Natalija Kobrynska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Наталія Іванівна Кобринська
Natalija Kobrynska v 80. letech 19. století
Natalija Kobrynska v 80. letech 19. století
Rodné jménoNataliya Ozarkevych
Jiná jména
  • Nataliya Kobrynska;
  • Natalìja Ìvanìvna Kobryns‘ka;[1]
  • Natalija Iwaniwna Kobrynska;
  • Natalja Ivanivna Kobrynská
Narození8. června 1855[p. 1]
Beleluja, Halič,[p. 2] Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. ledna 1920
Bolechiv, Západoukrajinská lidová republikaZápadoukrajinská lidová republika Západoukrajinská lidová republika
Příčina úmrtíonemocnění tyfem
Místo pohřbeníValašský městský hřbitov v Bolechivu v Ivanofrankivské oblasti
NárodnostUkrajinka
ZeměHalič (Ukrajina)
Vzděláníekonomická fakulta curyšské univerzity
Alma materUniverzita v Curychu
Povoláníspisovatelka, socialistická feministka, aktivistka, organizátorka ukrajinského ženského hnutí
Domovské městoBolechiv
ChoťTheofil Kobrynsky (zemřel kolem r. 1882)
Rodiče
Příbuzníbratr Jevhen
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Titulní stránka ukrajinského ženského almanachu z roku 1887
Účastníci sjezdu ukrajinských spisovatelů ve Lvově v roce 1898 u příležitosti 100. výročí vydání ukrajinské epické básně Eneida (česky: Aeneida; ukrajinsky: Енеїда), kterou v roce 1798 napsal (coby první literární dílo publikované v moderní ukrajinštině) ukrajinský spisovatel, básník a dramatik Ivan Petrovyč Kotljarevskyj (1769–1838). V první řadě zleva sedící je Natalija Kobrynska.
Natalija Kobrynska kolem roku 1900
Náhrobek na Valašském městském hřbitově v Bolechivu v Ivanofrankivské oblasti
Ukrajinská obálka z roku 2015 připomínající 160. narozeniny Kobrynské

Natalija Kobrynska (8. června 1855,[p. 1] Beleluja, Halič, Rakouské císařství[p. 2]22. ledna 1920, Bolechiv, Západoukrajinská lidová republika) byla ukrajinská spisovatelka, socialistická feministka,[2] aktivistka[3] a organizátorka ukrajinského ženského hnutí.[4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodinný původ[editovat | editovat zdroj]

Nataliya Ozarkevych se narodila jako dcera kněze ukrajinské řeckokatolické církve Ivana Ozarkeviče (Iwan Osarkewytsch; Jan Ozarkiewicz; 1826–1903), který byl V. až VII. volebním období (1873–1891) členem rakouské poslanecké sněmovny (rakouského parlamentu),[p. 3] a Teofilie Okunevské ve vesnici Beleluja (Sniatynśkyj rajon, Ivanofrankivská oblast) v Haliči.

Rodina Ozarkevyčů byla v regionu známá: její bratr Jevhen založil ve Lvově Národní nemocnici (Narodna Lichnycja) pod patronací metropolity Andreje Šeptického,[5] strýc z matčiny strany Jaroslav Okunevskij byl námořním admirálem v Rakousku-Uhersku, její sestřenice Sofie Okunevska byla první ženou–lékařkou taktéž v Rakousku-Uhersku[p. 4] a výraznou stopu v dějinách Haliče zanechala i řada dalších jejích příbuzných.[5]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 19. století nebylo v Rakousku-Uhersku mladým ženám umožňováno další studium na gymnáziích a univerzitách.[5] (A právě této problematice zasvětila Natalija Kobrynska svůj život.[5]) Když nemohla studovat (nad rámec základního vzdělání), tak se především učila sama doma od svého otce němčinu, francouzštinu, polštinu a ruštinu. Také četla díla světové (zahraniční) literatury, která ji její bratři přinášeli ze školy.

Manželství[editovat | editovat zdroj]

V roce 1871 se provdala za Theofila Kobrynského. Ten o několik let později (kolem roku 1882) zemřel a ona se musela vrátit zpět do Bolechivu ke svým rodičům.[3] Podle zákona si tehdejší žena nemohla libovolně určit svůj ostud a pokud její manžel neřekl, co má dělat, převzal tyto povinnosti její otec.[5]

Kontakty ve Vídni[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni, kam Kobrynska odjela se svým otcem, se seznámila s ukrajinskými velvyslanci.[5] Největší dojem na ni udělal Ostap Terlecký, který ji přesvědčil, aby začala psát.[5] Ve Vídni se Kobrynska seznámila s ukrajinským básníkem, spisovatelem, sociálním a literárním kritikem, novinářem, ekonomem a politickým aktivistou Ivanem Jakovyčem Frankem (1856–1916). Ten nejen její literární tvorbu chválil, ale povzbuzoval a utvrzoval ji v jejím úsilí o zrovnoprávnění žen s muži.[6] Ve Vídni se také seznámila s ukrajinským historikem a politickým myslitelem Mychajlem Petrovyčem Drahomanovem (1841–1895), bratrem ukrajinské spisovatelky, novinářky a etnoložky Oleny Pčilky,[p. 5] která Kobrynskou také povzbuzovala v jejích aktivitách směřujících k zrovnoprávnění ukrajinských žen.[6] Nakonec Kobrynska odjela spolu se svojí sestřenicí, aktivistkou a feministkou Sofií Okuněvskou (1865–1926) do Švýcarska, kde se zapsala na ekonomickou fakultu curyšské univerzity.[5][p. 4]

Aktivistkou[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. prosince 1884[5] založila a organizovala Kobrynska ve Stanislavově[5] spolek s názvem Tovarystvo Rus'kykh Zhinok (Spolek rusínských žen; Association of Ukrainian Women),[3] který se zabýval vzděláváním žen, seznamoval je s literaturou a podporoval diskuse o ženských právech. Den 8. prosinec 1884 se tak stal výchozím bodem v dějinách ukrajinského ženského hnutí.[5] Kobrynska považovala u žen za zásadní nejen otázku vzdělání, ale i problém přístupu Rusínek (Ukrajinek) k vlastenectví.[5] Zastávala názor, že jsou to právě ženy, kdo při výchově dětí jim vštěpují vedle prvotních morálních vzorců i lásku k vlasti a rodné zemi.[5]

V roce 1890 byla Kobrynska členkou delegace, která lobbovala u ministra školství, aby bylo ženám umožněno studovat na univerzitě. Situace se změnila až v roce 1897, kdy bylo rozhodnuto o otevření ženských gymnázií a přijetí žen na univerzity.[5] Zasazovala se také o všeobecné volební právo, denní péči o děti a společné kuchyně.[6] V 90. letech 19. století chtěla Kobrynska založit ženskou odnož první ukrajinské politické strany, ale tento cíl ji nakonec rozmluvili Ivan Jakovyč Franko a politik a spisovatel Mychajlo Pavlyk (1853–1915). A tak se její zbraní v boji o emancipaci ukrajinských žen stala literatura.[5] Povídky, které napsala, vyšly v několika sbírkách a zabývaly se ženami, sociálními problémy a psychologickými tématy, lidovou vírou a první světovou válkou.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Kobrynska nikdy nabyla organizátorkou protestů a skandálů. Jen a jen svojí inspirativní a vytrvalou prací v oblasti vzdělávání žen pomohla zavést významné kvalitativní změny do života žen na počátku 20. století (a to nejen ve Lvově).[5]

Kobrynska se nikdy znovu nevdala a cele se věnovala společenským aktivitám.[5] Během první světové války skončila za své vlastenecké postoje málem v rakouském koncentračním táboře.[5] Přes 30 let žila Kobrynska v Bolechivu,[7] kde dne 22. ledna 1920 ve věku 64 let zemřela na tyfus.[8][9] Aby se zabránilo šíření nemoci, byl její dům v Bolechivu po jejím úmrtí vypálen.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

  • Svou první povídku napsala v roce 1883 a jmenovala se Shuminska (respektive Paní Šuminská).[5] Později byla tato povídka známa pod názvem Duch doby (The Spirit of the Times).
  • O rok později (1884) napsala novelu Pro kus chleba (For a Piece of Bread).[9]
  • V roce 1887 vydala první feministický almanach. Tato sbírka děl ukrajinských autorek se nazývala Pershy vinok (První věnec; The First Garland) a Kobrynska ji publikovala spolu s ukrajinskou nakladatelkou, spisovatelkou, etnografkou, tlumočnicí a občanskou aktivistkou Olenou Pčilka (1849–1930).[6][p. 5] Almanach byl prvním dílem v Haliči a na Ukrajině, které se zabývalo tzv. „ženskou otázkou“ – kromě beletristických děl a etnografických výzkumů obsahoval řadu feministických článků, zejména o postavení žen na Ukrajině a ve světě.[5] Sestavovatelkami a autorkami almanachu Peršij vinok byly výhradně ženy jak z Haliče, tak i z Dněprské Ukrajiny.[5]
  • Kobrynska založila také nakladatelství, které se jmenovalo Zhinocha Sprava (Ženská věc; Women’s Cause)[9] a zde vyšla tři čísla ženského almanachu – druhý almanach vydaný jejím vlastním nákladem[5] v roce 1893 se nazýval Nasha dolya resp. Naša dolia (Náš osud; Our Fate);[6] další vydání následovala v letech 1895 a 1896; třetí almanach byl vydán v roce 1907 a jmenoval se Žinocha dolia (Osud žen). (Kvůli almanachu Naša dolia se přestěhovala do Lvova.[5])

V roce 1967 vydal P. Babiak bibliografii jejích prací.[10] Její dílo bylo přeloženo též do angličtiny:[6] sbírka The Spirit of the Times (Duch doby) (v roce 1998); Warm the Children, O Sun (Zahřej děti, slunce) (v roce 1998).

Výběr publikací (Národní knihovna ČR)[editovat | editovat zdroj]

  • Peršyj vìnok – Žìnočyj al‘manach vydanyj koštom ì zachodom Natalìì Kobryns‘koì ì Oleny Pčìlky. (První věnec – Ženský almanach vydaný nákladem Natalijí Kobrynskou a Olenou Pchilkovou.) L‘vìv: [s. n.], 1887. [2]; 464 stran
  • Vìdpovìd‘ na krytyku žìnočoho al‘manacha v Zorì z r. 1887. (Odpověď na kritiku ženského almanachu z roku 1887.) Černìvcì: koštom ì zachodom K. Tryl‘ovskoho, 1888. 16 stran.
  • Pro „Noru“ Ìbzena. (O IbsenověNoře“.) L‘viv: (s. n.), 1900; 28 stran
  • Duch času: opovidanja. (Duch času: příběhy.) L‘viv: Spilka, 1903?; 123 stran
  • Jadzja ì Katrusja ta yn‘šì opovìdanja. (Katyino jídlo a další příběhy.) L‘vìv: Spìlka, 1904. 156 stran
  • Kazky (Pohádky) – Natalìja Kobryns‘ka z Ozarkevyčìv; Peredne slovo (napysav) Denys Lukìjanovyč. Černìvcji: Nakladem vlastním, 1904. XIX, 104 stran
  • Vybranì opovìdannja. (Vybrané příběhy.) L'vìv: Knyžkovo-žurnal'ne vydav., 1954. 215 stran
  • KOBRYNS‘KA, Natalìja, Vybranì tvory – Vporjadkuvannja, pìdhotovka tekstìv, vstupna stattja ta prymìtky O. M. Moroza. (Vybrané texty – Uspořádání, příprava textu, úvodní slovo a poznámky O. M. Moroza.) Kyjiv: Deržlìtvydav Ukrajiny, 1958. 19 stran
  • KOBRYNS‘KA, Natalìja, Vybranì tvory – Uporjadkuvannja, pìdhotovka tekstìv, vstupna stattja j prymìtky: Ìvan O. Denysjuk ta Kateryna A. Krìl. (Vybrané texty – Uspořádaní, příprava textu, úvodní slovo a poznámky Ìvan Ovksentìjovyč Denysjuk a Kateryna A. Krìl.) Kyjiv: Dnìpro, 1980. 448 stran

V češtině[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Některé zdroje uvádějí jako datum narození 8. června 1851.
  2. a b Dnes (2022) patří Beleluja do Ivanofrankivské oblasti na Ukrajině.
  3. Pramen [5] uvádí, že její otec byl velvyslancem haličského Sejmu a vídeňského parlamentu.
  4. a b c Sofia Okunevska (1865–1926) celým jménem Sofia Okunevska-Morachevska byla první ženou, která vystudovala univerzitu a stala se lékařkou v Rakousku-Uhersku. Také byla veřejnou aktivistkou a významnou osobností feministického hnutí v Haliči a v Rakousku-Uhersku. V prvním ukrajinském ženském almanachu Pershy vinok (česky: První věnec; anglicky: The First Garland) vydaném v roce 1887 publikovala povídku o městském životě Písek. Písek! a také dílo Rodinné pouto v písních a svatebních obřadech. Poslední léta strávila ve Lvově, kde vedla malou lékařskou praxi.
  5. a b c Olena Pčilka (ukrajinsky: Олена Пчілка; Olha Drahomanová-Kosachová; Olena Pčilková; Olena Ptschilka; Olena Pechilková; 1849–1930) byla matkou známé ukrajinské spisovatelky, básnířky, dramatičky a literární kritičky Lesji Ukrajinky (1871–1913) a též byla sestrou Mychajla Petrovyče Drahomanova (1841–1895).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Nataliya Kobrynska na anglické Wikipedii a Nataliya Kobrynska na německé Wikipedii.

  1. Kobryns‘ka, Natalìja (1855-1920): ukrajinská spisovatelka [online]. web: Obálky knih cz [cit. 2022-03-17]. Dostupné online. 
  2. BOHACHEVSKY-CHOMIAK, Martha. Feminists Despite Themselves: Women in Ukrainian Community Life, 1884-1939. [s.l.]: CIUS Press, 1988. S. 71. (anglicky) 
  3. a b c DE HAAN, Francisca; DASKALOVA, KRASIMIRA; LOUTFI, ANNA. Biographical Dictionary of Women's Movements and Feminisms in Central, Eastern, and South Eastern Europe: 19th and 20th Centuries. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. ISBN 9637326391. S. 244–47. (anglicky) 
  4. Kobryns‘ka, Natalìja (1855–1920); Kobryns‘ka, Natalìja Ìvanìvna (1855–1920): ukrajinská spisovatelka, socialistická feministka a aktivistka [online]. web: Databáze autorit NK ČR [cit. 2022-03-17]. Identifikační číslo: js2007400483. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y ARETA. Nataliya Kobrynska: Organizer of the Feminist Movement in Galicia (česky: Nataliya Kobrynska: Organizátorka feministického hnutí v Haliči) [online]. web: Forgotten Galicia com (Zapomenutá Halíč), 2020-11-15 [cit. 2022-03-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  6. a b c d e f Women's Voices in Ukrainian Literature; Nataliya Kobrynska (1855-1920) [online]. Language Lanterns Publications [cit. 2022-03-18]. Biografická skica. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ГУПАЛО, Сергій. Піонерка українського фемінізму – 150 років тому народилася Наталія Кобринська (česky: Průkopnice ukrajinského feminismu 150. výročí narození Natalji Kobrynské) [online]. Článek v day.kyiv.ua – The Day (kyjevský centristický deník, který vychází ve třech jazykových mutacích: ukrajinsky, rusky a anglicky), 10. června 2005, 2005-06-10 [cit. 2022-03-18]. Ukrajinsky. Dostupné online. 
  8. Biografie Natalija Kobrynska [online]. na internetových stránkách ukrajinské pošty k vydání obálky na počest jejích 160. narozenin (vyhledáno 10. května 2017) [cit. 2022-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-05. (ukrajinsky) 
  9. a b c BUKHALO, Serhiy. The Pioneer of Ukrainian Feminism (The 150th birth anniversary of Natalia Kobrynska) [online]. noviny: day.kyiv.ua – The Day (kyjevský centristický deník, který vychází ve třech jazykových mutacích: ukrajinsky, rusky a anglicky), 2005-07-05 [cit. 2022-03-18]. Dostupné online. 
  10. STRUK, Danylo Husar. Záznam o Nataliji Kobrynské v Encyklopedii Ukrajiny [online]. web: Encyklopedie Ukrajiny com [cit. 2022-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]