Václav Kredba (učitel)
| Václav Kredba | |
|---|---|
 Václav Kredba před r. 1899 | |
| Narození | 7. března 1834 Semčice  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 22. září 1913 (ve věku 79 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Povolání | pedagog, spisovatel, učitel a publicista |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Václav Kredba (7. března 1834 Semčice[1] – 22. září 1913 Praha[2][3]) byl český učitel, prozaik, odborný publicista a redaktor. Dlouhodobě řídil časopis Posel z Budče. Spoluzakládal a vedl učitelské spolky. Psal výchovné povídky. Prostřednictvím přítele Františka Ladislava Riegra ovlivňoval školskou politiku ve prospěch pedagogů.
Život
[editovat | editovat zdroj]Absolvoval hlavní školu a nižší reálku v Mladé Boleslavi a v letech 1851–53 učitelský ústav v Litoměřicích. V září 1853 získal místo podučitele v Brodcích a v letech 1854–1863 na hlavní škole v Bělé pod Bezdězem. Během svého pobytu ve městě rozšiřoval mezi obyvatelstvem české knihy.[4]
Zásluhou Františka Řezáče získal místo podučitele na farní hlavní škole u sv. Haštala v Praze. Roku 1867 se stal učitelem. Od února 1873 zastával místo řídícího u sv. Ducha.[4]
V 60. letech stál v čele obrodného hnutí v českém školství.[5] Spoluzakládal a určitou dobu vedl učitelská sdružení Budeč pražská, Paedagogická jednota a Ústřední spolek jednot učitelských v Čechách.[6] Redigoval časopis Národní škola (1867–68 společně se Štěpánem Bačkorou, 1869 samostatně). Od roku 1870 časopis vycházel jako orgán spolku Budeč pod titulem Posel z Budče. Kredba stál v jeho čele do roku 1877, znovu se vrátil v polovině 80. let.[4]
Přátelil se s politiky F. L. Riegrem a Zeithammerem, jejichž prostřednictvím ovlivňoval vládní školskou politiku ve prospěch učielů. Když v roce 1880 vznikl německý spolek Deutscher Schulverein, inicioval Kredba vznik jeho české protiváhy, Ústřední matice školské, a řadu let působil v jejím vedení. Později založil Jednotu pražských občanů. Společně s Janem Lepařem vedli časopis Paedagogium a patřili k nejlepším řečníkům na okresních učitelských poradách v Praze.[7]
Po odchodu do důchodu se zabýval se filosofií — studoval staroindická učení, buddhismus a bibli, oblíbil si postavu sv. Pavla. Navštěvoval přednášky duchovních řečníků a sám příležitostně také vystupoval s projevy, například na pohřbu svého přítele učitele Vaňka v Bezně.[7]
Roku 1913 utrpěl vážný úraz, který si vyžádal operaci, a na následné komplikace zhruba po týdnu zemřel.[6] Pohřben byl na Olšanech za velké účasti učitelstva.[5]
Kontroverze
[editovat | editovat zdroj]Jako veřejně činný učitel a redaktor byl Kredba v centru několika kontroverzí:
Tiskový spor r. 1869
[editovat | editovat zdroj]V časopise Národní škola vyšel r. 1869 článek Úvahy o novém zákoně školském, který vedl k žalobě na redaktora Kredbu pro tiskový přestupek. Okresní soud jej 1. října osvobodil, ale státní zástupce se odvolal. Vrchní zemský soud jej naopak uznal vinným a uložil mu pokutu 50 zlatých plus náhradu nákladů soudního řízení.[8]
Domnělé pohlavní zneužívání žákyň katechetou
[editovat | editovat zdroj]Dne 23. června 1881 přinesl denní tisk zprávu, že policie a soudy vyšetřují ohavný čin pohlavního zneužívání osmi 12–13letých žákyň německé dívčí školy v josefské čtvrti v Praze, kterého se tam měl dopouštět 36letý katecheta od sv. Ducha P. Petr Kabát.[9] Tento duchovní vyučoval náboženství i ve škole u sv. Ducha, a ředitel Kredba se jej následující den veřejně zastal jako příkladného učitele a bezúhonného kněze. Zprávy o jeho činu označil za přehnané. Kredba byl za tento projev podpory kritizován, protože předbíhal úřední vyšetřování, aniž by byl schopen potvrdit, že k uvedenému činu nedošlo. Jeho stanovisko bylo považováno za úslužné a servilní vůči církvi.[10] (Petr Kabát byl v říjnu 1881 u soudu z obvinění osvobozen.)[11]
Politické rozpory v letech 1884–85
[editovat | editovat zdroj]V letech 1884 a 1885 došlo, v souvislosti s politickým štěpením v české společnosti (staročeši vs. mladočeši rovněž k pnutí v učitelských organizacích. Kredba v úvodníku Naše politika vyslovil názor, že učitelstvo by ve vlastním zájmu nemělo vstupovat do jiných politických sporů než těch, které se týkají školství.[12] Zároveň podnikal kroky k založení nového učitelského spolku a další aktivity, které jeho odpůrci považovali za snahu o potlačení svobodomyslných (tj. mladočeských) proudů.[13] Ve sporu, kde proti sobě stála především redakce Posla z Budče (v čele s Kredbou) a vedení pražského Ústředního spolku jednot učitelských (z něhož Kredba předtím vystoupil), se jednalo o to, zda politická opatrnost a konzervativnost učitelům prospívá (Kredba např. obviňoval své odpůrce, že přílišnou radikálností způsobili protiakce úřadů),[14] nebo z nich naopak dělá bezděčné podporovatele zpátečnických staročechů. Kredbovu konzervativní pozici na praktické úrovni — z pohledu odpůrců z pozice moci — prosazoval zejména školní inspektor Jan Karel Hraše.[15][16]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Je autorem převážně odborných článků zaměřených na rozvoj českého školství a pedagogiky, ale také povídek, bajek a pohádek s didaktickým zaměřením a důrazem na lásku k vlasti.
Knižně vydal:
- Zrádcové vlasti (1879, reedice 1892), povídka pro lid, varující před odnárodňováním a preferováním němčiny před češtinou[17]
- Květy z českých luhů (1881)
- Feuilletony ze života školního (1881).
- Osvěta a práce (1886)
- Vzory práce (1890)
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Měl tři syny. Nejstarší pracoval r. 1913 jako vysoký úředník v pražské bance a též příležitostně skládal básně. Prostřední (Václav Kredba mladší 1870–1939) se pak vydal částečně ve šlépějích svého otce, působil jako magistrátní rada, spisovatel a překladatel – zejména z polštiny, překládal například díla polského literárního velikána Henryka Sienkiewicze. Nejmladší se dal na učitelskou dráhu.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Panny Marie Vítězné, sign. PMV Z5, s. 190. Dostupné online.
- ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z14, s. 259
- ↑ a b c KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let. Praha: M. Knapp, 1885. 422 s. Dostupné online. Kapitola Kredba Václav, s. 160.
- ↑ a b Pohřeb řiditele Václava Kredby. Národní politika. 1913-09-26, roč. 31, čís. 264, s. 5. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ a b Úmrtí. Národní listy. 1913-09-23, roč. 53, čís. 261, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ a b c BENÝŠEK, Ladislav. Za Václavem Kredbou. Národní politika. 1913-09-25, roč. 31, čís. 263, s. 1–2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Změna rozsudku v tiskové při pedagogického časopisu „Národní škola“. Národní listy. 1913-12-31, roč. 9, čís. 361, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Hnusný čin učitele náboženství. Národní listy. 1881-06-23, roč. 21, čís. 150, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Pochybená obrana. Národní listy. 1881-06-25, roč. 21, čís. 152, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ S P. Petrem Kabátem. Národní listy. 1881-10-12, roč. 21, čís. 250, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Naše politika. Posel z Budče. 1884-01-09, roč. 15, čís. 2, s. 21–22. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Čtvrtý spolek učitelský v Praze. Národní listy. 1884-03-20, roč. 24, čís. 80, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Reakce. Posel z Budče. 1885-08-05, roč. 16, čís. 30+31, s. 589–590. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Z Náchoda do Náchoda. Národní listy. 1885-10-18, roč. 25, čís. 286, s. 6. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ Odpověď „Pokroku“. Národní listy. 1885-10-22, roč. 25, čís. 290, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
- ↑ DROZD, Jan. Zrádcové vlasti. Časopis katolického duchovenstva. 1878, roč. 19, čís. 8, s. 631–632. Dostupné online [cit. 2011-07-02].
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Kredba (učitel)
- Václav Kredba v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
