Lavrentij Pavlovič Berija

Lavrentij Pavlovič Berija (* 29. března 1899 – 23. prosince 1953) byl sovětský politik jeden z vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf vnitra řídil. Po Stalinově smrti neustál souboj s Chruščovem o moc a byl za podíl na Stalinových zločinech a za zločiny vlastní odsouzen k smrti a popraven.

Soubor:MarshalBeria.jpg

Lavrentij Berija

Mládí

Narodil se v chudé zemědělské rodině v Abcházii. Od 16 let studoval v Baku na technické stavební škole. Zde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po vystoupení z války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika.

V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky.

Raná kariéra

V ázerbájdžánské Čece se rychle vypracoval na jednoho z nejspolehlivějších terénních pracovníků a brzy se stal šéfem operačního oddělení. Koncem roku 1921 byl přeložen ze stejné funkce do významnější v Gruzii. V roce 1924 zde pod jeho vedením Čeka, policie a armáda potlačily protibolševické povstání, načež zorganizoval pro výstrahu veřejné popravy cca 10 000 lidí. V Moskvě se ovšem objevil názor, že zásah byl až nepřiměřeně brutální a že povstání samo bylo koneckonců vyvoláno nepřiměřenou brutalitou (zejména ze strany Čeky) a do Gruzie byl vyslán Stalinův blízký spolupracovník Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze. Berija si ovšem dal velký pozor, aby bylo tomuto muži jasné, že jej obdivuje a plně podporuje, a zároveň velmi horlivě podlézal Stalinovi (pro toho postavil vilu a dával mu najevo svoji absolutní věrnost). Není tedy překvapující, že Ordžonikidze nakonec dospěl k závěru, že vše bylo v naprostém pořádku.

Roku 1926 se stal šéfem gruzínské OGPU. V této funkci se projevoval brutalitou, která byla neobvyklá i na tehdejší SSSR a intrikami proti místním politikům, kteří měli sabotovat jeho práci a štvát lid proti Moskvě. Zároveň začal sbírat všechny možné kompromitující materiály na ostatní funkcionáře - jak pro pracovní použití (měl-li být funkcionář odstraněn, přidaly se do spisu), tak pro osobní potřebu (aby mohl dotyčné vydírat a ovládat).

Postupem času se stal prakticky neomezeným pánem Gruzie, neboť 2/3 teoreticky nadřízených nebo nezávislých funkcionářů strany mělo strach, že je může poslat na popraviště prostě proto, že je to Stalinův přítel, a zbylá věděla, že je může poslat na popraviště, protože na ně má k dispozici kompromitující materiály. V roce 1931 se mu podařilo za pomoci intrik zkompromitovat svého přímého nadřízeného, šéfa zakavkazské OGPU a Stalin jej promptně jmenoval na jeho místo. Krátce poté jej nechal jmenovat prvním tajemníkem ÚV gruzínské komunistické strany a druhým tajemníkem ÚV zakavkazské komunistické strany, obé přes zoufalé protesty drtivé většiny obou uskupení. Krátce poté se stal šéfem strany pro celé Zakavkazsko. V roce 1935 vydal knihu O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku, jejíž hlavním přínosem bylo, že tyto dějiny zcela přepsala, když monstrózně navýšila roli Stalina a některé výrazné osobnosti vůbec nejmenovala. Kniha se stala bestselerem a její „autor“ Berija prorazil do nejvyšší politiky (skutečného autora, Jermolaje Alexejeviče Nediju, nechal Berija později zastřelit).

V době začínající Velké čistky byl jejím hlavním vykonavatelem pro oblast Zakavkazska. Jeho a Stalinovi nepřátelé začali umírat na nečekané infarkty, nešťastné nehody a sebevraždy zastřelením. Dostalo se i na historiky, kteří zpochybňovali serióznost a pravdivost jeho „historické práce“. Existují reálná podezření, že některé oběti zlikvidoval z ryze soukromých potřeb, aniž by se někoho ptal. Dodatečně to pak vždy odůvodnil jejich „podvratnou činností“. Často své oběti popravoval osobně. V roce 1937 bylo v Gruzii nejvíce zatčených na obyvatele z celého SSSR a byl zde i jeden z nejvyšších poměrů popravený - zatčený (ve prospěch popravených).

V srpnu 1938 jej Stalin jmenoval mužem číslo 2 v NKVD a 25. listopadu 1938 postoupil ještě výš: stal se lidovým komisařem vnitra.

Po Stalinově smrti

Po Stalinově smrti začal Berija usilovat o získání absolutní moci v SSSR. K dosažení tohoto cíle neváhal zásadně změnit své politické postoje; zasazoval se o odsouzení Stalinových zločinů a rehabilitaci jejich obětí, ba dokonce začal prosazovat soukromé podnikání a tržní principy v socialistickém hospodářství. Jeho političtí oponenti si byli dobře vědomi nebezpečí, které by pro ně vyplývalo z Berijova setrvání u moci; i díky tomu byl v kremelském boji o moc nakonec úspěšnější Chruščov, který posléze nechal Beriju zatknout a odsoudit za jeho zločiny k trestu smrti.

Předseda sovětské tajné policie
Předchůdce:	25. listopadu 1938 – 2. června 1953 Lavrentij Pavlovič Berija	Nástupce:

Literatura

KREMLËV, Sergej. Berija : lučšiij menedžer XX veka. 2-je izd. -- Moskva : Juza ; Eksmo, 2008. 797 s. (Stalinskij renessans). ISBN 978-5-699-28973-8.

Šablona:Pahýl - biografie