Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus
Podkarpatská Rus.png
Podkarpatská Rus
Trvání: 14-23. březen 1939
Místo: Podkarpatská Rus
Výsledek: Obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem; vypuknutí maďarsko-slovenské války.
Strany
Flag of the Czech Republic.svg Československo
Slovakia WW2 flag.png Slovensko
Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg Maďarské království
Polsko Polsko
Flag of Ukraine.svg Karpatská Ukrajina
Velitelé
Oleg Svátek Béla Novakocisc
Miklós Kozma
Augustin Vološin
Dmytro Klempuš
Síla
Flag of the Czech Republic.svg 8000 vojáků
Flag of the Czech Republic.svg 500 příslušníků SOS
Slovakia WW2 flag.png 6 tanků LT-35
Slovakia WW2 flag.png 2 nákladní automobily se zásobami a zapřaženými děly
50 000 vojáků
6000 maďarských teroristů
8000-15 000 mužů[1]
Ztráty
40 mrtvých a 120 raněných československých vojáků a příslušníků SOS, jiné odhady činí 16-70 padlých[2] Oficiálně 72 mrtvých, 2 nezvěstní a 240 zraněných
Jiné odhady: Minimálně 200 mrtvých a několik set raněných
1500 mrtvých a popravených[3]
4500 mrtvých Ukrajinců v příštích týdnech

Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus je málo známým střetem československých jednotek s hlavně maďarskými jednotkami o Podkarpatskou Rus. Tento boj skončil až osm dní po obsazení Čech a Moravy německou armádou.

Pozadí konfliktu

Po první světové válce vznikl samostatný československý stát. Jeho součástí se stala i Podkarpatská Rus, která do té doby byla součástí Uherska. Uhersko (nyní Maďarsko) se se ztrátou Podkarpatské Rusi a jiných území (mimo jiné Slovenska) nechtělo smířit. To vedlo k válce s Československem, kterou Maďarsko prohrálo. Následná trianonská smlouva Maďarsko připravila o celých 71,5 % jeho území před válkou. To bylo rozděleno mezi státy sousedící s tehdejším Maďarským královstvím (tedy i Československo). Maďarsko považovalo smlouvu za nespravedlivou a snažilo se o její revizi. Výsledkem bylo spojenectví Maďarska s nacistickým Německem.

V roce 1938 Maďarsko využilo mnichovské krize a začalo také klást Československu územní požadavky. Od 10. října 1938 na Podkarpatské Rusi působily teroristické oddíly Rongyosgárda (též Szabadcsapatók) cvičené v Maďarsku. Jejich úkolem bylo provádět záškodnickou činnost na jihu a Podkarpatské Rusi a také Slovenska.

2. listopadu 1938 došlo v návaznosti na Mnichovský diktát k arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem (první a druhá arbitráž). Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ. Boje na Podkarpatské Rusi však pokračovaly dál např. 19. prosince zaútočily oddíly Rongyosgárda a maďarské armády na Slanec[kde?]. Boj si vyžádal jednoho mrtvého a několik zraněných příslušníků Stráže obrany státu. Celkem v roce 1938 zahynulo na Podkarpatské Rusi 14 příslušníků československých bezpečnostních jednotek.

K prvnímu střetu v roce 1939 došlo 6. ledna u Mukačeva. Tento střet stál život 4 československé vojáky a 1 příslušníka finanční stráže. Maďaři přiznali smrt 9 mužů. Konflikty pokračovaly až do 14. března 1939 kdy zahájila maďarská armáda invazi.

Průběh bojů

Karpatská Ukrajina 1938-39

14. března ráno zahájila maďarská armáda útok na Podkarpatskou Rus. Brzy narazila na tuhý odpor československých jednotek. Ve stejný den došlo k vyhlášení Slovenského státu. Tím byly československé jednotky na Podkarpatské Rusi odříznuty od zbytku Československa, které bylo další den obsazeno Německou armádou. Jediná podpora ze strany Slovenska, které se českým jednotkám na Podkarpatské Rusi dostalo, byla rota šesti tanků vz. 35 a dvou nákladních automobilů se zásobami a zapřaženými protitankovými děly. Situaci českých jednotek ztěžovalo i to, že vypuklo na Podkarpatské Rusi povstání místních nacionalistů tzv. Sičovců, kteří chtěli, po vzoru Slovenska, vyhlásit samostatný stát. Ti se sice další den oficiálně přidali na stranu Čechů, přesto stále docházelo k boji mezi Čechoslováky a Sičovci.

15. března 1939 je pak vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina. Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin posílá do Bukurešti telegram a požaduje vojenské obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpovídá. Ozbrojenou složkou karpatské Ukrajiny se stala Karpatská Sič.

Maďaři svůj útok zesílili a velitel obránců Podkarpatské Rusi, generál Svátek, ve shodě s předchozími pokyny nařídil Podkarpatskou Rus opustit. Ústup probíhal na Slovensko, do Rumunska a do Polska. Ústup komplikovali kromě maďarských jednotek i ukrajinští teroristé, kteří přepadávali ustupující československé jednotky. Do bojů se na československé straně zapojují i civilisté. Maďaři mají na své straně i sousední Polsko, jehož Freikorps po celou dobu akcí Maďarské armády prováděl malé teroristické akce.[4] Později se do bojů zapojila přímo polská armáda, která obsadila sever Podkarpatské Rusi.[5]

16. března Maďaři obsadili Chust a 17. března byla většina jednotek již stažena. 18. března zaniká republika Karpatská Ukrajina. 21. března přechází oddíl vojáků bránících Bočkov do Rumunska. Šlo o poslední československé vojáky na Podkarpatské Rusi, ale poslední boje utichnou až 23. března.

Ztráty

Maďaři přiznali 72 mrtvých, 2 nezvěstné a 240 zraněných. Tyto počty bývají zpochybňovány a historici se spíše kloní k 200 mrtvým a několika stům raněným Maďarům[6].

Pokud jde o československé ztráty. Bývá uváděno 120 raněných, ale odhady počtu mrtvých se různí. Nejčastěji bývá uváděno 40 mužů. Další zdroje uvádí 16 nebo 70 mrtvých.

Karpatská Sič ztratila 1500 mužů, ale ne všichni padli v boji. Mnozí byli popraveni[kým?] bezprostředně po něm.

Po boji

Maďaři nazývají nově obsazené území Karpátalja a úřední řečí se stala maďarština a rusínština. Okamžitě zahajují popravy příslušníků Siče. V několika dalších týdnech zahynulo společně se stovkami nacionalistů celkem 4500 Ukrajinců. V koncentračních táborech a vězeních zahynuly během celé okupace tisíce zdejších lidí. Již 23. března zde Maďarsko zahájilo další válku. Tentokrát proti Slovensku.

Díky společné polsko-maďarské hranici přijalo Maďarské království po začátku Druhé světová války na své území více jak 100 000 polských uprchlíků. Někteří z nich v zemi zůstali, část pokračovala přes Jugoslávii dále na západ.[7][8]

Po druhé světové válce se Podkarpatská Rus stala součástí Sovětského svazu.

Odkazy

Reference

  1. http://banderovci.webnode.cz/news/pad-karpatske-ukrajiny-prvni-skutecne-dejiste-druhe-svetove-valky/
  2. Časopis ATM číslo 7/2009: Jan Máče: Ústup z Karpatské Ukrajiny, str. 75
  3. Časopis ATM číslo 7/2009: Jan Máče: Ústup z Karpatské Ukrajiny, str. 75
  4. Stanislav A. Auský: Dobrovolníci a druhá světová válka, Petrklíč 2007, str. 59
  5. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/247352
  6. ct24
  7. KONTLER, László. Dějiny Maďarska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008 (2. vydání). ISBN 978-80-7106-616-3. Kapitola 7. HLEDÁNÍ IDENTITY (1918-1945), s. 345. (čeština) 
  8. PRAŽÁK, Richard. Stručná historie států - MAĎARSKO. Praha: Nakladatelství Libri, 2005. ISBN 80-7277-269-4. Kapitola Od Trianonu do konce 2. světové války - Po boku Osy, s. 96. (čeština) 

Literatura

  • Časopis ATM číslo 6/2009: Jan Máče: Poslední boj československé armády, str. 77-79
  • Časopis ATM číslo 7/2009: Jan Máče: Ústup z Karpatské Ukrajiny, str. 73-75

Související články

Externí odkazy