Kartuziánský řád

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kartuziánský řád
Ordo Cartusiensis (la)
Znak řádu kartuziánů
Znak řádu kartuziánů
ZkratkaOCart
Motto„Stat crux dum volvitur orbis“
ZakladatelBruno Kolínský
Vznik11. století (sv. Bruno Kolínský)
SídloVelká kartouza, Francie
Oficiální webwww.chartreux.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data můžou pocházet z datové položky.

Kartuziánský řád neboli kartuziáni (lat. Ordo Cartusiensis, zkratka OCart) jsou katolický mnišský polopoustevnický řád založený roku 1084 svatým Brunem (pro mnichy i mnišky) a papežem potvrzený v roce 1176. Jméno řádu a označení svých klášterů kartouza mají podle latinského názvu pohoří La Chartreuse (latinsky Cartusium) severně od Grenoblu, kde sídlí mateřský klášter nazývaný Grande Chartreuse, čili Velká kartouza. Motto kartuziánské řehole je: „Stat crux dum volvitur orbis“ (Kříž stojí, i když se svět kymácí).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Klášter La Grande Chartreuse

Řád založil spolu se šesti společníky svatý Bruno KolínskýGrenoblu ve Francii. V letech 11221127 sepsal Gvigo (pátý opat kláštera) reguli tohoto řeholního společenství. Roku 1141 se sešla generální kapitula – nejvyšší orgán kartuziánské řehole.

Řeholní pravidla byla pod názvem „Statuta ordinis cartusiensis a domino Guigone priore cartusie edita“ knihtiskem vydána v Basileji roku 1510. Řídí se řeholí sv. Benedikta doplněnou o ustanovení kamalduského řádu (odnož tzv. bílých benediktů s poustevnickým způsobem života). Jejich oděvem je bílý hábit s bílým koženým řemenem, široký bílý škapulíř s kapucí a venkovní černý plášť s kapucí. Patrony řádu jsou Panna Marie a sv. Bruno.

Významné kláštery[editovat | editovat zdroj]

Z více než stovky doložených lokalit klášterů vynikají některé uměleckým ztvárněním klášterního kostela či sochařskými díly. Jsou to zejména:

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Již několik staletí se v horském prostředí kartuziánského kláštera Grande Chartreuse v blízkosti Grenoblu zhotovuje známý bylinný likér Chartreuse s nezaměnitelnou hořko-sladkou chutí a vůní. Likér původně vyvinul neznámý alchymista jako "elixír dlouhého života". Mnichům dal zašifrovaný recept maršál François Annibal d'Estrées v roce 1605 a údajně jim trvalo 150 let jej rozluštit. Likér byl módním dámským pitím v 19. století, proslavil se například na rakouském císařském dvoře.

Kartuziáni v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kartuziánský řád v českých zemích.

Kartuziáni přišli do českých zemí roku 1342, tj. v době největšího rozmachu řádu. Zapojili se plně do mnohovrstevného duchovního a kulturného prostředí doby lucemburské. Počínaje královskou fundací Kartouzy na Smíchově, přes kartouzy v Králově Poli, ve Valdicích a vlastně i v Tržku, byly založeny v blízkosti sídelních měst fundátorů, kterým výstavba kláštera zajišťovala nejen podíl na modlitbách řeholníků, ale dodávala také patřičné náboženské a kulturní zázemí jejich rezidencím.

Postiženi nepřízní husitských válek, opustili kartuziáni Prahu, ale dokázali přivést většinu svých domů k novému rozkvětu a najít své příznivce i v měšťanském prostředí. Teprve osvícenské reformy císaře Josefa II. zlikvidovaly v Čechách kartuziánskou spiritualitu definitivně.

Kláštery v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Kartuziánský řád má přibližně 400 členů, mužských klášterů je 18, ženských pět. Nejvíc klášterů (po pěti) se nachází ve Francii a Španělsku.

V čele kartuziánského řádu je generální kapitula, kde se scházejí každé dva roky všichni představení klášterů. Vedle generální kapituly vede řád generál, kterého volí společenstvo ve Velké Kartouze (kde vznikl kartuziánský řád), a který je přitom i její představený. Také společenstva v jednotlivých klášterech si sama volí představeného.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LOCKHART, Robin Bruce. Na cestě do nebe: skrytý život kartuziánů. Překlad Sylva Kolísková. 1. vyd. Praha: Zvon, 1996. 197 s. ISBN 80-7113-163-6. 
  • Encyklopedie českých klášterů, Dušan Foltýn, Petr Sommer a Pavel Vlček eds. Libri Praha 2001.
  • Encyklopedie moravských klášterů. Dušan Foltýn. Libri Praha 2006.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]