Program sdílení jaderných zbraní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
     Zóna bez jaderných zbraní      Státy vlastnící jaderné zbraně      Nuclear sharing      Jiné NPT země

Sdílení jaderných zbraní je konceptem politiky jaderného odstrašování NATO, který umožňuje členským zemím bez vlastních jaderných zbraní podílet se na plánování použití jaderných zbraní NATO. Zejména stanoví, že se ozbrojené síly těchto zemí zapojí do přepravy jaderných zbraní na místo jejich výbuchu v případě jejich použití.

V rámci sdílení jaderných zbraní provádějí zúčastněné země konzultace a přijímají společná rozhodnutí o politice jaderných zbraní, udržují technické vybavení (zejména jaderné bombardéry) potřebné pro použití jaderných zbraní a skladují jaderné zbraně na svém území. V případě války Spojené státy sdělily spojencům NATO, že smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) již nebude platit.[1]

NATO[editovat | editovat zdroj]

Zbraně poskytnuté pro jaderné sdílení (2021)[2]
Stát Základna Odhadováno
Belgie Belgické království Kleine Brogel 20
Německo Německo Büchel 20
Itálie Itálie Aviano 20
Itálie Itálie Ghedi
Nizozemsko Nizozemsko Volkel 20
Turecko Turecko Incirlik 20
100

Je známo, že ze tří jaderných mocností v NATO (Francie, Spojené království a Spojené státy) poskytly zbraně pro sdílení jaderných zbraní pouze Spojené státy. Od listopadu 2009 Belgie, Německo, Itálie, Nizozemsko a Turecko hostí americké jaderné zbraně jako součást politiky NATO pro sdílení jaderných zbraní.[3][4] Kanada hostila zbraně pod kontrolou North American Aerospace Defense Command (NORAD), spíše než NATO, až do roku 1984, a Řecko až do roku 2001.[3][5][6] Spojené království také obdrželo do roku 1992 americké taktické jaderné zbraně, jako je jaderné dělostřelectvo a střely Lance, i když je Spojené království samo o sobě státem s jadernými zbraněmi; ty byly nasazeny hlavně v Německu.

V době míru jsou jaderné zbraně uložené v nejaderných zemích střeženy personálem letectva Spojených států (USAF) a dříve bylo některé jaderné dělostřelectvo a raketové systémy střeženo personálem armády Spojených států (USA); kódy permisivního akčního spojení (PAL) potřebné pro jejich aktivaci zůstávají pod americkou kontrolou. V případě války mají být zbraně namontovány na válečná letadla zúčastněných zemí. Zbraně jsou pod opatrováním a kontrolou eskadron podpory munice USAF, které jsou umístěny na hlavních operačních základnách NATO a které spolupracují se silami hostitelské země.[3]

Americký systém skladování jaderných zbraní na letecké základně Volkel pro skladování zbraní pro dodávky nizozemským Royal Air Force F-16.

Předpokládá se, že od roku 2021 bude v Evropě v rámci dohody o sdílení jaderných zbraní rozmístěno 100 taktických jaderných bomb B61.[2] Zbraně jsou uloženy v trezoru v tvrzených úkrytech pro letadla s využitím systému uložení a zabezpečení zbraní USAF WS3. Používanými dopravními letouny jsou F-16 a Panavia Tornada.[7]

Kanadský CF-101B přidělený k NORAD, odpalující inertní verzi jaderné střely vzduch-vzduch AIR-2 Genie v roce 1982


Historicky nebyly sdílené nosiče jaderných zbraní omezeny na bomby. Řecko používalo střely Nike-Hercules a také útočné letouny A-7 Corsair II. Kanada měla jaderné protiletadlové střely Bomarc, střely země-země Honest John a jadernou raketu vzduch-vzduch AIR-2 Genie a také taktické jaderné bomby pro stíhačku CF-104.[8] Balistické střely středního doletu PGM-19 Jupiter byly sdíleny s jednotkami italského letectva a tureckými jednotkami s americkými systémy s dvojitým klíčem, které umožňovaly použití hlavic.[9] Balistické střely středního doletu PGM-17 Thor byly rozmístěny do Spojeného království s posádkami RAF.[10][11] Rozšířená verze jaderného sdílení, Multilaterální síly NATO, byl plán vybavit hladinové lodě členských států NATO raketami UGM-27 Polaris, ale Spojené království nakonec rakety Polaris nezakoupilo a použilo vlastní hlavice a plán vybavit Povrchové lodě NATO byl opuštěn.[12] Po rozpadu Sovětského svazu byly typy jaderných zbraní sdílených v rámci NATO zredukovány na taktické jaderné bomby roznášené letadly dvojího určení - Dual-Capable Aircraft (DCA).[3] Podle tisku se východoevropské členské státy NATO bránily stažení sdílených jaderných bomb z Evropy v obavě, že by to ukázalo oslabení závazku USA bránit Evropu proti Rusku.[13]

V Itálii jsou bomby B61 uloženy na letecké základně Ghedi a na letecké základně Aviano. Podle bývalého italského prezidenta Francesca Cossigy italské plány odvety během studené války spočívaly v zacílení jaderných zbraní v Československu a Maďarsku v případě, že Sovětský svaz povede jadernou válku proti NATO.[14][15] Přiznal přítomnost amerických jaderných zbraní v Itálii a spekuloval o možné přítomnosti britských a francouzských jaderných zbraní.[16]

Jediná německá jaderná základna se nachází na letecké základně Büchel nedaleko hranic s Lucemburskem. Základna má 11 ochranných leteckých krytů (PAS) vybavených trezory WS3 pro skladování jaderných zbraní, každý s maximální kapacitou 44 jaderných bomb B61. Na základně je uloženo 20 pum B61 pro dodání německými bombardéry Tornado IDS PA-200 letky JaBoG 33. Do roku 2024 mají být německá letadla Tornado IDS vyřazena a není jasné, jakou roli sdílení jaderných zbraní, pokud vůbec nějakou, si Německo poté zachová.[3][17] V roce 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, Německo oznámilo, že nakoupí 35 F-35, aby nahradilo Tornado v jeho roli sdílení jaderných zbraní.[18] Dne 10. června 2013 bývalý nizozemský premiér Ruud Lubbers potvrdil existenci 22 sdílených jaderných bomb na letecké základně Volkel.[19] To se neúmyslně znovu potvrdilo v červnu 2019, kdy byl objeven veřejný návrh zprávy pro Parlamentní shromáždění NATO, který odkazuje na existenci amerických jaderných zbraní ve Volkelu, stejně jako na umístění v Belgii, Itálii, Německu a Turecku. Nová verze zprávy byla vydána 11. července 2019 bez odkazu na umístění zbraní.[20]

V roce 2017 kvůli stále nestabilnějším vztahům mezi Spojenými státy a Tureckem bylo navrženo, aby Spojené státy zvážily odstranění 50 taktických jaderných zbraní uložených v zemi. [21][22][23][24][25][26][27] Přítomnost amerických jaderných zbraní v Turecku získala zvýšenou pozornost veřejnosti v říjnu 2019 se zhoršením vztahů mezi oběma národy po turecké vojenské invazi do Sýrie.[28][29][30][31][32]

V roce 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, se objevily zprávy o možném zařazení Polska do programu jaderného sdílení NATO.[33]

Seznam zbraní[editovat | editovat zdroj]

Aktuální:

Bývalé:

Úvahy o smlouvě o nešíření jaderných zbraní[editovat | editovat zdroj]

Jak Hnutí nezúčastněných, tak kritici v rámci NATO se domnívají, že sdílení jaderných zbraní NATO porušuje články I a II Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), které zakazují převod a přijetí přímé či nepřímé kontroly nad jadernými zbraněmi. [zdroj?] Spojené státy trvají na tom, že jejich síly ovládají zbraně a že žádný převod jaderných bomb nebo kontrola nad nimi není zamýšlena, „pokud a dokud nebylo učiněno rozhodnutí jít do války, kterou by NPT již nekontrolovala“, takže tam není porušením NPT.[34][35] Piloti a další zaměstnanci „nejaderných“ zemí NATO však cvičí manipulaci s americkými jadernými bombami a jejich doručování a neamerická válečná letadla byla přizpůsobena k doručování amerických jaderných bomb, což zahrnovalo přenos některých technických informací o jaderných zbraních. I když je argument USA považován za právně správný, někteří tvrdí, že takové mírové operace se zdají být v rozporu s cílem i duchem NPT.[36] V podstatě všechny přípravy na vedení jaderné války již provedly státy, které údajně nemají jaderné zbraně. 

Existují obavy, že toto ujednání podkopává a možná je v rozporu s články I a II NPT. Podle amerických právníků je předání kontroly legální, protože při vypuknutí „všeobecné války“ NPT selhala ve svém účelu a lze ji považovat za již nekontrolující. Toto uspořádání bylo koncipováno na počátku až do poloviny 60. let 20. století s cílem omezit šíření. Je diskutabilní, že několik evropských zemí včetně Německa bylo přesvědčeno, aby se samy nestaly jadernými státy kvůli jadernému deštníku NATO. Ujednání o sdílení jaderných zbraní, které mohlo mít určitou logiku ve světě před NPT a ve světě studené války, je však nyní zdrojem oslabení NPT, protože nabízí zdůvodnění dalším státům, aby prováděly podobný program. Program NATO sdílení jaderných zbraní by nyní mohl být použit jako záminka ze strany Číny, Pákistánu nebo jakéhokoli jiného jaderně vyzbrojeného státu k vytvoření podobného uspořádání. Představte si, že by Čína nabídla takové uspořádání, aby přesvědčila Severní Koreu, aby se vzdala svých jaderných ambicí. Nebo kdyby Pákistán provedl sdílení jaderných zbraní se Saúdskou Arábií nebo Íránem. Takový vývoj by byl vnímán jako ohrožení bezpečnosti v severní Asii nebo na Středním východě a dokonce jako přímé ohrožení NATO. Přesto, zatímco ujednání NATO zůstávají v platnosti, členové NATO by měli jen málo platných důvodů ke stížnosti. Výbor by měl doporučit okamžité ukončení dohod NATO o sdílení jaderných zbraní.[36]

— Důkazy předložené Výboru pro obranu Dolní sněmovny (parlament Spojeného království), Budoucnost NATO a evropské obrany (4. března 2008) (str. Ev 80, odst. 50–51)

V době vyjednávání NPT byly dohody NATO o sdílení jaderných zbraní tajné. Tyto dohody byly sděleny některým státům, včetně Sovětského svazu, které smlouvu vyjednávaly, spolu s argumenty NATO pro to, aby je nepovažovaly za proliferaci. Většina států, které podepsaly NPT v roce 1968, by v té době o těchto dohodách a výkladech nevěděla.[37]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nuclear sharing na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The Nuclear Weapons Non-Proliferation Articles I, II and VI of the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2015. 
  2. ↑ a b Šablona:Cite Q
  3. ↑ a b c d e Malcolm Chalmers and Simon Lunn. NATO's Tactical Nuclear Dilemma. [s.l.]: Royal United Services Institute, March 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2019. 
  4. ↑ Der Spiegel: Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany (2009-04-10). Der Spiegel. 10 April 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2012. 
  5. ↑ Hans M. Kristensen. U.S. Nuclear Weapons in Europe. [s.l.]: Natural Resources Defense Council, February 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2014. S. 26. 
  6. ↑ MICALLEF, Joseph. Is It Time to Withdraw US Nuclear Weapons from Incirlik? [online]. November 14, 2019 [cit. 2019-11-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 November 2019. 
  7. ↑ Hans M. Kristensen. U.S. Nuclear Weapons in Europe After the Cold War [online]. Federation of American Scientists, 5 October 2007 [cit. 2013-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2016. 
  8. ↑ John Clearwater. Canadian Nuclear Weapons: The Untold Story of Canada's Cold War Arsenal. [s.l.]: Dundurn Press, 1998. Dostupné online. ISBN 1-55002-299-7. S. 91–116. 
  9. ↑ History of the JUPITER Missile System [online]. [cit. 2004-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2004. 
  10. ↑ "Missiles :: THOR IRBM" Archivováno 20. 6. 2019 na Wayback Machine., raf-lincolnshire.info, 27 March 2005.
  11. ↑ Sam Marsden. Locks on nuclear missiles changed after launch key blunder. Daily Telegraph. 1 August 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2018. 
  12. ↑ The Multilateral Force: America's Nuclear Solution for NATO (1960-1965) - Storming Media [online]. [cit. 2012-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2012. 
  13. ↑ BORGER, Julian. Obama accused of nuclear U-turn as guided weapons plan emerges [online]. 21 April 2013 [cit. 2013-06-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 November 2013. 
  14. ↑ Interview to Cossiga on Blu notte – Misteri italiani, episode "OSS, CIA, GLADIO, i Rapporti Segreti tra America e Italia" of 2005
  15. ↑ DI FEO, Gianluca. Anche l'Italia coinvolta nel riarmo nucleare Da noi settanta testate [online]. 17 January 2018 [cit. 2021-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 July 2021. 
  16. ↑ Cossiga: "In Italia ci sono bombe atomiche Usa" [online]. Tiscali [cit. 2015-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2015. (italsky) 
  17. ↑ US nuclear bombs 'based in Netherlands' – ex-Dutch PM Lubbers [online]. Carnegie Europe, 25 January 2018 [cit. 2018-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2018. 
  18. ↑ Germany to buy 35 Lockheed F-35 fighter jets from U.S. amid Ukraine crisis. Reuters. 2022-03-14. Dostupné online [cit. 2022-04-24]. (anglicky) 
  19. ↑ US nuclear bombs based in Netherlands – ex-Dutch PM Lubbers [online]. 10 June 2013 [cit. 2019-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2020. 
  20. ↑ Nato assembly document confirms US nuclear bombs are in NL. www.dutchnews.nl. Dutch News, 16 July 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 August 2019. 
  21. ↑ Let's get our nuclear weapons out of Turkey [online]. 11 August 2016 [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2017. 
  22. ↑ Why the U.S. should move nukes out of Turkey [online]. 25 July 2016 [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2017. 
  23. ↑ Should the U.S. Pull Its Nuclear Weapons From Turkey? [online]. [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2017. 
  24. ↑ How safe are US nukes in Turkey? [online]. CNN [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2017. 
  25. ↑ The U.S. stores nuclear weapons in Turkey. Is that such a good idea?. Washington Post. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 February 2017. 
  26. ↑ BORGER, Julian. Turkey coup attempt raises fears over safety of US nuclear stockpile [online]. 17 July 2016 [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 February 2017. 
  27. ↑ Should the US remove its nuclear bombs from Turkey? | News | DW.COM | 16 August 2016 [online]. Deutsche Welle [cit. 2017-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2017. (anglicky) 
  28. ↑ SANGER, David. Trump Followed His Gut on Syria. Calamity Came Fast. New York Times. 14 October 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2019. 
  29. ↑ US nuclear bombs at Turkish airbase complicate rift over Syria invasion [online]. 14 October 2019 [cit. 2019-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2021. 
  30. ↑ With Turkey's invasion of Syria, concerns mount over nukes at Incirlik [online]. 14 October 2019 [cit. 2019-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 September 2021. 
  31. ↑ Amid rising tensions, US said considering plan to remove nukes from Turkish base [online]. The Times of Israel, 14 October 2019 [cit. 2019-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 October 2019. 
  32. ↑ Turkey fired on U.S. special forces in Syria. It's absurd that it still has U.S. nukes [online]. 18 October 2019 [cit. 2019-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2019. 
  33. ↑ Poland might join Nato's Nuclear Sharing, says Duda. Polska Agencja Prasowa SA. 5 October 2022. Dostupné online [cit. 2022-10-06]. (anglicky) 
  34. ↑ Brian Donnelly. The Nuclear Weapons Non-Proliferation Articles I, II and VI of the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons. [s.l.]: Agency for the Prohibition of Nuclear Weapons in Latin America and the Caribbean Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2009. 
  35. ↑ 232. Letter From the Under Secretary of State (Katzenbach) to Secretary of Defense Clifford – Tab A: Questions on the Draft Non-Proliferation Treaty Asked by U.S. Allies Together with Answers Given by the United States [online]. Office of the Historian, Department of State, 28 April 1967 [cit. 2017-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2017. 
  36. ↑ a b Šablona:Cite report
  37. ↑ Laura Spagnuolo. NATO nuclear burden sharing and NPT obligations. [s.l.]: British American Security Information Council, 23 April 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 March 2012. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Program_sdílení_jaderných_zbraní&oldid=23014267“