Kyjevská Rus
Kyjevská Rus byla nejstarším státem, který se v 9.- 11. století konstituoval ve slovanském prostředí východní Evropy. Za formální datum jeho zániku je považován rok 1169.
Přírodní podmínky a možnosti obživy
Východní Slované se v době stěhování národů rozsídlili po obrovské ploše Východoevropské roviny, která se rozkládá od pobřeží Severního ledového oceánu až k Černému a Kaspickému moři a kavkazskému pohoří a od karpatského oblouku na západě až po Ural na východě. Její střední výška činí 170 m nad mořem a tu a tam se vyskytující pahorkatiny jen zřídka přesahují 300 m nadmořské výšky. Rovina prochází různými podnebnými pásmy od tundry přes jehličnaté a lestnaté lesy až po stěpi v severním Černomoří. Vyznačuje se typickým kontinentálním podnebím, zimy jsou tu dlouhé a velmi chladné s množstvím sněhu (chlad stoupá směrem na východ), léta sice horká, ale velmi krátká. Srážky jsou nerovnoměrné, nejvíce prší v červenci a srpnu. Malý posun v ročním cyklu může přinést velmi suché jaro, kdy se seje a je potřeba vláda, a lijáky v čase sklizně. V průměru byla v minulosti každá třetí úroda špatná.
Výchoodoevropská rovina má sice dost zemědělské půdy, ale kvůli chladu ji nelze využívat tak dobře jako například ve stejném podnebném pásmu v Anglii, jejíž podnebí je ovlivňováno teplým Golfským proudem. Kvůli dlouhým a tuhým zimám, kdy se na kost zmrzlá půda nachází pod příkrovem sněhu, ji nebylo možné obdělávat po větší část roku. Na severu kolem Novgorodu trvala tato nečinnost celých 8 měsíců v roce, ve stepích, kde se nacházejí úrodné černozemě, půl roku. Dobytek, který se nechával přezimovat, aby mohl na jaře založit nový chov, musel být dlouhou dobu ustájen a přicházel o svěží jarní pastvu. Po zimě byly zachovalé kusy velmi vyhublé a chov byl celkově velmi nekvalitní včetně tažných zvířat.
Z plodin se pěstovalo nejvíce žito, které se dovede nejlépe přizpůsobit chladnějšímu podněbí. Zároveň je však obilovinou, která má nejnižší výnosy. Z těchto důvodů poskytovalo zemědělství obyvatelstvu staré Rusi jen holé živobytí. Přírodní podmínky jim přitom nedovolily žádný další rozvoj obdělávání půdy.
Také pokusy usídlit se na lepší černozemní půdě ve stepích, které se nacházely za jižní a východní hranicí kyjevského státu nebyly úspěšné. V době stěhování národů se východoslovanské kmeny sice usadily v severním Černomoří, ale nebylo to natrvalo. Stepi byly doménou kočovníků, kteří zde honili a pásli dobytek. Zpočátku před nimi byli Slované chráněni z východu sousední chzarskou říši, které platili tribut. Když ji však roku 965 neprozíravě vyvrátil kyjevský vládce Svjatoslav, otevřely se stepi v severním Černomoří přívalu kočovníků, především Pečeněhů. Nomádi zde začali pást dobytek a zničili existující zemědělské osady. Východním Slovanům se tak naskýtala jediná možnost kolonizace, a to do severních oblastí. Ty však nebyly příliš vhodné pro zemědělskou výrobu a nemohly pojmout větší množství příchozích.
Životní úroveň obyvatelstva, kterou zajišťovalo zemědělství jen v nezbytné míře, zvyšovalo velké přírodní bohatství. Lesy oplývaly zvěří, která dávala maso i kvalitní kožešiny, vodní toky velkým množstvím ryb. Důležité bylo také kvalitní včelstvo, pro které ani nebylo nutné stavět úly – med včely ukládaly do vykotlaných starých stromů.
Dalším specifikem Východoevropské roviny byla existence velkého množství vodních cest. Hlavní řeky zde protékají ze severu na jih, jejich přítoky jsou orientovány ve směru západ – východ. Vzhledem k tomu, že vodní toky pramení v močálech nebo močálovitých jezerech a výškové rozvrstvení terénu je jen velmi malé, mají řeky jen mírný spád. Tvoří tak jedinečnou síť splavných toků, které jsou spojeny suchozemskými cestami. Již v dobách raného středověku bylo možné plavit se s celkem jednoduchým vybavením z Baltu až do Kaspického nebo Černého moře. Toho právě využili Varjagové – vojensky organizované družiny švédských kupců, které se objevily ve Východní Evropě v 8. století.
Politické dějiny
Za počátek kyjevského státu je tradičně pokládáno spojení dvou nejvýznamnějších obchodních středisek Novgorodu a Kyjeva pod vládou varjažského bojovníka Olega v roce 882. V té době zřejmě existovalo ve východní Evropě několik slovanských center formující se politické organizace, která měla nejspíše podobu několika mohutných kmenových svazů. Ty byly postupně začleněny do jednoho celku – vznikla mohutná říše pod vedením Kyjeva. Její panovníci, kteří se zpočátku titulovali jako kagani a později jako veliká knížata kyjevská, odvozovali svůj původ od varjažského vládce Novgorodu Rurika, a nazývali se proto Rurikovci (posledním vládnoucím členem dynastie byl moskevský car Fjodor, 1584–1597).
Integrace kyjevského státu, zahájená koncem 9. století, se dovršila za vlády velikého knížete Vladimíra I. (980–1015). Během této doby splynuli cizí varjažští vládci a jejich družiny etnicky s místním slovanským obyvatelstvem – během 10. století zmizela ve vládnoucí vrstvě včetně velkoknížecí dynastie skandinávská jména. Vývoj mladého státního celku byl ovlivněn blízkostí vyspělé byzantské říše, kontakty se skandinávským prostředím i stálou přítomností kočovných etnik v jihoruských stepích a v Povolží (Bulhaři, Chazaři, Maďaři, Pečeněhové, Kumáni – v ruském prostředí nazývaní Polovci).
Svého prvního vrcholu dosáhl tento raněstředověký ruský stát za vlády Jaroslava I. Moudrého (1016–1054), druhého za panování jeho vnuka Vladimíra II. Monomacha (1113–1125). Po Vladimírově smrti se však začal rozpadat na samostatná knížectví, mezi nimiž nejvýznamnější bylo vladimirsko-suzdalské, novgorodské a haličsko-volyňské. Zpočátku bylo těchto knížectví patnáct. Proces politického tříštění se však stále prohluboval a vyvrcholil ve 14. století, kdy existovalo dokonce 250 knížectví, v jejich čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců.
Za symbolický konec kyjevského státu bývá považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován vojskem vnuka Vladimíra II. Andreje Bogoljubského (1157–1174), který držel vladimirské knížectví.
Andrej si přisvojil titul velikého knížete, ale možnosti vládnout z Kyjeva se dobrovolně zřekl a dosadil sem jako místodržícího svého bratra Gleba. Sám zůstal na severovýchodu země, kde si nechal vybudovat výstavnou rezidenci v Bogoljubovu u Vladimiru nad Kljazmou. Tak byl roku 1169 fakticky i symbolicky přenesen titul velikého knížete z Kyjeva do Vladimiru a zpečetěn zánik jednotné kyjevské říše.
Vznik řady samostatných knížectví sám o sobě nebyl problémem, který by bránil dalšímu rozvoji ruských zemí. Negativním jevem byla řevnivost mezi knížaty, která nedokázala překonat své partikulární zájmy ani v době poloveckých nájezdů, ani později, když stanula tváří v tvář takovému nebezpečí, jaké představovala ničivá expanze Mongolů.
Pokřtění Rusi
Christianizace Rusi probíhala v několika etapách. 1. Podle křesťanské tradice vykonal první misii na pozdějším ruském území apoštola Sv. Ondřej.
2. První historicky doložené pokusy o christianizaci Rusi jsou přičítány konstantinopolskému patriarchovi Fotiovi. Po porážce před Konstantinopolí roku 860 byli Rusové na dolním Dněpru vystaveni tlaku ze strany byzantské říše a také jejího spojence Chazarů. Dali proto přednost navázání přátelských vztahů s Byzancí, kterých využil patriarcha Fotios k vyslání misionářů. Těm se podařilo získat část Rusů včetně kyjevských vládců Askolda Dira pro křesťanství, a tak mohlo být již v roce 864 založeno v Kyjevě biskupství a později vystavěn chrám zasvěcený proroku Eliášovi. Po ovládnutí Kyjeva Olegem bylo šíření křesťanství zastaveno, ale nebylo potlačeno úplně. Při obchodních i válečných výpravách do Byzance se Rusové setkávali s křesťanskou vírou stále znovu. Už v roce 911, když byla uzavírána rusko-byzantská smlouva, věnoval císař León VI. Olegovým vyslancům relikvie a přikázal, aby byli obeznámeni s křesťanským vyznáním. Někteří z varjažských kupců, ohromení nádherou Konstantinopole a výstavností zdejších chrámů, zde nepochybně křest přijali, jiní byli možná pokřtěni už ve Švédsku.
3. Samotná kyjevská knížata křestu dlouho vzdorovala. Pokřtít se nechala teprve kněžna Olga (945-962), vládnoucí po smrti svého chotě Igora jako regentka za jejich nezletilého syna Svjatoslava. Podle ruské tradice se tak stalo v roce 957 během její návštěvy Konstantinopole. Ve skutečnosti k tomu došlo spíše již roku 955 v Kyjevě, aniž by křest kněžny vedl k christianizaci země, jak bylo v té době obvyklé. Olga sice pomýšlela na to učinit křesťanství na Rusi státním náboženstvím, jejím cílem však bylo zajistit zemi nezávislou církevní organizaci, neboť vládnoucí elita se zřejmě obávala, aby podřízení mocné Byzanci po církevní stránce s sebou nepřineslo také politickou závislost. To byl zřejmě hlavní účel její cesty do Konstantinopole. Když tu Olga neuspěla obrátila se do říše. Východofranský král Oto I., který chtěl prostřednictvím křesťanství šířit svůj vliv dále na východ, nechal vysvětit mnicha trevírského kláštera sv. Maxima Adalberta na biskupa Rusů a vyslal ho s několika kněžími do Kyjeva. Misie dorazila v podstatě pozdě, neboť mezitím vystřídal Olgu na trůně její syn Svjatoslav a toho se získat pro křesťanství nepodařilo. Kníže striktně odmítal přijmout křest, jeho sympatie patřily islámu, se kterým se seznámil během svých tažení do Volžského Bulharska. Kromě toho se ukázalo, že římský císař ani papež nejsou ochotni poskytnout budoucí ruské církvi o nic více samostatnosti než Byzanc.
4. Koncem 10.století se christianizace Rusi stala neodvratnou. Otázkou bylo jen to, za jakých okolností k ní dojde. Letopisec líčí, jak se kníže Vladimír I., dobře si vědom toho, že dosud uctívané pohanské kulty již zastaraly a nové poměry vyžadují změnu náboženských zvyklostí, nejprve bez úspěchu pokusil o reformu pohanského náboženství a poté vypravil poselstva do okolních říší, aby se seznámila s různými monoteistickými systémy. Toto vyprávění se nepochybně opírá o historický základ. Vždyť ruský stát se formoval v sousedství bulharských muslimů, Chazarů vyznávajících judaismus, v neustálém kontaktu s ortodoxní Byzancí, ale i se severskými zeměmi Švédskem a Norskem, které byly dosud pohanské, a prostřednictvím misií z říše byli Rusové seznamováni také s křesťanstvím západního ritu. Rozhodujícím impulsem pro přijetí křesťanství na Rusi se nakonec staly její politické vztahy s Konstantinopolí. Roku 987 se na Vladimíra obrátil byzantský císař Basileios II. s žádostí, aby mu kníže poskytl na základě smluv z roku 944 a 971 vojenskou pomoc, která by mu umožnila potlačit vzpouru ve vojsku. Vladimír mu poslal šest tisíc varjažských bojovníků ze své družiny, kteří již zůstali v císařových službách a vytvořili základ pro proslulou osobní panovníkovu gardu. Kníže se velmi rád zbavil bojovných družiníků, kteří mu pomohli zvítězit v boji s bratry o kyjevský trůn, ale pak se pro něj stali nepohodlnými. Za poskytnutou pomoc mu Basileios přislíbil ruku svojí sestry Anny Porfyrogennéty, o niž Vladimír požádal. Sňatek s princeznou „zrozenou v purpuru“ představoval pro barbarského pohanského vládce vysoce prestižní záležitost. Jako podmínku si císař ovšem vymínil, že Vladimír přijme křest, a to osobně i pro svoji zemi, a zřekne se všech svých manželek a souložnic, ať už je Něstorovo vyprávění co do jejich počtu přehnané či nikoliv. Přestože Varjagové významně přispěli ke zdecimování povstalců, Basileios se k tomu, aby poslal sestru na drsný sever, neměl. Proto se Vladimír odhodlal k demonstraci vojenské síly a roku 989/990 obsadil byzantskou državu Chersonnésos. Císař ustoupil a vypravil Annu na Krym. Uspokojený kníže zde přijal křest a následně oslavil svoji svatbu. Poté se novomanželé odebrali v doprovodu početného řeckého kléru do Kyjeva, kde Vladimír přikázal pokřtít veškeré obyvatelstvo v Dněpru. Podle jiné verze byl Vladimír pokřtěn ještě před odchodem Varjagů do Byzance v Kyjevě počátkem roku 988 a v Chersonnésu přijali křest jeho vojáci, podle další byla krymská expedice součástí ruské pomoci Basileiovi, neboť Chersonésos obsadili povstalci.
Přestože nelze podcenit vliv okázalosti východních bohoslužeb a nádhery byzantských chrámů, které nepochybně imponovaly ruské vládnoucí elitě, rozhodující pro přijetí křesťanství na Rusi z Byzance byly mezinárodně politické okolnosti, za nichž již ruskému státu nehrozil vazalský vztah k říši. Naopak, křtem se Vladimír zařadil mezi evropské křesťanské panovníky, sňatkem postoupil v jejich hierarchii z hlediska byzantského protokolu dokonce před samotného západního císaře, neboť Theofano, s níž se oženil budoucí císař Oto II., neměla tak vysoce urozený původ jako Anna.
Přijetím křesťanství z Byzance a začleněním pod správu konstantinopolského patriarchátu se ruský stát stal součástí řecko-ortodoxního Východu a také byzantského politického universa. Stalo se tak v době, kdy výrazné prohlubování rozdílů i rozporů mezi latinským Západem a řeckým Východem neodvratně spělo k propuknutí církevního schismatu. To výrazně ovlivnilo celé další ruské dějiny.
Ruská církev se otevřela nesmírnému kulturně duchovnímu vlivu Byzance. V první fázi přicházeli na Rus početní řečtí duchovní a přinášeli s sebou literaturu, která ovlivnila jak oblast církevní, tak například právo nebo historii. Úzké styky s byzantskou kulturní sférou pěstovaly především kláštery, zvláště s Athosem, kde existoval rozsáhlý komplex řeckých a později i čtyř slovanských klášterů. Zřejmě již koncem 10.století vznikla na Rusi řada biskupství a v Kyjevě byl založen metropolitní úřad (první metropolita je však doložen až k roku 1039). Z dvaceti tří metropolitů, kteří úřad zastávali do doby tatarského vpádu, jich bylo sedmnáct řeckého původu.
Vladimír však nechtěl omezovat kontakty s křesťany pouze na východní říši. Zprávu o pokřtění své země zaslal do papežského Říma i východním patriarchům v Jeruzalémě a Alexandrii. Na Rusi se brzy objevili bulharští misionáři, kteří sem přinesli slovanskou liturgii a písemnictví. Po vyvrácení balkánské bulharské říše Basileiem II. v roce 1018 se příliv bulharského i srbského kléru na Rus ještě zvýšil. Ruská církev navázala kontakty také se slovanským duchovenstvem v Čechách, o čemž svědčí především uctívání kultu ruských mučedníků Borise a Gleba v sázavském klášteře. Zavedení obyvatelstvu srozumitelného jazyka do církve jednak zvyšovalo zájem o nové vyznání, jednak přispělo ke konečnému poslovanštění původně varjažské vládnoucí vrstvy.
Památky staré Rusi
Již v 10.století stál v Kyjevě dřevěný křesťanský chrám zasvěcený sv. Eliášovi. Po christianizaci se církevním střediskem země stal výstavný kamenný Desátkový chrám, který nechal postavit Vladimír I. V tomto svatostánku hledali po dobytí Kyjeva Mongoly roku 1240 azyl obyvatelé města. Pohanští dobyvatelé však přesto chrám zapálili, a tak ho zničili.
rekonstrukce z roku 1982
Za vlády Jaroslava Moudrého bylo hlavní město obklopeno mohutnými hliněnými valy v délce 3,5 km. Dovnitř se vcházelo třemi vstupy, z nichž nejvýznamnější byla Zlatá brána, kterou nechal kníže vystavět zřejmě roku 1037. Stavba, jejímž přeobrazem byla stejnojmenná brána v rezidenčním městě byzantské říše Konstantinopoli, představovala kombinaci mohutné obranné věže a chrámu Zvěstování (Blagověščenskij sobor). Vzbuzovala obdiv domácích obyvatel i úžas dobyvatelů.
Také tento div obranné architektury byl poškozen roku 1240 během vpádu Bátúových mongolských hord. Brána se začala rozpadat, přesto sloužila dále jako hlavní, slavnostní vjezd do Kyjeva. Když zde v roce 1648 vítali Bohdana Chmelnického, bojujícího za osvobození Ukrajiny z polské nadvlády, byla již napolo ruinou. Proto byly o století později její pozůstatky zasypány zemí, na níž byla vystavěna nová Zlatá brána. Roku 1832 byly zahájeny archeologické vykopávky, které vynesly zbytky brány znovu na světlo. Roku 1982 byla provedena plná rekonstrukce stavby, přestože se nedochovaly ani zobrazení ani plány původního objektu.