Vladimir Alexandrovič Sollogub

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimir Alexandrovič Sollogub
Sollogubova fotografie z roku 1856
Sollogubova fotografie z roku 1856
Narození8. srpnajul./ 20. srpna 1813greg.,
Petrohrad
Úmrtí5. červnajul./ 17. června 1882greg. (ve věku 68 let)
Hamburk
Místo pohřbeníDonský hřbitov v Moskvě
Povolánívysoký státní úředník, prozaik, dramatik, básník
Národnostruská
StátRuské impériumRuské impérium Ruské impérium
Alma materDorpatská univerzita
Žánrnovely a povídky
Literární hnutípozdní romantismus, naturální škola
Významná dílaTarantas
OceněníŘád sv. Anny 1. třídy
Řád sv. Stanislava 1. třídy
Řád sv. Vladimíra 3. třídy
Řád bílého orla
Řád sv. Anny 2. třídy
… více na Wikidatech
DětiJelizaveta Vladimirovna Sollogubová
Marija Vladimirovna Sollogubová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Alexandrovič Sollogub (rusky Владимир Алексaндрович Соллогyб, 8. srpnajul./ 20. srpna 1813greg., Petrohrad – 5. červnajul./ 17. června 1882greg., Hamburk) byl ruský vysoký státní úředník a pozdně romantický prozaik, dramatik a básník.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

V. A. Sollogub kolem roku 1840

Pocházel ze staré a bohaté šlechtické rodiny. V dětství získal pod dohledem svého otce kvalitní vzdělání od domácích učitelů a roku 1829 začal studovat filosofii a právo na Dorpatské univerzitě (dnes univerzita v Tartu). Během studií byl častým hostem různých literárních i hudebních salónů a seznámil se s řadou významných osobností uměleckého i společenského života. Po ukončení univerzity roku 1834 pracoval nejprve jako atašé na velvyslanectví Ruska ve Vídni, ale již roku 1835 zahájil svou kariéru na ministerstvu vnitra a stal se úředníkem pro zvláštní úkoly v Tverské gubernii. Často navštěvoval Petrohrad, kde se seznámil mimo jiné s Puškinem, Gogolem, Lermontovem, Žukovským a Odojevským.[2].

Roku 1840 se oženil se Sofií Michajlovnou Vielgorskou, dcerou vlivného dvořana a hudebního znalce, jeho svatby se zúčastnila carská rodina. V letech 1842–1849 pracoval v carské státní kanceláři, v letech 1851–1855 sloužil jako státní rada na Kavkaze a roku 1856 se stal soudním historiografem. Od roku 1875 byl předsedou Komise pro transformaci věznic v Rusku. Po smrti manželky se roku 1878 znovu oženil s Varvarou Konstantinovnou Arkudinskou, jejíž nízké společenské postavení vyvolávalo klepy i posměch a vedlo k Sollogubově osamocenosti. Zemřel v Hamburku, kde se léčil.[2]

Již od mládí psal verše, ale proslul především svými prózami. Debutoval roku 1837 novoromantickou povídkou Tři ženiši (Три жениха) v časopise Sovremennik (Современник), známějším se stal až novelou Příběh dvojích galoší (История двух калош) z roku 1839. Největšího literárního úspěchu dosáhl roku 1845 rozsáhlou novelou Tarantas (Тарантас), napsanou pod vlivem Nikolaje Vasiljevče Gogola, kterou se přiklonil k zásadám naturální školy a začínajícího kritického realismu. Později psal především umělecky méně významné vaudevilly, libreta a divadelní hry. Když byl roku 1858 poslán z ministerského pověření do Francie, aby zde studoval francouzské divadelní zákonodárství, uvedl zde v Théâtre du Gymnase vlastní divadelní hru. Je rovněž autorem vzpomínek a jednoho nedokončeného románu.[3]

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

V. A. Sollogub v roce 1843
První vydání novely Tarantas z roku 1845
V. A. Sollogub kolem roku 1870
Sollogubův hrob

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Tři ženiši (1837, Три женихa), první autorova povídka.
  • Dva studenti (1838, Два студента), povídka.
  • Serjoža (1838, Серёжа), povídka, příběh petrohradského šviháka, který přijede do samoty zapadlé statkářské usedlosti a z nudy si vymyslí k banální milostné epizodě vlastní příběh, jak ublížil nevinnému děvčeti, schopnému skutečného citu, z čehož je nakonec tvrdě vyveden.
  • Příběh dvojích galoší (1839, История двух калош), povídka, příběh nešťastné lásky chudého hudebníka a jeho uměleckého fiaska, vyprávěný na pozadí bídy umělecké bohémy.
  • Vysoká společnost (1840, Большой свет), novela přinášející kritický pohled na urozenou petrohradskou společnost, příběh chudého naivního důstojníka, oslněného velkosvětskou krasavicí.
  • Paní lékárníková (1841, Аптекарша), novela, ve které baron z velkého města najde v zapadlém provinčním městečku svou první studentskou lásku Charlottu, kterou opustil, a ačkoliv je jí opět okouzlen, srovnává svůj elegantní svět se skromným prostředím lékárníkovy domácnosti, a není schopen pochopit Charlottin cit.
  • Lev (1841, Лев).
  • Nedvěd (1843, Медведь).
  • Psíček (1845, Собачка), humorně laděná povídka o korupci úředníků.
  • Tarantas (1845, Тарантас), vrcholné autorovo dílo, rozsáhlá satirická novela, jejíž části byly vydány časopisecky již roku 1840. Tarantas je bryčka, v níž dva gogolovsky leniví cestující, jeden slavjanofil a druhý přesvědčený stoupenec nevolnictví, putují z Moskvy do Kazaně a cestou diskutují o různých problémech, přičemž tvrzení jednoho z nich je okamžitě relativizováno názorem druhého. S Gogolem ji spojuje kritický pohled na bídu v guberniích a ironický nadhled. Celá novela končí utopickým snem o zlatém věku aristokratického státu.[4]
  • Nečistá síla (1845, Нечистая сила).
  • Ples (1846, Бал).
  • Vánice (1849, Метель), povídka ukazující, jak se v extrémní situaci seznamují lidé různých vrstev a jak se v mladém důstojníkovi a vesničance probouzí láska.
  • Stařenka (1850, Старушка), poslední autorova povídka.[4]
  • Přes okraj (1885, Через край), posmrtně vydaný nedokončený román s autobiografickými prvky.
  • Vzpomínky (1886, Воспоминания), posmrtně.

Dramatické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Undina (1847, Ундина), libreto podle pohádkové novely Friedricha de la Motte Fouquéa pro operu Alexeje Fjodoroviče Lvova použité také pro operu Petra Iljiče Čajkovského.
  • Mestničestvo (1849, Местничество), drama (mestničestvo byl ruský feudální systém obsazování vyšších státních funkcí a úřadů podle urozenosti kandidátů nebo funkcí držených jejich předky).
  • Útlocitná duše – pěkná pohroma (1850, Беда от нежного сердца), vaudeville.
  • Kolegové aneb Cizí kožich tě nezahřeje (1851, Сотрудники, или чужим добром не наживёшься), vaudeville.
  • Hrbáč aneb výběr nevěsty (1855, Горбун, или выбор невесты), vaudeville.
  • Úředník (1856, Чиновник), komedie.
  • Důkaz přátelství (1858, Preuve d'amitiе), francouzsky napsaná komedie prvně uvedená pařížském divadle Théâtre du Gymnase.

Básně[editovat | editovat zdroj]

  • Třicet čtyři básní do památníku (1855, Тридцать четыре альбомных стихотворения), sbírka autorových básní.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Tarantas, pocestní dojmy sepsané od hraběte V. A. Sollohuba, J. H. Pospíšil,Hradec Králové 1853, přeložil K. Stefan.
  • Tarantas, novela je obsažena v knize Magický kristal, Svoboda, Praha 1982.
  • Salónní příběhy a dojmy z cest, Odeon, Praha 1987, přeložila Anna Nováková, obsahuje novely a povídky Serjoža, Příběh dvojích galoší, Paní lékárníková. Psíček a Tarantas.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Slovník spisovatelů Sovětského svazu II. Odeon, Praha 1978, str. 365.
  2. ↑ a b Соллогуб Владимир Александрович - Сологубы
  3. ↑ Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Libri, Praha 2001, str. 533-534.
  4. ↑ a b V. A. Sollogub: Salónní příběhy a dojmy z cest, Odeon, Praha 1987, doslov Jiřiny Táborské, S. 609-635.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimir_Alexandrovič_Sollogub&oldid=21971007“