Vilém Laufberger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vilém Laufberger
Narození 29. srpna 1890
Turnov
Úmrtí 29. prosince 1986 (ve věku 96 let)
Praha
Místo pohřbení Vinohradský hřbitov
Ocenění čestný doktor
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Hrob Viléma Laufbergera v Praze na Vinohradech
Hrob Viléma Laufbergera v Praze na Vinohradech

Vilém Laufberger (29. srpna 1890 Turnov29. prosince 1986 Praha) byl český lékař fyziolog, řádný profesor na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzity Karlovy, akademik ČSAV a zakladatel Ústavu fyziologických regulací ČSAV. Mnohostranný vědec, který stál u zrodu české endokrinologie a věnoval se studiu vyšší nervové činnosti. Objevitel feritinu, autor metody spaciokardiografie.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z lékařské rodiny, dědeček byl známým lékařem v Turnově. Otec, rovněž lékař, zemřel, když byly Vilémovi tři roky. Po maturitě na gymnáziu v Chrudimi v r. 1910 se rozhodl pro studium biochemie. Impulzem mu byla přednáška profesora Babáka o pokrocích fyziologie. Studoval na Lékařské fakultě UK a současně pracoval v laboratoři profesora Babáka, kde se věnoval experimentu metamorfózy živočicha. Ve třetím ročníku medicíny měl možnost získat zkušenosti v ústavu v Halle. V roce 1916 promoval a jako lékař byl povolán do armády. Ve válce byl raněn a potom byl zařazen jako lékař-zubař v lazaretu.[1]

Od roku 1920 organizoval z podnětu prof. Babáka nový Ústav pro všeobecnou a experimentální patologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde také v roce 1921 habilitoval a v roce 1922 se stal mimořádným profesorem patologie. V tomto období se věnoval zkoumání účinku inzulínu a endokrinologickým výzkumům. V roce 1927 získal řádnou profesuru (prof.). Na Masarykově univerzitě byl také v letech 1932–1933 děkanem.[2] V dalších pracích se věnoval výzkumu ultrastruktury buněk a tkáňových bílkovin, který završil objevem feritinu v r. 1934. O svém objevu přednášel na kongresech v Moskvě, Leningradu a Zürichu.

Z Brna odešel v roce 1936 do Prahy, kde až do okupace a poté až do roku 1953 působil na Fyziologickém ústavu UK. Během války pracoval jako lékař ve Státním zdravotním ústavu. V této době se začal zabývat teorií vyšší nervové činnosti. Od roku 1952, kdy vznikla ČSAV byl akademikem a náměstkem ředitele, sám též až do r. 1973 řediteloval Laboratoři vyšší nervové činnosti (později Laboratoř grafických vyšetřovacích metod), která sídlila na Bulovce a která se v r. 1976 přeměnila na Ústav fyziologických regulací ČSAV. Kromě vědecké činnosti se věnoval i pedagogické práci. Napsal mnoho článků, knih a vědeckých studií.[3]

V roce 1974 mu zemřela manželka, později i dcera Jitka a sám těžce onemocněl. Potěšení nacházel v hudbě (miloval Janáčka) a výtvarném umění. Celý život aktivně sportoval a rád sledoval sportovní přenosy.[1] Do pozdního věku se věnoval vědecké práci. Zemřel ve věku 96 let.

Vědecká činnost[editovat | editovat zdroj]

Jeho práce se stala známá již v roce 1913, kdy se mu experimentálně podařil vývin axolotla z larválního stádia na dospělce, což bylo velmi podstatné pro vytvoření české endokrinologie. V roce 1924 jako první v Československu připravil inzulin v čistém stavu. V 30. letech vypracoval teorii o buněčné mřížce. V roce 1935 představil ferritin a o rok později ho izoloval v krystalickém stavu. V roce 1947 publikoval Teorii vzruchu, která se zabývala nervovou činností. V závěrečné fázi svého života se zabýval diagnostikou a největší úspěch získala diagnostická metoda srdce, tzv. spaciokardiografie.

Za své dílo získal v roce 1954 státní cenu, Řád práce, Řád republiky (1955), komandérský kříž Řádu Polonia Restituta, medaili J. E. Purkyně. V roce 1965 získal čestný doktorát UK.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • O přeměně neotenického axolotla, 1913
  • Rozbití buňky, 2 části, 1933
  • Praktická fysiologie, 1946
  • Vzruchová theorie, 1947
  • Malá tajemství života, 1960


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CODR, Milan; ČERNÝ, Jiří. Přemožitelé času sv. 13. 1.. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Vilém Laufberger, s. 61-65. 
  2. Encyklopedie dějin města Brna. encyklopedie.brna.cz [online]. 2004 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  3. Vilém Laufberger – Pražský pantheon. prazskypantheon.cz [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]