Martin X-23 PRIME
| Martin X-23 PRIME | |
|---|---|
 X-23 vystavený v Národním muzeu leteckých sil USA na letecké základně Wright-Patterson | |
| Určení | Vztlakové těleso |
| Výrobce | Martin Marietta |
| První let | 21. prosince 1966 |
| Charakter | program ukončen |
| Uživatel | Letectvo Spojených států amerických |
| Vyrobeno kusů | 4[1] |
| Další vývoj | Martin Marietta X-24 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Martin X-23A PRIME nebo také SV-5D bylo malé bezpilotní návratové vztlakové těleso testované letectvem Spojených států amerických v polovině 60. let 20. století. Označení PRIME bylo zkratkou Precision Reentry Including Maneuvering reEntry. X-23 byl vyvinut a postaven společností Martin Marietta pod označením SV-5D. Vývoj letounu začal v listopadu roku 1964 na objednávku od SMC divize letectva Spojených států amerických.[2] Označení X-23 bylo přiděleno až zpětně a nebylo používáno během operačních letů.[3]
Na rozdíl od programu ASSET(Aerothermodynamic Elastic Structural Systems Environmental Tests), primárně používaného pro strukturální výzkum a výzkum vlivu teplot, byl X-23A PRIME vyvinut pro získání zkušeností s manévrováním při vstupu tělesa zpět do zemské atmosféry. Během manévrů se letoun odchýlil příčně až o 617 námořních mil (710 mil; 1143 km) od směru původní balistické dráhy. Byly vyrobeny 4 demonstrátory[1], z nichž dva byly zničeny při testech, zbylé dva demonstrátory jsou muzejními exponáty. [4]
Pro vynášení SV-5D byla používána raketa Atlas SLV-3.
PRIME a START[editovat | editovat zdroj]
Projekt PRIME byl součástí většího programu označovaného jako START(Spacecraft Technology and Advanced Reentry Test). V rámci tohoto projektu měl SV-5D nasbírat data vztahující se k řízenému návratu vztlakového tělesa zemskou atmosférou. Přičemž stroje SV-5D byly zaměřeny na vstupní fázi vstupu tělesa do atmosféry a na velmi vysoké nadzvukové rychlosti až do rychlosti Mach 2[2]. Aby bylo možné posoudit účinnost ablativního teplotního štítu, měly být letouny X-23 zachytávány ze vzduchu.[1] Na letouny X-23 pak navázal další typ výzkumného letounu od stejné společnosti X-24. X-24 byl pak zaměřen na let nadzvukovou rychlostí a přistání vztlakového tělesa.
Design[editovat | editovat zdroj]
Vztlakové těleso X-23A bylo vyrobeno převážně z titanové slitiny 2014-T6, některé části pak byly vyrobeny z berylia, nerezové oceli a hliníku. [5] Stroj se skládal ze dvou sekcí. Zadní hlavní konstrukce a odnímatelné přední sekce. Konstrukce vztlakového tělesa byla zcela pokryta ablativním tepelným štítem o tloušťce 0,75 do 2,75 palců v (19 až 70 mm) a kryt nosu bylo vyroben z uhlíkového fenolického materiálu vyvinutým společností Martin. [6]
Ovládání zajišťovala dvojice spodních vztlakových klapek o velikosti 305 mm × 305 mm, pevné horní vztlakové klapky a směrovky. Mimo zemskou atmosféru byl pro ovládání použit systém reaktivního pohonu s využitím plynu dusíku. Po zpomalení na Mach 2 došlo k vypuštění ballutu(druh padáku) a následnému dalšímu zpomalení sestupu demonstrátoru. Poté měl být zachycen ještě ve vzduchu speciálně upraveným letounem JC-130B Hercules.[6]
Letové zkoušky[editovat | editovat zdroj]
První PRIME byl vypuštěn z Vandenberg AFB dne 21. prosince 1966 na vrcholu nosné rakety Atlas SLV-3. Tato mise simulovala návrat na nízkou oběžnou dráhu Země s nulovým příčným dosahem. Ballut byl vypuštěn ve výšce 30 434 m. Vypuštění brzdícího padáku se nezdařilo úplně a demonstrátor narazil do Tichého oceánu.[6]
Druhý stroj uskutečnil start 5. března 1967. Tento let simuloval návrat letounu s odchýlením o 654 mil (1053 kilometrů) od neřízené sestupové trasy a náklon během nadzvukových rychlostí. Po inspekčním průletu bylo usouzeno, že nelze bezpečně vytáhnout X-23A na palubu záchytného letounu JC-130B. Výsledkem bylo, že X-23A přístal do moře. Následně se letoun na rozbouřeném moři oddělil od svého flotačního „balónu“ a s padákem se potopil, než mohla dorazit nedaleká loď, aby jej vylovila z oceánu.[6]
Poslední mise X-23 PRIME proběhla 19. dubna 1967 a simulovala návrat z nízké oběžné dráhy Země pomocí 617 nmi (710 mi; 1143 km) cross-range. Tentokrát všechny systémy fungovaly perfektně a X-23A se úspěšně vrátil. Inspekce provedená týmem USAF-Martin hlásila, že X-23 je „připraven k opětovnému letu“.[7] Žádné pozdější mise nebyly uskutečněny, neboť USAF z důvodu úspor program ukončila.[2] Nevyužitá 4. raketa pro program PRIME byla upravena na Atlas-SLV3 Burner-2.[8]
Třetí letoun X-23A a nezalétaný čtvrtý letoun jsou nyní k vidění v Národním muzeu leteckých sil USA na letecké základně Wright-Patterson v Ohiu. [6][7][1]
Specifikace (X-23A)[editovat | editovat zdroj]
- Délka: 2,03 m
- Výška: 0,86 m
- Rozpětí: 1,22 m
- Prázdná hmotnost: 406 kg
- Pohonná jednotka: Trysky reaktivního pohonu využívající dusík
Výkony
- Maximální rychlost: 14,388 kn (16,557 mph, 26,647 km/h)
- Maximální rychlost: Mach 25
- Klouzavost při hypersonickém letu: 1:1
- Dostup: 152 400 m (odhad)[1]
Související články[editovat | editovat zdroj]
Podobné raketoplány:
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin X-23 PRIME na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e JENKINS, Dennis R.; LANDIS, Tony; MILLER, Jay. AMERICAN X-VEHICLES Centennial of Flight Edition SP-2003-4531 An Inventory—X-1 to X-50 [online]. Washington, DC: NASA, 2003-06 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. ISBN 978-1493699971. (angličtina)
- ↑ a b c REED, R. Dale. Wingless Flight The Lifting Body Story. [s.l.]: University Press of Kentucky, 2002. Dostupné online. ISBN 0-8131-9026-6.
- ↑ CHRISBPETTY. Flying Without Wings: The Martin SV-5/X-24 Lifting Bodies [online]. THE HIGH FRONTIER Spaceflight History and Commentary, 2017-05-16 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ SV-5D PRIME Lifting Body [online]. National Museum of the United States Air Force, 2015-05-22 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ WADE, Mark. PRIME [online]. astronautix [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ a b c d e MILLER, Jay. The X-planes : X-1 to X-29. Marine on St. Croix: Speciality, 1983. ISBN 0933424353. S. 148–149. (angličtina)
- ↑ a b DAY, Dwayne A. Movements of fire and shadow: The X-23 PRIME reentry vehicle and American satellite reconnaissance [online]. The space Review, 2018-03-05 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ PRIME (SV-5D, X-23) [online]. skyrocket.de [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Martin X-23 PRIME na Wikimedia Commons - [1] Video se záběry testovacího modelu X-23
