Ledová sfinga

Ledová sfinga
	Frontispis francouzského vydání
Autor	Jules Verne
Původní název	Le sphinx des glaces
Překladatel	J. Nevole
Ilustrátor	George Roux
Země	Francie
Jazyk	francouzština
Edice	Podivuhodné cesty
Žánr	dobrodružný vědeckofantastický román
Vydavatel	Pierre-Jules Hetzel
Datum vydání	1897
Česky vydáno	1910
Předchozí a následující dílo
Milionář na cestách	Na vlnách Orinoka
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mapa Antarktidy s *Janiným průlivem* z původního francouzského vydání

Ledová sfinga (1897, Le sphinx des glaces) je dobrodružný vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires). Kniha je pokračováním románu Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym) amerického básníka Edgara Allana Poea (1809–1849), který patřil k Vernovým oblíbeným autorům.

Obsah románu

Příběh, který však zcela postrádá tajemnou hrůznou atmosféru původního díla, je vyprávěn americkým cestovatelem Jeorlinkem, který se v srpnu roku 1839 na Kerguelenových ostrovech nalodí na loď Halbrane kapitána Lena Guye. Cestou na Falklandy zjistí, že kapitán Guy je přesvědčen o tom, že Poeův román je založen na pravdivých skutečnostech, a že loď je na výpravě do Antarktidy, aby zachránila zbytek posádky goelety Jana, na které se Pym plavil, a jejíž kapitán William Guy je bratrem kapitána Lena Guye. Jeorlink se nakonec k záchranné výpravě přidá.

Potvrzením o tom, že Poeovo vyprávění je pravdivé, bylo objevení Janina průlivu (pojmenovaného podle goelety Jana), který protíná Antarktidu v oblasti jižního pólu od Weddellova moře až k Sabrininu pobřeží (část Wilkesovy země). V průlivu pak našli i Bennetův ostrov, rovněž popsaný v Poeově knize. Na ostrůvku, majícím v obvodu asi čtyři kilometry, našli cestovatelé pozůstatky goelety Jana, na níž se Pym plavil.

Kromě Bennetova ostrova nachází cestovatelé v Janině průlivu také ostrov Tsalal. I tento ostrov byl poprvé podrobně popsán v Poeově knize, podle které jej posádka goelety Jana objevila v roce 1828. Ostrov se nachází na 83 stupni jižní šířky a 43 stupni západní délky. Podle Poeova líčení žili na Tsalalu černoši projevující chorobnou bázeň před bílou barvou. Tito domorodci pomocí závalu zavraždili posádku Jany a samotná goeleta byla zničena výbuchem při domorodém rabování. Poe dále popisuje ostrovy jako velmi podivné místo, na kterém z podivných skal vyrůstaly neznámé stromy a v potocích tekla zvláštní neprůhledná hmota. V prosinci roku 1839 poskytl ostrov plavcům z Halbrane jiný obraz. Byl to zemětřesením zničený neobydlený skalnatý útvar s černou spálenou půdou. Zde se také členové výpravy dozvědí, že jeden z nich je bývalý Pymův druh Dirk Peters, se kterým Pym prchl v malém člunu z ostrova. Poe končí svůj román tím, že člun je stržen podivným proudem a před trosečníky se náhle „vztyčí lidská postava zahalená v mlhu, daleko ohromnější, než by mohl být tvor lidský… A její pleť je bílá jako padlý sníh.“. Dirk Peters však vyprávění upřesnil tím, že byl při srážce s ledovcem sražen z člunu a Pym i se člunem zmizel. On sám se vyškrábal na ledovec, který byl zanesen zpět k Tsalalu. Ten byl ale úplně opuštěný. Peters zde našel zapomenutý domorodý člun, podařilo se mu proplout Janiným průplavem a byl zachráněn velrybářskou lodí. Podle Pymova deníku, který měl u sebe, napsal pak Edgar Allan Poe svůj román.

Len Guy se rozhodl pokračovat po Pymových stopách dál na jih. Při této plavbě se však Halbrane srazila s ohromnou ledovou krou a byla vymrštěna na plošinu ledovce. Při snaze dostat ji zpět na moře pak byla loď zcela zničena. Ledovec nakonec doplul po moři k antarktické pevnině, kde se větší část posádky vzbouřila a zrádně prchla na jediném záchranném člunu, který zůstal nezničen. Kapitán Len Guy se zde však šťastně setkal se svým bratrem, který ještě s několika námořníky zázrakem přežil vyvraždění posádky lodi Jana. William Guy vysvětlil, proč domorodci opustili Tsalal. Na Janě se s Pymem plavil také jeho pes, který dostal záchvat vztekliny a pokousal mnoho domorodců, kteří zemřeli. Ostatní měli ze psa panickou hrůzu, protože měl bílou srst a prchli z ostrova, kde „bílé zvíře šířilo hrůzu a smrt“. Když zemětřesení ostrov zničilo, usmálo se na zbylé trosečníky po jedenácti letech trochu štěstí, protože byl k ostrovu byl zahnán domorodý člun z nějakého souostroví na jihozápadě. Trosečníci ostrov, na kterém již nemohli dále přebývat, v tomto člunu opustili a byli proudem zahnáni k té samé pevnině, kam byla zahnána kra s posádkou z Halbrane.

Zbytek posádek z obou lodí čítal nyní třináct lidí. Všichni se do člunu, který byl pojmenován podle ryby žijící v těchto končinách Paracuta, nalodili a vypluli v něm na moře, aby se pokusili proplout na širý oceán. Rychlost člunu se však začala zrychlovat a najednou posádka člunu zahlédla zvláštní útvar. Byl to skalní masiv vysoký asi sto metrů a čtyři až šest set metrů široký, vytvořený z horniny silně bohaté na železo, který k sobě přitahoval veškeré železné předměty neodolatelnou magnetickou silou (nebyl to však magnetický pól Země). Pro svůj zvláštní tvar jej posádka Paracuty pojmenovala Ledová sfinga. Magnetická síla sfingy zachytila i člun Paracuta. Byl sice sestaven bez použití jediného kusu železa (domorodci z ostrova Tsalal a jeho okolí železo neznali), avšak trosečníci do něj naložili i některé železné předměty. Magnetická síla je zachytila a přitahovala celý člun plných deset hodin. Když přitáhla člun na vzdálenost čtyř set padesáti metrů, železný hák uvázaný na přídi se vymrštil, vyletěl kupředu a napnul lano, jímž byl zajištěn, k prasknutí. Lodníci zachránili Paracutu tím, že lano přeřízli, avšak magnet přitáhl i všechny ostatní železné předměty, včetně kamen. Posádka Paracuty nalezla i zbytky záchranného člunu z Halbrane, z něhož sfinga magneticky vytáhla všechny hřeby, svorníky, výztuže a kormidelní závěsy a jehož posádka zřejmě celá zahynula. Na skalní stěně pak nalezli mrtvolu Arthura Gordona Pyma, přichycenou v dvoumetrové výši magnetickou silou za pušku, již měl nešťastník pověšenou na zádech. Při objevení Pymových pozůstatků zemřel vinou silného pohnutí Dirk Peters.

Protože člun neobsahoval již žádné železné předměty, mohli v něm trosečníci od sfingy odplout. Bylo to posledních dvanáct mužů ze sedmdesáti, kteří původně tvořili posádky obou lodí. Šťastně se dostali do Tichého oceánu a byli zachráněni americkým trojstěžníkem.

Kromě dobrodružného příběhu obsahuje kniha celou řadu informací o antarktické oblasti a přilehlých ostrovech. Verne se v románu také prostřednictvím vypravěče Jeorlinka pokusil vysvětlit příčinu zvláštní magnetické síly sfingy. Jeorlink se domníval, že základem jevu je elektrická energie nahromaděná v mracích přitahovaných do těchto končin. Trvalé elektrické proudy se nestačí vybít a „mění v magnet každý kus železa, přičemž přitažlivost odpovídá síle proudu, počtu jeho výbojů a čtverci průměru železného zmagnetovaného masivu“, přičemž hmotu sfingy lze odhadnout na tisíce kubických metrů. Někde pod zemí se mnohonásobně vinul přirozený vodič spojený se základnou sfingy. Zřejmě měl spojení s magnetickou osou, takže vytvářel „obrovský kondenzátor, z něhož se vybíjely nashromážděné proudy jako z nevyčerpatelného akumulátoru“.