Vladimír II. Monomach
| Vladimír II. Monomach | |
 |
|
| Narození | 1053 |
|---|---|
| Úmrtí | 19. května 1125 (ve věku 71–72 let) Kyjev |
| Místo odpočinku | Chrám svaté Žofie |
| Povolání | spisovatel, vojevůdce a politik |
| Manžel(ka) | Gytha of Wessex |
| Děti | Mstislav Vladimírovič, Jaropolk II. Vladimírovič, Viacheslav I of Kiev, Eufémie Kyjevská, Jurij Dolgorukij,  Q4056710, Q4065825, Q4198928, Q7211335, Q4397022 a Q21105949 |
| Rodiče | Vsevolod I. Jaroslavič a Q4301841 |
| Příbuzní | bratr Rostislav Vsevolodovič sestry Adéla Kyjevská a Q553919 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vladimír II. Monomach (1053 – 19. května 1125) byl kyjevský kníže z rodu Rurikovců, vládl v letech 1113 až 1125. Byl synem Vsevoloda I. Jaroslaviče a jeho první řecké manželky, dcery nebo neteře byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha, po němž získal své přízvisko.
Vláda v Černigově a Perejaslavli[editovat | editovat zdroj]
Vladimír Monomach byl nadaným a energickým válečníkem a schopným panovníkem. Na kyjevský trůn však usedl až ve věku šedesáti let po smrti svého bratrance Svjatopolka Izjaslaviče v roce 1113. Jako dítě vyrůstal na knížecím dvoře svého otce v Perejaslavli. Když se kníže Vsevolod ujal vlády v Kyjevě (1076 - 1077 a znovu 1078), svěřil mu do správy významné starobylé město, Černigov a postupně ho pověřoval různými vojenskými úkoly. Šlo především o obranu země před kořistnickými nájezdy kočovných Polovců (Kumánů), kteří žili v jižních stepích, ale také o neustálé rozbroje mezi rurikovskými knížaty.
Vladimír se stal značně populárním, přesto odmítl po smrti svého otce usednout na kyjevský trůn a dal přednost svému bratranci Svjatopolkovi II., jemuž náležel na základě seniorátního práva.[1] Roku 1094 napadl Černigov společně s Polovci další z Vladimírových bratranců, ctižádostivý a bojovný Oleg Svjatoslavič a poplenil okolí města. Vladimír s ním uzavřel mír a odešel do otcovské Perejaslavle, kde vládl až do roku 1113.
Perejaslavl se nacházela na pomezí ruského státu a stepí, byla proto snadným cílem nájezdů Polovců. Vladimír s nimi vedl mnoho dalších válek a dosáhl vynikajících výsledků. V letech 1103 - 1111 je zatlačil až za Don, k dolní Volze. To bylo nepochybně jedním z důvodů, proč byl roku 1113 povolán na kyjevský knížecí stolec, přestože na něj stále neměl z hlediska nástupnických zvyklostí právo.
Kyjevský kníže[editovat | editovat zdroj]
Jako kyjevský kníže dokázal Vladimír II. dočasně zastavit politické tříštění kyjevské říše a prosadit autoritu velikého knížete nad většinou ruského území. Vládu dokázal zajistit také svému nejstaršímu synovi Mstislavovi (1125-1132), po jehož brzké smrti se kyjevská říše začala rychle rozpadat.
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Vladimírovou první ženou se stala Gita z Wessexu, dcera anglického krále Harolda II. Godwinsona. Podruhé se oženil s urozenou řeckou ženou neznámého jména. Z obou manželství měl celkem osm synů. Mezi nejstarším a nejmladším byl věkový rozdíl více než 35 let. Nejstarší Mstislav se stal po otcově smrti kyjevským knížetem (1125–1132), jeden z nejmladších Jurij Dolgorukij knížetem vladimirským a později také velikým knížetem kyjevským (1154–1157).
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Nestorův letopis ruský, Praha 1940, s.177
| Předchůdce: Svjatopolk II. |
(veliký) kyjevský kníže 1113–1125 |
Nástupce: Mstislav Vladimírovič |
