Přeskočit na obsah

Manfréd (Byron)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Manfréd
První vydání z roku 1817
První vydání z roku 1817
AutorGeorge Gordon Byron
Původní názevManfred
PřekladatelJosef Václav Frič
Jazykangličtina
Žánrdramatická báseň
Datum vydání1817
Česky vydáno1890
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manfréd (1817, Manfred) je dramatická báseň o třech jednáních anglického romantického básníka lorda Georga Gordona Byrona.[1] Jedná se o tzv. knižní drama (anglicky closet drama),[2] tj. o divadelní hru, která není určena pro uvedení na jevišti a necílí tedy na diváky ale na čtenáře.[3]

Vznik a charakteristika díla

[editovat | editovat zdroj]

Byron napsal Manfréda poté, co se rozpadlo jeho manželství s Annabellou Milbankovou kvůli obvinění z incestu s nevlastní sestrou Augustou Leighovou. Básník byl napadán tiskem a ostrakizován londýnskou společností tak, že roku 1816 odjel z Anglie do Švýcarska a nikdy se již do vlasti nevrátil.[4]

Protože byl Manfréd napsán bezprostředně po tomto skandálu a protože hlavní postava je mučena vlastním pocitem viny za neznámý zločin, považují někteří kritici Manfréda za autobiografické dílo. Předpokládají, že nepojmenovaná, ale zakázaná povaha Manfrédova vztahu k pravděpodobně vlastní sestře Astarté reprezentuje Byronův vztah s nevlastní sestrou Augustou.[4]

Převážnou část Manfréda napsal Byron roku 1816 za pobytu ve Švýcarsku a v díle se projevují jeho dojmy z alpské přírody. Bylo to několik měsíců po společném čtení německých strašidelných příběhů s básníkem Shelleym a jeho ženou Mary, které bylo pro Mary inspirací pro napsání románu Frankenstein. Na fantastických motivech je založen i Manfred, což také souvisí s popularitou strašidelného gotického románu v Anglii v té době.[2]

Své dílo Byron dokončil roku 1817 v Itálii v Benátkách, kde přepsal celé třetí dějství, a vydal v tom samém roce v Londýně.[4]

Manfréd je titánský hrdina, který nepodléhá osudu, naopak mu do posledního dechu vzdoruje, snaží se povznést nad své lidství a odmítá se sklonit před nadpřirozenou autoritou. Proto je často srovnáván s Goethovým Faustem. „O Manfrédu podal vysoce zajímavý posudek Goethe, vykládaje, co z živlů Faustovských Byron převzal, ale i jak celek změniti dovedl a takřka přetvářiti vlivem své zvláštní mohutné osobnosti. Podotýkáme k tomu, že Byron znal Fausta pouze podle některých zlomků, které mu Shelley tlumočil.“[5] Proto je vliv Goethova Fausta na Byrona při tvorbě Manfréda diskutabilní.[6]

Obsah

[editovat | editovat zdroj]

Na počátku básně je jako epigraf uveden citát ze Shakeseparova Hamleta: „Věz Horacio, na světě je věcí víc, než se filozofům ve snu zdá“.[7]

První jednání

[editovat | editovat zdroj]
Ilustrace Gustava Doré z roku 1853

Manfréd, šlechtic žijící na osamělém hradě v Bernských Alpách, je sužován tajemnou vinou za smrt milované ženy, pravděpodobně vlastní sestry Astarté. Využije svých nadpřirozených znalostí a o půlnoci v gotické galerii hradu vyvolá sedm duchů země i nebes a žádá po nich zapomnění. Duchové, kteří ovládají různé složky hmotného světa, Manfrédovo přání splnit nemohou, protože nejsou schopni měnit události minulosti. Místo toho mu nabízejí bohatství, moc a dlouhý život. To Manfréd odmítá a požaduje po nich, aby přestali být neviditelní a zjevili se mu v podobě, kterou sami považují za nejvhodnější. Sedmý duch se mu zjeví jako nádherná žena. Manfréd je tak uchvácen její krásou, že když duch zmizí, padne v bezvědomí k zemi. Následně je slyšet hlas, který na něj sesílá kletbu, aby si na věky nemohl odpočinout a ani zemřít.

Ráno se vydá Manfréd na horu Jungfrau, rozhodnut spáchat sebevraždu. Stojí na vysoké skále a v okamžiku, kdy se chce vrhnout do propasti, zabrání mu v tom prostý lovec kamzíků, který je zde náhodou na svém lovu.

Druhé jednání

[editovat | editovat zdroj]
Ilustrace Julisza Kossaka z roku 1859

Lovec kamzíků vezme Manfréda do své horské chatrče a rozmlouvá mu jeho sebevražedné úmysly. Nabádá jej, aby statečně nesl svůj osud, a chce jej doprovodit na cestě domů, ale Manfréd to odmítne a odchází. V poledne dojde do hlubokého alpského údolí s vodopádem a svým zaklínáním z něho vyvolá Alpskou vílu. Svěří se jí, jak je neustále sužován výčitkami a jak nikde nemůže najít zapomnění. Víla mu chce pomoci, ale žádá za to jeho poslušnost. To se příčí Manfrédově hrdosti a nechá vílu zmizet.

Vystoupí až na vrchol hory Jungfrau. Se třemi sudičkami a s Nemesis přichází do paláce démona Arimána, aby se zeptal mrtvých na radu. Duchové, kteří Arimána obklopují, jej chtějí rozsápat, ale sudičky jim v tom zabrání. S pomocí Nemesis Manfréd vyvolá přízrak Astarté, který mu po jeho vyznání lásky pouze poví, že má následující den zemřít.

Třetí jednání

[editovat | editovat zdroj]

Další den k večeru navštíví Manfréda v jeho hradu opat z kláštera svatého Mořice, který se o něm doslechl různé znepokojivé zvěsti a chce jej smířit s Bohem. Podle Manfréda je na to již pozdě. O samotě pozoruje západ slunce a loučí se s ním.

V noci sedí Manfréd ve věži svého hradu, jak to po léta dělal každou noc. Služebnictvo si mezitím vypráví o jeho otci a o noci, kdy byla Astarté s Manfrédem ve věži a za neznámých okolností zahynula. Objeví se mezi nimi opat a žádá o přístup k Manfrédovi, protože jeho víra mu velí opět se pokusit Manfréda zachránit.

Manfréd opata varuje, aby odešel, protože mu hrozí nebezpečí. Objeví se zlí duchové a snaží se Manfréda zmocnit. Manfréd jim však i ve smrti vzdoruje, protože svoji moc nezískal tím, že by s nimi podepsal nějakou smlouvu. Duchové zmizí. Manfréd podá ruku opatovi a se slovy „Starče, umírat není tak těžké“.[8] zemře. Báseň končí opatovými slovy: „Zesnul, jeho duše už odletěla v říši nezemskou. Kam? To se bojím pomyslet. Je pryč“.[8]

Ohlasy v umění

[editovat | editovat zdroj]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Malířství

[editovat | editovat zdroj]

Dílo inspirovalo k vlastní tvorbě nebo k ilustraci řadu malířů, například Čecha Emanuela Krescence Lišku, Němce Johanna Petera Kraffta, Američana Thomase Cola nebo Angličany, Johna Martina a Forda Madoxe Browna.

Film

[editovat | editovat zdroj]

Inscenace Manfréda

[editovat | editovat zdroj]

Divadlo

[editovat | editovat zdroj]
Henry Gaskell Denvil jako Manfréd

Ačkoliv nebyl Manfréd Byronem určen pro divadlo, byl přesto několikrát uveden na jevišti. Poprvé to bylo 29. října roku 1834 v Covent Garden s hudbou Henryho Rowleyho Bishopa a s Henrym Gaskellem Denvilem v hlavní roli.[15]

Další inscenace:

  • 1852: Dvorní divadlo (Hoftheater) ve Výmaru, hudba Robert Schumann, v titulní roli Ernst von Possart.[16]
  • 1963: Drury Lane, Londýn, hudba Robert Schumann, v titulní roli Samuel Phelps.[15]
  • 1867: Manchester a Liverpool, hudba Henry Rowley Bishops, v titulní roli Charles Alexander Calvert.[16]
  • 1973: Princess's Theatre, Londýn, v titulní roli Charles Dillonn.[16]
  • 1918: Drury Lane, v titulní roli Courtenay Thorp.[16]
  • 1966: Rome Opera House, hudba Robert Schumann, v titulní roli Enrico Maria Salerno.[16]
  • 1970: Triple Action Theatre, v titulní roli Raymond Omodei.[16]
  • 1978: La Scala, Milán, hudba Robert Schumann, adaptace, režie a titulní role Carmelo Bene.
  • 2021: Dukebay Theatre, Tacoma, báseň upravena pro sólové vystoupení dramatika Niclase Olsona, hudba Petr Iljič Čajkovskij.[17] Z tohoto představení vznikl toho samého roku americký videofilm Lord Byron's Manfred, režie Niclas Olson.[18]

Rozhlas

[editovat | editovat zdroj]
  • 1988: BBC Radio 3, hudba Robert Schumann, v titulní roli Ronald Pickup.[16]
  • 2017: BBC Radio 3, režie Pauline Harris, hudba Olly Fox, v titulní roli Joseph Millson, uvedeno k dvoustému výročí dokončení básně.[19]

Česká vydání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PROCHÁZKA, Martin. STŘÍBRNÝ, Zdeněk a kol. Slovník spisovatelů - anglická literatura, Praha: Libri 2003. druhé opravené a doplněné vydání. S. 180.
  2. 1 2 HANSON, Marilee. Manfred Dramatic Poem. EnglishHistory.net. 2003. [cit. 2022-12-01]. Dostupné online
  3. ↑ VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel 1977. S. 173.
  4. 1 2 3 MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl 1., A-L. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. S. 145–146.
  5. ↑ Poznámky in BYRON, George Gordon. Manfred: báseň dramatická. Praha: Jan. Otto 1901. 80 s. Světová knihovna, č. 196., překlad Jaroslav Vrchlický.
  6. ↑ MCGANN, Jerome. Manfred, a Play of Language; or, Intimations of Mortality from Recollections of Erring Manhood. Romantic Circles. University of Virginia 2017. Dostupné online.
  7. ↑ BYRON, George Gordon. Manfréd. Praha: Supraphon 1989. přeložil Martin Procházka. S. 10. [Dále jen Manfréd].
  8. 1 2 Manfréd. S. 133.
  9. ↑ Manfred, Op.115 (Schumann, Robert). IMSLP - Petrucci Music Library. Dostupné online
  10. ↑ CÍFERSKÝ, Boris. Friedrich Nietzsche a jeho skladatelská derniéra. OperaPlus 2015. Dostupné online
  11. ↑ Manfred Symphony, Op.58 (Tchaikovsky, Pyotr). IMSLP - Petrucci Music Library. Dostupné onlie
  12. ↑ Xavier Montsalvatge: Manfred (Ballet for Orchestra). Daniels' Orchestral Music Online. Dostupné online
  13. ↑ Manfred - versione per concerto in forma d'oratorio. Internet Movie Database (IMDb). Dostupné online
  14. ↑ Cain. Internet Movie Database (IMDb). Dostupné online
  15. 1 2 BURWICK, Frederick. Staging Manfred. University of California, Los Angeles 2019. Dostupné online
  16. 1 2 3 4 5 6 7 Manfred. The Newstead Abbey Byron Society. Dostupné online
  17. ↑ Manfred by Lord Byron adapted for performance by Niclas Olson. Dostupné online
  18. ↑ Lord Byron's Manfred. Internet Movie Database (IMDb). Dostupné onlie
  19. ↑ Drama On 3: Manfred, BBS Media Centre 2017.Dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Manfréd_(Byron)&oldid=25533430“