Přeskočit na obsah

Loupežníci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Loupežníci
Scéna ze hry (ilustrace z roku 1840)
Scéna ze hry (ilustrace z roku 1840)
Základní informace
Původní názevDie Räuber
AutorFriedrich Schiller
Žánrtragédie
Jazykněmčina
Námětpovídka Christiana Friedricha Daniela Schubarta
Premiéra1782 (tiskem 1781)
Místo premiéryMannheim
PřekladKarel Ignác Thám roku 1786
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Loupežníci (1781, Die Räuber) je první divadelní hra Friedricha Schillera. Hra měla premiéru 13. ledna 1782 v Mannheimu v Německu.[1] Je napsána v próze a skládá se z pěti dějství, z nichž každé je rozděleno do dvou až pěti scén. Vyznačuje se vášnivou intenzitou, kterou Schiller vyvolává emocionálním jazykem, kolísáním mezi patosem a vulgárností a použitím mnoha stylistických figur (anakolut, řečnická otázka, ironie, metafora, paralelismus a další).[2]

Základním motivem je spor dvou bratrů o dívku na pozadí událostí v českých lesích. Má hluboký politický podtext, proto s ní měl Schiller ve Württembersku problémy. V myšlenkách se neustále vrací k boji proti tyranii. Hra se stala ideovým praporem literárního hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Svým námětem je jednou z nejúspěšnějších her, oblíbená byla i ve Francii a na jejím základě vznikaly loupežnické hry. Námět převzal Schiller od svého učitele Christiana Friedricha Daniela Schubarta z jeho povídky K dějinám lidského srdce (1775, Zur Geschichte des menschlichen Herzens).[3]

Vznik a první uvedení

[editovat | editovat zdroj]
Schiller čte Loupežníky svým přátelům

Hra vznikala tři roky. Myšlenkou sepsat Loupežníky se Schiller patrně začal zabývat už roku 1777. Coby zdroj mu posloužila především povídka Zur Geschichte des menschlichen Herzens (1775) z pera C. F. D. Schubarta, sám Schiller dále poukázal na vliv „ctihodného loupežníka Roqua z Dona Quichota“ či řeckého filozofa a spisovatele Plútarcha.[2] Hru psal potají, převážně při nočních službách v nemocnici vojenské akademie a prvními posluchači byly jeho přátelé na akademii.[3]

První vydání hry z roku 1781

Schiller nechal text hry otisknout nejprve na vlastní náklady a anonymně. Přesto se hry ujal ředitel divadla v Mannheimu, Wolfgang Heribert Freiherr von Dalberg (1750–1806), který se rozhodl ji uvést na jevišti. Požadoval však po Schillerovi určité změny a zjemnění, k čemuž došlo částečně po domluvě s autorem, částečně bez jeho vědomí. Tyto změny dokumentuje dochovaná nápovědní kniha (tzv. Mannheimer Soufflierbuch). K prvnímu uvedení hry, kterou Dalberg zasadil do rytířské společnosti období pozdního středověku, došlo v mannheimském Národním divadle 13. ledna 1782 a Schiller byl premiéře osobně přítomen.[2] Hra měla obrovský úspěch a Schiller se rázem stal jedním z nejpřednějších německých dramatiků a začal býz znám i v zahraničí.[3] Výsledkem toho bylo, že mu vévoda Karel Evžen Württemberský zakázal psát a pro nepovolenou návštěvu reprízy představení ho nechal dokonce na čtrnáct dní uvěznit, což vedlo ke Schillerovu útěku do Mannheimu.[1]

Znovu text Schiller přepracoval pro vydání u mannheimského nakladatele Christiana Friedricha Schwana (1733–1815), do tohoto vydání, které vyšlo roku 1782 s podtitulem Ein Trauerspiel. Neue, für die Mannheimer Bühne verbesserte Auflage (Truchlohra. Nové, pro mannheimské jeviště vylepšené vydání), Schiller vrátil původně vyškrtnuté a zmírněné pasáže. Naopak tzv. „druhé vydání“ nakladatele Tobiase Löfflera z téhož roku, v němž je na úvodní straně vyobrazen ke skoku připravený lev, s největší pravděpodobností Schiller nelegitimizoval.[2]

Je známo, že Schiller dlouhodobě zvažoval sepsání pokračování hry. Zachovalo se však jen pět skic, z nichž nejrozsáhlejší nese název Die Braut in Trauer oder zweiter Teil der Räuber (Nevěsta ve smutku aneb druhá část Loupežníků).[2]

Obsah hry

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní postavy

[editovat | editovat zdroj]
Karel Moor[4]
Franz Moor[4]
  • Maximilián, vládnoucí hrabě Moor,
  • jeho synové:
    • Karel Moor,
    • Franz Moor,
  • Amálie z Edelreichů.

Děj hry

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní hrdina Karel Moor je zbloudilý syn (romantický rozervanec), který se hned v první scéně snaží o usmíření se svým otcem, hrabětem Maximiliánem. To se mu nezdaří, neboť jeho lstivý mladší bratr Franz nepřečte otci Karlův dopis, ale podvrh, který líčí hrůzné Karlovy skutky. Sblížení mezi synem a otcem, po němž oba touží, se tedy nekoná. Karel je zklamaný a přidává se k loupežníkům, kteří řádí v Čechách. Tam si vydobude pověst přísného, ale slušného a férového chlapa, za něhož se v případě nutnosti (zrada jednoho z „přátel“) postaví celá banda.

Amálie[4]

Franz mezitím získá na usedlosti Moorů výsadní postavení, jelikož otec „zemřel“ (otec ztratil vědomí, a Franz jej unáhleně prohlásil za mrtvého – když se ale ukázalo, že žije, dal ho uvěznit do věže daleko od sídla a chtěl ho nechat zemřít hlady – před tím ho zachraňuje starý věrný sluha Daniel). Franz se dvoří Karlově milé, Amálii, která žije v domnění, že Karel je mrtev. Přesto mu zůstává věrná a Franze si drží od těla.

Jednoho dne se k loupežníkům přidává mladý šlechtic Kosinsky, který vede bandu loupit na Moorovu usedlost. Tam se ukáže, že Karlův otec je živ (usmíří se), a Karel se chce Franzovi pomstít. Pošle do paláce své nejlepší muže, ale Franz se oběsí ještě předtím, než loupežníci dorazí (ze strachu se zhroutí).

Karel prožívá velké dilema, jestli má zůstat s lupiči, nebo s Amálií, která pro něj představuje veškeré štěstí. Ovšem tlupa mu připomíná starou přísahu, kterou se Karel upsal lupičům vlastní krví – je tedy jejich a Amálie také. Když Karlův otec zjistí, že je jeho syn loupežníkem, otřesem zemře. Amálie prosí, aby ji některý z lupičů zabil, protože život pro ni ztratil jakoukoli cenu (po celou hru má sebevražedné sklony). Moor ale prohlásí, že jeho milenka může zemřít jen jeho rukou, a probodne ji. Její smrt ho vykoupí a on může od loupežníků odejít. Jde vykonat poslední dobrý skutek (celé jeho loupení mělo být vlastně dobrým skutkem – ovšem až na závěr pochopí, že je nemožné změnit svět dalšími špatnostmi): na jeho hlavu je vypsána odměna, která se hodí nuzákovi s 11 dětmi – vydává se za ním, aby ho on mohl udat.[5]

Adaptace

[editovat | editovat zdroj]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Film a televize

[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání a inscenace (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b GLOSÍKOVÁ, Viera; TVRDÍK, Milan, a kol. Slovník německy píšících spisovatelů - Německo. 1. vyd. Praha: Libri, 2018. 808 s. ISBN 978-80-7277-560-6. S. 643–644. 
  2. ↑ a b c d e SAUTERMEISTER, Gert. Friedrich von Schiller - Die Räuber. In: Kindlers Literatur-Lexikon. Stuttgart: Metzler Verlag, 2009. Online databáze. (německy)
  3. ↑ a b c FELDSTEIN, Valter. Poznámky. in Schiller, Friedrich: Loupežníci, Fiesco, Úklady a láska, Don Carlos. Praha: SNKLHU 1959, S. 669-670.
  4. ↑ a b c Rytina podle kresby Friedricha Pechta z knihy Schiller-Galerie (1859)
  5. ↑ MACURA, Vladimír, a kol. Slovník světových literárních děl. 2, M-Ž. 2. vyd. Praha: Odeon, 1989. 459 s. ISBN 80-207-0960-6. Heslo SCHILLER, Friedrich: Loupežníci, s. 249–250. 
  6. ↑ DEUTSCH, Otto Erich. Franz Schubert Thematisches Verzeichnis Seiner Werke In Chronologischer Folge [online]. Kassel: Barenreiter-Verlag, 1978 [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. (německy) 
  7. ↑ WARRACK, John; WEST, Ewan. Oxfordský slovník opery. Překlad Jaroslav Holba. Praha: IRIS 1998. ISBN 80-85893-14-2. S. 340–341. [Dále jen Warrack].
  8. ↑ Warrack. S. 568.
  9. ↑ Luisa Casagemas - Women of History
  10. ↑ Warrack. S. 262.
  11. ↑ Friedrich Schiller - IMDb
  12. ↑ Karel Thám - Pražský pantheon
  13. ↑ Loupežníci (1890) - Archiv Národního divadla
  14. ↑ Loupežníci (1897) - Archiv Národního divadla
  15. ↑ Loupežníci - Národní divadlo moravskoslezské
  16. ↑ Loupežníci - Český rozhlas Vltava
  17. ↑ Loupežníci - Národní divadlo Brno

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Loupežníci&oldid=23949259“