Otilie Malybrok-Stielerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otilie Malybrok-Stielerová
Otilie Malybrok Stieler 1886 Vilimek.png
Rodné jméno Ottilie Kleinschrod
Narození 2. října 1836
Úmrtí 19. září 1913 (ve věku 76 let)
Povolání spisovatelka, překladatelka a básnířka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otilie Malybrok-Stielerová (2. října 1836 Mnichov19. září 1913 Tegnersee, Bavorsko), vl. jm. Ottilie Kleinschrod, rozená Stieler, byla německá básnířka a překladatelka. S pomocí přátel (Bedřich Wachsmann, Karel Viala, Božena Marčanová) překládala texty českých písní, básně a operní libreta do němčiny a ve vlastní tvorbě se vyznávala z lásky k českému národu. Roku 1880 vyšla její zásluhou první sbírka českých národních písní v německém překladu. Svým úsilím o propagaci české poezie a hudby v Německu a zmírňování napětí mezi oběma národy si získala úctu české kulturní veřejnosti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 2. října 1836 v Mnichově[1] jako nejmladší dcera J. Karla Stielera, dvorního malíře Ludvíka I. Bavorského; matka pocházela z Moskvy.[2] Provdala se za W. Kleinschroda, vrchního dozorce generálního ředitelství bavorských železnic. I ten byl umělecky založený — u jeho otce, nadšeného příznivce kultury, se scházeli umělci a občas tam zavítal i bavorský král Ludvík.[3]

Roku 1870 navštívila Prahu, kde se setkala s přítelem z mládí, který kdysi studoval na akademii v Mnichově[2] (byl to Bedřich Wachsmann).[4] Ten ji upozornil na krásu českých lidových písní. Z Prahy si domů odvezla slovník, mluvnici češtiny a sbírku Erbenových písní zhudebněných Martinovským.[2] To jí ale k porozumění nestačilo, a tak hledala učitele češtiny. Jako první se nabídl dvorní barytonista Karl Viala, původem z Čech, znalec a milovník české lidové hudby. Mluvnici příliš neovládal (v dětství chodil do německých škol a většinu života strávil v Německu), ale sdílel s Otilií její nadšení a velmi ji povzbuzoval. Společně psali texty a překládali. Už od počátku se ale mezi nimi projevovaly názorové rozdíly: zatímco Viala tvořil vlastní texty (které rytmicky souzněly s hudbou, ale s původními slovy neměly nic společného), Otilie se snažila o věrný překlad.[5]

Roku 1880 vydal německý skladatel Eduard von Welz v Kaulfussově nakladatelství v Lehnici deset českých národních písní s německým textem z překladu Malybrokové, první taková sbírka v Německu vůbec. Jméno překladatelky se tak poprvé dostalo na veřejnost a Umělecká beseda ji ocenila pochvalným dopisem.[5]

Prostřednictvím Vialy se Malybroková seznámila s mladou Boženou Marčanovou[4] (* 14. února 1861, † po r. 1936), která žila v Mnichově, byla v kontaktu s uměleckými kruhy a pomáhala tam místním Čechům. Obě dámy se spřátelily. Marčanová naučila Malybrokovou gramatiku a společně pak překládaly některá díla.[6]

Malybroková se také seznámila s Františkem Pivodou a přeložila třicet písní z jeho sbírky Věnec pod názvem Aus Böhmen’s Gauen. Druhý díl Věnce pak obsahoval české i německé texty v jednom vydání.[5]

Jan Ludevít Procházka, hudební ředitel v Hamburku, vydal r. 1882 Slovanské národní nápěvy (Slawische Volksweisen) a o dva roky později Národů hlasy (Völkerstimmen), k nimž Malybroková poskytla překlady. Recenze v berlínském časopise Fremndenblatt ocenila, že její překlad vzorně podává smysl originálu a poeticky jej ozařuje.[5]

Během návštěv Prahy se u Josefa Hlávky seznámila s Jaroslavem Vrchlickým, Eliškou Krásnohorskou a Juliem Zeyerem. Krásnohorská překládala její vlastní verše do češtiny (vyznávala se v nich z lásky k českému národu, ukázka vyšla např. v časopise Zlatá Praha r. 1886)[7] a informovala o ní českou veřejnost.[8]

Malybroková přeložila také libreto k Dvořákově opeře Dimitrij, Dvořákovy písně[3] a některé spisy Julia Zeyera (Vyšehrad, Z letopisů lásky, Olgert Gajstor, Příchod Čechův; vše společně s B. Marčanovou). Její překlad Smetanovy Prodané nevěsty slavil úspěch na mnichovské Dvorní opeře.[6]

Za svou překladatelskou a propagační činnost ve prospěch české kultury si získala velkou přízeň a úctu české kulturní veřejnosti. Podle Elišky Krásnohorské se stala poslem spravedlnosti vůči slovanským národům a jedním z mála na německé straně, kdo usilují o příznivé vztahy s Čechy.[8] Jan Neruda připomněl, že její činnost navazuje na dílo starších německých přátel, k nimž patřili Ida von Reinsberg-Düringsfeld, Josef Wenzig a Alfred Waldau.[9]

Zemřela 19. září 1913 v Tegnersee.[1] Na jejím pohřbu prohlásil místní farář a školní inspektor Voglmüller, že jí literární činnost bránila v řádném plnění domácích a křesťanských povinností; smuteční hosté pokládali tuto poznámku za nevhodnou a netaktní.[10]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikovala pod pseudonymem Malybrok, což je překlad příjmení Kleinschrod do češtiny.[1] Knižně vyšly mimo jiné překlady:[11]

  • Lyrische Gedichte und Uebertragungen nach böhmischer Kunst- und Volks-Poesie (1887)
  • Vier Lieder : für eine Singstimme mit Clavierbegleitung (1888)
  • Písně milostné = Liebeslieder : für eine Singstimme mit Begleitung des Pianoforte (1889, hudba: Antonín Dvořák)
  • Vyšehrad : ein Cyclus epischer Dichtungen (1898), autor: Julius Zeyer)

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Spisovatelka Malybrok-Stielerová zemřela. Národní listy. 1913-09-19, roč. 53, čís. 257, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-01-08].  
  2. a b c d O. Malybrok-Stielerová. Ženské listy. 1886-01, roč. 14, čís. 1, s. 13. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  3. a b c d Z Mnichova. Národní listy. 1890-02-09, roč. 30, čís. 39, s. 7. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  4. a b Německá překladatelka českých básníků zemřela. Národní politika. 1913-09-20, roč. 31, čís. 258, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  5. a b c d O. Malybrok-Stielerová (Pokr. a dokončení). Ženské listy. 1886-02, roč. 14, čís. 2, s. 22. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  6. a b E. M.. Jubileum vzácné Češky. Národní listy. 1936-02-13, roč. 76, čís. 43, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  7. MALYBROK-STIELEROVÁ, O.. Českému národu. Zlatá Praha. 1886-03-26, roč. 3, čís. 15, s. 230. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  8. a b KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Ottilie Malybrok-Stielerová. Světozor. 1886-04-09, roč. 20, čís. 18, s. 284. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  9. O. Malybrok-Stielerová. Humoristické listy. 1886-12-24, roč. 28, čís. 52, s. 284. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  10. Farářská neomalenost nad hrobem. Národní listy. 1913-10-02, roč. 53, čís. 270, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-08].  
  11. Podle seznamu prací v NK ČR