Knidos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mapa starověké Kárie. Cnido je v jižní oblasti regionu.

Knidos (řecky Κνίδος, latinsky Cnidus) bylo řecké antické přístavní město ve starověké Kárii a součástí Dóriského Hexapolis („Dorian Hexapolis"), v jihozápadní Malé Asii, dnešním Turecku.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Nacházelo se na špičce jihozápadního tureckého poloostrova Datça (zřídka nazývaný také poloostrov Reşadiye). který tvoří jižní stranu Gökova zálivu. Bylo vzdálené asi 35 km od Datçy v provincii Muğla, naproti řeckému ostrovu Kós. Zda bylo na špici poloostrova od jeho založení nebo tam bylo v pozdně klasické době přemístěno ze středu poloostrova od dnešní Datçy, je sporné (viz Bankel, Blümel a Demand versus Bean-Cook a Berges).

Knidos, snímek ze satelitu

Historie[editovat | editovat zdroj]

Oba přístavy antického města Knidos

Zmínka o otrokyních z Knidu na začátku 12. století před Kristem je již v dokumentech lineárního písma B od mykénských Pylosů.[1] Výkopávkami byly odhaleny minojské i mladší mykénské nálezy. Dosud však není jasné, zda na místě bylo minojské nebo mykénské osídlení. Město bylo založeno Dóry a bylo členem svazku dórských měst Hexapolis. Kolem roku 580 před Kristem se účastnilo sicilské kolonizace a také se podílelo na vzniku řecké svatyně Hellenion v egyptském městě Naukratis. Kolem roku 550 před Kristem město postavilo klenotnici v Delfách. Roku 540 před Kristem je dobyl perský vojevůdce Harpagos. Pod perskou nadvládou zůstalo až do řeckého vítězství v bitvách u Mykalé roku 479 před Kristem a na Eurymedonu roku 465 před Kristem.[2] V roce 477 před Kristem bylo členem Athénského námořního spolku, roku 412 před Kristem připadlo ke Spartě, poté následovala opět perská nadvláda. Kolem roku 394 před Kristem porazil athénský vojevůdce Konon jako perský admirál v námořní bitvě u Knidosu spartskou flotilu. Ve 3. století před Kristem patřilo Ptolemaiovcům, roku 190 před Kristem bylo pod vlivem Rhodosu, od roku 167 před Kristem bylo svobodné.

V římské říši Knidos patřil do provincie Asie. V letech 263-467 po Kristu bylo město opakovaně zasaženo silným zemětřesením. V pozdní antice bylo biskupstvím a je stále římskokatolickým titulárním biskupstvím Cnidus. V polovině 7. století bylo město zničeno arabskou flotilou.

Vykopávky[editovat | editovat zdroj]

Lev z Knidosu v Britském muzeu v Londýně

První západní znalost místa přinesla svou misí britská společnost Society of Dilettanti v roce 1812 a vykopávkami, které provedl Charles Thomas Newton v letech 1857–1858.[3] Byly identifikovány agora, divadlo, odeon, chrám Dionýsa, chrám Múz, chrám Afrodity a velké množství menších budov. Celkový plán města byl velmi dobře vypracován. Nejslavnější socha od Praxitela, Afrodita, byla vytvořena pro Knidos. Byla sice zničena, ale existují pozdější kopie, z nichž nejvěrnější jsou ve Vatikánských muzeích.[3] Ve chrámu objevil Newton také sochu sedící řecké bohyně Démétér z Knidosu, která je nyní v Britském muzeu. Asi tři kilometry jihovýchodně od města nalezl trosky nádherné hrobky a kolosální sochu lva, vytesanou z jednoho bloku pentelského mramoru, deset stop na délku a šest na výšku, která měla připomínat velké námořní vítězství v bitvě u Knidosu, ve které Conon porazil Lacedaimón v roce 394 př.nl.[3] Knidoský lev je nyní vystaven v Britském muzeu, ve Velké dvoraně Alžběty II .

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Město bylo známé lékařskou fakultou [4][5] (její zástupci byli známí a vyhledávaní již v klasické době[6]) a také chrámem bohyně Afrodity s její sochou od Praxitela (Afrodita z Knidu „Aphrodite von Knidos"). U města nebo ve městě se nacházel chrám Dórů, Triopion.

Biblická zmínka[editovat | editovat zdroj]

Místo Knidos je také zmíněné v Bibli. Ve Skutcích apoštolů 27.7 evangelista Lukáš píše o Pavlově čtvrté misijní cestě: Mnoho dní jsme pluli pomalu a stěží jsme dopluli do míst naproti Knidu. Pak nás vítr přinutil změnit směr.

Ražba mincí[editovat | editovat zdroj]

Knidos razil velmi brzo vlastní mince. Nejpozději od druhé poloviny 6. století před Kristem existovaly jeho oboly a drachmy ze stříbra. Obvykle mají na jedné straně lví hlavu a na druhé hlavu Afrodity. Tyto rané mince ještě nebyly popsány.[7]

Slavní občané[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Knidos na německé Wikipedii a Knidos na anglické Wikipedii.

  1. Stefan Hiller: Die frühgriechischen Texte aus mykenischer Zeit. Darmstadt 1976, S. 106; 109 ff.; Tassilo Schmitt: Vom Ende des Erfolgs. Überlegungen zum Untergang der mykenischen Palastzivilisation. Ve: Gustav Adolf Lehmann, Dorit Engster, Alexander Nuss (Vyd.): Von der bronzezeitlichen Geschichte zur modernen Antikenrezeption, Syngramma Sv. 1, Universitätsverlag Göttingen 2012, S. 120.
  2. Walter Hotz: Die Mittelmeerküsten Anatoliens. Wissenschaftliche Buchgesellschaft Darmstadt 1989 ISBN 3-534-03073-7 S. 134
  3. a b c Chisholm, Hugh, (22 Feb. 1866–29 Sept. 1924), Editor of the Encyclopædia Britannica (10th, 11th and 12th editions). [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  4. August Predöhl: „Peripleumonie“ in den Schriften der knidischen Ärzteschule. Ve: Hans-Heinz Eulner u. a. (Vyd.): Medizingeschichte in unserer Zeit. Festgabe für Edith Heischkel-Artelt und Walter Artelt zum 65. Geburtstag. Enke, Stuttgart 1971, ISBN 3-432-01698-0, S. 31–35.
  5. H. Grensemann: Knidische Medizin. Svazek I, Berlin 1975.
  6. Vincenzo Di Benedetto: Cos e Cnido, ve: Hippocratica - Actes du Colloque hippocratique de Paris 4-9. září 1978, vyd. v. M. D. Grmek, Paříž 1980, 97-111, dále Antoine Thivel: Cnide et Cos ? : Esej o lékařských doktrínách v Hippokratově sbírce Antoina Thivela, Paříž 1981 (passim), ISBN 22-51-62021-4; viz k tomu také recenze od Otta Wenskus (auf JSTOR).
  7. Szaivert/Sear, Griechischer Münzkatalog, svazek 2, Mnichov 1983, strany 169 až 171

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Herbert A. Cahn: Knidos. Die Münzen des 6. und des 5. Jahrhunderts vor Christus. Berlín, de Gruyter 1970.
  • Nancy Demand: Did Knidos really move? The literary and epigraphical evidence. Ve: California studies in classical antiquity 20,2 = Classical antiquity 8,2, 1989, S. 224–237.
  • Hansgeorg Bankel: Knidos. Neue Forschungen im Stadtgebiet. Ve: Nürnberger Blätter zur Archäologie. 6, Nürnberg 1991, S. 17 ff.
  • Wolfgang Blümel: Die Inschriften von Knidos. Svazek 1. (= Inschriften griechischer Städte aus Kleinasien. Svazek 41). Bonn, Habelt 1992, ISBN 3-7749-2474-0.
  • Hansgeorg Bankel: Knidos. Der hellenistische Rundtempel und sein Altar. Ve: Archäologischer Anzeiger. 1997, S. 51–71.
  • Hansgeorg Bankel: Scamilli impares at an Early Hellenistic Ionic Propylon at Knidos. Ve: Lothar Haselberger (vyd.): Appearance and Essence. Refinements of Classical Architecture. Curvature, Philadelphia 1999, S. 127–138. Recenze: Margaret M. Miles, ve: Journal of the Society of Architectural Historians. 60,1, 2001, S. 84 f.
  • Christine Bruns-Özgan: Knidos. Ein Führer durch die Ruinen. Konya 2002, ISBN 975-97981-0-7.
  • Dietrich Berges: Archaische Funde aus Alt-Knidos. Ve: Istanbuler Mitteilungen. 52, 2002, S. 99–164.
  • Mustafa Şahin: Hellenistische Kohlenbecken mit figürlich verzierten Attaschen aus Knidos (= Knidos-Studien. Svazek III). Bibliopolis, Paderborn 2003, ISBN 3-933925-08-8.
  • Hansgeorg Bankel: Knidos. Das Triopion. Zur Topographie des Stammesheiligtums der dorischen Hexapolis. Ve: Ernst-Ludwig Schwandner, Klaus Rheidt (vyd.): Macht der Architektur – Architektur der Macht (= Diskussionen zur Archäologischen Bauforschung. Svazek 8). Zabern, Mainz 2004, ISBN 3-8053-3382-X, S. 100–113.
  • Dietrich Berges: Knidos. Beiträge zur Geschichte der archaischen Stadt. Zabern, Mainz 2006, ISBN 978-3-8053-3457-0.
  • Hansgeorg Bankel, Stefan Franz, Valentina Hinz: Griechische Architektur digital-dreidimensional: ein „Arbeitsmodell“ der Heiligtümer am Westrand von Knidos und ein polychromes Schaumodell des Aphaiatempels von Aegina. Ve: Alexandra Riedel, K. Heine, F. Henze (vyd.): Von Handaufmaß bis High Tech. Svazek 2: Modellieren, strukturieren, präsentiere. Zabern, Darmstadt 2006, ISBN 978-3-8053-3754-0, S. 242–251.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]