Přeclav z Pohořelé: Porovnání verzí
+reference |
m typo |
||
Řádek 110: | Řádek 110: | ||
Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až [[14. duben|14. dubna]] [[1329]] jako kanovník katedrální [[kapitula|kapituly]] ve [[Vratislav (město)|Vratislavi]].<ref name="NDB">,</ref> Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na [[Boloňská univerzita|univerzitě v Bologni]], kde se zdržoval i [[5. květen|5. května]] [[1341]], když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa [[Nanker z Oxy|Nankera]] zvolila novým biskupem.<ref name="ADB">,</ref><ref name="NDB">,</ref><ref name="DS80">.</ref><ref name="S-T29">.</ref><ref name="Grunhagen119">{{Citace monografie |
Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až [[14. duben|14. dubna]] [[1329]] jako kanovník katedrální [[kapitula|kapituly]] ve [[Vratislav (město)|Vratislavi]].<ref name="NDB">,</ref> Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na [[Boloňská univerzita|univerzitě v Bologni]], kde se zdržoval i [[5. květen|5. května]] [[1341]], když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa [[Nanker z Oxy|Nankera]] zvolila novým biskupem.<ref name="ADB">,</ref><ref name="NDB">,</ref><ref name="DS80">.</ref><ref name="S-T29">.</ref><ref name="Grunhagen119">{{Citace monografie |
||
| příjmení = |
| příjmení = Grünhagen |
||
| jméno = Colmar |
| jméno = Colmar |
||
| odkaz na autora = Colmar |
| odkaz na autora = Colmar Grünhagen |
||
| titul = Geschichte Schlesiens (reprint) |
| titul = Geschichte Schlesiens (reprint) |
||
| vydavatel = (General Books) |
| vydavatel = (General Books) |
||
Řádek 179: | Řádek 179: | ||
| strany = 219 |
| strany = 219 |
||
| jazyk = de |
| jazyk = de |
||
}}</ref> Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref name="Fukala79">Fukala, s. 79</ref><ref name="S-T29">.</ref><ref name="Grunhagen119">,</ref> [[1. červenec|1. července]] [[1342]] vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref name="Žáček 78">.</ref><ref name="DS81">Żerelik, s. 81</ref><ref name="S-T29">.</ref><ref> |
}}</ref> Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref name="Fukala79">Fukala, s. 79</ref><ref name="S-T29">.</ref><ref name="Grunhagen119">,</ref> [[1. červenec|1. července]] [[1342]] vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref name="Žáček 78">.</ref><ref name="DS81">Żerelik, s. 81</ref><ref name="S-T29">.</ref><ref>Grünhagen (1884), s. 119-120</ref> |
||
[[Soubor:Wroclaw swDorotyStanislawaWaclawa.jpg|thumb|200px|right|Kostel sv. Vojtěcha, Stanislava a Dorotym postavený na paměť setkání Karla IV. a Kazimíra III.]] |
[[Soubor:Wroclaw swDorotyStanislawaWaclawa.jpg|thumb|200px|right|Kostel sv. Vojtěcha, Stanislava a Dorotym postavený na paměť setkání Karla IV. a Kazimíra III.]] |
||
Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem [[Kazimír III. Veliký|Kazimírem III. Velikým]], zejména při sjednávání [[Namyslovský mír|Namyslovského míru]] roku [[1348]]<ref> |
Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem [[Kazimír III. Veliký|Kazimírem III. Velikým]], zejména při sjednávání [[Namyslovský mír|Namyslovského míru]] roku [[1348]]<ref>Grünhagen (1884), s. 127</ref> a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku [[1351]].<ref name="S-T30">Skřívánek a Tovačovský, s. 30</ref> Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku [[1352]] kancléřem Karla IV.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Fukala79">.</ref> Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných.<ref name="ADB">.</ref><ref name="S-T29">.</ref> |
||
Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku [[1344]].<ref name "Žáček 79">Žáček, s. 79.</ref> Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula.<ref name="Grunhagen134"> |
Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku [[1344]].<ref name "Žáček 79">Žáček, s. 79.</ref> Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula.<ref name="Grunhagen134">Grünhagen (1884), s. 134</ref> Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor.<ref name="ADB">.</ref><ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref name="S-T31">Skřívánek a Tovačovský, s. 31</ref> Poté, co roku [[1352]] zemřel bývalý Karlův vychovatel papež [[Klement VI.]] a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný [[Inocenc VI.]], stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku [[1360]] musel definitivně zříci. Již roku [[1358]] opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně kknížecího titulu a panivnické patronace.<ref>Žáček, s. 85.</ref><ref>Skřívánek a Tovačovský, s. 30-31</ref><ref name="Grunhagen134">.</ref> |
||
Roku [[1367]], kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Inerdikt zrušil roku 1368 sám papež [[Urban V.]], který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území.<ref name="S-T31">.</ref><ref> |
Roku [[1367]], kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Inerdikt zrušil roku 1368 sám papež [[Urban V.]], který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území.<ref name="S-T31">.</ref><ref>Grünhagen (1884), s. 135</ref> Roku [[1370]] navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty.<ref name="ADB">.</ref><ref name="DS81">.</ref> |
||
=== Majetková strategie biskupa Přeclava === |
=== Majetková strategie biskupa Přeclava === |
||
Řádek 207: | Řádek 207: | ||
Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Karlu IV. výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" ([[Emfyteuze|emfyteutickém]]) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích.<ref>Wünsch, s. 225.</ref> Německé právo zavedl i do [[Otmuchov]]a ([[1347]])<ref>Weczerka, s. 387-388.</ref><ref>Wünsch, s. 215.</ref> a na město s německým právem povýšil [[Javorník (okres Jeseník)|Javorník]] ([[1373]]); i v těchto místech modernizoval opevnění.<ref name="NDB">,</ref> |
Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Karlu IV. výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" ([[Emfyteuze|emfyteutickém]]) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích.<ref>Wünsch, s. 225.</ref> Německé právo zavedl i do [[Otmuchov]]a ([[1347]])<ref>Weczerka, s. 387-388.</ref><ref>Wünsch, s. 215.</ref> a na město s německým právem povýšil [[Javorník (okres Jeseník)|Javorník]] ([[1373]]); i v těchto místech modernizoval opevnění.<ref name="NDB">,</ref> |
||
Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo [[19. leden|19. ledna]] roku [[1344]] odkoupení města Grodkova (pol. ''Grodków'', něm. ''Grottkau'') s okolím od trvale zadluženého břežského knížete [[Boleslav III. Marnotratný|Boleslava III. Marnotratného]].<ref name="Pater">,</ref><ref name="DS80">.</ref><ref> |
Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo [[19. leden|19. ledna]] roku [[1344]] odkoupení města Grodkova (pol. ''Grodków'', něm. ''Grottkau'') s okolím od trvale zadluženého břežského knížete [[Boleslav III. Marnotratný|Boleslava III. Marnotratného]].<ref name="Pater">,</ref><ref name="DS80">.</ref><ref>Grünhagen (1884), s. 131</ref> Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, [[23. listopad]]u téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).<ref name="ADB">,</ref><ref name="NDB">,</ref><ref>Wünsch, s. 224.</ref> Dědicové po břežském knížeti, [[Ludvík I. Lehnicko-břežský]] a [[Boleslav II. Malý]], darování neuznávali a roku [[1360]] Grodkov vojensky obsadili.<ref name="Grunhagen134">.</ref><ref>Wünsch, s. 229.</ref> Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.<ref name="ADB">.</ref> Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.<ref name="Wec 163">Weczerka, s. 163.</ref> |
||
Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.<ref name="ADB">.</ref><ref name="Wec 163">.</ref><ref name "Žáček 79">.</ref><ref>Skřívánek a Tovačovský, s. 28, 30</ref> |
Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.<ref name="ADB">.</ref><ref name="Wec 163">.</ref><ref name "Žáček 79">.</ref><ref>Skřívánek a Tovačovský, s. 28, 30</ref> |
Verze z 16. 1. 2011, 14:04
Přeclav z Pohořelé (též z Pogorely, z Pogorella, z Pohořelce, lat. Przeclaus de Pogarella nebo de Pogorella, pol. Przecław z Pogorzeli, něm. Preczlaw von Pogarell) (5. května 1299 nebo 1310, Pohořelá (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví – noc z 5. dubna na 6. dubna 1376, Otmuchov, Niské knížectví) byl dvacátý vratislavský biskup (1341-1376) a od roku 1352 kancléř Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze.
Život
Původ, začátky a volba vratislavským biskupem
Přeclav z Pohořelé pocházel z rodu pánů z Pohořelé, který se nazýval po vsi Pohořelá (pol. Pogorzela, něm. Pogarell) poblíž Břehu (Brzeg) a nosil erb zvaný Grzymała.[1][2][3] Byl to jeden z nejstarších známých rodů ve Slezsku, který byl mj. zakladatelem kláštera v Kamenci.[4] Přeclavovým otcem byl Bohuš z Michalova a z Pohořelé (zmiňován v letech 1284-1309). Přeclav měl tři starší bratry (Jindřicha, Bohuše a Mirzana) a mladšího bratra Gunthera. V době, kdy byl biskupem, se kanovníky vratislavské kapituly stali také jeho synovci Čambor (zm. 1343-1383, též kanovník v Krakově) a Jakub (zm. 1352-1362, též kanovník v Hlohově), v biskupských službách jako rytíř sloužil další synovec Jaroch (zm. 1349-1383).[5]
Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až 14. dubna 1329 jako kanovník katedrální kapituly ve Vratislavi.[5] Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na univerzitě v Bologni, kde se zdržoval i 5. května 1341, když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa Nankera zvolila novým biskupem.[4][5][1][3][6]
Volba neproběhla bez problémů. Protože Vratislav dosud podléhala interdiktu, musela se konat v Nise.[7] Většina vratislavské kapituly podporovala Jana Lucemburského a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a arcibiskup hnězdenský Janislav jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení.[8] Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež.[4][6] Přeclav se proto vydal osobně k papeži Benediktu XII. do Avignonu. Od něj získal 28. ledna 1342 konfirmační bulu a 17. března biskupské svěcení. 6. května téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi.[5][7]
Přeclav z Pohořelé a Karel IV.
Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším Karlem IV., který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený interdikt nad městem Vratislaví i exkomunikaci Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady - ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z radnice do kostela sv. Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu.[7][8][9] Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.[5][7][10][3][6] 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.[5][7][8][11][3][12]
Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348[13] a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351.[14] Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV.[5][10] Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných.[4][3]
Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku 1344.[15] Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula.[16] Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor.[4][5][7][17] Poté, co roku 1352 zemřel bývalý Karlův vychovatel papež Klement VI. a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný Inocenc VI., stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku 1360 musel definitivně zříci. Již roku 1358 opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně kknížecího titulu a panivnické patronace.[18][19][16]
Roku 1367, kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Inerdikt zrušil roku 1368 sám papež Urban V., který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území.[17][20] Roku 1370 navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty.[4][11]
Majetková strategie biskupa Přeclava
Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo Niské knížectví, kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely; listiny Jana Lucemburského z 20. 2. 1346 a Karla IV. z 24. 11. 1348 výkup zbývajících cizích knížecích práv ke statkům na biskupském území výslovně umožňovaly a usnadňovaly.[5][21] Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku 1358 jej proto biskup a kapitula prodali olešnickému knížeti Konrádovi I.[4][22][1][9] Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu Frýdberka, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v Rychlebských horách.[23][24] Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady Kaltenštejn (1345) a Javorník (1348).[5][25] Roku 1350 upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. Wansen) s okolím, tzv. wansenskou zastávkou, na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,[5][1] a zhruba v téže době též nad městem a hradem Pačkovem v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.[5][7][26][1]
Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Karlu IV. výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" (emfyteutickém) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích.[27] Německé právo zavedl i do Otmuchova (1347)[28][29] a na město s německým právem povýšil Javorník (1373); i v těchto místech modernizoval opevnění.[5]
Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo 19. ledna roku 1344 odkoupení města Grodkova (pol. Grodków, něm. Grottkau) s okolím od trvale zadluženého břežského knížete Boleslava III. Marnotratného.[7][1][30] Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, 23. listopadu téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).[4][5][31] Dědicové po břežském knížeti, Ludvík I. Lehnicko-břežský a Boleslav II. Malý, darování neuznávali a roku 1360 Grodkov vojensky obsadili.[16][32] Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.[4] Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.[33]
Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.[4][33][34][35]
Vnitřní život diecéze za biskupa Přeclava
Úspěšná majetková správa biskupa, politické uklidnění v zemi i celkový hospodářský vzestup se kladně odrazily zejmén na zřizování řady nových farností a stavbu nových kostelů. (Roku 1300 bylo v diecézi 310 farností, roku 1370 již 1030).[36] Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže Václav I. založil roku 1354 v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu,[37] jeho bratr břežský kníže Ludvík I. založil v při kapli břežského hradu roku 1368 kolegiátní kapitulu sv. Hedviky[38] a již předtím roku 1348 založili oba bratři v Lehnici klášter benediktinek.[37][7] Ve Vratislavi založil Karel IV. roku 1351 na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, sv. Stanislavovi a sv. Václavovi, jakož i svaté Dorotě, a u něj klášter augustiniánů poustevníků.[39][7][14] Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - karmelitáni, kartuziáni a pavlíni.[7][17] Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské Nise mužský útulek sv. Josefa a ženský útulek sv. Barbory.[7][17]
Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku 1361 a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky.[4][5][7]
Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako kacířství. V roce 1349 například do Slezska přišli flagelanti, jejichž excesivní projevy zbožnosti mj. vedly k jednomu z prvních protižidovských pogromů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit.[40]
Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky.[7][17]
Smrt a dědictví Přeclava z Pohořelé
Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály, kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství.[4]
Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Jeho středověký životopis uvádí: "Vratislavskou církev tak pozvedl a tak velkou učinil svatbami, zakládáním rybníků, vysazováním a nákupem vesnic, zlatými a stříbrnými nádobmi, drahými ozdobami a početným náčiním, že se jí nyní obecně říká zlaté biskupství."[4] Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání nových církevních institucí a nalezení smírného modu vivendi se světskou mocí pozvedlo - ač jen dočasně - společenskou vážnost církve, která byla před Přeclavovým nástupem řadou vnitřních i vnějších sporů oslabena.
Reference
- ↑ a b c d e f ŻERELIK, Rościsław. Dzieje Śląska do 1526 roku. In: CZAPLIŃSKI, Marek. Historia Śląska. Wrocław: Wydawnictvo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2002. ISBN 83-229-2213-2. S. 80. (polsky) Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „DS80“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 77.
- ↑ a b c d e SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha: Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „S-T29“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c d e f g h i j k l m GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541-545. (německy) Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „ADB“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c d e f g h i j k l m n o SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In: Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin: Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704-705. (německy) Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „NDB“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c GRÜNHAGEN, Colmar. Geschichte Schlesiens (reprint). Gotha (Memphis, Tennessee, USA): (General Books), 18884 (2010). ISBN 978-1-152-92597-7. S. 119. (německy) Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Grunhagen119“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c d e f g h i j k l m n PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online]. [cit. 2010-05-17]. Dostupné online. (polsky) Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Pater“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Nakladatelství Libri, 2004. ISBN 80-7277-172-8. S. 78. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Žáček 78“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b WÜNSCH, Thomas. Territorienbildung zwischen Polen, Böhmen und dem deutschen Reich:Das Breslauer Bistumsland von 12. bis 16. Jahrhundert. In: KÖHLER, Joachim; BENDEL, Rainer. Geschichte des christlichen Lebens im schlesichen Raum, Teilband 1. Münster-Hamburg-London: Lit Verlag, 2002. ISBN 3-8258-5007-2. S. 219. (německy) Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Wünsch219“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b Fukala, s. 79 Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Fukala79“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b Żerelik, s. 81 Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „DS81“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ Grünhagen (1884), s. 119-120
- ↑ Grünhagen (1884), s. 127
- ↑ a b Skřívánek a Tovačovský, s. 30 Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „S-T30“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ Žáček, s. 79.
- ↑ a b c Grünhagen (1884), s. 134 Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Grunhagen134“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c d e Skřívánek a Tovačovský, s. 31 Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „S-T31“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ Žáček, s. 85.
- ↑ Skřívánek a Tovačovský, s. 30-31
- ↑ Grünhagen (1884), s. 135
- ↑ Wünsch, s. 226
- ↑ WECZERKA, Hugo. Handbuch der historischen Stätten - Schlesien. 2. vyd. Stuttgart: Alfred Kröner Verlag, 2003. ISBN 3-520-34601-3. S. 314. (německy)
- ↑ KOUŘIL, Pavel; PRIX, Dalibor; WIHODA, Martin. Hrady českého Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2000. 645 s. ISBN 80-86023-22-2. S. 447, 100.
- ↑ Żerelik, s. 80-81
- ↑ Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.
- ↑ Weczerka, s. 394.
- ↑ Wünsch, s. 225.
- ↑ Weczerka, s. 387-388.
- ↑ Wünsch, s. 215.
- ↑ Grünhagen (1884), s. 131
- ↑ Wünsch, s. 224.
- ↑ Wünsch, s. 229.
- ↑ a b Weczerka, s. 163. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Wec 163“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ .
- ↑ Skřívánek a Tovačovský, s. 28, 30
- ↑ KOPIEC, Jan. Preczlaw von Pogarell. In: GATZ, Erwin. Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198-1448. Berlin: Duncker u. Humblot, 2001. ISBN 3-428-10303-3. S. 15. (německy)
- ↑ a b Weczerka, s. 286. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>
; název „Wec 286“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ Weczerka, s. 54.
- ↑ Weczerka, s. 45.
- ↑ Žáček, s. 81.
Literatura
- SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha: Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29-31.
- GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541-545.
- SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In: Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin: Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704-705. (německy)
- PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online]. [cit. 2010-05-17]. Dostupné online. (polsky)
Odkazy
Biskup vratislavský | ||
---|---|---|
Předchůdce: |
1341–1376 Přeclav z Pohořelé |
Nástupce: |