Nejvyšší korouhevník
Nejvyšší korouhevník (německy Oberstpanier nebo Oberst-Panier-Träger) byl dvorský úřad, jehož držitel původně nosil panovníkovu korouhev ve vojenských taženích, bitvách nebo slavnostních průvodech. Později se jednalo o čestný úřad, který se uplatnil především při korunovacích nebo holdování stavů panovníkovi.
České království
[editovat | editovat zdroj]V Českém království byl dědičný úřad ustanoven až před korunovací Karla VI. v roce 1723.[1][2][pozn. 1] Úředníci byli dva, jeden za panský stav, druhý za rytířský.[3] Odznakem kourohevníka stavu panského byla korouhev vyšívaná zlatem a stavu rytířského korouhev vyšívaná stříbrem.[4] V době korunovace nesli zemské prapory s vyobrazením svatého Václava.[3]
Za panský stav
[editovat | editovat zdroj]Úřad nejvyššího zemského korouhevníka za panský stav (německy Panier des Herrenstandes, Oberst-Erbland-Panier des Königreichs Böhmen, Oberst-Erlbandpanier-Träger des böhmischen Herrenstandes) získal dědičně v době jeho zřízení 26. července 1723 Rudolf Josef Kořenský z Terešova,[5] Kořenští z Terešova úřad drželi do svého vymření v roce 1795.[4] Od 3. dubna 1798 byl dědičně v rodě hrabat Chorinských z Ledské.[pozn. 2] Uvádí se také, že Chorinští získali úřad už v roce 1764.[7]
- 1723–? Rudolf Josef Kořenský z Terešova[2] († po 1739),[5] byl také radou České dvorské kanceláře,[2] v roce 1723 byl jmenován císařským komorníkem[2]
- ?–? Rudolf Josef Kořenský z Terešova († po 1760), syn Rudolfa Josefa
- úřad zastával v době korunovace Marie Terezie v roce 1743
- ?–1794 Emanuel Kořenský z Terešova
- úřad zastával v době korunovace Leopolda II. v roce 1791
- ? úřad zastával v době korunovace Františka I. Rakouského v roce 1792
- 1794–1795 Rudolf Kořenský z Terešova († červenec 1795), bratr Emanuela
- 1795–1798 neobsazeno
- 1798–1812 František Jan Chorinský z Ledské (1725 nebo 1726–1812)
- 1812–1821 František Kajetán Chorinský z Ledské[7] (1761–1821)
- 1821–1861 Bedřich Karel Chorinský z Ledské[9] (1802–1861)
- Gustav Chorinský z Ledské, úřad zastával v době korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého v roce 1836[10] (asi jako zástupce rodiny)
- 1861–1901 Viktor Pavel Chorinský z Ledské[11] (1838–1901)
- 1901–1918 Friedrich-Karl Chorinsky (1867–1947)
Za rytířský stav
[editovat | editovat zdroj]Úřad korouhevníka za rytířský stav (německy Panier des Ritterstandes) byl od 26. července 1723 dědičný v rodě Markvartů z Hrádku, od 18. října 1743 Vančurů z Řehhnic, od roku 1771 v rodě Astfeldů a konečně od 6. srpna 1792[12][13] (provizorně už od 30. 8. 1791)[13] v rodě rytířů Vořikovských z Kunratic (německy Worzekowsky von Kudratitz).[4]
- 1723 (26. 7.)[4] – ? Václav Arnošt Markvart z Hrádku,[2][14] v letech 1707–1737 byl také podkomořím královských měst[2]
- korunovace Karla VI. v roce 1723 se zúčastnil jako zástupce nejvyššího písaře Václava Kryštofa Hložka ze Žampachu, který onemocněl.[15] V úřadě nejvyššího korouhevníka ho zastoupil jeho syn František Václav Markvart z Hrádku.[16]
- ?–1743 František Václav Markvart z Hrádku († 1743), rod vymřel
- ? úřad zastával v době korunovace Marie Terezie v roce 1743
- 1743 (18. 10.)[4] nebo 1748[17] – 1758[4] Jan Josef Vančura z Řehnic[17] († únor 1771 Praha), jen do povýšení do panského rodu v roce 1758[4]
- 1770[18] nebo 1771[4]–? Jan Václav Astfeld z Vydří[18] (1706–1799), 18. října 1755 byl povýšen do starožitného panského stavu,[18] od roku 1784 byl viceprezidentem zemského soudu[18][pozn. 3]
- úřad v době korunovace Leopolda II. v roce 1791 nebyl obsazen (vacat)[19][chybí lepší zdroj]
- 1791[4] (30. 8.; provizorně)[13] a 1792 (6. 8., dědičně)[12][13] – 1831 Adam Jiří Vořikovský z Kunratic[12] (1752 – 28. 5. 1831)
- ? úřad zastával v době korunovace Františka I. Rakouského v roce 1792
- ?–1863 Adam Jan Vořikovský z Kunratic (1793 – 9. 10. 1863 Praha), úřad zastával v době korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého v roce 1836[10]
Rakouské země
[editovat | editovat zdroj]Úřad byl udělován jako (dědičné) léno. Abensperg-Traunové drželi úřad v Rakouském arcivévodství od začátku 18. století, hlava rodu nesla titul nejvyšší korouhevník, zatímco ostatní členové rodu korouhevník. Titul hlavy rodu tedy zněl nejvyšší dědičný zemský korouhevník v Rakouském arcivévodství nad i pod Enží (Oberst-Erbland-Panier-Träger in Österreich ob und unter der Enns).
Horní a Dolní Rakousy
[editovat | editovat zdroj]Úřad nejvyššího korouhevníka existoval už ve středověku. V roce 1467 udělil císař Fridrich III. (panoval v letech 1440–1493, od roku 1452 císař) dědičný úřad Jörgovi z Volckensdorfu.[20] Rod Volckensdorfů (Volkersdorfů)[21] vymřel v roce 1616. Sestra posledního Volckensdorfa se provdala za hraběte z Abensperg-Traunu a právě na ně byl úřad převeden. Dědičný úřad (Oberst-Erbland-Panier und -Fähnrich in Österreich unter und ob der Enns) jim byl udělen v roce 1705 císařem Josefem I. (panoval v letech 1705–1711).[20]
- 1467–? Jiří (Georg) z Volkersdorfu[21] (Jörg z Volckensdorfu)[20]
- *
- ?–1616 Volfgang Vilém z Volkersdorfu[21] († 1616)
- úřad neobsazen
- 1705 (29. 7.) – Otto Ehrenreich z Abensperg-Traunu (13. 3. 1644 – 8. 9. 1715), diplom vydán 29. července 1705, ale lenní list vydal teprve císař Karel VI. 5. listopadu 1712,[21] úřad zastával během dědičného holdování stavů dolnorakouského arcivévodství císaři Josefu I. 22. září 1705[22]
- 1715– František Antonín z Abensperg-Traunu (4. 6. 1674 – 7. 9. 1729 nebo 1740 nebo 1745)
- ? (Franz Joseph Gotthard z Abensperg-Traunu (18. 7. 1707 – 11. 12. 1744), pokud otec zemřel před rokem 1744)
- ?–? František Josef Gabriel z Abensperg-Traunu (4. 7. 1734 – 11. 1. 1791 Vídeň)
- ?–? František Josef Evžen (1760–1800) ?
- Fantišek Josef z Abensperg-Traunu, uvádí se k roku 1809[23]
- 1800–1820 Adam František Antonín z Abensperg-Traunu (3. 7. 1767 – 28. 7. 1820), bratr předchozího
- 1820–1867 František Xaver z Abensperg-Traunu (15. 4. 1804 – 9. 10. 1867),[24][25] úřad zastával během dědičného holdování stavů dolnorakouského arcivévodství císaři Ferdinandu I. 18. černa 1835
- Karl hrabě Abensperg und Traun, poslední držitel léna[20]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Před korunovací Karla VI. byl v roce 1723 nově ustanoven také úřad nejvyššího pokladníka.[2]
- ↑ Starý český rod byl zmiňován už v polovině 14. století. Dne 22. dubna 1710 byl František Karel Chorinský z Ledské (1689–1741) povýšen v Českém království do panského stavu. Jeho synové František Jan (1725 nebo 1726–1812), Matyáš František (1720–1786), Ignác Dominik (1729–1792) z prvního manželství a Michal Václav (1736–1806) z druhého manželství byli 12. prosince 1761 povýšeni do českého hraběcího stavu.[6]
- ↑ Jeho syn František Xaver z Astfeldu a Vydří (1757–1832) byl posledním mužským příslušníkem rodu (ultimus familiae).[18]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 401. Dále jen Příběhy o hrdé pokoře.
- ↑ a b c d e f g h VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít; VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 528 s. ISBN 978-80-7432-002-6. S. 84. Dále jen Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723.
- ↑ a b SEKYRKOVÁ, Milada. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. (Dny, které tvořily české dějiny). ISBN 80-86515-37-0. S. 90.
- ↑ a b c d e f g h i BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 186 a 235.
- ↑ a b Příběhy o hrdé pokoře, s. 741
- ↑ MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 115.
- ↑ a b Ottův slovník naučný. 12. díl. Ch – Sv. Jan. Praha: J. Otto, 1897. Dostupné online. S. 366.
- ↑ Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, s. 257, 343
- ↑ KNESCHKE, Ernst Heinrich. Deutsche Grafen-Haeuser der Gegenwart : in heraldischer, historischer und genealogischer Beziehung. Leipzig: T. O. Weigel, 1852. Dostupné online. S. 155. (německy) Dále jen Deutsche Grafen-Haeuser der Gegenwart.
- ↑ a b Ottův slovník naučný. 6. díl. Čechy – Danseur. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. S. 546.
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser. 1884. 57. Jahrgang. Gotha: Perthes, 1884. Dostupné online. S. 180. (německy)
- ↑ a b c Ottův slovník naučný. 26. díl. U – Vusín. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. S. 968. Dále jen Ottův slovník naučný 26..
- ↑ a b c d Genealogisches Taschenbuch der adeligen Häuser Österreichs. 1905. Erster Jahrgang. Wien: Otto Maas´ Söhne, 1905. Dostupné online. S. 602. (německy)
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 521
- ↑ Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, s. 192, 327
- ↑ Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, s. 211
- ↑ a b Ottův slovník naučný 26., s. 386
- ↑ a b c d e ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta v českých zemích a po dunajské monarchii: Astfeld [online]. novanobilitas.eu [cit. 2023-07-14]. Dostupné online.
- ↑ ALBRECHT, Johann Friedrich Ernst. Krönungsjournal für Prag. Prag: Albrecht, Johann Friedrich Ernst, 1791. 502 s. Dostupné online. S. 274. (německy)
- ↑ a b c d PLANCK-PLANCKBURG, Karl. Die Landeserbämter und die Erbhuldigungen in Österreich ob der Enns. Linz an der Donau: F. J. Ebenhöch´sche Buchhandlung / Heinrich Korb, 1929. 46 s. Dostupné online. S. 12. (německy)
- ↑ a b c d Ausführliche Beschreibung der Erbhuldigung, s. 60
- ↑ Ausführliche Beschreibung der Erbhuldigung, s. 61
- ↑ HASSEL, Johann Georg Heinrich. Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809. Weimar: Verlag des Landes-Industrie-Comptoirs, 1809. Dostupné online. S. 436 a 439. (německy) Dále jen Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809.
- ↑ CASTELLI, Ignaz Franz. Ausführliche Beschreibung der Erbhuldigung, welche dem allerdurchlauchtig sten Großmächtigsten Herrn Ferdinand dem Ersten, Kaiser von Oesterreich, König von Ungarn, Böhmen, Galizien und Lodomerien, Erzherzog zu Oesterreich von den Ständen des Erzherzogthumes Oesterreich unter der Enns am 14. Juny 1835 geleistet ward. Wien: [s.n.], 1837. Dostupné online. S. 58. (německy) Dále jen Ausführliche Beschreibung der Erbhuldigung.
- ↑ Deutsche Grafen-Haeuser der Gegenwart, s. 3
