Stjepan Bogat

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stephan svobodný pán Bogat von Kostanjevac und Panos
Velitel v Budapešti
Ve funkci:
1. ledna 1916 – 26. října 1918
PředchůdceFranz hrabě Marenzi von Tagliuno
NástupceGéza Lukachich
Velitel 1. pěchotní divize
Ve funkci:
29. března 1914 – 11. prosince 1915
PředchůdceIgnaz Trollmann
NástupceIgnaz Schmidt von Fussina
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910)
Titulsvobodný pán (1918)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stjepan svobodný pán Bogat z Kostanjevace (německy Stephan Freiherr Bogat von Kostanjevac und Panos, maďarsky báró kostanjevaci és panosi báró Bogat István, chorvatsky Stjepan barun od Kostanjevca i Panosa) (29. července 1855 Miholjanec – 21. května 1923 Záhřeb) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1872, vystřídal službu u různých jednotek po celé monarchii, několik let strávil u uherské zeměbrany. Za první světové války bojoval jako divizní velitel v Srbsku a Itálii. Koncem roku 1915 byl z fronty odvolán a v letech 1916–1918 zastával funkci velitele posádky v Budapešti. V roce 1917 dosáhl hodnosti generála pěchoty a těsně před zánikem monarchie byl povýšen do stavu svobodných pánů (1918).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z Chorvatska, vojenskou průpravu získal na kadetních školách v Mitrovici a v Záhřebu, do armády vstoupil v roce 1872 jako desátník, vystřídal službu u jednotek pěchoty v Záhřebu, Dubrovníku a Mostaru. Postupoval v hodnostech (poručík 1875, nadporučík 1880) a zúčastnil se rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny (1878). Několik let strávil u 69. pěšího pluku v Budapešti (1882–1890), s tímto plukem poté pobýval ve Vídni a Székesféherváru.[1] V roce 1895 byl povýšen na majora a následně působil jako velitel praporu u 64. pěšího pluku v Maros-Vásárhely (dnes Târgu Mureș v Rumunsku).[2] Jako podplukovník (1901) byl zástupcem velitele 70. pěšího pluku v Petrovaradínu.[3] V roce 1904 přešel k uherské zeměbraně a v hodnosti plukovníka (1905) velel různým zeměbraneckým jednotkám v Karlovaci a Záhřebu.

V roce 1910 byl povýšen do hodnosti generálmajora,[4] setrval u uherské zeměbrany a v letech 1910–1914 byl velitelem 87. zeměbranecké pěchotní brigády v Osijeku.[5][6] V roce 1914 se stal velitelem 1. pěchotní divize v Sarajevu[7][8] a k datu 1. května 1914 dosáhl hodnosti polního podmaršála. Se svou divizí bojoval na začátku první světové války na srbské frontě pod velením generála Potiorka,[9] v roce 1915 byl přeložen na italskou frontu, kde byl začleněn do armádního sboru generála Foxe.[10] odkud byl odvolán v prosinci 1915 odvolán. Po nějakou dobu zůstal mimo aktivní službu, ale nakonec byl v letech 1916–1918 velitelem v Budapešti.[11] K datu 10. srpna 1917 obdržel hodnost titulárního generála pěchoty[12][13] a v Budapešti setrval do října 1918. K datu 1. ledna 1919 byl v armádě penzionován,[14] zbytek života strávil v soukromí v Záhřebu, kde o několik let později zemřel. Od roku 1905 byl ženatý s Olgou Withalmovou, s níž měl dva syny, Stjepana a Duru.[15]

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1913 byl v Uherském království povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Kostanjevace, v roce 1917 mu byl přiznán další predikát z Panosu a těsně před koncem první světové války získal titul uherského barona (1918).[16] Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.[17]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1892; Vídeň, 1892; s. 206, 446 dostupné online
  2. ↑ dostupné online
  3. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1903; Vídeň, 1902; s. 536 dostupné online
  4. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1911; Vídeň, 1910; s. 180 dostupné online
  5. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1910; s. 310 dostupné online
  6. ↑ Generale und Oberste des k.u.k. Heeres 1912; Vídeň, 1912; s. 7 dostupné online
  7. ↑ Generale und Obersten 1914; Vídeň, 1914; s. 3 dostupné online
  8. ↑ Přehled velitelů divizí rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  9. ↑ Přehled vrchního velení rakousko-uherské armády na srbské frontě 1914 na webu austro-hungarian army dostupné online
  10. ↑ Přehled vrchního velení rakousko-uherské armády na italské frontě 1915 na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. ↑ Přehled posádkových velitelů v Budapešti 1914–1918 na webu weltkriege.at dostupné online
  12. ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  13. ↑ Ranglisten des Kaiserliche und Königliche Heeres 1918; Vídeň, 1918; s. 45 dostupné online
  14. ↑ Služební postup Stephana Bogata in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 18 dostupné online
  15. ↑ Biografie Stjepana Bogata dostupné online
  16. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací LXI., Ministerstvo vnitra České republiky, Praha, 2011; s. 32 ISSN 0036-5246
  17. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Stephana Bogata in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 166 dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stjepan_Bogat&oldid=23790755“