Přeskočit na obsah

Přeclav z Pohořelé

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vysoce důstojný a osvícený
Přeclav z Pohořelé
biskup vratislavský
náhrobní deska Přeclava z Pohořelé
náhrobní deska Přeclava z Pohořelé
Církevřímskokatolická
Provinciehnězdenská
Diecézevratislavská
Zvolení5. května 1341
Uveden do úřadu28. ledna 1342
Svěcení
Biskupské svěcení17. března 1342
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • kancléř Karla IV. (1352)
Osobní údaje
Datum narození5. května 1299 nebo 1310
Místo narozeníPohořelá (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví
Datum úmrtínoc z 5. dubna na 6. dubna 1376
Místo úmrtíOtmuchov, Niské knížectví
Místo pohřbeníkatedrála svatého Jana Křtitele ve Vratislavi[1]
51°6′51″ s. š., 17°2′46″ v. d.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přeclav z Pohořelé (též z Pogorely, z Pogorella, z Pohořelce, lat. Przeclaus de Pogarella nebo de Pogorella, pol. Przecław z Pogorzeli, něm. Preczlaw von Pogarell; 5. května 1299 nebo 1310, Pohořelá (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví – noc z 5. na 6. dubna 1376, Otmuchov, Niské knížectví) byl dvacátý vratislavský biskup (1341–1376) a od roku 1352 kancléř Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Původ, začátky a volba vratislavským biskupem

[editovat | editovat zdroj]

Přeclav z Pohořelé pocházel z rodu pánů z Pohořelé, který se nazýval po vsi Pohořelá (pol. Pogorzela, něm. Pogarell) poblíž města Břehu (pol. Brzeg) a nosil erb zvaný Grzymała.[2][3][4] Byl to jeden z nejstarších známých rodů ve Slezsku, který byl mimo jiné zakladatelem kláštera v Kamenci.[5] Přeclavovým otcem byl Bohuš z Michalova a z Pohořelé (zmiňován v letech 1284–1309). Přeclav měl tři starší bratry (Jindřicha, Bohuše a Mirzana) a mladšího bratra Gunthera. V době, kdy byl biskupem, se kanovníky vratislavské kapituly stali také jeho synovci Čambor (zm. 1343–1383, též kanovník v Krakově) a Jakub (zm. 1352-1362, též kanovník v Hlohově), v biskupských službách jako rytíř sloužil další synovec Jaroch (zm. 1349-1383).[6]

Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až 14. dubna 1329 jako kanovník katedrální kapituly ve Vratislavi.[6] Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na univerzitu v Bologni, kde se zdržoval i 5. května 1341, když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa Nankera zvolila novým biskupem.[2][4][5][6][7]

Volba neproběhla bez problémů. Protože Vratislav dosud podléhala interdiktu, musela se konat v Nise.[8] Většina vratislavské kapituly podporovala Jana Lucemburského a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a hnězdenský arcibiskup Janislav jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení.[9] Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež.[5][7] Přeclav se proto vydal osobně k papeži Benediktu XII. do Avignonu. Od něj získal 28. ledna 1342 konfirmační bulu a 17. března biskupské svěcení. 6. května téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi.[6][8]

Přeclav z Pohořelé a Karel IV.

[editovat | editovat zdroj]

Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším Karlem IV., který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený interdikt nad městem Vratislaví i exkomunikaci Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady – ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z radnice do kostela svatého Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu.[8][9][10] Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.[4][6][7][8][11] 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.[4][6][8][9][12][13]

Kostel svatých Václava, Stanislava a Doroty, postavený na paměť setkání Karla IV. a Kazimíra III.

Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348[14] a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351.[15] Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV.[6][16] Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných.[4][5]

Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku 1344.[17] Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula.[16] Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor.[5][6][8][18] Poté, co roku 1352 zemřel bývalý Karlův vychovatel papež Klement VI. a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný Inocenc VI., stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku 1360 musel definitivně zříci. Již roku 1358 opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně knížecího titulu a panovnické patronace.[16][19][20]

Roku 1367, kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Interdikt zrušil roku 1368 sám papež Urban V., který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území.[16][21] Roku 1370 navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty.[5][16]

Majetková strategie biskupa Přeclava

[editovat | editovat zdroj]
Hradby biskupského města Pačkova vybudované za vlády Přeclava z Pohořelé

Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo Niské knížectví, kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely; listiny Jana Lucemburského z 20. února 1346 a Karla IV. z 24. listopadu 1348 výkup zbývajících cizích knížecích práv ke statkům na biskupském území výslovně umožňovaly a usnadňovaly.[6][22] Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku 1358 jej proto biskup a kapitula prodali olešnickému knížeti Konrádovi I.[2][5][10][23] Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu Frýdberka, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v Rychlebských horách.[24][25] Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady Kaltenštejn (1345) a Jánský Vrch (1348).[6][26] Roku 1350 upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. Wansen) s okolím, takzvanou wansenskou zastávkou, na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,[2][6] a zhruba v téže době též nad městem a hradem Pačkovem v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.[2][6][8][27]

Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Janu Lucemburském výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším „německém“ (emfyteutickém) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích.[28] Německé právo zavedl i do Otmuchova (1347)[29][30] a na město s německým právem povýšil Javorník (1373); i v těchto místech modernizoval opevnění.[6]

Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo 19. ledna roku 1344 odkoupení města Grodkova (pol. Grodków, něm. Grottkau) s okolím od trvale zadluženého břežského knížete Boleslava III. Marnotratného.[2][8][31] Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, 23. listopadu téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).[5][6][32] Dědicové po břežském knížeti, Ludvík I. Lehnicko-břežský a Boleslav II. Malý, darování neuznávali a roku 1360 Grodkov vojensky obsadili.[16][33] Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.[5] Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.[34]

Získání Grodkova se odrazilo i v  titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.[5][11][17][35]

Vnitřní život diecéze za biskupa Přeclava

[editovat | editovat zdroj]

Úspěšná majetková správa biskupa, politické uklidnění v zemi i celkový hospodářský vzestup se kladně odrazily zejména na zřizování řady nových farností a stavbě nových kostelů. (Roku 1300 bylo v diecézi 310 farností, roku 1370 již 1030.)[36] Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže Václav I. založil roku 1354 v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu,[37] jeho bratr břežský kníže Ludvíkv I. založil při kapli břežského hradu roku 1368 kolegiátní kapitulu svaté Hedviky[38] a již předtím roku 1348 založili oba bratři v Lehnici klášter benediktinek.[8][11] Ve Vratislavi založil Karel IV. roku 1351 na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, svatému Stanislavovi a svatému Václavovi, jakož i svaté Dorotě, a u něj klášter augustiniánů poustevníků.[8][11][39] Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády – karmelitáni, kartuziáni a pavlíni.[8][16] Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské Nise mužský útulek svatého Josefa a ženský útulek svaté Barbory.[8][16]

Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku 1361 a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky.[5][6][8]

Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako kacířství. V roce 1349 například do Slezska přišli flagelanti, jejichž excesivní projevy zbožnosti mimo jiné vedly k jednomu z prvních protižidovských pogromů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit.[40]

Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky.[8][16]

Smrt a dědictví Přeclava z Pohořelé

[editovat | editovat zdroj]
Náhrobek Přeclava z Pohořelé ve vratislavské katedrále

Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály[1], kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství.[5]

„ Vratislavskou církev tak pozvedl a tak velkou učinil stavbami, zakládáním rybníků, vysazováním a nákupem vesnic, zlatými a stříbrnými nádobami, drahými ozdobami a početným náčiním, že se jí nyní obecně říká zlaté biskupství. “
— středověký životopis Přeclava z Pohořelé[5]

Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání nových církevních institucí a nalezení smírného modu vivendi se světskou mocí pozvedlo – ač jen dočasně – společenskou vážnost církve, která byla před Přeclavovým nástupem řadou vnitřních i vnějších sporů oslabena.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Preczlaw von Pogarell [online]. Find a Grave, 2012-10-17 [cit. 2014-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f ŻERELIK, Rościsław. Dzieje Śląska do 1526 roku. In: CZAPLIŃSKI, Marek. Historia Śląska. Wrocław: Wydawnictvo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2002. ISBN 83-229-2213-2. S. 80. (polsky)
  3. ↑ FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 77. 
  4. ↑ a b c d e SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha: Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541–545. (německy)
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In: Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin: Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704–705. (německy)
  7. ↑ a b c GRÜNHAGEN, Colmar. Geschichte Schlesiens (reprint). Gotha (Memphis, Tennessee, USA): (General Books), 18884 (2010). ISBN 978-1-152-92597-7. S. 119. (německy) 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online]. [cit. 2010-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-15. (polsky) 
  9. ↑ a b c ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Nakladatelství Libri, 2004. ISBN 80-7277-172-8. S. 78. 
  10. ↑ a b WÜNSCH, Thomas. Territorienbildung zwischen Polen, Böhmen und dem deutschen Reich:Das Breslauer Bistumsland von 12. bis 16. Jahrhundert. In: KÖHLER, Joachim; BENDEL, Rainer. Geschichte des christlichen Lebens im schlesichen Raum, Teilband 1. Münster-Hamburg-London: Lit Verlag, 2002. ISBN 3-8258-5007-2. S. 219. (německy)
  11. ↑ a b c d Fukala, s. 79
  12. ↑ Żerelik, s. 81
  13. ↑ Grünhagen (1884), s. 119-120
  14. ↑ Grünhagen (1884), s. 127
  15. ↑ Skřívánek a Tovačovský, s. 30
  16. ↑ a b c d e f g h i Grünhagen (1884), s. 134
  17. ↑ a b Žáček, s. 79.
  18. ↑ Skřívánek a Tovačovský, s. 31
  19. ↑ Žáček, s. 85.
  20. ↑ Skřívánek a Tovačovský, s. 30-31
  21. ↑ Grünhagen (1884), s. 135
  22. ↑ Wünsch, s. 226
  23. ↑ WECZERKA, Hugo. Handbuch der historischen Stätten - Schlesien. 2. vyd. Stuttgart: Alfred Kröner Verlag, 2003. ISBN 3-520-31602-1. S. 314. (německy) 
  24. ↑ KOUŘIL, Pavel; PRIX, Dalibor; WIHODA, Martin. Hrady českého Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2000. 645 s. ISBN 80-86023-22-2. S. 447, 100. 
  25. ↑ Żerelik, s. 80-81
  26. ↑ Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.
  27. ↑ Weczerka, s. 394.
  28. ↑ Wünsch, s. 225.
  29. ↑ Weczerka, s. 387-388.
  30. ↑ Wünsch, s. 215.
  31. ↑ Grünhagen (1884), s. 131
  32. ↑ Wünsch, s. 224.
  33. ↑ Wünsch, s. 229.
  34. ↑ Weczerka, s. 163.
  35. ↑ Skřívánek a Tovačovský, s. 28, 30
  36. ↑ KOPIEC, Jan. Preczlaw von Pogarell. In: GATZ, Erwin. Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198-1448. Berlin: Duncker u. Humblot, 2001. ISBN 3-428-10303-3. S. 15. (německy)
  37. ↑ Weczerka, s. 286.
  38. ↑ Weczerka, s. 54.
  39. ↑ Weczerka, s. 45.
  40. ↑ Žáček, s. 81.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha: Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29–31. 
  • GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541–545.
  • SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In: Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin: Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704–705. (německy)
  • PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online]. [cit. 2010-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-15. (polsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Nanker z Oxy 		Znak z doby nástupu Biskup vratislavský a Kníže niský
1341–1376 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
sedisvakance (1376–1382)
Václav Lehnický (1382–

1417)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Přeclav_z_Pohořelé&oldid=23622314“