Urs Widmer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Urs Widmer
Urs Widmer (2012)
Urs Widmer (2012)
Narození 21. května 1938
Basilej
Úmrtí 2. dubna 2014 (ve věku 75 let)
Curych
Povolání překladatel, spisovatel, dramatik, lektor, literární kritik a novinář
Alma mater Univerzita v Basileji
Univerzita v Montpellier
Žánr divadelní hra a próza
Ocenění Cena manuskripte (1983)
Mülheimská cena za drama (1997)
Cena Franze Nabla (2001)
Mainzer Stadtschreiber (2003)
Švýcarská knižní cena (2014)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Urs Widmer (21. května 1938, Basilej2. dubna 2014, Curych) byl švýcarský spisovatel a překladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Urs Widmer se narodil jako syn překladatele, literárního kritika a středoškolského učitele Waltera Widmera. Častým hostem v domácnosti Widmerových byl německý spisovatel Heinrich Böll. Urs Widmer maturoval na basilejském gymnáziu, kde byl jeho učitelem němčiny spisovatel Rudolf Graber. Později Widmer studoval germanistiku, romanistiku a historii na univerzitách v Basileji, Montpellieru a Paříži. V roce 1966 získal doktorát v Basileji za svou dizertační práci o německé poválečné próze.

Widmer poté začal pracovat jako knižní editor, nejprve u nakladatelství Walter v Oltenu, později u německého nakladatelství Suhrkamp ve Frankfurtu nad Mohanem. Tuto práci brzy opustil, ne však samotný Frankfurt, kde žil jako spisovatel na volné noze v letech 1967 až 1984. Během této doby psal recenze pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung a působil jako lektor moderní německé literatury na Frankfurtské univerzitě. Jako spisovatel debutoval v roce 1968 svojí povídkou Alois. Roku 1969 spoluzakládal Verlag der Autoren, kde dosud vycházejí jeho divadelní hry. V roce 1984 se vrátil do Švýcarska, žil v Zürichu. Byl ženatý a měl jednu dceru.

Zemřel po těžké nemoci ve věku 75 let v Curychu.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Widmerova rozsáhlá tvorba zahrnuje romány, povídky, eseje a divadelní a rozhlasové hry. Kromě toho, stejně jako jeho otec, překládal díla jiných autorů.

Zvláštní ohlas u kritiků měla jeho (pseudo)autobiografická trilogie, vyprávějící o jeho matce (Der Geliebte der Mutter, 2000), jeho otci (Das Buch des Vaters, 2004) a o něm samotném (Ein Leben als Zwerg, 2006).

Mezi jeho významné divadelní hry patří Top Dogs, sociální satira o propuštěných top-manažerech, která byla poprvé uvedena v roce 1997.

Urs Widmer byl členem Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung v Darmstadtu, Deutsche Akademie der Darstellenden Künste v Bensheimu, Akademie der Künste v Berlíně a Forum Stadtpark v Grazu. Jeho dílo bylo oceněno řadou německých a švýcarských literárních cen.

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Alois. Diogenes, Zürich 1968. (Pozn.: jeho literární prvotina)[2]
  • Die Amsel im Regen im Garten. Diogenes, Zürich 1971.
  • Die Forschungsreise. Diogenes, Zürich 1974.
  • Schweizer Geschichten. Hallwag, Bern 1975.
  • Die gelben Männer. Diogenes, Zürich 1976.
  • Vom Fenster meines Hauses aus. Diogenes, Zürich 1977.
  • Hand und Fuss. Ein Buch. Moon Press, Den Haag 1978.
  • Shakespeares Geschichten. Band 2. Diogenes, Zürich 1978.
  • Fotos. Patio (PA-RA-BÜ 25), Frankfurt am Main 1980.
  • Das Urs-Widmer-Lesebuch. Diogenes, Zürich 1980.
  • Das enge Land. Diogenes, Zürich 1981.
  • Liebesnacht. Diogenes, Zürich 1982.
  • Die gestohlene Schöpfung. Diogenes, Zürich 1984.
  • Indianersommer. Diogenes, Zürich 1985.
  • Das Verschwinden der Chinesen im neuen Jahr. Diogenes, Zürich 1987.
  • Auf, auf, ihr Hirten! Die Kuh haut ab! Diogenes, Zürich 1988.
  • Der Kongreß der Paläolepidopterologen. Diogenes, Zürich 1989.
  • Das Paradies des Vergessens. Diogenes, Zürich 1990.
  • Der blaue Siphon. Diogenes, Zürich 1992
  • Liebesbrief für Mary. Diogenes, Zürich 1993.
  • Im Kongo. Diogenes, Zürich 1996
  • Vor uns die Sintflut. Diogenes, Zürich 1998.
  • Das Buch der Albträume. Sanssouci bei Nagel & Kimche, Zürich 2000
  • Der Geliebte der Mutter. Diogenes, Zürich 2000.
  • Das Buch des Vaters. Diogenes, Zürich 2004.
  • Ein Leben als Zwerg. Diogenes, Zürich 2006.
  • Valentin Lustigs Pilgerreise. Bericht eines Spaziergangs durch 33 seiner Gemälde. Diogenes, Zürich 2008.
  • Herr Adamson. Diogenes, Zürich 2009.
  • Stille Post. Diogenes, Zürich 2011, ISBN 978-3-257-06790-3.
  • Reise an den Rand des Universums. Diogenes, Zürich 2013, ISBN 978-3-257-06868-9.

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Die lange Nacht der Detektive. Zürich 1973, ISBN 3-257-20117-6.
  • Nepal. Frankfurt am Main 1976.
  • Stan und Ollie in Deutschland. Frankfurt am Main 1979.
  • Züst oder Die Aufschneider. Frankfurt am Main 1979.
  • Dr neu Noah. Frankfurt am Main 1984.
  • Alles klar. Stan und Ollie in Deutschland. Frankfurt am Main 1988.
  • Jeanmaire. Ein Stück Schweiz. Frankfurt am Main 1992.
  • Der Sprung in der Schüssel. Frölicher – ein Fest. Frankfurt am Main 1992.
  • Sommernachtswut. Frankfurt am Main 1993.
  • Top Dogs. Frankfurt am Main 1996.
  • Die schwarze Spinne. Sommernachtswut. Frankfurt am Main 1998.
  • König der Bücher. Bankgeheimnisse. Frankfurt am Main 2001.
  • Münchhausens Enkel. Zürich 2012.
  • Das Ende vom Geld. Darmstadt 2012.

České překlady z němčiny[editovat | editovat zdroj]

  • Milenec mé matky (orig. 'Der Geliebte der Mutter'[3]). 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2006. 103 S. Překlad: Michaela Jacobsenová
  • Top dogs (orig. 'Top Dogs'). 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1997. 47 S. Překlad: Jitka Jílková (Pozn.: divadelní hra)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Urs Widmer na německé Wikipedii.

  1. DPA. Schwere Krankheit: Schweizer Autor Urs Widmer gestorben. handelsblatt.com. 2014-04-03. Dostupné online [cit. 2016-11-09].  
  2. Urs Widmer stirbt mit 75 Jahren in Zürich. bz-berlin.de. 2014-04-03. Dostupné online [cit. 2016-11-09].  
  3. LEIPPRAND, EVA. "Der Geliebte der Mutter": Urs Widmers neuer Roman über die Egomanie. tagesspiegel.de. 2000-08-18. Dostupné online [cit. 2016-11-09].  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]