Přeclav z Pohořelé: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
+obrázky a reference
+reference
Řádek 118: Řádek 118:
=== Majetková strategie biskupa Přeclava ===
=== Majetková strategie biskupa Přeclava ===
[[Soubor:Paczkow - fragment murów PL.jpg|thumb|300px|right|Hradby biskupského města Pačkova vybudované za vlády Přeclava z Pohořelé]]
[[Soubor:Paczkow - fragment murów PL.jpg|thumb|300px|right|Hradby biskupského města Pačkova vybudované za vlády Přeclava z Pohořelé]]
Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo [[Niské knížectví]], kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely.<ref name="NDB">,</ref> Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku [[1358]] jej proto biskup a kapitula prodali [[Konrád I. Olešnický|olešnickému knížeti Konrádovi I.]]<ref name="ADB">.</ref> Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu [[Frýdberk]]a, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v [[Rychlebské hory|Rychlebských horách]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kouřil | jméno = Pavel | odkaz na autora = Pavel Kouřil | příjmení2 = Prix | jméno2 = Dalibor | odkaz na autora2 = Dalibor Prix | příjmení3 = Wihoda | jméno3 = Martin | odkaz na autora3 = Martin Wihoda | titul = Hrady českého Slezska | vydavatel = Archeologický ústav AV ČR | místo = Brno | rok = 2000 | počet stran = 645 | strany = 447, 100 | isbn = 80-86023-22-2}}</ref> Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady [[Kaltenštejn]] ([[1345]]) a [[Jánský Vrch (zámek)|Javorník]] ([[1348]]).<ref name="NDB">,</ref><ref>Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.</ref> Roku [[1350]] upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. ''Wansen'') s okolím, tzv. ''wansenskou zastávkou'', na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,<ref name="NDB">,</ref> a zhruba v téže době též nad městem a hradem [[Pačkov]]em v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref>
Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo [[Niské knížectví]], kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely.<ref name="NDB">,</ref> Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku [[1358]] jej proto biskup a kapitula prodali [[Konrád I. Olešnický|olešnickému knížeti Konrádovi I.]]<ref name="ADB">.</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Weczerka
| jméno = Hugo
| odkaz na autora =
| titul = Handbuch der historischen Stätten - Schlesien
| vydání = 2
| vydavatel = Alfred Kröner Verlag
| místo = Stuttgart
| rok = 2003
| isbn = 3-520-34601-3
| kapitola =
| strany = 314
| jazyk = de
}}</ref> Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu [[Frýdberk]]a, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v [[Rychlebské hory|Rychlebských horách]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kouřil | jméno = Pavel | odkaz na autora = Pavel Kouřil | příjmení2 = Prix | jméno2 = Dalibor | odkaz na autora2 = Dalibor Prix | příjmení3 = Wihoda | jméno3 = Martin | odkaz na autora3 = Martin Wihoda | titul = Hrady českého Slezska | vydavatel = Archeologický ústav AV ČR | místo = Brno | rok = 2000 | počet stran = 645 | strany = 447, 100 | isbn = 80-86023-22-2}}</ref> Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady [[Kaltenštejn]] ([[1345]]) a [[Jánský Vrch (zámek)|Javorník]] ([[1348]]).<ref name="NDB">,</ref><ref>Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.</ref> Roku [[1350]] upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. ''Wansen'') s okolím, tzv. ''wansenskou zastávkou'', na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,<ref name="NDB">,</ref> a zhruba v téže době též nad městem a hradem [[Pačkov]]em v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref>Weczerka, s. 394.</ref>


Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Karlu IV. výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" ([[Emfyteuze|emfyteutickém]]) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích. Německé právo zavedl i do [[Otmuchov]]a ([[1347]]) a na město s německým právem povýšil [[Javorník (okres Jeseník)|Javorník]] ([[1373]]); i v těchto místech modernizoval opevnění.<ref name="NDB">,</ref>
Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Karlu IV. výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" ([[Emfyteuze|emfyteutickém]]) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích. Německé právo zavedl i do [[Otmuchov]]a ([[1347]])<ref>Weczerka, s. 387-388.</ref> a na město s německým právem povýšil [[Javorník (okres Jeseník)|Javorník]] ([[1373]]); i v těchto místech modernizoval opevnění.<ref name="NDB">,</ref>


Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo [[19. leden|19. ledna]] roku [[1344]] odkoupení města Grodkova (pol. ''Grodków'', něm. ''Grottkau'') s okolím od trvale zadluženého břežského knížete [[Boleslav III. Marnotratný|Boleslava III. Marnotratného]].<ref name="Pater">,</ref> Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, [[23. listopad]]u téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).<ref name="ADB">,</ref><ref name="NDB">,</ref> Dědicové po břežském knížeti, [[Ludvík I. Lehnicko-břežský]] a [[Boleslav II. Malý]], darování neuznávali a roku [[1360]] Grodkov vojensky obsadili. Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.<ref name="ADB">.</ref> Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.
Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo [[19. leden|19. ledna]] roku [[1344]] odkoupení města Grodkova (pol. ''Grodków'', něm. ''Grottkau'') s okolím od trvale zadluženého břežského knížete [[Boleslav III. Marnotratný|Boleslava III. Marnotratného]].<ref name="Pater">,</ref> Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, [[23. listopad]]u téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).<ref name="ADB">,</ref><ref name="NDB">,</ref> Dědicové po břežském knížeti, [[Ludvík I. Lehnicko-břežský]] a [[Boleslav II. Malý]], darování neuznávali a roku [[1360]] Grodkov vojensky obsadili. Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.<ref name="ADB">.</ref> Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.<ref name="Wec 163">Weczerka, s. 163.</ref>


Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.<ref name="ADB">.</ref>
Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.<ref name="ADB">.</ref><ref name="Wec 163">.</ref>


=== Vnitřní život diecéze za biskupa Přeclava ===
=== Vnitřní život diecéze za biskupa Přeclava ===
Řádek 147: Řádek 160:
| strany = 15
| strany = 15
| jazyk =
| jazyk =
}}</ref> Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže [[Václav I. Lehnický|Václav I.]] založil roku [[1354]] v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu, jeho bratr břežský kníže [[Ludvík I. Lehnicko-břežský|Ludvík I.]] založil v při kapli břežského hradu roku [[1368]] kolegiátní kapitulu [[Hedvika Slezská|sv. Hedviky]] a již předtím roku [[1348]] založili oba bratři v Lehnici klášter [[benediktinky|benediktinek]].<ref name="Pater">,</ref> Ve Vratislavi založil Karel IV. roku [[1351]] na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, [[Stanisław I. ze Szczepanowa|sv. Stanislavovi]] a [[Svatý Václav|sv. Václavovi]], jakož i [[Svatá Dorota z Alexandrie|svaté Dorotě]], a u něj klášter [[Řád augustiniánů|augustiniánů poustevníků]].<ref name="Pater">,</ref> Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - [[Řád karmelitánů|karmelitáni]], [[Kartuziánský řád|kartuziáni]] a [[Řád svatého Pavla Prvního Poustevníka|pavlíni]].<ref name="Pater">,</ref> Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské [[Nysa|Nise]] mužský útulek [[Svatý Josef|sv. Josefa]] a ženský útulek [[Barbora z Nikomédie|sv. Barbory]].<ref name="Pater">,</ref>
}}</ref> Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže [[Václav I. Lehnický|Václav I.]] založil roku [[1354]] v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu,<ref name="Wec 286">Weczerka, s. 286.</ref> jeho bratr břežský kníže [[Ludvík I. Lehnicko-břežský|Ludvík I.]] založil v při kapli břežského hradu roku [[1368]] kolegiátní kapitulu [[Hedvika Slezská|sv. Hedviky]]<ref>Weczerka, s. 54.</ref> a již předtím roku [[1348]] založili oba bratři v Lehnici klášter [[benediktinky|benediktinek]].<ref name="Wec 286">.</ref><ref name="Pater">,</ref> Ve Vratislavi založil Karel IV. roku [[1351]] na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, [[Stanisław I. ze Szczepanowa|sv. Stanislavovi]] a [[Svatý Václav|sv. Václavovi]], jakož i [[Svatá Dorota z Alexandrie|svaté Dorotě]], a u něj klášter [[Řád augustiniánů|augustiniánů poustevníků]].<ref>Weczerka, s. 45.</ref><ref name="Pater">,</ref> Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - [[Řád karmelitánů|karmelitáni]], [[Kartuziánský řád|kartuziáni]] a [[Řád svatého Pavla Prvního Poustevníka|pavlíni]].<ref name="Pater">,</ref> Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské [[Nysa|Nise]] mužský útulek [[Svatý Josef|sv. Josefa]] a ženský útulek [[Barbora z Nikomédie|sv. Barbory]].<ref name="Pater">,</ref>


Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku [[1361]] a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky.<ref name="ADB">.</ref><ref name="NDB">.</ref><ref name="Pater">,</ref>
Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku [[1361]] a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky.<ref name="ADB">.</ref><ref name="NDB">.</ref><ref name="Pater">,</ref>

Verze z 16. 1. 2011, 00:10

Šablona:Infobox Biografie

Přeclav z Pohořelé (též z Pogorely, z Pogorella, z Pohořelce, lat. Przeclaus de Pogarella nebo de Pogorella, pol. Przecław z Pogorzeli, něm. Preczlaw von Pogarell) (5. května 1299 nebo 1310, Pohořelá (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví – noc z 5. dubna na 6. dubna 1376, Otmuchov, Niské knížectví) byl dvacátý vratislavský biskup (1341-1376) a od roku 1352 kancléř Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze.

Život

Původ, začátky a volba vratislavským biskupem

Přeclav z Pohořelé pocházel z rodu pánů z Pohořelé, který se nazýval po vsi Pohořelá (pol. Pogorzela, něm. Pogarell) poblíž Břehu (Brzeg) a nosil erb zvaný Grzymała. Byl to jeden z nejstarších známých rodů ve Slezsku, který byl mj. zakladatelem kláštera v Kamenci.[1] Přeclavovým otcem byl Bohuš z Michalova a z Pohořelé (zmiňován v letech 1284-1309). Přeclav měl tři starší bratry (Jindřicha, Bohuše a Mirzana) a mladšího bratra Gunthera. V době, kdy byl biskupem, se kanovníky vratislavské kapituly stali také jeho synovci Čambor (zm. 1343-1383, též kanovník v Krakově) a Jakub (zm. 1352-1362, též kanovník v Hlohově), v biskupských službách jako rytíř sloužil další synovec Jaroch (zm. 1349-1383).[2]

Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až 14. dubna 1329 jako kanovník katedrální kapituly ve Vratislavi.[2] Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na univerzitě v Bologni, kde se zdržoval i 5. května 1341, když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa Nankera zvolila novým biskupem.[1][2]

Volba neproběhla bez problémů. Protože Vratislav dosud podléhala interdiktu, musela se konat v Nise.[3] Většina vratislavské kapituly podporovala Jana Lucemburského a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a arcibiskup hnězdenský Janislav jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení.[4] Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež.[1] Přeclav se proto vydal osobně k papeži Benediktu XII. do Avignonu. Od něj získal 28. ledna 1342 konfirmační bulu a 17. března biskupské svěcení. 6. května téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi.[2][3]

Přeclav z Pohořelé a Karel IV.

Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším Karlem IV., který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený interdikt nad městem Vratislaví i exkomunikaci Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady - ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z radnice do kostela sv. Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu.[3][4] Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.[2][3] 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.[2][3][4]

Kostel sv. Vojtěcha, Stanislava a Dorotym postavený na paměť setkání Karla IV. a Kazimíra III.

Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348 a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351. Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV.[2] Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných.[1]

Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku 1344.[5] Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula. Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor.[1][2][3] Poté, co roku 1352 zemřel bývalý Karlův vychovatel papež Klement VI. a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný Inocenc VI., stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku 1360 musel definitivně zříci. Již roku 1358 opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně kknížecího titulu a panivnické patronace.[6]

Roku 1367, kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Inerdikt zrušil roku 1368 sám papež Urban V., který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území. Roku 1370 navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty.[1]

Majetková strategie biskupa Přeclava

Hradby biskupského města Pačkova vybudované za vlády Přeclava z Pohořelé

Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo Niské knížectví, kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely.[2] Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku 1358 jej proto biskup a kapitula prodali olešnickému knížeti Konrádovi I.[1][7] Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu Frýdberka, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v Rychlebských horách.[8] Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady Kaltenštejn (1345) a Javorník (1348).[2][9] Roku 1350 upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. Wansen) s okolím, tzv. wansenskou zastávkou, na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,[2] a zhruba v téže době též nad městem a hradem Pačkovem v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.[2][3][10]

Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Karlu IV. výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" (emfyteutickém) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích. Německé právo zavedl i do Otmuchova (1347)[11] a na město s německým právem povýšil Javorník (1373); i v těchto místech modernizoval opevnění.[2]

Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo 19. ledna roku 1344 odkoupení města Grodkova (pol. Grodków, něm. Grottkau) s okolím od trvale zadluženého břežského knížete Boleslava III. Marnotratného.[3] Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, 23. listopadu téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).[1][2] Dědicové po břežském knížeti, Ludvík I. Lehnicko-břežský a Boleslav II. Malý, darování neuznávali a roku 1360 Grodkov vojensky obsadili. Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.[1] Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.[12]

Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.[1][12]

Vnitřní život diecéze za biskupa Přeclava

Úspěšná majetková správa biskupa, politické uklidnění v zemi i celkový hospodářský vzestup se kladně odrazily zejmén na zřizování řady nových farností a stavbu nových kostelů. (Roku 1300 bylo v diecézi 310 farností, roku 1370 již 1030).[13] Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže Václav I. založil roku 1354 v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu,[14] jeho bratr břežský kníže Ludvík I. založil v při kapli břežského hradu roku 1368 kolegiátní kapitulu sv. Hedviky[15] a již předtím roku 1348 založili oba bratři v Lehnici klášter benediktinek.[14][3] Ve Vratislavi založil Karel IV. roku 1351 na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, sv. Stanislavovi a sv. Václavovi, jakož i svaté Dorotě, a u něj klášter augustiniánů poustevníků.[16][3] Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - karmelitáni, kartuziáni a pavlíni.[3] Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské Nise mužský útulek sv. Josefa a ženský útulek sv. Barbory.[3]

Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku 1361 a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky.[1][2][3]

Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako kacířství. V roce 1349 například do Slezska přišli flagelanti, jejichž excesivní projevy zbožnosti mj. vedly k jednomu z prvních protižidovských pogromů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit.[17]

Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky.[3]

Smrt a dědictví Přeclava z Pohořelé

Náhrobek Přeclava z Pohořelé ve vratislavské katedrále

Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály, kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství.[1]

Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Jeho středověký životopis uvádí: "Vratislavskou církev tak pozvedl a tak velkou učinil svatbami, zakládáním rybníků, vysazováním a nákupem vesnic, zlatými a stříbrnými nádobmi, drahými ozdobami a početným náčiním, že se jí nyní obecně říká zlaté biskupství."[1] Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání nových církevních institucí a nalezení smírného modu vivendi se světskou mocí pozvedlo - ač jen dočasně - společenskou vážnost církve, která byla před Přeclavovým nástupem řadou vnitřních i vnějších sporů oslabena.

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541-545. (německy) Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „ADB“ použit vícekrát s různým obsahem
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In: Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin: Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704-705. (německy) Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „NDB“ použit vícekrát s různým obsahem
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online]. [cit. 2010-05-17]. Dostupné online. (polsky)  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Pater“ použit vícekrát s různým obsahem
  4. ↑ a b c ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Nakladatelství Libri, 2004. ISBN 80-7277-172-8. S. 78.  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Žáček 78“ použit vícekrát s různým obsahem
  5. ↑ Žáček, s. 79.
  6. ↑ Žáček, s. 85.
  7. ↑ WECZERKA, Hugo. Handbuch der historischen Stätten - Schlesien. 2. vyd. Stuttgart: Alfred Kröner Verlag, 2003. ISBN 3-520-34601-3. S. 314. (německy) 
  8. ↑ KOUŘIL, Pavel; PRIX, Dalibor; WIHODA, Martin. Hrady českého Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2000. 645 s. ISBN 80-86023-22-2. S. 447, 100. 
  9. ↑ Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.
  10. ↑ Weczerka, s. 394.
  11. ↑ Weczerka, s. 387-388.
  12. ↑ a b Weczerka, s. 163. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Wec 163“ použit vícekrát s různým obsahem
  13. ↑ KOPIEC, Jan. Preczlaw von Pogarell. In: GATZ, Erwin. Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198-1448. Berlin: Duncker u. Humblot, 2001. ISBN 3-428-10303-3. S. 15.
  14. ↑ a b Weczerka, s. 286. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Wec 286“ použit vícekrát s různým obsahem
  15. ↑ Weczerka, s. 54.
  16. ↑ Weczerka, s. 45.
  17. ↑ Žáček, s. 81.

Literatura

  • SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha: Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29-31. 
  • FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 77, 79-80. 
  • ŻERELIK, Rościsław. Dzieje Śląska do 1526 roku. In: CZAPLIŃSKI, Marek. Historia Śląska. Wrocław: Wydawnictvo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2002. ISBN 83-229-2213-2. S. 80-82.
  • GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541-545.
  • SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In: Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin: Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704-705. (německy)
  • PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online]. [cit. 2010-05-17]. Dostupné online. (polsky) 

Odkazy

Biskup vratislavský
Předchůdce:
 1341–1376
Přeclav z Pohořelé 		Nástupce:
Nevložen titul!
1341-1376
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Přeclav_z_Pohořelé&oldid=6356352“