Jeff Wall

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jeff Wall
Jeff Wall in 2014.jpg
Narození 29. září 1946 (73 let)
Vancouver
Alma mater Univerzita Britské Kolumbie
Courtauld Institute of Art
Povolání kunsthistorik, fotograf a umělec
Významná díla Picture for Women
Ocenění Internationaler Kunstpreis Kulturstiftung Stadtsparkasse München (1996)
Hasselblad Award (2002)
Cena Roswithy Haftmann (2003)
Audain Prize for Lifetime Achievement in the Visual Arts (2008)
Fellow of the Royal Society of Canada
Důstojník Řádu Kanady
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jeff Wall a Jean-François Chevrier po konferenci v pařížském Centre Georges Pompidou podepisují Wallovu monografii napsanou Chevrierem, 2007
Jeff Wall: Socha Lost Luggage Depot (2001) v Rotterdamu

Jeffrey Wall (* Vancouver 29. září 1946) je kanadský fotograf známý především svými velkoformátovými zvětšeninami fotografií metodou cibachrome a jako spisovatel historicko-uměleckého slohu. Wall byl klíčovou postavou na umělecké scéně ve Vancouveru od počátku sedmdesátých let 20. století. Na počátku své kariéry pomáhal definovat Vancouverskou školu a publikoval eseje o práci svých kolegů a následovníků Vancouverites Rodney Graham, Ken Lum a Ian Wallace. Jeho fotografické obrazy často obsahují na pozadí kulisu vancouverské směsi přírodní krásy, městského rozpadu a postmoderní a průmyslové bezohlednosti.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Wall obdržel magisterský titul na Univerzitě Britské Kolumbie v roce 1970 s diplomovou prací nazvanou Berlin Dada and the Notion of Context.Téhož roku přestal Wall dělat umění. Se svou anglickou ženou Jeannette, se kterou se setkal jako student ve Vancouveru, a se svými dvěma mladými syny se přestěhoval do Londýna[1] aby v letech 1970–73 absolvoval postgraduální práci na Courtauldově institutu, kde studoval u odborníka na Maneta T. J. Clarka.[2][3] Wall byl docentem na Vysoké škole umění a designu (1974–75), docentem na Univerzitě Simona Frasera (1976–87), mnoho let vyučoval na Univerzitě Britské Kolumbie a přednášel na European Graduate School.[4] Publikoval eseje o Danovi Grahamovi, Rodneymu Grahamovi, Roy Ardenovi, Kenovi Lumovi, Stephanovi Balkenholovi, Na Kawarovi a dalších současných umělcích.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Wall experimentoval s konceptuálním uměním, již jako vysokoškolák na UBC.[6] Až do roku 1977, kdy produkoval své první podsvícené transparentní snímky, nedělal žádné umění.[7] Mnohé z nich jsou inscenovány a odkazují na dějiny umění a filozofické problémy. Tyto kompozice často odkazují na umělce jako Diego Velázquez, Kacušika Hokusai a Édouard Manet[8] nebo spisovatele, jako jsou Franz Kafka, Jukio Mišima nebo Ralph Ellison.[9]

Wall představil svou první galerijní výstavu v roce 1978 jako „instalaci“ a nikoli jako fotografickou výstavu. Umístil The Destroyed Room (Zničenou místnost) do okna v průčelí Nova Gallery a uzavřel ji do sádrokartonové zdi.

Fotografie Mimic (1982)[10] charakterizuje Wallův kinematografický styl a podle historika umění Michaela Frieda je "charakteristický pro Wallovu angažovanost v umění 80. let se sociálními problémy".[11] 198 × 226   cm ukazuje bílý pár a Asiata při chůzi směrem k fotoaparátu. Chodník, lemovaný zaparkovanými automobily a obytnými a průmyslovými budovami, naznačuje severoamerické průmyslové předměstí. Žena má na sobě červené šortky a bílý top odhalující její bříško; její vousatý neupravený přítel má na sobě džínovou vestu. Asiat je ležérní, ale ve srovnání s bělochem dobře oblečený, v límečkové košili a kalhotách. Když pár míjí muže, přítel dává dvojsmyslné, ale zjevně obscénní a rasistické gesto, drží svůj vztyčený prostřední prst blízko kraje oka a „napodobuje“ své oči jako výsměch očím asijským. Obrázek se podobá záběru candid shot, který byl pořízen ve chvíli, kdy o tom subjekt neví. Ve skutečnosti je to však zrekonstruovaný záběr svědectví umělce, který zachycuje okamžik a jeho sociální napětí.[12][13]

Dílo After "Invisible Man" by Ralph Ellison, the Preface bylo poprvé představené na výstavě documenta 11 a zobrazuje známou scénu z Ellisonova klasického románu. Wallova verze zobrazuje sklepní místnost „teplou a plnou světla“, ve které žije Ellisonův vypravěč, s 1.369 žárovkami.[14]

Picture for Women (Fotografie pro ženy) je 142,5 × 204,5 cm velký transparentní cibachrom na lightboxu. Autorovou inspirací byl Manetův obraz Un bar aux Folies Bergère (Bar ve Folies Bergère). Společně s fotografií The Destroyed Room (Zničený pokoj) Wall považuje Picture for Women za svůj první úspěch v náročné fotografické tradici. Podle Tate Modern tento úspěch umožňuje Wallovi odkazovat na „populární kulturu (osvětlená písmena kina a reklamních nápisů) a smysl pro škálu, kterou obdivuje v klasické malbě. Jako trojrozměrné objekty získávají světelné boxy sochařský element, který ovlivňuje divákovu fyzickou orientaci ve vztahu k dílu.“[15] Na scéně jsou dvě postavy, Jeff Wall osobně a žena, která se dívá do kamery. V magazínu The New Republic, umělecký kritik Jed Perl popisuje obraz Picture for Women jako typický autorův rukopis, "neboť zdvojnásobuje portrét umělce z konce dvacátého století v jeho ateliéru."[16] Historik umění David Campany nazval Picture for Women Wallovou důležitou ranou prací , protože stanoví ústřední témata a motivy nalezené ve většině jeho pozdějších děl.[17]

Wallova práce podporuje argument potřeby obrazového umění.[18] Některé z Wallových fotografií jsou složité kompoziční produkce s digitální postprodukcí. Ty jsou charakterizovány jako jednorámové filmové produkce, které chválí i umělecká kritička Susan Sontag ve své knize Regarding the Pain of Others (2003).

Wall se v roce 1993 pro svou fotografii A Sudden Gust of Wind (after Hokusai) inspiroval dřevotiskem Kacušiky Hokusaie Yejiri Station, Province of Suruga z roku 1832
Inspirací pro fotografii Picture for Women byl Manetův obraz A Bar at the Folies-Bergère

Zatímco Wall je známý svými rozsáhlými fotografiemi současných každodenních žánrových scén s více postavami, od počátku 90. let se začal zajímat o zátiší.[19] Rozlišuje mezi nestacionárními „dokumentárními“ obrázky, jako je Still Creek, Vancouver, winter 2003[20] a „kinematografickými“ obrázky, které byly vytvořeny kombinací herců, setů a zvláštních efektů, jako je Sudden Gust of Wind (after Hokusai) ), 1993. Na základě inspirace obrazu Yejiri Station, Province of Suruga (asi 1832), dřevotisk Kacušiky Hokusaie, A Sudden Gust of Wind obnovuje vyobrazenou japonskou scénu z 19. století v současné Britské Kolumbii, využívá herce a zabralo mu více než rok, během něhož vyprodukoval 100 foptografií, aby "dosáhl plynulé montáže, která dává iluzi zachycení skutečného okamžiku v čase."[21]

Od počátku devadesátých let používá Wall digitální technologie k sestavení různých negativů jednotlivců a jejich prolnutí do jedné jedinné fotografie.[22] Jeho rukopisem jsou velké transparentní diapozitivy umístěné ve světelných boxech; říká, že tento formát vymyslel, když viděl podsvícené reklamy na autobusových zastávkách během cesty mezi Španělskem a Londýnem. V roce 1995 začal Wall vyrábět tradiční černobílé fotografie, které se byly stále více důležitější součástí jeho práce.[22] Příklady byly vystaveny v Kasselu na výstavě documenta X.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Wall se zúčastnil své první skupinové výstavy v roce 1969 v Seattle Art Museum ve Washingtonu a Vancouver Art Gallery a New Multiple Art v Whitechapel Gallery v Londýně v roce 1970. Jeho první samostatná výstava se konala v Nova Gallery ve Vancouveru v roce 1978.[23]

Samostatné výstavy: ICA, Londýn (1984), Irské muzeum moderního umění, Dublin, Irsko (1993), Whitechapel Gallery, Londýn (2001), Kunstmuseum Wolfsburg, Wolfsburg, Německo (2001), Hasselblad Center, Göteborg, Švédsko (2002), Astrup Fearnley Museum, Oslo, Norsko (2004) a retrospektivy ve Schaulageru, Basileji (2005), Tate Modern (2005) a MoMA, New York (2007), Institut umění v Chicagu (2007), SFMoMA, San Francisco (2008), Muzeum Tamayo, Mexico City a Vancouver Art Gallery, Vancouver (2008) a Staatliche Kunstsammlungen, Dresden (2010). Wall se zúčastnil také výstav documenta 10 a 11.[24]

Pro retrospektivu v Palais des Beaux Arts v Bruselu v roce 2011 Wall vybral asi 130 děl svých oblíbených umělců, počínaje fotografem z počátku 20. století Eugènem Atgetem až po filmové ukázky (Fassbinder, Bergman, Bratři Dardennové) k dílům současníků Thomase Struth a Davida Claerbouta.. Byly zobrazeny vedle 25 jeho vlastních fotografií.[25]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2002 získala Wall cenu Hasselblad Award. V roce 2006 se stal členem Královské kanadské společnosti.[26] Jeff Wall byl jmenován důstojníkem Kanadského řádu v prosinci 2007.[27] V březnu 2008 byla Wallovi udělena cena Audain za celoživotní úspěch, výroční cena Britské Kolumbie za výtvarné umění.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Arthur Lubow (25. února 2007), The Luminist New York Times.
  2. Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83
  3. Hochdörfer Jeff Wall: Photographs
  4. photo.com - photographer - Jeff Wall [online]. Dostupné online. 
  5. Wall, Jeff (2007). Jeff Wall: Selected Essays and Interviews. New York: Museum of Modern Art.
  6. Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83
  7. Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 85
  8. Merritt, Naomi Manet's Mirror and Jeff Wall's Picture for Women: Reflection or Refraction?, Emaj, issue 4, 2009, Archivovaná kopie [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-29. 
  9. Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83-4
  10. Tate modern - Jeff Wall - Photographs 1978–2004
  11. MICHAELS, Walter Benn. The Politics of a Good Picture: Race, Class, and Form in Jeff Wall's "Mimic". PMLA. 2010, s. 177–84. (anglicky) ,. "The Politics of a Good Picture: Race, Class, and Form in Jeff Wall's "Mimic"" PMLA 125, no. 1 (2010): 177-84. https://www.jstor.org/stable/25614447.
  12. www.wsj.com. Dostupné online. 
  13. OSBORNE, Patty. Mimic [online]. Magazín Geist. Dostupné online. 
  14. Jeff Wall, January 11, 2003 – April 13, 2003 Archivováno 27. 10. 2011 na Wayback Machine Hammer Museum, Los Angeles.
  15. Tate Modern Exhibition - Jeff Wall Photographs 1978–2004 [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Perl, Jed. Impersonal Enchantment. New Republic. April 1997, s. 36. (anglicky) 
  17. Campany, David. 'A Theoretical Diagram in an Empty Classroom': Jeff Wall's Picture for Women. Oxford Art Journal. 2007, s. 7. DOI:10.1093/oxartj/kcl033. (anglicky) 
  18. Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83-4
  19. Jeff Wall, Diagonal Composition (1993) Christie's Sale, 14 November 2002, New York.
  20. Tate Modern, Jeff Wall: Photographs 1978–2004. Retrieved June 24, 2011.. www.tate.org.uk [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-03. 
  21. Tate Modern, Jeff Wall: Photographs 1978–2004. Retrieved June 24, 2011.. www.tate.org.uk [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-05. 
  22. a b Jeff Wall, October 25, 2008 to January 25, 2009 Archivováno 25. 11. 2011 na Wayback Machine Vancouver Art Gallery, Vancouver.
  23. Jeff Wall Tate Collection.
  24. Jeff Wall White Cube, Londýn.
  25. Brigid Grauman (27. května 2011), Jeff Wall's 'Crooked Path' Wall Street Journal.
  26. Royal Society of Canada, New Fellows 2006. www.rsc.ca [online]. [cit. 2008-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  27. Order of Canada 2007. www.gg.ca [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-01. 
  28. [1] new_fellows_2006_citations
  29. [2] jeff-wall-awarded-audain-prize

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]