Nan Goldin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nan Goldin
Narození 12. září 1953 (63 let)
Washington, D.C.
Bydliště Washington, D.C.
Lexington
Alma mater School of the Museum of Fine Arts, Boston
Tuftsova univerzita
Povolání fotografka
Ocenění Hasselblad Award (2007)
komandér Řádu umění a literatury
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nan Goldinová (* 12. září 1953, Washington, D. C.) je americká fotografka. Ovlivnila zásadním způsobem estetiku umělecké fotografie v 70. letech svými bezprostředními a osobními snímky skutečných situací ze života americké subkultury, především mladé lidi, jejichž součástí byly drogy a sexuální experimenty.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Nan Goldinová fotografovala každodenní tvář komunity, v níž se sama pohybovala a k níž příznačně patřily také drogy, homosexualita, prostituce, postavy „Drag Queens“ neboli transvestitů, společné byty a vztahy. Vytvořila tak deník života přátel a důvěrně blízkých osob, „deník, v němž nechává lidi číst“. Její snímky nejsou založeny na pouhém pozorování, ale na hlubokých osobních souvislostech – tento přístup vyšel zvlášť jasně najevo, když začala na konci 80. let předkládat, jakou daň si vyžádala nemoc AIDS mezi jejími přáteli a známými. Snímky Goldinové, obvykle velké lesklé cibachromy téměř „caravaggiovské intenzity“, monumentalizují podstatu momentky jako průsečíku osobního a univerzálního. Uzavřené tmavé interiéry, v nichž Nan Goldinová většinou zobrazuje své modely, jsou "metaforou hranic", které z jejího světa vylučují ty, kdo nejsou jeho součástí. Povrch fotografie je jako "skleněná stěna", skrze niž můžeme spatřit člověka svázaného s jiným člověkem v aktu – „sexuální závislosti“. Snímky si uchovávají charakter rodinného portrétu, protože my, co jsme mimo tuto širší skupinu lidí, nevíme o těch, kteří jsou její součástí, skoro nic kromě těch nejobecnějších věcí, a fotografie nám o nich málokdy říkají něco jiného než to, co se týká jejich vzájemných vztahů jako milenců, přátel nebo obětí.

„Fotografování pro mne znamená určitý způsob dotýkání se – je to pohlazení. Můj pohled je vřelý, nikoli chladný. Neanalyzuji, co se děje – to jen krása a zranitelnost mých přátel mne inspirují k fotografování.“ (N. G.)

„Vždycky jsem si myslela, že nemohu nikdy ztratit člověka, když ho budu dost často fotografovat. Ale moje snímky mi ukázaly právě to, kolik jsem ztratila.“ (N. G.)

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Snímek isnpirovaný Nan Golidnovou

Nan Goldinová začala fotografovat v 16. letech – nejenom proto, aby se vyrovnala s vlastním životem (traumatizujícím zážitkem pro ni byla sebevražda její starší sestry), ale také proto, aby unikla puritanismu americké společnosti. Její první fotografie byly momentky přátel (studentů progresivní komunitní školy v Bostonu) z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Poprvé vystavovala Goldinová černobílé fotografie „Drag Queens“ ve svých 19 letech. Poté fotografovala především transvestity. Od poloviny 70 let fotografuje Nan Goldinová v barvě. Vytvořila osobitý styl intimní citlivé a bezprostřední fotografie, využívá fotoaparát jako nástroj pro dokumentaci životního stylu, jehož je vždy součástí. Studovala školu při Museum of Fine Arts v Bostonu, v roce 1977 získala titul bakaláře umění (BFA/BA). V roce 1978 se přestěhovala do New Yorku a krátce na to vytvořila „The Ballad of Sexual Dependency“ (Baladu o sexuální závislosti), proměnlivou obrazovou projekci- asi 750 diapozitivů sladěných s hudbou. Balada byla prezentována v muzeích, galeriích, alternativních prostorách a na filmových festivalech ve Spojených státech i v zahraničí – mj. „Whitney Bienále“, berlínském filmovém festivalu, ve Stedelijk Museum v Amsterdamu, The Hirschhorn Museum Art, Jeu de Paume v Paříži, Philadelphia Museum of Art, ICA v Londýně a v Museum of Art v New Yorku. V roce 1986 vydalo Baladu v knižní podobě nakladatelství Apetite, poté vyšla i ve Velké Británii a v Německu.

V polovině 80 let se Goldinová stala závislou na drogách. Po delším pobytu v odvykacím středisku v Bostonu začala znovu fotografovat. První z těchto snímků byly autoportréty, z nichž některé jsou součástí diaprojekce „All By Myself“ (Úplně sama). Goldinová začala poprvé fotografovat za denního světla: zářivé, jasné fotografie kontrastující s jejími staršími, temnějšími snímky. Zároveň začala dokumentovat destruktivní vliv AIDS na své přátele a známé. „Cookie Portfolio“ (1989) je poctou ženě, která byla 13 let její nejlepší přítelkyní a zemřela na AIDS. Další tvorba Nan Goldinové, ovlivněná jejím pobytem v Berlíně a cestami do Asie a Evropy, je prostoupena pocitem ztráty i uzdravení: snímky ukazují prázdné pokoje a jemnější psychologické portréty jejích milenců a přátel – často stejných lidí, které fotografovala bezmála třicet let.

Fotografie od roku 1995 zahrnují širokou řadu námětů (témat): společné knižní projekty se známým japonským fotografem Nobujoši Arakim;[1] záhadné krajiny v New Yorku; její dlouholetou milenku Siobhan a děti; rodičovský a rodinný život.

V Pompidouově centru (Paříž) se konala její významná velká retrospektiva její práce v roce 2002. V tomto roce měla těžkou zlomeninu ruky, kterou nezlepšila ani operace. Nan Goldinová je reprezentována Matthew Marks Gallery v New Yorku. Vyhrála cenu Hasselblad Award v roce 2007.

Nan Goldinová žije a pracuje střídavě v New Yorku a v Paříži.

Vybrané výstavy[editovat | editovat zdroj]

Goldinová měla řadu samostatných i kolektivních výstav, kde představila snímky z Balady i pozdější fotografie. Mezi nejdůležitější samostatné výstavy patří retrospektiva, která byla zahájena v říjnu 1996 ve Whitney Museum of Art v New Yorku. Dále byla prezentována v následujících institucích:

  • Muzeum ve Wolfsburgu
  • Stedelijk v Amsterdamu
  • Fotomuseum Wintherthur ve Švýcarsku
  • Kunsthalle ve Vídni
  • Galerie Rudolfinum v Praze
  • Matthews Marks Gallery v New Yorku
  • Galerie Yvon Lambert v Paříži
  • Pace/MacGill Gallery v New Yorku
  • Jeffrey Fraenkel Gallery v San Franciscu
  • Folkwang Museum v Essenu
  • Whitney Bienále 1985, 1993, 1995
    • a další

Kurátorka výstavy Witnesses: Against Our Vanishing / Svědkové: Proti našemu vymření (Artists‘ Space, New York, 1989), kde ukázala, jaký dopad má AIDS na její komunitu. „Le Feu Follet“, Pompidou Center, Paříž 2001

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Knižní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Cookie Mueller- zachycující život blízké přítelkyně až do jejího úmrtí na AIDS
  • The Other Side- snímky transvestitů a transsexuálů pořízené v průběhu 20 let
  • Vakat - fotografie interiérů od Nan Goldinové společně s básněmi Joachima Sartoria
  • A Double Life (Dvojí život) - fotografie Nan Goldinové a Davida Armstronga, dokumentující 25 let jejich života v komunitě přátel
  • Tokyo Love - ve spolupráci s japonským fotografem Nobuyoshi Arakim
  • Desire by FNumbers (Přemíra touhy) - fotografie mužských prostitutů v jihovýchodní Asie
  • I´ll Be Your Mirror (Budu tvým zrcadlem) - katalog retrospektivy z Whitney Museum
  • Ten years After (Po deseti letech)
  • The Ballad of Sexual Dependency (Balada o sexuální závislosti)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.vincentborrelli.com/cgi-bin/vbb/100979 Nobuyoshi Araki, Nan Goldin: Tokyo Love, Spring Fever 1994
  2. THE ART INSTITUTE OF CHICAGO. Featured Works [online]. USA: Art Institute of Chicago, 2009, [cit. 2009-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Text Artura C. Danto (text poprvé otištěn v americkém časopise „The Nation“ 1996)
  • Textová příloha, která je součástí katalogu „Nan Goldin: Budu tvým zrcadlem“ (vydalo Whitney Museum of American Art, New York a Scalo Zürich – Berlin – New York)
  • Časopis Ateliér (Rozhovor s Nan Goldinovou pro Ateliér), rok 1999, roč. 12, č. 4, str. 9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]