Symi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Symi
Σύμη (řecky)
Záliv u hlavního města ostrova
2011 Dimos Symis.png
Lokalizace Egejské moře
Stát ŘeckoŘecko Řecko
• kraj South Aegean Region flag Jižní Egeis
• reg. jednotka Rhodos
• obec Symi
• obecní jednotky Symi
• komunita Symi
• sídla 8 (15)[1]
Topografie
Rozloha 57,865[2] km²
Zeměpisné souřadnice
Nejvyšší vrchol Vigla  (616 m n. m.)
Osídlení
Počet obyvatel 2 590[3] (2011)
Hustota zalidnění 44,76[4] obyv./km²
Největší sídlo Symi
Používané jazyky řečtina
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Symi (druhý pád Symis) (řecky Σύμη) je řecký ostrov v souostroví Dodekany ve skupině jižních Sporad. Leží na východě Egejského moře nedaleko pobřeží Malé Asie. Spolu se sedmi neobydlenými ostrůvky tvoří stejnojmennou obec. Ostrov Symi má rozlohu 57,865 km² a obec 65,754 km². Nachází se 9 km západně od turecké pevniny, 23 km severně od ostrova Rhodos a asi 400 km jihovýchodně od Athén. Obec je součástí regionální jednotky Rhodos v kraji Jižní Egeis.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 2011 žilo v obci 2590 obyvatel, přičemž většina obývala hlavní město Symi. Celý ostrov tvoří jednu obec, která se nečlení na obecní jednotky a komunity a skládá se přímo ze 8 sídel. V závorkách je uveden počet obyvatel jednotlivých sídel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jméno ostrova je uvedeno ve 2. zpěvu (verše 671–675) Homérovy Iliady jako místo, kde vládl král Nireus, jenž se se třemi loďmi zúčastnil Trojské války. Podle Hérodota poskytl Symi během řecko-perské války v roce 480 př. n. l. perskému vládci Xerxesovi 30 lodí.[5] Po Xerxesově porážce v bitvě u Salamíny se Symi připojil k athénskému námořnímu spolku. Za peloponéské války, v roce 411 př. n. l., bylo podle Thukydida moře mezi ostrovy Knidos a Symi místem bitvy mezi athéňany pod admirálem Charminosem a spartskou flotilou, v níž zvítězilo loďstvo Sparty. V roce 378 př. n. l. přistoupil Symi ke druhému athénskému námořnímu spolku.

Až do 14. století je o Symi minimálně písemných zpráv. Je ale známo, že už v antice byli obyvatelé Symi vyhledávanými staviteli lodí.[6] Po rozdělení říše římské v roce 395 připadl Symi byzantské říši. Když v roce 1309 ovládli sousední Rhodos johanité, obsadili také Symi a postavili zde pevnost. Johanité však byli v důsledku invaze Sulejmana I. nuceni roku 1522 Rhodos opustit a Symi se stalo až do roku 1912 součástí osmanské říše.

Klášter Panormitis

V 18. a 19. století zanechalo o Symi zprávy několik cestovatelů. Uvádějí, že se zdejší obyvatelé živí rybářstvím, stavbou lodí a především místní specialitou: sběrem a prodejem podmořských hub. Etnicky zůstal Symi vždy řecký. Ve 2. polovině 19. století se zde rozvíjelo národnostní hnutí. Výsledkem bylo v roce 1872 založení prvního řeckého čtenářského spolku v egejské oblasti s názvem Egli, roku 1881 vznikl divadelní spolek Sofokles. Turci vybavili ostrovy Dodekan různými celními výsadami (Symi se stal svobodným přístavem) a do správních záležitostí se příliš nevměšovali. Klíčové pro ně bylo vybírání daní.[7]

V roce 1912 se v rámci balkánské války Dodekan zmocnila Itálie. Ostrov v té době začal hospodářsky upadat, zejména s nástupem parníků. Rovněž používání skafandrů narušilo dominanci Symi na výlov mořských hub. Přesto měl ještě na počátku 20. století ostrov 22 500 obyvatel a stavělo se zde na 500 lodí ročně.[8]

Od roku 1943 okupovali ostrov Němci. V klášteře Panormitis odhalili informační středisko, které podávalo spojencům zprávy o pohybu německé armády. Opat kláštera a dva jeho zaměstnanci byli v říjnu 1944 popraveni.[9] Kapitulace německých jednotek na Dodekanech byla podepsána 8. května 1945 ve městě Symi. Ostrov však nebyl bezprostředně poté připojen k řeckému státu, nýbrž zůstal pod britskou správou. Britové ho Řekům slavnostně předali až 7. března 1948.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Hodinová věž z roku 1881

Na ostrově jsou tři větší obydlené lokality: město Symi, rybářské vesnice Pedi a Marathoúnda a klášter Panormitis. Ekonomika ostrova je založena takřka výhradně na turistickém ruchu, zejména na jednodenních návštěvách turistů z Rhodu a Kósu. Jsou zde však rovněž omezené ubytovací možnosti, autem se lze dostat na několik odlehlých pláží. Město Symi je složeno ze dvou částí: Přístav se nazývá Gialós, který je čtyřsetstupňovým schodištěm spojený s náhorní starou čtvrtí Chorió s mnoha kostely, větrnými mlýny bez lopatek a pozůstatky křižáckého hradu. V Chóriu jsou rovněž dvě muzea: Námořní muzeum a Muzeum Symi s archeologickými a národopisnými exponáty. V letních měsících se na Symi koná festival s koncerty etnické, klasické a populární hudby.[10] Dominující církev je zde pravoslavná.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Hlavní a nejvyhledávanější památkou na ostrově je klášter sv. Michala při pobřeží u vesničky Panormitis. Založen byl v 5. nebo 6. století. Ikona sv. Michala ve zdejším kostele je častým cílem poutníků. Dnešní komplex budov pochází z 18. století a architektonicky je kombinací řeckého a ruského baroka.[11]
  • Na návrší v Chorió jsou zbytky johanitského hradu, pozůstatky antické akropole a chrám Megali Panajia.
  • Hodinová věž v přístavu Gialós z roku 1881.
  • Klášter Roukounioti s nástěnnými malbami ze 14. století.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Symi na německé Wikipedii.

  1. sídel na hlavním ostrově je 8, další 7 sídel obce tvoří neobydlené ostrůvky
  2. rozloha ostrova je 57,865 km², rozloha obce, která navíc zahrnuje 7 neobydlených ostrůvků je 65,754 km²
  3. počet obyvatel ostrova, obce a obecní jednotky a komunity je shodný 2590 dle [1].
  4. hustota obyvatel obce a obecní jednotky a komunity je shodný 39,39, hustota obyvatel ostrova je větší díky nezapočtení neobydlených ostrovů činí 44,76
  5. Chatzifotis, I. M., Symi. Wächter der griechischen Ägäis, Verlag Michalis Toubis, Koropi 2012, s. 17, ISBN 960-540-666-7 (dále jen Chatzifotis)
  6. Chatzifotis, s. 18
  7. Chatzifotis, s. 20
  8. Willet, David a kol., Řecko, Svojtka & Co, Praha 2003, s. 467, ISBN 80-7237-628-4
  9. Chatzifotis, s. 22
  10. Bötig, Klaus, Rhodos, Nakladatelství Jan Vašut, Praha 2012, s. 90, ISBN 978-80-7236-819-8
  11. Fodor, Eugene, Fodor´s Greece, Fodor´s Travel Guides, New York 1984, s. 339, ISBN 0-679-01008-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]