tomu, že k domu v Chislehurstu se vázaly smutné vzpomínky a kostel sv. Marie nebyl tím pravým místem odpočinku pro císaře a jeho syna, rozhodla se vyhledat si nový domov. V roce 1881 zakoupila panství v Hampshiru. Farnborough, ležící mezi Aldershostem a Sandhurtem, byl od Londýna vzdálen něco přes 56 kilometrů. Po dobu čtyřleté přestavby, kdy se skromná vilka ve stylu viktoriánské gotiky změnila na sídlo hodné bývalé císařovny, pobývala v pronajatém domě Coombe Cottage poblíž Wimbledonu. Nechala také vystavět kapli, zasvěcenou svatému Michalovi, a opatství pro premonstráty, kteří v budoucnu měli o náhrobky pečovat. Pozornost věnovala také rozsáhlému parku, jejž nechala zkrášlit podle svého vkusu a symbolicky nazvala Compiégne.

Ráda by sledovala stavbu svého nového domova, ale její švagr v Madridu umíral a proto se vydala na cestu. Poté odjela do Milána, kde se italská vláda chystala postavit pomník Napoleonovi III., a po několika dnech pokračovala na Arenenberg. V říjnu pak navštívila Francii. Zavítala do Fontainebleau i Compiégne a zavzpomínala u trosek zámku v Saint–Cloud a Tuilerií. Francii pak znovu na pár dnů navštívila v lednu 1883, kdy byl zatčen princ Napoleon. Ubytovala se v hotelu du Rhin, kde v roce 1848 bydlel její manžel, setkala se s Rouherem a Muratem, poobědvala u princezny Matyldy a napsala uvězněnému. Pak odjela, protože podle svého mínění dala dostatečně najevo, že stojí při rodině a přitom je sama nezávislá. Důvodem jejího minimálního zásahu v této věci bylo zřejmě odmítnutí opětovné Evženiiny snahy o usmíření ze strany prince a princezny. Když totiž Evženie chtěla nechat sloužit mši v kostele sv. Augustina k prvnímu výročí synova úmrtí, odmítli Napoleon i Matylda svou účast a mši uspořádali v soukromé kapli.

Synova socha v pracovně od Carpeauxe

Po přestěhování do domu ve Farnboroughu začal mít její život pevný řád. Vstávala časně, v novinách se seznámila s každodenním děním, poté za Pietriho přispění vyřídila nutné záležitosti, po obědě následovala procházka parkem a růženec v kapli, odpoledne a večer se pak setkala s hosty. Její šaty byly vždy černé, pouze k večeři oživené bílým tylovým šátkem a gagátovou broží u krku. V domě se oklopila různými věcmi, které jí připomínali zašlé časy. Ve vstupní hale visel obraz Evženie obklopené dvorními dámami od Winterhaltera a stály zde také busty Napoleona I. a jeho rodinných příslušníků. V saloně na ní shlížel její obraz se synem rovněž od Winterhaltera, Davidova malba Napoleona přecházejícího průsmyk sv. Bernarda a jiná díla významných autorů, např. Greuze či Bonheurové. Jinde v domě se pak nacházely sbírky z prodaných sídel v Biarritzu a La Jonchére. Její nejoblíbenější místností byla pracovna, vybavená nábytkem královny Hortensie z Arenenbergu. Na stěnách visela pláta Napoleona I. od Ingrese a Napoleona III. od Cabanela, v rohu místnosti stála mezi rostlinami ze Zulska synova socha a na stole otcova podobizna. Celou místnost pak vyplňovaly různé vzácné předměty, jako sévrský porcelán, zlatá růže od papeže a synova kolébka, miniatury od Isabeye atd.

V lednu 1886 nechala z Chislehurstu převezt ostatky manžela a syna a slovnostně je uložit v sargofázích ze skotské žuly, které jí darovala královna VIktorie, do kaple kostela sv. Michala. Rodinu Bonapartů nepozvala se zdůvodněním, že nechce zostřovat rodinné spory.

Nespočetné dny

První zdravotní problémy pocítila po padesátce, trápily ji migrény, neuralgické bolesti, kašel, bolesti v krku a revmatismus, proto v létě 1887 v Amsterodamu navštívila holandského odborníka dr. Metzgera. Místní klima na ni ale nepůsobilo dobře a tak se brzy vydala na cesty. Navštívila Francii i Itálii, na pozvání královny pobývala ve Windsoru a Balmoralu, nejvíce se jí ale zalíbilo na Azurovém pobřeží. Zde si v Cap Martinu poblíž Monaka zakoupila pozemek, na jehož svahu nechala postavit zimní sídlo, které bylo dokončeno v roce 1896. Nazvala jej Cyrnos, což je starořecké označení Korsiky, rodného místa Bonapartů. Pro pohodlnější cestování si v roce 1889 zakoupila luxusní jachtu, kterou pojmenovala na počest Skotska Thisle/Bodlák, bodlák je totiž jeho znakem.

Svůj čas netrávila pouze na cestách, ale také v salonech s četnými hosty. V posledních desetiletích svého života se stala velmi vyhledávanou osobností. Setkávala se s celou řadou příslušníků vládnoucích rodů, např. s císařem Vilémem II. Německý, královnou Amélií a jejím synem Manuelem II. Portugalským, císařem Františkem Josefem I. a jeho snachou Štěpánkou či králem Fridrichem VIII. a jeho chotí Luisou; i starých věrných Bonapartistů. Mnoho takto stráveného času věnovala vzpomínkám, přemítáním o minulých rozhodnutích a ospravedlňováním. Dokonce i věčná nepřítelkyně princezna Matylda se o ní vyjádřila s uznáním, když řekla: Je to velmi hrdá povaha, velmi statečná, a neštěstí ji hodně zušlechtilo. Pyšná a hrdá Evženie byla, zastávala totiž názor, že projevit žal a bolest je nedůstojné.

„	Nikdy jsem si nedokázala ani nemohla stěžovat. Slyšet sama sebe jak kňourám, to je nad mé síly.	“
—

Na svou dobu byla Evženie velmi moderní, ovšem pouze z hlediska technického a nikoliv morálního. Nechala si zakoupit automobil, vyzkoušela cestování vzducholodí či novinku zvanou rádio. Usedla také na kolo a z tohot důvodu nechala ve svém parku vybudovat stezky pro cyklisty.

Do politiky země, ve které původně vládla, zasáhla na počátku nového století, kdy navštívila Řím. Dozvěděla se totiž, při zamítnutí své žádosti o audiencii u papeže, že má dojít k roztržce církve s Francouzskou republikou. Důvodem takového rozhodnutí byla skutečnost, že Evženie navštívila v roce 1876 prince Umberta v Kvirinálském paláci, což byla do roku 1870 papežská rezidence. Francouzský prezident Émile Loubet se chystal oplatit návštěvu krále Umberta a navštívit jej v Kvirinálském paláci a při té příležitosti chtěl požádat o audienci u papeže, který by jej ale odmítl, ze stejného důvodu jako bývalou císařovnu. Evženie na tuto skutečnost upozornila ministra zahraničí Delcasséa a konfliktu tak zabránila.

V roce 1906 věnovala zámek Arenenberg kantonu Thürgau a panství Pharo městu Marseille a o deset let později sepsala novou závěť.

Poslední návštěva rodného Španělska

Na jaře roku 1920 se v doprovodu paní d'Attanville, paní Pelletierové a hraběte Bacciochiho nalodila na parník z Marseille do Algecirasu, odkud pak pokračovala autem do Sevilly a paláce vévodů z Alby. Na pozvání krále Alfonse XIII. zavítala do paláce Alcazar, kde se pozdravila se svou kmotřenkou španělskou královnou Viktorií Evženií. Po účasti na slavnostech flamenca a koridě se vydala do Madridu. Zde v paláci Liria oslavila čtyřiadevadesáté narozeniny. Při této příležitosti prý prohlásila, že dobře spí, s chutí jí a dobře tráví.

Stará dáma, která chodila o holi a trpěla šedým zákalem, ale vedla rušný život a proto si přála znovu vidět. Oční operaci podstoupila u doktora Barraguery a velmi rychle se z ní zotavila. Po pár dnech za tmavými skly se opět pustila do víru každodenních radostí – jezdila na vyjížďky, sama si četla, přijímala návštěvy atd. 10. června ale pocítila lehkou nevolnost, za níž následovaly záchvaty zimničního třesu a zrudnutí v obličeji. Lékař konstatoval urémii (akutní renální selhání) a byl přivolán kněz, aby umírající udělil poslední pomazání. Bývalá císařovna Francouzů zemřela v pokoji své sestry za přítomnosti rodiny následujícího dne v osm hodin ráno a španělský královský pár jí vzdal čest tím, že se poklonil jejímu tělu, což je pocta vyhrazená korunovaným hlavám.

Pohřeb

Místo posledního odpočinku císařovny Evženie

Evženiino tělo bylo dopraveno do provizorní smuteční síně na nádraží d'Austerlitz, kam se s ní přišly rozloučit tisíce lidí. Církevní obřad proběhl v Anglii a zúčastnila se jej celá řada významných mužů a žen, mj. král Jiří V. s královnou Mary, král Alfons XIII. Španělský s chotí Viktorií, král Manuel II. Portugalský a královna matka Amélie Orleánská, kníže Albert I. Monacký, lord Mountbatten, vévoda z Massy, hrabě Fleury atd. Přítomni byli také četní velvyslanci a samozřejmě členové rodiny, jako vévodové z Alby či princové Muratové. Pohřební řeč pronesl opat z Farnboroughu, don Cabrol.

Ostatky poslední císařovny jsou uloženy v kryptě kostela sv. Michala ve Farnboroughu a označeny prostě: EVŽENIE. Takto Evženii popsala její předčitatelka a pozdější dvorní dáma paní Carettová: "Postavu měla nadprůměrnou, spíše vyšší, rysy pravidelné a výjimečně jemnou linii profilu, který měl dokonalost antické medaile s čímsi nedefinovatelným navís, s půvabem zcela osobitým, ba poněkud zvláštním, takže nebylo možno přirovnat ji k žádné jiné ženě; vysoké rovné čelo se jí na spáncích poněkud zužovalo, dlouhé, lehce načrtnuté obočí bylo mírně sešikmené, víčka zachovávala tutéž linii a bývala často sklopena, čímž halila charakteristický rys jejího obličeje, totiž dosti blízko položené oči; byly to krásné oči, sytě hluboce modré a jemně zastíněné. Zračila se v nich její duše, její energie i něha. Jen ty oči samotné by učinily tvář nezapomenutelnou. Nos, štíhlý u kořene, dokonalých proporcí a jemně vykroužených nozder prozrazoval aristokratický původ, velmi malá ústa měla okouzlující tvar a tato rozkošná ústa oživovala neodolatelný úsměv; zuby zářily bělostí, brada byla jemně zaoblená, ovál tváře poněkud protažený, s náznakem oblosti ve spodní části. Pleť měla zářivou a průsvitně bílou. Velmi jemná pokožka umožňovala spatřit síť žilek, v nichž jako by kolovala modrá krev staré španělské šlechty. Křivka dlouhého jemného krku byla dokonalá. Ramena, hruď i paže připomínaly nejkrásnější sochy. Byla štíhlá, ale oblá, ruce měla křehké a nožky menší než nožky dvanáctiletého dítěte. Ušlechtilost a veliký půvab v držení těla, vrozená vznešenost, volná a pružná chůze a nadto všechno dokonalá harmonie fyzické a duševní stránky osobnosti; tydy bylo, myslím, tajemství jejího nepřekonatelného kouzla." str. 50 Velvyslanec baron Hubner vzpomíná na Evženii takto: Paní de Montijo a její dcery hodně cestovaly. Bývaly k vidění ve všech lázeňských městech, německých i belgických, v Pyrenejích i ve Španělsku. Vážené a nestranné osoby, které vídaly Evženii zblízka, soudily, že je plná života, koketní, zvídavá a naprosto jistá, že se zalíbí muži, kdykoliv se jí zachce. [...]Má k zbláznění ráda každou novinku, všechno co je wunderbar, vyjíimečné a neočekávané. [...]Vzdělaná je jen povrchně. [...]Je rozmarná, výstřední, nedůsledná v názorech, ale má silnou vůli a odvahu, jaké se hned tak nevidí. Je stvořená proto, aby se budoucímu manželovi zalíbila, aby jej přivedla k šílenství, a je dokonale schopna mít na něho, v dobrém i ve zlém, podle okamžitého rozmaru, velký vliv." AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Praha: Mladá fronta, 1995. ISBN ISBN 80-204-0561-5. Kapitola Rozhodující etapa, s. 68 - 69.  Pierre Proudhon zhodnotil situaci takto: "[...] Byl velkým obdivoatelem ženského pohlaví a uvyklý okamžitému ukájení svých rozmarů a chtíčů. Přihodilo se mu, že se zamiloval do slěčny z Montijo. Avšak ze všech žen, které miloval nebo zdánlivě miloval, mu ona jediná nedovolila žádnou důvěrnost a neustále si ho držela v patřičné vzdálenosti. Nenechal se odradit, byl jako posedlý láskou, a protože k jejímu naplnění zbýval jediný prostředek, svatba, učinil jako všichni zamilovaní, zahledění do své vášně, slibil si, že dosáhne svého štěstí, aniž by zvažoval politické okolnosti tohoto kroku, nebo lépe řečono, odmítl na ně vůbec pomyslet [...]."AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Praha: Mladá fronta, 1995. ISBN ISBN 80-204-0561-5. Kapitola Rozhodující etapa, s. 69. 

Zajímavosti

• narodila se přesně pět let po smrti Napoleona I.
• je po ní pojmenována planetka

Evženie na filmovém plátně

• Eugenia de Montijo (1944)
• L'homme de Suez (1983)
• La forteresse assiégée (2006)
• La contessa di Castiglione (2006)
• Violetas imperiales (1952)
• V oněch letech (1973)
• El carruaje(1972)

Odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bosquete/Pískoviště na Wikimedia Commons

Literatura

• AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Překlad Lavalová Magdalena. Praha: Mladá fronta, 1995. 376 s., 16 obr. ISBN ISBN 80-204-0561-5. 
• HERRE, Franz. Císařovna Evženie : femme fatale francouzského dvora. Překlad Houbová Věra. Praha: Ikar, 2002. 288 s. ISBN ISBN 80-7202-981-9. 
• HARTMANN, Peter C. Francouzští králové a císaři v novověku. Překlad Vymazalová Jana. Praha: nakladatelství Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7. 
• MAUROIS, André. Dějiny Francie. Překlad Borovičková Adriena (kniha V). Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1994. 495 s. ISBN 80-7106-098-4. 
• FURET, Francois. Francouzská revoluce díl 2.. Překlad Smutná-Lemmonierová Jana. Praha: nakladatelství Argo, 2007. 396 s. ISBN 978-80-7203-851-0. 
• HIBBERT, Christopher. Královna Viktorie. Překlad Horáková Tereza. Ostrava: nakladatelství Domino, 2004. 531 s. ISBN 80-7303-208-2. S. 440. 
• AUBRY, Octave. Císařovna Eugenie. Praha: nakladatelství Melantrich, 1932. 416 s. 
• COCTEAU, Jean. Královny Francie. Překlad Blažková Irena. Praha: nakladatelství Orbis, 1995. 76 s. ISBN 80-235-0056-2. 
• PINCEMAILLE, Christophe. L'Impératrice Eugénie. [s.l.]: [s.n.], 2000. 352 s. ISBN 2-228-89327-7. 
• SMITH, William. Eugénie, impératrice des Français. [s.l.]: Bartillat, 1998. 391 s. ISBN 2-841-00152-0. 
• CARS, Jean des. Eugénie, la dernière impératrice. [s.l.]: Perrin, 1997. 615 s. ISBN 2-262-00707-1. 
• DUFRESNE, Claude. L'impératrice Eugénie, ou, Le roman d'une. [s.l.]: Perrin, 1986. 423 s. ISBN 2-262-00395-5. 
• MARTINOIR, Francine de. Mathilde et Eugénie, deux cousines pour un empereur. [s.l.]: Critérion, 1993. 239 s. ISBN 2-741-30023-2. 

Externí odkazy

• Genealogie
• Životopis (francouzsky) a portréty císařovny Evženie
• Evženiiny portréty
• Portrét Evženie se synem

Francouzská císařovna
Předchůdce: Marie Luisa Habsburská	1853 - 1871 Bosquete/Pískoviště	Nástupce: -

Portály: Francie | Novověk

Bosquete (diskuse • příspěvky • počítadlo • shrnutí • zablokování)

Wikimedia Foundation

Toto je osobní stránka uživatele Wikipedie. Nejedná se o encyklopedický článek. Pokud tuto stránku vidíte na jiném serveru než na Wikipedii, pravděpodobně se jedná o kopii Wikipedie. Uvědomte si, že si prohlížíte neaktuální kopii a uživatel, kterému tato stránka patří, zřejmě nemá s tímto serverem žádné vztahy. Originál uživatelské stránky najdete na https://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedista:Bosquete/P%C3%ADskovi%C5%A1t%C4%9B.