Sebnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o řece. O německém městě se stejným jménem pojednává článek Sebnitz.
Sebnice
Sebnice pod kostelem svatého Petra a Pavla v Sebnitzi
Základní informace
Délka toku30,8 km
Plocha povodí162,29[1] km²
Průměrný průtokpod ústím Lučního potoka 1,3 m³/s
SvětadílEvropa
Pramen
Ústí
Protéká
Česko (Ústecký kraj), Německo (Sasko)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Lachsbach
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sebnice (na českém území Vilémovský potok, německy Sebnitz resp. Wölmsdorfer Bach) je levý přítok Lachsbachu protékající Českem a Saskem. Celková délka toku činí 30,8 km. Pramení na východním svahu Plešného ve Šluknovské pahorkatině v nadmořské výšce 535 m. Náleží k povodí Labe a úmoří Severního moře.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Jez pod evangelickým kostelem v Sebnitzi na historické pohlednici

V předválečném pojetí byly Luční a Vilémovský potok považovány za zdrojnice Sebnice.[2] Podle současného pojetí pramení Sebnice jako Vilémovský potok (Wölmsdorfer Bach) na východním svahu vrchu Plešný (593 m) ve Šluknovské pahorkatině v nadmořské výšce 535 m, asi 1,5 km severozápadně od středu Brtníků. Protéká zalesněným údolím mezi Plešným a Hrazeným (608 m[3]) a přes Staré Hraběcí a Leopoldku pokračuje severozápadním směrem do Velkého Šenova, kde zprava přibírá Velkošenovský potok. Až k Černému rybníku v Leopoldce je koryto potoka málo dotčené zásahy člověka, od Leopoldky dále je regulované. Od ústí Velkošenovského potoka pokračuje Vilémovský potok západním směrem plochým úvalovitým údolím. V prostoru mezi dolním Šenovem a Vilémovem vytváří spolu s Liščím potokem rozsáhlý luh bez meandrování. Jihozápadním směrem protíná Vilémov, od kterého dále protéká zahloubeným údolím s nejprve širokou nivou, která se však postupně zužuje a svahy údolí se stávají prudčími. Jižně od vilémovské části Dolina se potok stáčí do Karolinina údolí, kde se stává hraničním tokem. V tomto hraničním úseku je na českých mapách označován jako Vilémovský potok, na německých pak jako Wölmsdorfer Bach, Sebnitzbach či Sebnitz. Údolím mezi Spáleným vrchem (443 m) a Wolfsteinem (393 m) pokračuje po státní hranici až k soutoku s Lučním potokem vedle hraničního přechodu Dolní Poustevna-Sebnitz.[4]

Říční síť je na našem území vějířovitá. Až po státní hranici dosahuje Vilémovský potok délky 12,4 km a jeho povodí zaujímá plochu 96,98 km². Průměrný průtok po soutoku s Lučním potokem dosahuje hodnoty 1,3 m³/s a specifický odtok 13,4 l/s/km².[5] Od soutoku se říčka nazývá nejčastěji Sebnice (Sebnitz), řídce Sebnitzbach. Po několika metrech od soutoku překračuje v nadmořské výšce 296 m státní hranici a pokračuje jihozápadním směrem do města Sebnitz, které je podle toku pojmenováno.[2] Za městem protéká silně meandrující tok Sebnickým údolím (Sebnitztal) a krajinou Saského Švýcarska. Koryto řeky je v tomto úseku velmi málo dotčené zásahy člověka a v různě široké nivě vytváří četné meandry. U Porschdorfu se stéká s Polenzí a společný tok nadále nese jméno Lachsbach.[6]

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Uvedeny jsou pojmenované přítoky s označením ústí do Sebnice.[6]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Horní tok řeky protéká geomorfologickým celkem Šluknovská pahorkatina (německy Lausitzer Bergland) na české i německé straně a dále pokračuje přes Západolužickou pahorkatinu (Westlausitzer Hübel- und Bergland) do Děčínské vrchoviny (Elbsandsteingebirge). Část toku od města Sebnitz po ústí je řazena k oblasti Saského Švýcarska. Podloží tvoří nejprve lužický a dvojslídý granodiorit a po překonání lužického zlomu pískovec.[7] V korytu řeky se nachází valouny zlata, hojně zirkon a spinel, méně hojně epidot, olivín a také rubín.[8] Podle soustavy Natura 2000 patří vodní tok ke stanovišti nížinné až horské vodní toky s vegetací svazů Ranunculion fluitantis a Callitricho-Batrachion a okolní porosty především ke stanovištím acidofilní bučiny, údolní jasanovo-olšové luhy či suťové lesy. Převládajícími dřevinami v porostech kolem toku jsou buk lesní (Fagus sylvatica), javor mléč (Acer platanoides) i klen (Acer pseudoplatanus), lípa malolistá (Tilia cordata) i velkolistá (Tilia platyphyllos) či habr obecný (Carpinus betulus). V řece a jejím okolí se vyskytuje řada chráněných živočichů. Ze zástupců ryb jsou to vranka obecná (Cottus gobio) či losos obecný (Salmo salar), z kruhoústých mihule potoční (Lampetra planeri), ze savců bobr evropský (Castor fiber), vydra říční (Lutra lutra), rys ostrovid (Lynx lynx) a netopýr velký (Myotis myotis).[9] Losos byl do Sebnice úspěšně opětovně vysazen v rámci projektu Elbe-Lachs vyhlášeném v roce 1995. Od státní hranice jižně od Doliny až po Lachsbach se rozkládá evropsky významná lokalita Lachsbach- und Sebnitztal vyhlášená roku 2002 na ploše 628 ha. Řeka dále protéká Chráněnou krajinnou oblastí Saské Švýcarsko a teče také na hranici Národního parku Saské Švýcarsko. Lachsbach i Sebnice jsou považovány za vodní tok 1. řádu.[1]

Název[editovat | editovat zdroj]

Při vyměřování hranic v letech 1223 a 1241 pro účely Hornolužické hraniční listiny je říčka označována jako Sebniza a Sabniza. Název je odvozen ze slovanského základu zyba a znamenal tak v němčině Finkenwaldbach, česky Potok v pěnkavčím lese.[2]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

V úseku mezi městem Sebnitz a vsí Porschdorf prochází Sebnickým údolím část železniční trati Budyšín – Bad Schandau nazývaná Sebnitztalbahn (Dráha Sebnického údolí). Železnice zde překonává údolí meandrujícího toku po 27 mostech.[10]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sebnitz (Fluss) na německé Wikipedii.

  1. a b BÖHNERT, Wolfgang. FFH-Managementplan für das FFH-Meldegebiet pSCI 5050-302, Landesmeldenummer 166 „Lachsbach- und Sebnitztal“. [s.l.]: Landkreis Sächsische Schweiz, 2005. (německy) 
  2. a b c MEICHE, Alfred. Historisch-Topographische Beschreibung der Amtshauptmannschaft Pirna. Dresden: Buchdruckerei der Wilhelm und Bertha v. Baensch Stiftung, 1927. 397 s. S. 312–313. (německy) 
  3. Prohlížecí služba WMS-ZABAGED® [online]. Zeměměřický úřad [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  4. Základní mapa České republiky [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2022-02-08]. Dostupné online. 
  5. GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín: PS Děčín, 1995. 196 s. ISBN 80-902071-0-3. S. 57–58. 
  6. a b Topographische Karte Sachsen 1:10 000 [online]. Staatsbetrieb Geobasisinformation und Vermessung Sachsen [cit. 2022-02-08]. Dostupné online. (německy) 
  7. Geologische Karte Sachsen 1:50 000 [online]. Staatsbetrieb Geobasisinformation und Vermessung Sachsen [cit. 2022-02-08]. Dostupné online. (německy) 
  8. SCHADE, Markus; BIRKE, Thomas. Gold im Lausitzer Bergland: Fundorte, Herkunft, Geschichte. Theuern: Gold-Museum in Theuern, 2002. 121 s. S. 91. (německy) 
  9. Steckbriefe der Natura 2000 Gebiete. 5050-302 Lachsbach- und Sebnitztal (FFH-Gebiet) [online]. Bonn: Bundesamt für Naturschutz [cit. 2019-02-17]. Dostupné online. (německy) 
  10. Bilder der Strecke: 6216 (KBS 248 / KBS 314) [online]. [cit. 2019-02-17]. Dostupné online. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]