Sojuz-Apollo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
ASTP Apollo
Znak
Apollo-Soyuz Test Project patch.svg
Údaje o lodi
Hmotnost 14 768 kg
Údaje o letu
Volací znak Apollo
Členů posádky 3
Datum startu 15. července 1975 19:50 UTC
Kosmodrom Cape Canaveral Air Force Station, Florida (USA)
Vzletová rampa LC-39
Nosná raketa Saturn IB
Délka letu 9 dní 1 hodina 28 minut
Datum přistání 24. července 1975 21:28 UTC 21° 52′ s. š., 162° 45′ z. d.
Apogeum 231 km
Sklon dráhy 51,75˚
Doba oběhu 88,91 min
Počet oběhů 148
Fotografie posádky
portrét členů mise Sojuz-Apollo (zleva: Slayton, Stafford, Brand, Leonov, Kubasov)
portrét členů mise Sojuz-Apollo (zleva: Slayton, Stafford, Brand, Leonov, Kubasov)
Navigace
Předcházející Následující
Skylab 4
Sojuz 19
Údaje o lodi
Hmotnost 6 790 kg
Údaje o letu
Volací znak Sojuz
Členů posádky 2
Datum startu 15. červenec 1975 12:20 UTC
Kosmodrom Bajkonur, Kazašská SSR
Vzletová rampa LC-39
Nosná raketa Sojuz
Délka letu 5 dní 22 hodin 30 minut
Datum přistání 21. červenec 1975 10:50 UTC
Apogeum 231 km
Sklon dráhy 51,76˚
Doba oběhu 88,92 min
Počet oběhů 96
Navigace
Předcházející Následující
Sojuz 18 Sojuz 20

Program Sojuz-Apollo nebo také Apollo-Sojuz Test Project byl první společný let Spojených států amerických a Sovětského svazu v roce 1975. Program, vycházející z dohody mezi prezidentem USA Richardem Nixonem a předsedou Rady ministrů SSSR Alexejem Kosyginem podepsané v Moskvě 24. května 1972, ukončil éru vesmírného závodu o dobytí Měsíce a začal slibovat mezinárodní spolupráci v kosmických programech obou kosmických velmocí.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Pro spojení obou lodí byl třeba speciální spojovací modul o hmotnosti 2112 kg ve tvaru válce, který sloužil především jako přechodová komora mezi loděmi, naplněnými odlišnou atmosférou o odlišných tlacích. Lodě Sojuz byly naplněny směsí dusíku a kyslíku při běžném tlaku, lodě Apollo používaly atmosféru čistého kyslíku o sníženém tlaku. Spojovací modul také zajistil kompatibilitu spojovacích uzlů a obsahoval navíc vědeckou aparaturu.

Vyzkoušením všech připravovaných úprav bylo smyslem letu Sojuzu 16 osm měsíců před společným letem.

Členové obou posádek při společném letu měli původně hovořit svým rodným jazykem, ale ještě před letem padlo rozhodnutí, že Američané budou hovořit rusky a Rusové anglicky. Rodilý mluvčí totiž lépe porozumí i neobratnému sdělení ve svém jazyce, naopak cizinec, který se jazyku učí krátce, nemusí rozumět hovorové řeči.[1]

Apollo[editovat | editovat zdroj]

Kosmická loď Apollo ASTP se spojovacím modulem určeným pro připojení Sojuzu, umístěný místo lunárního modulu, vystartovala na raketě Saturn IB. V katalogu COSPAR získala označení 1975-066A a byla poslední lodí Apolla ve vesmíru.

posádka[editovat | editovat zdroj]

Sojuz[editovat | editovat zdroj]

Kosmická loď Sojuz byla vybavená speciálním androgynním stykovacím zařízením. Podle COSPARu získala číslo 1975-065A.

posádka[editovat | editovat zdroj]

Průběh letu[editovat | editovat zdroj]

Spojení obou lodí na oběžné dráze, představa umělce.

Z kosmodromu Bajkonur vystartoval 15. července 1975 Sojuz 19 ve 12:20 světového času (UTC) , kosmická loď Apollo odstartovala z mysu Canaveral přesně v 19:50 UTC. Raketa Saturn IB po startu zamířila k Sojuzu a 17. července 1975 v 16:12:30 UTC byl spojovací manévr úspěšně dokončen asi o šest minut dříve než se očekávalo. Po spojení vesmírných lodí probíhaly především formální akce jako například výměna vlaječek mezi posádkami, podepisování dokumentů a televizní přenosy, ale také předání semínek, které byly později zasazeny ve dvou zemích.

Experimenty[editovat | editovat zdroj]

Apollo se 19. července odpoutalo od Sojuzu a jeho úkolem bylo udělat umělé zatmění Slunce pozorovatelné ze Sojuzu. Apollo se vzdálilo od Sojuzu asi 200 metrů a po pořízení snímků sluneční koróny sovětskými kosmonauty se opět vrátilo zpět, a spojilo se s Sojuzem.

Další experiment, který měl zjistit koncentraci atomového kyslíku a dusíku v kosmickém prostoru prováděla posádka Apolla, která vysílala ultrafialové paprsky k Sojuzu, na kterém bylo umístěno speciální zrcadlo. Odražené paprsky pak vzdalující se Apollo zachycovalo[2].

Přistání[editovat | editovat zdroj]

Sojuz po provedení experimentu přistál 21. července v 10:50 na pevnině. Apollo přistálo 24. července ve 21:18 na mořskou hladinu. Mise byla velkým technickým i politickým úspěchem. Jediný vážnější problém se stal díky chybě posádky Apolla při sestupové fázi, která způsobila tvrdší přistání na hladině a unikání škodlivého kysličníku dusičitého do kabiny. Kosmonauti se začali dusit, Brand ztratil na chvíli vědomí. Po přistání byli dopraveni na loď New Orleans s pomocí žabích mužů a vrtulníku. Nebyl nikdo zraněn, nicméně posádka musela strávit 14 dní ve vojenské nemocnici v Honolulu na Havajských ostrovech.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Lodi Apollo a Sojuz na výstavě v National Air and Space Museum

Program Sojuz-Apollo byl částečně inspirován filmem z roku 1968 Marooned, ve kterém je posádka Apolla zachráněna ruskou kosmickou lodí. I když bylo vybavení vyvinuté pro Apollo-Sojuz Test Project pouze na jedno použití, dovolil NASA udržet pilotované lety po skončení letů na Měsíc a k vesmírné stanici Skylab. Protože Saturn IB a velitelský modul Apolla zbyly po zrušení dalších letů na Měsíc, byl Apollo-Sojuz Test Project jedním z nejlacinějších pilotovaných vesmírných programů, který kdy byl uskutečněn.

Na počest společného letu byla planetka objevená v roce 1977 sovětským astronomem Nikolajem Černychem pojmenována (2228) Soyuz-Apollo.[3]

Na čs. trhu se prodávaly cigarety s filtrem s dvojjazyčným nápisem Sojuz-Apollo a Apollo-Sojuz.

Znak mise[editovat | editovat zdroj]

Znak mise Apollo-Sojuz Test Project nosila americká posádka modrým plátem vlevo, aby se četla Apollo-Sojuz a sovětská posádka červeným plátem vlevo, aby se četla Sojuz-Apollo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. S. 223.  
  2. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1982. Kapitola Vance Devoe Brand, s. 269.  
  3. SCHMADEL, Lutz D.. Dictionary of Minor Planet Names. 5.. vyd. New York : Springer Verlag, 2003. Dostupné online. ISBN 3-540-00238-3.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PACNER, Karel. Sojuz volá Apollo. Praha : Albatros, 1976.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]